30 Cdo 401/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D.,
ve věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice –
Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1,
o 35.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 489/2008,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009,
č.j. 16 Co 188/2009-46, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 16 Co 188/2009-46, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2009, č. j. 11 C 489/2008-35,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 3. 2. 2009, č. j. 11 C 489/2008-35, kterým soud prvního stupně
zamítl žalobu na zaplacení částky 35.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy,
způsobené žalobci nesprávným úředním postupem České správy sociálního
zabezpečení (dále také „ČSSZ“) v řízení o přiznání jednorázové částky dle
zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům
národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo
náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně
zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům
československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce
podal dne 27. 12. 2002 u České správy sociálního zabezpečení žádost o
poskytnutí jednorázové peněžní částky na základě zákona č. 261/2001 Sb.,
potřebné doklady žalobce předložil dne 6. 8. 2003. Žádost byla ČSSZ odmítnuta
dne 10. 9. 2003 s odůvodněním, že žalobce nesplňuje podmínky zákona pro
vyplacení jednorázové částky. Na základě žalobcem podané žaloby zrušil Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 12. 2004 rozhodnutí ČSSZ a věc jí vrátil k
novému rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podala ČSSZ kasační stížnost. Nejvyšší
správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud vydal nový rozsudek dne 30. 11. 2007, kterým znovu zrušil
rozhodnutí ČSSZ ze dne 10. 9. 2003 a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Přihlédl
při tom k nálezům Ústavního soudu, týkajícím se dané problematiky. Dne 29. 1. 2008 ČSSZ přiznala žalobci jednorázovou částku 60.000,- Kč. Dne 28. 1. 2008
žalobce podal žádost u žalované na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení ve výši 35.000,- Kč, žalovaná však na jeho žádost nereagovala. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, když uvedl,
že v posuzované věci postačí konstatování porušení práva žalobce na vydání
rozhodnutí v přiměřené době ze strany ČSSZ. Žalobce se v řízení domáhal
přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení vedeném ze strany ČSSZ při
rozhodování o jeho žádosti dle zák. č. 261/2001 Sb., s tím, že ČSSZ měla
respektovat rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, nepodávat
proti němu kasační stížnost a přiznat žalobci jednorázovou částku 60.000,- Kč,
což učinila až rozhodnutím ze dne 29. 1. 2008. Nesprávný úřední postup
spatřoval též v nerovném zacházení s ním, v porovnání s jinými žadateli. Podle
odvolacího soudu žalobce výslovně napadá nesprávný úřední postup ze strany
ČSSZ, nikoli v řízení před soudy. V takové situaci je významnou okolností, že
od 5. 8. 2003, kdy žalobce doplnil údaje potřebné k posouzení jeho žádosti,
uplynula do rozhodnutí ČSSZ ze dne 10. 9. 2003 doba 35 dnů, kterou nelze
považovat za nepřiměřený průtah v řízení. Podání kasační stížnosti ČSSZ proti
rozsudku městského soudu bylo v mezích zákona a přípustné. Poté, co byl ČSSZ
znám nález Ústavního soudu, přiznala žalobci jednorázovou peněžitou částku. Věc
odvolací soud nepovažoval za jednoduchou s ohledem na změnu judikatury k
poskytování jednorázové částky dle zák. č. 261/2001 Sb. Konstatoval, že žalobce
neprokázal tvrzenou nemajetkovou újmu, když ji žalobce ani přes výzvu
odvolacího soudu nijak nespecifikoval, pouze uvedl, že na poskytnutí
jednorázové částky musel místo 30 dní čekat čtyři a půl roku a že byl ze strany
ČSSZ vystaven šikaně, neboť jiným osobám byla jednorázová částka bez problému
poskytnuta. Nelze klást k tíži ČSSZ celkovou délku řízení, která převážnou
měrou závisela na změně právních názorů soudů. Uzavřel, že z důvodu neprokázání
nemajetkové újmy nemohlo být žalobci poskytnuto přiměřené zadostiučinění v
penězích. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ust. § 237 odst. 1 písm. c), ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního
řádu – dále jen o. s. ř. Formuluje v něm šest otázek, ke kterým by se dle jeho
názoru měl Nejvyšší soud vyjádřit, což s ohledem na přípustnost dovolání zjevně
znamená, že z jejich hodnocení odvolacím soudem, s nímž nesouhlasí, dovozuje
zásadní právní význam napadeného rozsudku. Otázky předložené dovolatelem jsou
tyto:
1) Odpovídá obecné konstatování o délce řízení něco o vzniku nemajetkové
újmy?
Dle dovolatele ano, neboť „občan má právo na to, aby o jeho žádosti bylo
rozhodnuto řádně a včas. Pokud se tak nestane, vzniká mu nemajetková újma.“
2) Lze za šikanu pokládat pouze to, když ČSSZ všem oprávněným – mimo
jednoho – vyhoví, anebo lze za šikanu pokládat i to, když ČSSZ bez jakéhokoli
systému fakticky rozdělí oprávněné na dvě skupiny, z nichž jedné vyhoví a druhé
ne? 3) Jak měl odvolací soud postupovat, když měl pochybnosti, zda případ
žalobce je srovnatelný s jinými případy? 4) Došlo na straně ČSSZ k porušení práva pouze „výkladem ex post v
souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu“? Dle žalobce bylo porušení práva ze
strany ČSSZ závažnější, když poukazuje na to, že jiným žadatelům ve stejném
právním postavení ČSSZ nárok žalobci přiznala, zatímco žalobci nikoli. 5) Jdou zjištěné průtahy především na vrub soudů nebo i ČSSZ? Podle
žalobce měla ČSSZ jednat již na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze
dne 30. 12. 2004 a v jeho intencích vydat nové rozhodnutí. Pokud tak neučinila,
přispěla významně k průtahům v řízení. 6) Lze uzavřít, že postačí konstatování porušení práva bez peněžitého
zadostiučinění, když žádné takové konstatování žalovaná nikdy neučinila a
neobjevuje se ani ve výroku soudu? Podle žalobce nikoli. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil,
žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Žalovaná má k podanému dovolání za to, že otázky nastíněné v dovolání nevychází
z napadeného rozsudku. Podotkla, že samotná délka řízení je jen jedno z
demonstrativně uvedených kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Rozhodnutí, na která
žalobce poukazuje, se netýkají poskytování jednorázové částky dle zákona č. 261/2001 Sb., nemohou být tedy srovnávána s nyní projednávanou věcí. Za
situace, kdy žalobce požadoval peněžité zadostiučinění, nemohly soudy uvést
konstatování o porušení práva ve výroku rozsudku, ale pouze v odůvodnění. Žalobce v dovolání nesplnil zákonné předpoklady pro jeho přípustnost, když v
něm neuvedl dovolací důvody, přičemž ty z něj podle žalované nevyplývají. Proto
má za to, že dovolání by mělo být Nejvyšším soudem odmítnuto. Žalovaná dále
zaslala Nejvyššímu soudu usnesení Ústavního soudu, kterým byla ve věci
zamítnuta ústavní stížnost žalobce. Na vyjádření žalované reagoval žalobce, jenž uvedl, která konkrétní rozhodnutí
se týkají částky poskytované dle zák. č. 261/2001 Sb. Dále citoval rozhodnutí
Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 85/04, IV. ÚS 428/05), ve kterých bylo
potvrzeno, že již samotným nesprávným úředním postupem vzniká nemajetková újma. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky
povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s.
ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž
lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým
vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené
rozhodnutí je zásadně právně významné. Délka posuzovaného řízení je, jak správně uvádí žalovaná, jen jedním z kritérií
pro zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
(srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, /dále jen „Stanovisko“/ nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 05. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, který je,
stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný
na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Výlučně z ní nelze
dovodit existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta
druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) a tedy ani vznik nemajetkové újmy, za kterou
by stát odpovídal podle § 1 odst. 3 OdpŠk. První dovolatelem formulovaná otázka
proto zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, zda žalobce byl či nebyl ze
strany ČSSZ v původním řízení „šikanován“ (pravděpodobně spíše diskriminován –
pozn. Nejvyššího soudu) oproti jiným žadatelům o tutéž dávku. Druhá, a na ní
navazující třetí otázka, stejně jako otázka čtvrtá, se proto rozhodnutí
odvolacího soudu nedotýkají, jejich odlišné právní posouzení dovolacím soudem
se nemůže v poměrech žalobce projevit a z toho důvodu nečiní rozhodnutí
odvolacího soudu zásadně právně významným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky formy
zadostiučinění v případě porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě v
podobě konstatování porušení tohoto práva, neboť tu posoudil odvolací soud v
rozporu s hmotným právem.
Dovolání je důvodné.
Dovolací soud především dospěl k závěru, že řízení je postiženou vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které přihlíží z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ta spočívá v neurčitosti
žalobních tvrzení. Z podání žalobce ze dne 26. 6. 2009 je patrno, že o jeho
nároku, o němž měla ČSSZ rozhodnout ve lhůtě 30 dnů od podání žádosti, rozhodla
až po čtyřech a půl letech, což žalobce vnímá jako újmu ve své nemajetkové
sféře. Vedle toho však žalobce spatřuje vznik nemajetkové újmy u sebe také v
tom, že měl být v průběhu původního řízení ze strany ČSSZ diskriminován oproti
jiným žadatelům o tutéž dávku. Jde tedy o dva nároky se samostatným skutkovým
základem (dvě různé újmy – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9.
2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). Tomu však již neodpovídá žalobní požadavek na
zaplacení jediné částky, aniž by bylo patrno, v jakém rozsahu se ke dvěma
uvedeným újmám vztahuje.
Vedle toho, jak je patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nebylo
zřejmé, zda žalobce skutečně omezil svůj nárok výlučně na řízení před ČSSZ a
vyloučil tu část projednávání jeho nároku, jež se odehrávala v rámci správního
soudnictví, jak to dovodil odvolací soud, nebo zda svou újmu vymezil ve vztahu
k celkové době, po kterou bylo o jeho nároku rozhodováno, jak to plyne z jeho
podání ze dne 26. 6. 2009. Jakkoli dovolací soud při vědomí, že podle § 1 odst.
3 OdpŠk za vzniklou nemajetkovou újmu odpovídá stát, lhostejno kterým či
kterými z orgánů veřejné moci byla újma způsobena, považuje vymezení žalovaného
nároku, jak jej shledal odvolací soud, za nepravděpodobné, není na něm, ale na
žalobci, aby precizoval svá skutková tvrzení a žalobní nárok jednoznačně
vymezil. Daná nejasnost se ostatně projevuje v páté otázce dovolacímu soudu
dovolatelem předložené, ze které je zřejmé, že žalobce chápal vymezení svého
nároku jinak, než odvolací soud.
Bylo tedy na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř.
vyzval žalobce k odstranění dané neurčitosti žaloby. Pokud tak soud prvního
stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud již dříve uvedl, že stejně jako Evropský soud pro lidská práva
vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“ (strong but rebuttable
presumption), že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu
a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Újma vzniká již samotným
porušením práva. Je pak věcí státu (žalované), zda se na základě okolností
konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit.
Zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je vhodné za zcela
výjimečných okolností (srov. Stanovisko část V.). Pokud však soud dospěje k
závěru, že je přiměřeným odškodněním, pak by takto poskytnuté zadostiučinění
mělo být vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé, neboť i konstatace
porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení
práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
V případě cit. § 31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě
aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V
daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z
právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky
volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle
pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení
přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-
li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním
zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak,
konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce
nepožaduje.
Pokud odvolací soud shledal porušení práva žalobce na projednání věci v
přiměřené lhůtě a tedy újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem ve
smyslu § 13 odst. 1 věta druhá Odpšk, a považoval-li její odškodnění ve formě
konstatování porušení práva žalobce za odpovídající náhradu ve smyslu § 31a
odst. 2 OdpŠk, měl tento svůj závěr promítnout uvedeným konstatováním do výroku
rozsudku, byť to žalobce výslovně nenavrhl. Jestliže tak neučinil, je jeho
posouzení žalovaného nároku nesprávné.
Protože je právní posouzení uplatněného nároku žalobce odvolacím soudem v
rozporu s hmotným právem a řízení je stiženou vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu v dovoláním napadeném rozsahu a v závislých výrocích o nákladech řízení
(§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Důvod zrušení rozsudku odvolacího
soudu se týkal též rozsudku soudu prvního stupně, a proto zrušil dovolací soud
podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ve stejném rozsahu také rozsudek soudu
prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř., při novém rozhodování vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu