30 Cdo 2555/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobkyně V. F., zastoupené Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze
5, Ostrovského 3, proti žalované České republice -Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42/390,o zaplacení
částky 1.040.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 15 C 189/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 23. 9. 2009, č.j. 54 Co 214/2009-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č.j. 54 Co 214/2009-66, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2009, č.j. 15 C 189/2008-35,
se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 188.170,- Kč a v navazujících výrocích
o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č.j. 15 C 189/2008-35,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 393.800,- Kč, ohledně
částky 646.200,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5% ročně z částky
1.040.000,- Kč od 19. 6. 2008 do 30. 6. 2008, úrokem z prodlení ve výši 10,75%
ročně z částky 1.040.000,- Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, úrokem z prodlení
ve výši 9,25% ročně z částky 1.040.000,- Kč do zaplacení žalobu zamítl a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady
nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu
správních orgánů.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 20. 2. 1998 byla u žalobkyně jako
podnikající fyzické osoby zahájena daňová kontrola (daně příjmu fyzických osob
ze závislé činnosti a funkčních požitků) prováděná Finančním úřadem pro Prahu
6. Žalobkyni byla doměřena částka 90.612,- Kč na dani ze závislé činnosti,
sražena neodvedená daň ze závislé činnosti ve výši 160,- Kč a doměřena částka
22.212,- Kč na dani vybírané zvláštní sazbou. Žalobkyně byla se závěrečnou
zprávou o daňové kontrole seznámena dne 20. 8. 1998, kdy vyslovila svůj
nesouhlas. Dne 26. 10. 1998 vydal finanční úřad platební výměry na dlužné
částky na dani za období roků 1994 až 1998 ve výši 90.722,- Kč a 22.212,- Kč,
které byly žalobkyni doručeny dne 17. 11. 1998. Proti platebním výměrům podala
žalobkyně dne 14. 1. 1999 odvolání, ve kterém rozvedla, „jakým způsobem byly
stanoveny náhrady za používání psů pro služební účely, a předložila seznam
důkazních prostředků“, když právě otázka daňové uznatelnosti nákladů na krmení
psů zaměstnanců žalobkyně, které tito používali k plnění pracovních úkolů pro
žalobkyni, byla sporná. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu odvolání
žalobkyně dne 9. 6. 1999 zamítlo. Žalovaná dne 21. 5. 2001 (po 665 dnech od
podání žádosti) nevyhověla žádosti žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí - dvou
proti ní vydaných platebních výměrů ze dne 26. 10. 1998. Dne 6. 6. 2001 podala
žalobkyně Finančnímu úřadu pro Prahu 6 žádost o obnovu řízení, a to ve věci
obou platebních výměrů, která byla finančním úřadem dne 3. 1. 2002 zamítnuta. Proti rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení podala žalobkyně odvolání. Uvedla,
že již byla nucena zaplatit částky vyměřené jí platebními výměry, aby zabránila
exekuci na svůj majetek, bylo jí ovšem vyměřeno také penále, které není doposud
schopna splatit. Podnikání v oboru ostrahy objektů byla nucena ukončit, neboť
je od roku 1998 vedena jako daňový dlužník, což jí přináší velké komplikace
(nemohla si vzít úvěr na nákup technického vybavení, nemohla rozšířit své
podnikání bez potvrzení o bezdlužnosti). Odvolání žalobkyně bylo vyhověno a
obnova řízení byla povolena rozhodnutím žalované ze dne 30. 6. 2003. V průběhu
řízení podala žalobkyně podnět k veřejnému ochránci práv, který v postupu
správních orgánů spatřil pochybení v délce řízení. Dne 13. 1. 2004 bylo
zahájeno opět řízení před Finančním úřadem pro Prahu 6, který dne 9. 2. 2005
vydal dva platební příkazy na zaplacení částek 20.168,- Kč a 82.672,- Kč,
týkající se období let 1994 až 1997 a předepisující žalobkyni k úhradě daň z
příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků. Platební
výměry byly k odvolání žalobkyně potvrzeny finančním ředitelstvím dne 5. 6. 2006. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v
Praze, který rozsudkem ze dne 2. 3. 2007 rozhodnutí finančního ředitelství pro
nezákonnost zrušil. V odůvodnění městský soud konstatoval, že žalobkyně byla v
dané věci „vyzvána k prokázání něčeho, co pro stanovení daně nebylo podstatné
(prokázání existence psů po deseti letech s ohledem na průměrnou délku života
psa)“ a z tohoto důvodu jí byla vyměřena vyšší daň, než jakou bylo možné
stanovit. Následně dne 28. 6. 2007 finanční ředitelství zrušilo oba platební
výměry ze dne 9. 2. 2005. Žalobkyni byly vráceny přeplatky na dani, které již
zaplatila na základě vydaných platebních výměrů včetně úroků. Na základě
žádosti žalobkyně žalovaná uznala žalovaný nárok do základu, za nepřiměřenou
délku se žalobkyni omluvila a vyplatila jí náhradu nákladů, které vynaložila na
správní poplatky ve výši 9.400,- Kč.
Soud prvního stupně shrnul, že podle názoru finančních orgánů žalobkyně
neprokázala při daňové kontrole skutečně vynaložené náklady, které použila jako
podklad pro výpočet paušálních náhrad vyplacených svým zaměstnancům za použití
jejich psů pro potřeby zaměstnavatele. Žalobkyně naopak tvrdila, že všechny
potřebné doklady předložila, což bylo potvrzeno rozhodnutím soudu ve správním
soudnictví. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně dle zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Vzhledem k okolnostem dovodil, že došlo k porušení práva žalobkyně na vydání
rozhodnutí v přiměřené době (řízení trvalo devět let a cca pět měsíců) a v
řízení bylo vydáno rozhodnutí soudu o nezákonnosti rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu. Soud prvního stupně provedl propočet, kdy
za základní částku odškodnění za jeden rok řízení považoval 26.000,- Kč. Částka
byla o 10% snížena s ohledem na to, že v řízení byla podávána řada opravných
prostředků, naopak byla o 15% zvýšena z důvodu, že sama žalobkyně délku řízení
nijak negativně neovlivňovala, dále ji zvýšil o 15% s ohledem na povahu řízení,
které nebylo nijak složité, zato bylo pro žalobkyni významné, neboť negativně
zasáhlo do její soukromé i podnikatelské sféry. Proto za přiměřené odškodnění
považoval částku 31.200,- Kč za rok řízení a na zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení přiznal žalobkyni částku 293.800,- Kč. K odškodnění za nezákonná
rozhodnutí dovodil, že v důsledku nezákonných rozhodnutí žalobkyně byla v
podstatě nucena zastavit svou podnikatelskou činnost. Na základě toho žalobkyni
přiznal odškodnění v částce 50.000,- Kč za každé nezákonné rozhodnutí –
platební výměr, tedy celkem 100.000,- Kč. Úroky z prodlení žalobkyni nepřiznal,
neboť „nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniká až pravomocným rozhodnutím
soudu a teprve po uplynutí lhůty k plnění stanovené v rozsudku nastává ohledně
částky přiznané za imateriální újmu prodlení žalovaného“. K odvolání žalované Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 393.800,- Kč tak, že ohledně částky 188.170,- Kč představující
odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a ohledně částky 2 x 50.000,- Kč
představující odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonnými platebními
výměry žalobu zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s
výjimkou jeho závěru o tom, že žalobkyně byla v důsledku daňového řízení nucena
v podstatě zastavit svou podnikatelskou činnost, neboť se jedná pouze o tvrzení
žalobkyně a nebylo ani zjištěno, že by podnikatelskou činnost ukončila. Odvolací soud považoval za nedůvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou v
průběhu odvolacího řízení. Dospěl však k odlišnému právnímu posouzení nároku
žalobkyně.
Soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni přiznal náhradu
nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí, kterou žalobkyně nepožadovala, když
nárokovala jen zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Ztotožnil se s
právním závěrem soudu prvního stupně, že celková délka řízení nebyla přiměřená. Konstatoval, že daňové řízení podnikatele má nejblíže k věcem majetkovým
spojených s podnikáním. Přiznané odškodnění by podle odvolacího soudu mělo
odpovídat délce řízení navíc, nikoli celkové délce řízení. Proto vycházel z
délky řízení v trvání osmi let. Odvolací soud provedl vlastní výpočet
přiměřeného zadostiučinění, kdy za základní částku považoval 750 EUR za každý
rok nepřiměřené délky řízení (s přihlédnutím k tomu, že daňový nedoplatek
nepříznivě dopadal na podnikání žalobkyně), přičemž tuto částku přiměřeně
snížil s ohledem na snadnější dostupnost přiznaného odškodnění na vnitrostátní
úrovni na celkem 105.630,- Kč. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu
prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost
odvozuje od ust. § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Opírá je o dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro
nesprávné právní posouzení věci. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že
nežádala náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, když opak
(tedy že požaduje odškodnění za nesprávný úřední postup a za nezákonná
rozhodnutí) zřetelně vyplývá z žaloby. Dovolatelka upozornila, že šikanózní
daňové řízení, které bylo proti ní vedeno, mělo pro ni velmi nepříznivý dopad a
zasáhlo nejen do jejích majetkových poměrů, ale způsobilo jí také morální újmu
v porušení jejího práva „na získávání finančních prostředků prací, práva na
zdraví, v širších souvislostech dopadající i na rodinný život apod.“. Tyto
souvislosti odvolací soud nezohlednil. Namítá nesprávné posouzení celkové délky
řízení, když nesouhlasí s tím, že odvolací soud vycházel pouze z doby řízení
„navíc“. Nesouhlasí se snížením odškodnění provedeným odvolacím soudem z důvodu
rychlejší dostupnosti poskytnutého zadostiučinění na vnitrostátní úrovni. Má za
to, že nemůže být zkrácena na svých právech s ohledem na to, že vnitrostátní
rozhodnutí jsou vydávány rychleji než u Evropského soudu pro lidská práva,
jinak by podle žalobkyně vnitrostátní úprava ztrácela smysl. Domnívá se, že
naopak soud prvního stupně věc správně zhodnotil a správně popsal jednotlivé
konkrétní okolnosti případu. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za
správný. Má za to, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy
pouze z důvodu nepřiměřeně dlouhého daňového řízení. Dodala, že i kdyby
žalobkyně požadovala odškodnění jak za nepřiměřenou délku řízení, tak za
nesprávná rozhodnutí, nemohla by jí být přiznána, neboť daňové řízení, ve
kterém byla vydána nezákonná rozhodnutí, tvoří jednotný celek. Nemajetkovou
újmu způsobenou daňovým řízením, nelze od sebe oddělit a požadovat ji z obou
titulů. Nezákonná rozhodnutí byla součástí daňového řízení, ve kterém došlo k
nesprávnému úřednímu postupu. Podotkla, že to byla sama žalobkyně, která svými
podáními akcentovala svoji podnikatelskou činnost, a nepřiměřené řízení mělo
tedy především vliv na její podnikatelský život. Proto odvolací soud správně
podle žalované vycházel ze skutečnosti, že se v posuzované věci jedná o
majetkový nárok spojený s podnikatelskou činností. Podané dovolání nepovažuje
za důvodné. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V části napadené dovoláním bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o třech
nárocích se samostatným skutkovým základem, a to dvou nárocích na náhradu
nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nezákonnými rozhodnutími a jednom nároku
na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřeně dlouhým řízením
před finančním úřadem. Byť z důvodů níže uvedených nelze dospět k závěru, že by
zamítnutím žaloby ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
žalobkyni nezákonnými rozhodnutími došlo ve vztahu k těmto nárokům k vyčerpání
předmětu řízení, když žaloba byla ohledně výše těchto nároků neurčitá, musel
dovolací soud přihlédnout k tomu, že v daném rozsahu bylo odvolacím soudem
rozhodnuto dvakrát o plnění ve výši 50.000,- Kč. Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v
nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží. V předmětné věci dovolání není v části, kterou odvolací soud rozhodl o nároku
žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši dvakrát 50.000,- Kč přípustné,
jelikož v daném rozsahu dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o
peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání v uvedeném rozsahu, tj. ohledně částky 2 x
50.000,- Kč, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Dovolání ve zbylém rozsahu, tj. ohledně částky 188.170,- Kč, je přípustné na
základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je rovněž důvodné. Žalobou v této věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
1.040.000,- Kč s příslušenstvím, kterou vypočetla na základě délky řízení před
finančním úřadem v trvání 104 měsíců, vynásobené částkou 10.000,- Kč za každý
měsíc, jež dle jejího názoru odpovídá jí utrpěné újmě. Této konstrukci by
skutečně odpovídal jediný nárok, a to na náhradu nemajetkové újmy vzniklé
žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, kdyby však žalobkyně ve své
žalobě výslovně neuváděla, že došlo v posuzovaném řízení ke zrušení rozhodnutí
finančního ředitelství (byť v replice ze dne 27. 10. 2008 hovoří o nezákonnosti
platebních výměrů) pro nezákonnost rozsudky Městského soudu v Praze a žalobkyně
z toho důvodu požaduje „náhradu škody, která jí vznikla, plně v souladu s § 7
zák. č. 82/1998 Sb.“ Za této situace je třeba žalobu považovat za neurčitou,
neboť z ní není zřejmé skutkové vymezení žalovaného nároku, popř. žalovaných
nároků, a to z hlediska vylíčení škodné události a jejího následku. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení spočívá v nejistotě, do
níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž
byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, který je, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího soudu, dostupný na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Žalobkyní tvrzená újma však vedle uvedeného měla spočívat i v omezení jejího
práva na obstarání si živobytí vlastní prací, když jí v důsledku „etikety
‚daňový dlužník‘ nikdo nechtěl poskytnout úvěr či vydat jiné živnostenské
oprávnění, nemohla investovat do vybavení nutného k výkonu její podnikatelské
činnosti a tak na trhu bezpečnostních agentur zcela zaostala za ostatními
podnikateli“. Ze stejného důvodu byla v důsledku etikety ‚daňový dlužník‘
výrazným způsobem utlumena její činnost daňové poradkyně, „jelikož ekonomický
poradce, kterému finanční úřad doměří daně, nemá mnoho šancí získat klienty,
jelikož jeho dobré jméno se stává nedůvěryhodným, přičemž nikdo nevěří, že
svoji práci umí vykonávat správně, když sám ‚nemá daně v pořádku‘.“ Žalobkyně
tedy vylíčila následek své nemajetkové újmy jinak, než by odpovídalo následku
nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Ve spojení s žalobkyní tvrzenou příčinou
dané újmy, tj. nezákonnými rozhodnutími finančního úřadu, popř. finančního
ředitelství, je zřejmé, že skutkově vymezila dvě různé újmy způsobené třemi
různými příčinami (dvěma nezákonnými rozhodnutími a nepřiměřenou délkou
řízení). Pokud tedy odvolací soud z takto vymezeného předmětu řízení dovodil,
že žalobkyně neuplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nezákonnými rozhodnutími, nerozhodl o části předmětu řízení. Z žalobkyní vylíčených skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatnila tři nároky se
samostatným skutkovým základem, tj. nároky, u kterých je kauzální nexus tvořen
třemi různými příčinami a dvěma následky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009 nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Této žalobní konstrukci
však neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení částky 1.040.000,- Kč (v rámci
dovolacího přezkumu částky 188.170,- Kč), neboť není zjevné, v jakém rozsahu se
požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou,
spolu s tím, že není zřejmé, od kterých konkrétních rozhodnutí žalobkyně
odvozuje svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození jejího
dobrého jména a možnosti obstarávat si obživu vlastní prací, a bylo proto na
soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni
k upřesnění žaloby ve směru doplnění tvrzení, od kterých rozhodnutí odvozuje
svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy jimi způsobené a rozlišení, jaké
odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud
prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, když navíc
pominul nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonnými
rozhodnutími, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími je významné i z
hlediska dokazování, neboť zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma
na straně poškozeného presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn.
30 Cdo 958/2009), musí být újma založená jinou skutečností
prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by
byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat
netřeba. K uvedenému je třeba doplnit, že upřesnění skutkových tvrzení bude nutné i s
ohledem na časovou působnost zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Z důvodů podrobně vyložených Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy
způsobené nezákonným rozhodnutím jen takové, která nastala počínaje 27. 4. 2006, a to i v případě újmy způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným před tímto
datem. Pokud by žalobkyně odvozovala svoji újmu od nezákonných rozhodnutí
vydaných přede dnem, kdy nabyl účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., bylo by možno
přiznat jí odškodnění újmy podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., jen té, k níž došlo počínaje dnem 27. 4. 2006. Pro odškodnění
nemajetkové újmy v době předcházející 27. 4. 2006 neexistoval, s výjimkou
nemajetkové újmy způsobené nezákonným omezením svobody a nezákonným trestním
stíháním, v českém právu právní podklad. Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou
posuzovaného řízení posoudil odvolací soud nesprávně kritérium celkové délky
řízení (§ 31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), když stanovil hypotetickou přiměřenou
délku řízení a odškodnění přiznal žalobkyni za délku řízení „navíc“, nikoli za
celkovou délku řízení (srov. část V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu
ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a OdpŠk v případě nevydání
rozhodnutí v přiměřené lhůtě, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Nepřesvědčivá je rovněž úvaha odvolacího soudu o možnosti přiznat nižší
odškodnění za porušení práva zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., než
jaké by přiznal Evropský soud pro lidská práva. Tato úvaha je totiž podmíněna
tím, že kompenzační právní prostředek nápravy porušení práva na přiměřenou
délku řízení je sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem
nápravy umožňujícím nepřiměřenou délku řízení kompenzovat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). V posuzovaném
případě je zřejmé, že po většinu doby trvání řízení před finančním úřadem
neměla žalobkyně k dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jejího
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, který byl do českého právního řádu
vnesen až s účinností zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006. Z odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu není přitom patrno, že by žalobkyně měla k dispozici
v rozhodné době jiný prostředek nápravy porušení jejího práva na projednání
věci v přiměřené lhůtě, kterého nevyužila a z toho důvodu lze uvažovat o nižším
odškodnění, než jakého by jí bylo přiznáno Evropským soudem pro lidská práva.
V
daném ohledu je proto právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem
neúplné a tudíž nesprávné. Z uvedeného vyplývá, že řízení je stiženo vadami, které mohly vést k
nesprávnému rozhodnutí ve věci a že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně na
náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení před finančním
úřadem nesprávně. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu
prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.