30 Cdo 2206/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. D., zastoupenému
advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích
pod sp. zn. 11 C 24/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze
ze dne 4. dubna 2006, č.j. 1 Co 400/2005-69, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. října 2005, č.j.
11 C 24/2005-53, uložil žalovanému, aby doručil žalobci, M. Č. K., odboru
životního prostředí a zemědělství M.ú. v Č. K., regionálnímu deníku Č. l. a M.
d. Č. K., o.p.s. omluvu za veškeré hanlivé a urážlivé výroky, jimiž se v dopise
ze dne 1.1.2005 dopustil zásahu do jeho cti, důstojnosti a dobré pověsti, a aby
žalobci zaplatil na náhradě nákladů řízení 16.832,- Kč. Pokud žalobce požadoval
přisouzení náhrady nemajetkové újmy ve výši 10.000,- Kč, soud žalobu zamítl.
Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že žalobci a shora jmenovaným
subjektům byl doručen dopis žalovaného ze dne 1.1.2005, který byl reakcí na to,
že žalobce pořádal o silvestrovské noci dne 31.12.2004 ohňostroj. V dopise
žalovaný použil výrazy „ač jsi větší a tlustší než já, dal bych ti za tu tvoji
idiotskou pyrotechnickou produkci přinejmenším přes hubu,“ „magor mající
primitivní až debilní zálibu v ohlušujících detonacích,“ že jeho konání je
projevem politováníhodné „mentální ubohosti.“ Konání ohňostroje nebylo
soukromou akcí žalobce, ale byla objednána M. d. v Č. K. Žalovaný se následně v
dopise adresovaném zástupci žalobce ze dne 28.3.2005 omluvil za příkrá slova v
dopise ze dne 1.1.2005, učiněná v domnění, že šlo
o soukromou akci žalobce. Soud prvního stupně dovodil, že výroky a formulace
užité
v dopise ze dne 1.1.2005 jsou způsobilé poškodit dobrou pověst a čest žalobce,
a to zejména za situace, kdy dopis byl zaslán i dalším subjektům. Za přiměřený
prostředek obrany proti neoprávněnému zásahu považoval žalobcem požadovanou
omluvu zaslanou i institucím, jimž byl předmětný dopis doručen. Přitom přihlédl
k tomu, že následný dopis žalovaného obsahuje i komentáře, jimiž omluvu
minimalizuje, a nelze ji proto chápat jako dostatečnou k nápravě závadného
stavu. Vzal též v úvahu, že žalobcova čest a důstojnost byla poškozena i před
zmíněnými institucemi. Požadovanou náhradu nemajetkové újmy však již soud
prvního stupně neshledal jako přiměřenou.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. dubna 2006, č.j.
1 Co 400/2005-69, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku,
jímž bylo žalovanému uloženo doručit omluvu žalobci a dotčeným institucím,
změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovanému se
nepřiznává právo
na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud
zopakoval dokazování obsahem dopisů žalovaného ze dne 1.1.2005 a ze dne
28.3.2005. Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že došlo k neoprávněnému
zásahu
do osobnostních práv žalobce, konkrétně do jeho práva na čest a důstojnost,
jestliže v dopise adresovaném žalobci ze dne 1.1.2005 a zaslaném na vědomí
shora jmenovaným institucím se uvádí: „dal bych ti za tu tvoji idiotskou
pyrotechnickou produkci přinejmenším přes hubu,“ „magor,“ „primitivní až
debilní záliba,“ projev politováníhodné „mentální ubohosti.“ Na rozdíl od soudu
prvního stupně odvolací soud však nepovažoval za přiměřený prostředek obrany
proti neoprávněnému zásahu
do osobnostních práv omluvu uloženou ve vyhovujícím výroku rozsudku soudu
prvního stupně. Odvolací soud dovodil, že přiměřeným prostředkem zadostiučinění
je již omluva žalovaného obsažená v jeho dopise ze dne 28.3.2005, adresovaném
ještě
před podáním žaloby zástupci žalobce. Přitom vycházel ze závěru, že v uvedeném
dopise zaslaném všem institucím, které obdržely dopis ze dne 1.1.2005, žalovaný
reaguje zejména na skutečnost, že teprve z dopisu zástupce žalobce a z
následného ověření zjistil, že žalobce „nebyl hlavní viník
akce“ (silvestrovského ohňostroje), ale pouze „vykonavatelem.“ Žalobci se
omluvil za „příkrá slova“ a vysvětlil jejich použití nezaviněným nedopatřením,
kdy se domníval, že šlo o soukromou akci žalobce. Vysvětlil, v jakém rozrušení
dopis psal (ohňostroj v bezprostřední blízkosti způsobil jemu i jeho rodině
psychickou újmu, nemohl se žalobci dovolat a bezprostřední dopis obsahující
příkré výrazy byl odreagováním od čerstvě prožitého traumatu). Obával se i
nebezpečí požáru, když petardy a dělobuchy dopadaly na jeho dům, kdy detonace
byly až „fyzicky bolestivé.“ Vysvětlil, že emotivní výrazy se vztahovaly
výlučně jen k této akci žalobce, kterou považoval za bezohlednou a hodnou
odsouzení. Pokud dopis obsahoval i údaje o „podílu viny“ žalobce, žalovaný svůj
názor odůvodnil tím, že žalobce, přestože věděl, kam chce ohňostroj vypalovat,
na tuto skutečnost předem neupozornil. Odvolací soud dovodil, že právě celkový
kontext předmětného dopisu „neminimalizuje účel a smysl omluvy,“ na rozdíl od
názoru soudu prvního stupně. Žalovanému nelze vytýkat to, že v předmětném
dopise vysvětlil důvody, které ho k napsání vedly, a že se kriticky vyjádřil k
jednání žalobce, byť zaštítěného existující objednávkou ohňostroje. Právo na
vyslovení vlastního názoru je totiž rovněž právo zaručené Listinou základních
práv a svobod (Čl. 17) a pro vyslovení v dopise uvedeného názoru, popřípadě
kritiky, měl žalovaný podklad právě
v jednání žalobce. Odvolací soud uzavřel, že omluva poskytnutá žalovaným
žalobci dopisem ze dne 28.3.2005 je vzhledem k uvedenému zcela postačujícím
zadostiučiněním ve vztahu k újmě, která žalobci vznikla, když zejména tento
dopis byl zaslán i těm institucím, jímž byl zaslán dopis ze dne 1.1.2005.
Žalobcem požadovanou další omluvu proto odvolací soud považuje z hlediska
ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. za již nepřiměřený prostředek obrany proti
neoprávněnému zásahu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že
rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že dopis žalovaného ze dne 28.3.2005
vědomě omluvu
v pravém slova smyslu neobsahuje a obsah dopisu tedy nelze považovat za
odpovídající zásadě přiměřenosti zadostiučinění, neboť není schopen odstranit
nepříznivé následky dopisu ze dne 1.1.2005. Dle dovolatele odvolací soud
spatřuje dostatečné zadostiučinění v omluvě za „příkrá slova“ s vysvětlením
jejich použití „nezaviněným nedopatřením v pochopitelném domnění, že šlo o
soukromou akci.“ Dále uváděná argumentace soudu dalšími částmi dopisu ze dne
28.3.2005, počínaje koncem jeho první stránky, pak nemůže obstát, neboť jde o
odůvodnění, proč žalovaný odmítá poskytnout zadostiučinění v penězích, které
již ani nebylo předmětem odvolacího řízení. Jestliže žalovaný v první části
dopisu, který měl omluvu obsahovat, nachází „hlavního viníka“ zcela legálního
ohňostroje, „vinen“ je podle něj i žalobce a přesto se omlouvá „za příkrá
slova, která nezaviněným nedopatřením“ použil v „pochopitelném domnění, že šlo
o soukromou akci,“ tak ve skutečnosti jde o pokus omluvě se vyhnout poukazem na
zcela nerozhodné skutečnosti. Ve zbývající části dopisu odůvodňující odmítnutí
finančního zadostiučinění znovu uvádí okolnosti, které nemohou zjevný zásah do
práv žalobce ani vysvětlit, tím méně omluvit. Dovolatel má dále zato, že
jakkoli má žalovaný právo na vyslovení vlastního kritického názoru, pak meze
takové kritiky jsou dány nejen obecně mezemi svobody projevu, ale také mezemi
danými účelem, kterým v daném případě měla být v první řadě omluva, jež měla
odstranit následky dopisu ze dne 1.1.2005, plného vulgarit a osobních výpadů.
Tomuto požadavku dopis žalovaného ze dne 28.3.2005 nedostál nejen z uvedených
důvodů týkajících se první části dopisu, ale i jeho daleko rozsáhlejší části
dalších asi čtyř stránek. Ty obsahují směs toho, na co žalovaný mohl usuzovat,
úvahy psychologického rázu, obranu osob, které si nestěžovaly, vysvětlení, proč
je možno známým nadávat, zasazení do celosvětového kontextu apod., jakož i
konstatování, že nadávky v dopise ze dne 1.1.2005 si žalobce vůbec bere moc
osobně, neboť „žalovaným nezaviněným omylem se asi dotkly subjektivního vnímání
cti žalobce.“ Dle dovolatele je tak zeslabující účinek na hlavní smysl dopisu
ze dne 28.3.2005 zjevný. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se skutkovými zjištěními
i s právním posouzením věci v rozhodnutí odvolacího soudu a navrhl zamítnutí
dovolání žalobce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že
přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením §
237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§
243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných
v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované
věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Vady uvedené v
ustanovení § 242
odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatel v dovolání uplatňuje jednak dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Jeho námitky přitom zpochybňují správnost skutkových zjištění dovozených
odvolacím soudem
z dopisu ze dne 28.3.2005. Dále dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech o přiměřenosti morálního zadostiučinění
v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce podle ustanovení § 13
odst. 1 obč. zák.
Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedený důkaz dopisem
ze dne 28.3.2005, vedle dalšího důkazu dopisem ze dne 1.1.2005, jednotlivě
označených v odůvodnění napadeného rozsudku, jež odvolací soud provedl jejich
zopakováním, vzal při rozhodování v úvahu a ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř.
je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim
odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst.
1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s
hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu
posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu
právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího
důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. má fyzická osoba právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené
zadostiučinění.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak
přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním
právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, tj.
s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a
neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Fyzická či
právnická osoba může být činěna odpovědnou
za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže
neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické
osoby skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní
povinnost
a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu
(v daném případě tedy žalobce).
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna
některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1
o.z.,
je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého
konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé
neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná (obdobně např. srovnej Karel
Knap, Jiří Švestka
a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str.
163
a 180 a násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především
vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu
(musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru
a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé
nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve
společnosti apod.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne
30.11.2006, sp.zn.
30 Cdo 2919/2006].
Odvolací soud - jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku -
při rozhodování z uvedených závěrů vycházel. Právní posouzení přiměřenosti
morálního zadostiučinění poskytnutého v důsledku neoprávněného zásahu do
osobnosti žalobce,
v daném případě formou omluvy žalovaného, učiněné dopisem ze dne 28.3.2005,
považuje proto dovolací soud v souladu s ustanovením § 13 odst. 1 obč. zák. za
správné.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce jako nedůvodné z hlediska
obou uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř.
části věty před středníkem zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 150 o. s. ř., když dovolací soud v daném případě
shledal důvody zvláštního zřetele hodné odůvodňující, aby úspěšnému žalovanému
nebyla výjimečně náhrada nákladů dovolacího řízení přiznána, jež spočívají v
okolnostech daného případu, když žalovaný byl původcem neoprávněného zásahu do
osobnosti žalobce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu