ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci
žalobců a) N. H. K., b) L. T. T. H., c) nezl. S. M. N. L., všichni zastoupeni
Mgr. Richardem Vachouškem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí
225, d) GOLD CHICKEN, s.r.o., identifikační číslo osoby 27088006, sídlem v
Praze 5, Hábova 2345/7, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem
v Praze 1, Štěpánská 57, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) Mgr. Ing. J. Z.,
státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze, adresa pracoviště:
Praha 5, náměstí 14. října 9, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 292/2007, o
dovolání žalobců a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.
10. 2009, č. j. 18 Co 155, 373/2009 – 274, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Dovolání žalobců a), b), c) a d) se zamítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou ze dne 6. 6. 2007 podanou proti České republice - Ministerstvu
vnitra, České republice – Ministerstvu spravedlnosti, České republice –
Městskému státnímu zastupitelství v Praze a Mgr. Ing. J. Z., státnímu zástupci
MSZ v Praze, se žalobci domáhali náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim
měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu
v trestním řízení, zejména při provádění domovní prohlídky, v jejímž průběhu
bylo žalobci a) doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin
podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona spáchaného formou
spolupachatelství. Na náhradě škody žádal žalobce a) uhradit částku 40.425,- Kč
s přísl. za škodu způsobenou na domovních dveřích a zárubních, částku 96.581,50
Kč s přísl. za náklady vynaložené na právní zastoupení advokátem v souvislosti
s trestním stíháním a náhradu škody ve výši 9% úroku z prodlení z finančních
částek zajištěných při domovní prohlídce. Jako zadostiučinění za nemajetkovou
újmu žádal žalobce a) 1,000.000,- Kč a písemnou omluvu, žalobkyně b) 300.000,-
Kč a písemnou omluvu, žalobkyně c) 200.000,- Kč a písemnou omluvu. Všichni
žalobci dále žádali, aby soud konstatoval porušení jejich základních práv a
svobod jednáním a opomenutím ze strany žalovaných. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 10. 2007, č. j. 11 C
292/2007-62 byla žaloba v části v níž se žalobci domáhali písemné omluvy po
žalovaných vyloučena k samostatnému projednání pod sp. zn. 11 C 533/2007. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 8. 2008, č. j. 11 C
290/2007-150, uložil České republice jednající Ministerstvem vnitra zaplatit
žalobci a) náhradu škody dle žaloby, specifikovanou ve výrocích I. a III. rozhodnutí a jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu uložil České republice
zaplatit žalobci a) 100.000,- Kč (výrok V.), žalobkyním b) a c) každé 50.000,-
Kč (výrok VII. a IX.). Proti ostatním žalovaným a ve zbývající části nároky
žalobců zamítl (výroky II., IV.,VI.,VIII., X.). Ve výroku XII. zamítl žalobní
návrh žalobců, aby soud konstatoval porušení základních práv a svobod žalobců
jednáním a opomenutím ze strany žalovaných a ze strany úředních osob a orgánů
činných v trestním řízení, za jejichž postup odpovídají prvý a druhý žalovaný
(ministerstvo vnitra a ministerstvo spravedlnosti), a žádnému z účastníků
nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení (výrok XIII.). Rozsudkem ze dne 29. 4. 2009, č. j. 11 C 292/2007-196, doplnil Obvodní
soud pro Prahu 5 výrok XII. předchozího rozhodnutí o celé znění požadovaného
konstatování porušení základních práv a svobod žalobců (výrok I.) a zamítl
návrh žalobců na vydání doplňujícího rozsudku, jímž by bylo rozhodnuto o nároku
žalobců vůči 4. žalovanému samostatně (výrok II.). Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 8. 2009, č. j. 18 Co 155,
373/2009 – 239, rozhodl o nepřipuštění zastoupení žalobce d) obecným zmocněncem
Mgr. M. Š. a dal účastníkům na vědomí, že nadále bude v řízení na straně
žalované České republiky pokračováno s organizační složkou státu Ministerstvem
spravedlnosti. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2009, č. j.
18 Co 155,
373/2009 – 274, změnil vyhovující výroky rozsudku soudu prvního stupně o věci
samé jen tak, že povinnost plnění uložil České republice - Ministerstvu
spravedlnosti (výrok I.), zamítavé výroky o věci samé změnil jen tak, že zamítl
žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti (výrok II.), ve
vztahu k žalovanému Mgr. Ing. J. Z. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok III.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům a), b) a c) náklady
řízení před soudem prvního stupně (výrok IV.), ve vztahu mezi žalobkyní d) a
žalovanou Českou republikou – Ministerstvem spravedlnosti nepřiznal žádnému z
účastníků náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok V.), a
nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok VI.). Odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení vyšel z
následujícího skutkového stavu věci. Dne 5. 6. 2006 vydal policejní komisař
usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce a) pro trestný čin podvodu podle
§ 250 odst. 1 a 4 trestního zákona, jenž měl být spáchán formou
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Usnesení o zahájení
trestního stíhání bylo žalobci a) doručeno v průběhu domovní prohlídky
provedené na adrese P. v P. Stížnost proti tomuto usnesení podal žalobce a) dne
6. 6. 2006 do protokolu a následně dne 28. 6. 2006 podal dle § 157a tr. ř. žádost o přezkoumání postupu policejního orgánu v souvislosti s domovní
prohlídkou. Dne 7. 6. 2006 byl žalobce a) propuštěn ze zadržení na svobodu
podle § 77 odst. 2 tr. ř., když po výslechu obviněného dospěl soud k závěru, že
není dán důvod vazby, neboť nelze dospět k závěru, že by dosud zjištěné
skutečnosti nasvědčovaly tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní
stíhání, spáchal žalobce a). Ke stížnosti žalobce a) ze dne 6. 6. 2006,
doplněné dne 9. 6. 2006, vrchní státní zástupce dne 20. 9. 2006 konstatoval
důvodnost námitky týkající se nesprávnosti a nezákonnosti trestního stíhání,
neboť shledal, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno předčasně,
na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci; usnesení trpělo
vadami, pro něž bylo nepřezkoumatelné a nesplňovalo zákonem stanovené
náležitosti, především pokud šlo o popis skutku ve výroku usnesení, kde
absentoval popis subjektivní stránky. Na žádost o přezkoumání postupu
policejního orgánu zareagoval dopisem ze dne 27. 7. 2006 Mgr. Ing. J. Z.,
státní zástupce MSZ v Praze, který žalobci a) sdělil, že v postupu policejního
orgánu neshledal pochybení. Na další žádost žalobce a) Městské státní
zastupitelství přípisem ze dne 22. 11. 2006 sdělilo, že vyšetřování provázejí
neodůvodněné průtahy, neboť policejní komisař opakovaně uložené pokyny
dozorujících státních zástupců plnil pouze zčásti nebo se značným odstupem, a
vyslovilo domněnku, že v daném případě bude na místě zastavení trestního
stíhání. Dne 11. 1. 2007 bylo trestní stíhání žalobce a) zastaveno podle § 172
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť skutek, jehož se měl žalobce a) dopustit není
trestným činem. Na základě ústavní stížnosti podané žalobcem a) Ústavní soud
nálezem ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06, zrušil příkaz k domovní
prohlídce vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 43 Nt
2543/2006 (výrok I.), v části brojící proti postupu policejního orgánu a
usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ústavní stížnost odmítl jako
zjevně neopodstatněnou (výrok II.) a ve zbytku řízení o ústavní stížnosti
zastavil (výrok III.). Domovní prohlídka byla provedena v ranních hodinách Útvarem rychlého
nasazení (URNA), přitom došlo k vyražení dveří a k vystrašení „až k smrti“
nejen žalobce a), ale hlavně jeho manželky (žalobkyně b/) a nezletilé sedmileté
dcery (žalobkyně c/), na něž bylo mířeno střelnými zbraněmi, což u nich
vyvolalo těžký psychický šok. Žalobkyně b) byla dne 12. 6. 2006 vyšetřena na
psychiatrii a doporučena jí byla léčba medikamenty, klidový režim a další
kontroly, žalobkyně c) byla dne 12. 6. 2006 vyšetřena dětských psychiatrem a
dne 14. 9. 2006 byl její stav hodnocen jako stabilizovaný.
Při domovní
prohlídce došlo ke škodě na domovních dveřích a zárubních, za jejichž opravu
žalobce a) zaplatil 40.425,- Kč; byly zajištěny finanční prostředky ve výši
1,515.001,- Kč, 103.390 €, 27.431 USD a 608.000,- vietnamských dongů; veškeré
dokumenty, včetně dokladů od vozidla a dokladů společnosti žalobkyně d), která
nemohla včas podat daňové přiznání a zaplatit faktury. Incident měl dopad na
celou rodinu, ve vztahu k přátelům i ve vztahu mezi žalobcem a) a žalobkyní b). Odvolací soud vzal za prokázané, že nezákonným rozhodnutím o zahájení
trestního stíhání vnikla žalobci a) škoda i nemajetková újma. Nezákonnost
rozhodnutí byla prokázána rozhodnutím o zastavení trestního stíhání, které
konstatovalo vady předchozího úředního postupu orgánů činných v trestním
řízení. Vyústila-li nesprávnost postupu trestního orgánu v nesprávné
rozhodnutí, za které stát odpovídá, je ve skutkové podstatě náhrady škody
subsumován i předchozí nesprávný úřední postup, který v rozhodnutí vyústil,
jakož i důsledek takového rozhodnutí – vykonání domovní prohlídky. Stát nemůže
z jednoho skutku odpovídat duplicitně, tedy jak za nesprávný úřední postup, tak
i za nezákonné rozhodnutí. Domovní prohlídka byla provedena v příčinné
souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a její
nezákonnost byla výslovně konstatována i Ústavním soudem. Žalobci a) tak byla
způsobena škoda i nemajetková újma, na jejíž odškodnění má žalobce nárok dle §
7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobkyním b) a c), které nebyly účastnicemi
trestního řízení, náleží odškodnění nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup
vůči nim dle § 13 odst. 1 a 2 téhož zákona. Jelikož byla porušena psychika,
rodinné vztahy, snížena důstojnost a vážnost všech žalobců, bylo na místě
poskytnout zadostiučinění v penězích, jehož výše byla stanovena úvahou soudu (§
136 o. s. ř.), neboť žádný právní předpis nestanoví pevné částky, které mají
být za tu kterou újmu poskytnuty. Odvolací soud se ztotožnil s částkou
odškodnění přiznanou žalobcům a), b) a c) soudem prvního stupně – 100.000,- Kč
pro žalobce a) a 50.000,- Kč pro každou z žalobkyň b) a c) – kterou považoval
za přiměřenou prokázaným prožitým útrapám. Odvolací soud sice nevyloučil možnou
kumulaci jak konstatování porušení práva (jako morální satisfakce), tak i
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, neshledal však, že by v dané věci
nastaly okolnosti odůvodňující kumulaci obou nároků. Žalobci se tohoto
zadostiučinění de facto domohli již tím, že v rozhodnutí o zastavení trestního
stíhání i v nálezu Ústavního soudu bylo uvedeno, které právní normy byly
příslušnými orgány aplikovány chybně. Proto je nadbytečné, aby další forma této
omluvy – konstatování porušení práva příslušnými orgány – byla uváděna v tomto
rozhodnutí. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že
nárok na přiměřené zadostiučinění není důvodný u žalobkyně d), která je
právnickou osobou.
Žalobkyně d) namítala nemajetkovou újmu spočívající v tom,
že musela požádat finanční úřad o prodloužení lhůty pro podání daňového
přiznání, neboť při domovní prohlídce u žalobce a) byly zabaveny i doklady
žalobkyně d) a navíc byla provedena prohlídka automobilu, který sice užívá
žalobce a), který je však ve vlastnictví žalobkyně d). Tuto tvrzenou
nemajetkovou újmu nepovažoval odvolací soud za způsobilou odškodnění, neboť se
jednalo pouze o drobnou nepříjemnost nedosahující intenzity škody. Tuto
nepatrnou újmu zapříčinil svým chováním i žalobce a), který umístil sídlo
společnosti do rodinného domu, čímž došlo k tomu, že při trestním stíhání
žalobce a) jako fyzické osoby došlo i k zásahu do činnosti právnické osoby
žalobkyně d) v bydlišti podnikatele sídlící. Odvolací soud se odchýlil od závěrů soudu prvního stupně pouze co do
určení organizační složky jednající jménem státu, neboť ve věcech náhrady
škody, ke které došlo v trestním řízení, je příslušnou organizační složkou
státu Ministerstvo spravedlnosti. Se kterou organizační složkou bude jednáno
vyjasnil ostatně v usnesení ze dne 25. 8. 2009. Ve vztahu k druhému žalovanému Mgr. Ing. J. Z. odvolací soud uvedl, že
za újmu vzniklou žalobcům osobně neodpovídá, neboť v trestním řízení vystupoval
jako dozorující státní zástupce a nikoliv jako fyzická osoba. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání všichni žalobci a
žalovaná Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti. Žalovaná napadla dovoláním výrok I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
potvrzujícím výrok I. rozsudku soudu prvního stupně avšak pouze co do částky
40.425,- Kč s přísl. a dále výrok V., VII. a IX. ukládající žalované povinnost
zaplatit žalobcům a), b) a c) odškodnění za nemajetkovou újmu; a dále výrok IV. rozsudku odvolacího soudu ukládající žalované povinnost zaplatit žalobcům a),
b) a c) náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Dle dovolatelky mělo
za stát jednat jako organizační složka státu Ministerstvo financí podle § 6
odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a z tohoto důvodu je řízení zatíženo vadou,
která zapříčinila nesprávné rozhodnutí ve věci. Orgány, které provedly domovní
prohlídku, nespadají pod působnost dovolatelky, která není oprávněna zkoumat
jejich vlastní činnost, a proto i povinnost k plnění za způsobenou škodu na
domovních dveřích a zárubních ve výši 40.425,- Kč měla být uložena České
republice – Ministerstvu vnitra, resp. České republice - Ministerstvu financí. Výši přiznaného zadostiučinění považuje dovolatelka za zcela nepřiměřenou, když
při zásahu speciálního policejného orgánu nedošlo k žádnému excesu a rovněž
délka trestního řízení (7 měsíců) byla zcela přiměřená. O žalobkyni c) se během
zásahu starala policistka, nedošlo k žádnému fyzickému zranění, ani nebyl
poškozen (kromě vstupních dveří) žádný majetek. Policejní útvar neporušil žádné
předpisy, se žalobkyněmi bylo zacházeno slušným způsobem a neutrpěly žádný šok. Podle propočtů dovolatelky připadá na samotné trestní řízení odškodnění ve výši
50.000,- Kč, což se jeví dovolatelce s ohledem na délku řízení 7 měsíců jako
nepřiměřené.
Žalovaná dále upozornila na judikaturu Evropského soudu pro lidská
práva ze dne 17. 7. 2007 ve věci Kučera proti Slovensku, stížnost č. 48666/99. Dovolatelka nesouhlasí rovněž s přisouzením náhrady nákladů řízení před soudem
prvního stupně žalobcům. Navrhla rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc
vrátit Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobce a) napadl dovoláním výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta
žaloba žalobce a) na zaplacení 900.000,- Kč a změněn jen tak, že se tato žaloba
zamítá vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti. Žalobce a) společně s
žalobkyněmi b) a c) dále napadli výrok II. rozsudku odvolacího soudu, kterým
byl potvrzen výrok XII. rozsudku soudu prvního stupně ve znění jeho
doplňujícího rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby soud konstatoval
porušení základních práv a svobod žalobců. Dovolatelé namítli rovněž neúplné
poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, které neobsahovalo poučení
o možnosti podat dovolání proti výroku o nepeněžitém nároku. Ve vztahu k zamítavému výroku XII. rozsudku soudu prvního stupně, který byl
odvolacím soudem potvrzen, považují žalobci a), b), c) za otázku zásadního
právního významu, která v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,
zda přiznáním zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích zaniká či je
konzumováno právo žalobců na konstatování porušení jejich práv. Dle žalobců je
konstatování porušení práva obligatorní vždy, zatímco „jiná náhrada“ a přiznání
zadostiučinění v penězích jsou způsoby fakultativní. Připodobňují konstrukci
zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ke znění ustanovení §
13 odst. 1 až 3 obč. zák., kde je obvyklá kumulace jednotlivých nároků. Ani
ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. nevylučuje, aby se poškozený
domáhal konstatování porušení práva a zároveň zadostiučinění v penězích v
případě, že samotné konstatování porušení práva se nejeví jako dostačující a
nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak. Dovolatelé uvádí, že rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva obsahují konstatování porušení práva vždy,
zatímco přiznání spravedlivého zadostiučinění jen v případě potřeby. Žalobce a) nesouhlasí s výší přisouzeného přiměřeného zadostiučinění a
má za to, že otázka výše přiměřeného zadostiučinění nebyla v soudní praxi
řešena, s výjimkou rozhodnutí vztahujících se k nepřiměřené délce řízení. Dovolatel uvádí, že se nedopustil žádného trestného činu a nezavdal proto žádný
důvod k zásahu orgánů veřejné moci vůči sobě a svojí rodině. Orgány Policie ČR
poskytly ke zveřejnění objektivně nepravdivé údaje o trestné činnosti žalobce
a), jeho fotografie byla zveřejněna v deníku Aha! i v pořadu TV Nova Na vlastní
oči, nepravdivé údaje o trestné činnosti žalobce byly zveřejněny také na
webových stránkách Ministerstva vnitra www.mvcr.cz. Žalobce a) tak byl veřejně
skandalizován, ačkoliv se nedopustil žádného trestného činu.
Nemajetková újma
byla žalobci a) způsobena nejen jeho nedůvodným trestním stíháním, ale také
skandalizací na veřejnosti a ve sdělovacích prostředcích na základě
nepravdivých informací, které k uveřejnění poskytla Policie ČR v rozporu s
ustanovením § 8a odst. 1 a 2 tr. řádu. Dle dovolatele soudy rozhodly na základě
ne zcela řádně a nikoliv úplně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedly
důkaz videozáznamem pořadu Na vlastní oči „Inspektor Klimša zasahuje“, ale
toliko písemným přepisem tohoto pořadu, z něhož není patrná celková atmosféra. Uvedený důkaz byl dle žalobce a) nezbytný pro posouzení toho, zda a jak
intenzivní nemajetková újma žalobci vznikla a jeho neprovedení považuje za
porušení základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Dovolatel
také cituje z několika judikátů Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, především
pokud jde o odškodňování nemajetkové újmy podle § 13 obč. zák., přičemž jemu
vzniklou nemajetkovou újmu považuje za mnohem intenzivnější a závažnější. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených
výrocích zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně d) napadla výrok II. odvolacího soudu, kterým byl potvrzen
výrok XII. rozsudku soudu prvního stupně ve znění výroku I. doplňujícího
rozsudku, a to v té části, pokud jím byla zamítnuta žaloba žalobkyně d) na
konstatování porušení práva jakožto formy zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu. Dovolatelka rovněž poukazuje na neúplné poučení o možnosti
podat dovolání. K důvodům dovolání žalobkyně d) uvedla, že při domovní
prohlídce u žalobců a), b), c) byly odňaty a odvezeny věci patřící obchodní
společnosti GOLD CHICKEN, s.r.o. a neoprávněně prohledáno vozidlo, jehož
vlastníkem je žalobkyně d). Odňaté věci byly dovolatelce vraceny jen pomalu a
velmi neochotně, ačkoli neměly žádnou souvislost s vedeným trestním řízením. Žalobkyně d) tak nemohla nakládat se svým majetkem, bylo zasaženo její soukromí
a narušena její obvyklá činnost (mimo jiné jí bylo znemožněno podat včas
přiznání k DPH). Tím došlo u žalobkyně d) k zásahu do práv nemajetkové povahy. Dovolatelka uvedla, že na adrese, kde proběhla domovní prohlídka, nesídlí a
nikdy nesídlila; přítomnost obchodních listin a účetních dokladů je
vysvětlitelná tím, že si žalobci nosí práci domů a pracují také doma,
nesouhlasí tedy se závěrem odvolacího soudu, že nepatrnou újmu vzniklou
společnosti zapříčinil svým rozhodnutím i žalobce a). K nesprávnému úřednímu
postupu vůči žalobkyni d) ze strany Policie ČR došlo a není žádný důvod hledat
zavinění či spoluzavinění na straně žalobce a). Nesprávné je i právní posouzení
toho, co je nemajetkovou újmou podle zákona č. 82/1998 Sb. Za nemajetkovou újmu
je dle dovolatelky třeba považovat i pouhý zásah do nemajetkových práv
poškozeného subjektu, tj. například nezákonná prohlídka vozidla a domovní
prohlídka či odnětí a zadržování obchodních a účetních listin bez zákonného
důvodu. Takovou újmu není na místě bagatelizovat, jak činí odvolací soud. Dovolatelka namítla zásah do jejího práva na soukromí, které je zaručeno v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“), a do práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním,
zveřejňováním a jiným zneužíváním údajů o své osobě (čl. 10 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod). K tomu cituje z judikatury Ústavního soudu a
poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. K nemajetkové újmě
(zásahem do základních práv a svobod žalobkyně) došlo již v momentě vykonání
nezákonné domovní prohlídky a prohlídky vozidla a tento zásah pokračoval
odnětím a zadržováním věcí žalobkyně d). Tím došlo i k porušení práva žalobkyně
na pokojné užívání majetku zaručené jak Listinou, tak Dodatkovým protokolem čl. 1 k Úmluvě. Dovolatelka má za to, že shora uvedené právní otázky vztahující se
k zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešeny nebyly a jejich řešení provedené
odvolacím soudem je nesprávné a v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky
odvolací soud zasáhl svým rozhodnutím do jejích základních práv a svobod, a
proto je dovolání přípustné – s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
26. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007. Žalobkyně d) rovněž namítla zmatečnostní
vadu řízení spočívající v tom, že se soudy nezabývaly jí podaným odvoláním
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2009, kterým odvolací soud
nepřipustil zastupování žalobkyně d) Mgr. M. Š. Domnívá se, že tímto postupem
jí byla odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně d) navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu v rozsahu
napadeného výroku II. a vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalované žalobkyně d) uvedla, že v části
ohledně částky 40.425,- Kč s přísl. se jedná o dovolání nepřípustné; v části
směřující proti měnící části výroku I. rozsudku odvolacího soudu je dovolání
zjevně bezdůvodné, neboť podle ustanovení § 6 odst. 1 a odst. 2 písm. a) je
ústředním orgánem státu jednajícím za Českou republiku v trestním řízení
Ministerstvo spravedlnosti. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně d) namítla, že právo na
náhradu škody přísluší pouze tomu, kdo byl trestnímu stíhání podroben jako jeho
účastník, tj. obviněný či obžalovaný. Není přitom vyloučeno, že škoda vznikne i
osobě odlišné, typicky například obchodní společnosti, jejíž společník či
jednatel je trestně stíhán, zákon však takovou újmu neodškodňuje.
Žalovaná
znovu k otázce působnosti ústředního orgánu jednajícího za stát uvedla, že
přestože samotné trestní řízení spadá do její kompetence, nasazení speciální
jednotky URNA spadá do působnosti Ministerstva vnitra. K dovolání žalobkyně d) podali vyjádření i žalobci a), b), c), kteří se
zcela ztotožnili s argumentací žalobkyně d). Dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 14. 10. 2009, Nejvyšší soud proto v
dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání všech dovolatelů bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně
zastoupenými podle § 241 odst. 1 a 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto
zabýval jejich přípustností. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení § 237 o. s. ř. Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalované, které směřovalo zejména
proti závěru o oprávnění Ministerstva spravedlnosti jednat v kompenzačním
řízení jménem státu. Dovolatelka se domnívala, že povinnost k plnění měla být
uložena České republice – Ministerstvu vnitra, resp. České republice –
Ministerstvu financí a řízení je proto zatíženo vadou, která zapříčinila
nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
potvrzujícím výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, avšak pouze co do částky
40.425,- Kč s přísl., není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a)
o. s. ř. ve znění od 1. 7. 2009). Dovolání žalované polemizující se závěry odvolacího soudu ohledně uložené
povinnosti zaplatit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně rovněž
není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení,
přestože je formálně začleněno do rozsudku. Přípustnost usnesení o nákladech
řízení tak nemůže být dána podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí
ve věci samé, a nemůže být založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož
nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů. Napadený výrok I. rozsudku odvolacího soudu, který změnil výroky I., III., V.,
VII., a IX. rozsudku soudu prvního stupně jen tak, že uložil povinnost plnění
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, má charakter rozhodnutí
potvrzujícího, neboť soud posoudil práva a povinnosti účastníků shodně jako
soud prvního stupně; na straně žalované vystupuje stále stát odpovídající podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále
jen „OdpŠk“).
Označil-li žalobce za žalovaného stát a řádně uvedl organizační
složku, která však podle zákona nebyla příslušná za stát před soudem
vystupovat, nejde ani o nedostatek podmínky řízení, ani o nedostatek žaloby. Stát se stal účastníkem řízení a je povinností soudu, aby v takovém případě
jednal s příslušným státním orgánem, aniž by o tom vydával rozhodnutí. Otázka,
která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu
vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Výroky odvolacího soudu,
kterými změnil pouze jednající organizační složku státu, nic nemění na
povinnosti uložené České republice jako žalované. Přípustnost dovolání proto přichází v úvahu pouze na základě ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný
toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím
důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Ke zmatečnostním
vadám jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen je-li dovolání přípustné (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve spojení s § 6 OdpŠk, stanoví,
která organizační složka vystupuje za stát před soudem v případě odpovědnosti
státu podle zákona č. 82/1998 Sb., přitom v téže věci může za stát jednat
současně jen jedna organizační složka. Ministerstvo spravedlnosti jedná jménem
státu v případech odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím
či nesprávným úředním postupem, k nimž došlo v občanském soudním řízení nebo v
řízení trestním a v určitých případech ve správním soudnictví. Trestním řízením
je třeba rozumět nejen fázi řízení před soudem, ale i jednotlivé fáze trestního
řízení. Ministerstvo spravedlnosti jedná za stát i ve věcech odpovědnosti státu
za škodu vzniklou z činnosti všech orgánů činných v trestním řízení, tedy
včetně postupů Policie ČR (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 665/2008. Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu
jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz). Nejedná se tedy o otázku, která by
činila v praxi aplikační problémy, nadto byla odvolacím soudem vyřešena ve
shodě s názorem dovolacího soudu, proto nemůže založit přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaná sporuje i výši přiznaného zadostiučinění, které považuje za
nepřiměřeně vysoké s tím, že soudy tvrzenou újmu žalobců dostatečně
neprozkoumaly.
Jakou výši zadostiučinění by žalovaná považovala za přiměřenou
blíže nespecifikuje a žádné právní argumenty na podporu svých tvrzení neuvádí. Pouhý nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění však sám o sobě přípustnost
dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť není
opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Jinými slovy,
dovolatelka nevymezuje žádnou právní otázku, která by měla zásadní význam pro
napadené rozhodnutí, a z toho důvodu nelze dovodit přípustnost dovolání ani v
této otázce. Dovolací soud proto dovolání žalované České republiky – Ministerstva
spravedlnosti jako nepřípustné odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval dovoláním žalobců a), b), c), kteří napadli
rozhodnutí odvolacího soudu v části potvrzující výrok XII. rozsudku soudu
prvního stupně o tom, že konstatování porušení základních práv a svobod žalobců
jednáním a opomenutím ze strany žalovaných a ze strany úředních osob a orgánů
činných v trestním řízení se zamítá. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního
stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1
písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalobců a), b), c) je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda lze vedle materiální (peněžní)
satisfakce přiznat poškozeným i zadostiučinění formou konstatování porušení
práva, neboli zda lze tyto dvě formy zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou
újmu přicházející v úvahu podle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk přiznat
současně, popř. zda se vylučují, neboť tato otázka dosud nebyla v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena. Dovolatelé považují právní úpravu § 31a odst. 2 OdpŠk obdobnou právní úpravě
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., podle které lze jednotlivé prostředky
nápravy přiznat kumulativně a dovozují, že ani ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk
nevylučuje, aby se poškozený domáhal konstatování porušení práva a zároveň
zadostiučinění v penězích, pokud se samotné konstatování porušení práva nejeví
jako dostačující a nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na konstatování porušení práva
nelze kumulovat s nárokem na poskytnutí zadostiučinění v penězích, a jelikož
bylo v daném případě na místě přiznat žalobcům zadostiučinění majetkové, zamítl
jejich nárok na konstatování porušení jejich základních práv a svobod. Odvolací
soud naopak nevyloučil možnost kumulovat konstatování porušení práva a
poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, v dané věci však neshledal
důvody pro přiznání obou nároků, a to z důvodu, že žalobci se morálního
zadostiučinění de facto domohli již tím, že v rozhodnutích o zastavení
trestního stíhání vůči žalobci a) i v nálezu Ústavního soudu o zrušení příkazu
k domovní prohlídce bylo uvedeno, které právní normy byly příslušnými orgány
aplikovány chybně.
Proto by bylo nadbytečné, aby další forma této omluvy byla
uváděna v jeho soudním rozhodnutí. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk zní: „Zadostiučinění se poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující.“ Základním vodítkem pro určení
vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění
přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň
účinnou nápravu. S dovolateli lze souhlasit v tom, že na prvním místě přichází
v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné
z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele
nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou
nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné
nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu, a podobně. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou lišit podle toho, zda došlo ke
vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení či z důvodu jiného
nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. Peněžní satisfakce
připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové
újmě adekvátní. Poskytnutí finanční náhrady je tedy považováno za formu
zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější, zatímco konstatování
porušení práva za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení
orgánů veřejné moci došlo. Dovolací soud zastává názor, že v případě odškodnění nemajetkové újmy
poškozeného podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze vedle peněžní formy
zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení
práva v samostatném výroku rozhodnutí. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk
stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán
v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění
postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové
újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění
závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že
nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení
práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Přiznání peněžité částky proto
konzumuje požadavek na konstatování porušení práva. Konstatování porušení práva
v tom smyslu, že došlo k nezákonnému rozhodnutí nebo k nesprávnému úřednímu
postupu, je nutným předpokladem pro možnost přiznat poškozenému finanční
náhradu, a proto je v odůvodnění rozhodnutí vždy, ať už explicitně či
implicitně, obsaženo. Není tedy podmínkou, aby konstatování porušení práva bylo
vyjádřeno v samostatném výroku rozhodnutí. Konstatování porušení práva ve
výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma náhrady poškozenému
nepřiznává, neboť je tím zároveň zdůrazněna hodnota této formy morálního
zadostiučinění jako dostatečné a plnohodnotné náhrady za vzniklou nemajetkovou
újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2742/2009). Ustanovení § 31a odst.
2 OdpŠk neupravuje nároky poškozeného shodně
jako ustanovení § 13 obč. zák., což je patrné z již samotného znění těchto
ustanovení. Dle dovolacího soudu se v případě § 31a odst. 2 OdpŠk jedná o
ustanovení, u kterého je na místě aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. Způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto
ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud
rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §
31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy
zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě. Pokud je poškozené osobě přiznána
finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, jedná se z pohledu ustanovení §
31a odst. 2 OdpŠk o maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému
přiznat, a nutně takové rozhodnutí obsahuje ve svém odůvodnění i konstatování
zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Považuje-li poškozený za účelnější
formu satisfakce pouhé konstatování porušení práva, žádá po žalované tuto formu
zadostiučinění a soud je takovým jeho zájmem vázán. S odvolacím soudem lze přitom souhlasit v tom, že morálního zadostiučinění se
žalobcům částečně dostalo již v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (kterým byl zrušen příkaz k domovní prohlídce), ve kterém
Ústavní soud uvedl, že odůvodnění příkazu k domovní prohlídce není ústavně
konformní a akceptovatelné, nadto trpí závažnou vadou spočívající v
nedostatečném odůvodnění, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, neboť
příkaz k domovní prohlídce byl vydán ve stadiu „prověřování podezřelého“. „Příkazem k domovní prohlídce bylo porušeno stěžovatelovo základní subjektivní
právo (svoboda) na nedotknutelnost obydlí, které je garantováno zejména čl. 12
Listiny základních práv a svobod.“. Uvedené konstatování je z objektivního
pohledu morálním zadostiučiněním i pro ostatní osoby poškozené provedenou
domovní prohlídkou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009,
sp. zn. 30 Cdo 2925/2006). Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II., jímž
byl potvrzen výrok XII. rozsudku soudu prvního stupně za správné a dovolání
žalobců a), b), c) v tomto rozsahu za nedůvodné, proto je podle § 243b odst. 2
části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Druhou částí dovolání žalobce a) brojil proti výši přisouzeného zadostiučinění
a namítal, že otázka přiměřenosti výše zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí
nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Poukazoval přitom na
medializaci celého případu v televizi, v deníku Aha! a na stránkách
Ministerstva vnitra s tím, že k této okolnosti soudy při určování výše
přiměřeného zadostiučinění dostatečně nepřihlédly. Dovolatel namítl rovněž
neúplnost zjištěného skutkového stavu věci, neboť odvolací soud neprovedl důkaz
videozáznamem pořadu Na vlastní oči s názvem „Inspektor Klimša zasahuje“. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví, že při určování výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou,
vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného
projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého
individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení § 31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být
přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon
tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení
výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního
odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o
zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost
nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do
osobnosti fyzické osoby došlo. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Zvažovány budou zejména dopady nezákonného
rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst
poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Otázka výše zadostiučinění
v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze
vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše
zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k jednomu
konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů. V posuzované věci soudy přihlédly k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě
žalobců a), b), c) došlo, zejména k nezákonnosti rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání proti žalobci a) a k následné domovní prohlídce provedené
Útvarem rychlého nasazení. Odvolací soud dále doplnil, že byla porušena
psychika, rodinné vztahy a snížena důstojnost a vážnost všech žalobců, čímž
vymezil závažnost vzniklé nemajetkové újmy. Částku 100.000,- Kč pro žalobce a)
a 50.000,- Kč pro každou z žalobkyň b) a c) shledal odvolací soud přiměřenou
prokázaným prožitým útrapám žalobců. Soud prvního stupně ani soud odvolací ve
svém odůvodnění výslovně nezmínily, jaký vliv měla medializace celé kauzy na
závažnost nemajetkové újmy žalobce a), z obsahu spisu však vyplývá, že důkaz
přepisem pořadu TV Nova Na vlastní oči ze dne 7. 6. 2006 s názvem „Inspektor
Klimša zasahuje“, jakož i fotokopií deníku Aha! byl proveden soudem prvního
stupně při jednání dne 22. 4. 2008 (č. l. 129), návrh na doplnění dokazování
videokazetou téhož pořadu TV Nova byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro
Prahu 5 při jednání dne 17. 6. 2008 (č. l. 143). Při prvním jednání ve věci dne
30. 1. 2008 byl soudem prvního stupně proveden rovněž důkaz zprávou MSZ v Praze
ze dne 27. 7. 2006, kde ke stížnosti žalobce a) Mgr. Ing. J. Z., státní
zástupce MSZ v Praze mimo jiné uvedl, že zdrojem mediální prezentace není
policejní orgán konající vyšetřování případu, a že okolnosti odvysílání pořadu
TV Nova „Na vlastní oči“ ze dne 7. 6. 2006 jsou předmětem šetření orgánů
Inspekce ministra vnitra. Dovolací soud se neztotožňuje s námitkou dovolatele, že soudy pochybily, pokud
neprovedly důkaz videozáznamem pořadu „Na vlastní oči“.
Jak zřejmě plyne z
ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř., soud není povinen provést všechny
účastníkem řízení navržené důkazy. Obsahem jeho rozhodování podle uvedeného
ustanovení je zvažování závažnosti důkazu ke zjištění skutkového stavu věci. Ke
zjištění okolností případu vztahujících se k medializaci trestního stíhání
žalobce a) soud provedl několik důkazů, jak je uvedeno výše, včetně písemného
přepisu stěžovatelem navrhovaného pořadu, a proto nelze uzavřít, že by nebyly
zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci. Nad to výtka vady řízení
spočívající v neprovedeném důkazu přípustnost dovolání nezakládá (viz shora)
Nejvyšší soud považuje přisouzenou částku zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč
pro žalobce a) za trestní stíhání, které bylo po 7 měsících zastaveno, a za
provedenou domovní prohlídku za poměrně vysokou, tedy za částku, která je
účinným prostředkem nápravy žalobcem a) tvrzené nemajetkové újmy. Jelikož výši
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které bylo
posléze zastaveno, a za domovní prohlídku s trestním stíháním související,
nelze paušálně určit, postupoval odvolací soud v souladu s ustanovením § 136 o. s. ř. a přihlédl přitom k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, které vznik
újmy provázely dle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk. Odvolací soud se ztotožnil
s částkou přisouzenou soudem prvního stupně, přihlédl k výši zadostiučinění,
která se obecně poskytuje při odškodnění bolestného nebo při těžkých
psychických úrazech. Při úvaze o přiměřenosti výše zadostiučinění lze přitom
přihlédnout i k tomu, že určitého morálního zadostiučinění se žalobci dostalo
nálezem Ústavního soudu, a že trestní stíhání bylo poměrně rychle zastaveno (po
7 měsících) podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Přestože nemajetková újma
žalobce a) mohla být umocněna medializací celé záležitosti, nelze uzavřít, že
by žalobci a) přisouzená částka byla nepřiměřeně nízká, naopak, jedná se o
částku poměrně vysokou. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výše přiznané satisfakce a žalobcem a) ve
vztahu k němu uplatněný dovolací důvod tak nezakládá ve smyslu již uvedeného §
237 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání. Dovolání žalobkyně d) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen zamítavý výrok XII. rozsudku soudu prvního stupně. by mohlo být
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen pokud by
dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní
stránce zásadně významné, jinými slovy, že v rozsudku řešená a dovoláním
vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním
případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Žalobkyně d) zejména namítala, že provedením prohlídek bytu a vozidla a v
důsledku zabavení věcí při domovní prohlídce došlo k zásahu do jejího soukromí
ve smyslu čl. 8 Úmluvy, k zásadní nemajetkové újmě žalobkyně d) a k porušení
práva žalobkyně na pokojné užívání majetku. Odvolací soud podle ní rovněž
nesprávně právně posoudil, co je nemajetkovou újmou podle zákona č.
82/1998
Sb., když nepovažoval nemajetkovou újmu žalobkyně d) za způsobilou odškodnění. Dovolání žalobkyně d) je přípustné pro řešení otázky, co je nutno považovat za
nemajetkovou újmu právnické osoby, která jí měla vzniknout v důsledku
nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, spočívajícího v jiné
skutečnosti než v nepřiměřené délce řízení. Objektivní odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je založena na
současném splnění tří podmínek: nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední
postup; vznik škody nebo nemajetkové újmy; a příčinná souvislost mezi vydáním
nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody nebo
nemajetkové újmy. Z ustanovení § 31a OdpŠk je zřejmé, že institut náhrady
nemajetkové újmy zavedený do zákona č. 82/1998 Sb. novelou č. 160/2006 Sb. se
neomezuje pouze na újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, ale i na újmu
vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo jiného nesprávného úředního
postupu. Ve vztahu k nepřiměřené délce řízení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
nepřiměřená délka řízení sama o sobě znamená pro stěžovatele morální újmu,
spočívající ve stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně
dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován, uvedené však nezbavuje
poškozeného žalobce povinnosti tvrdit vznik nemajetkové újmy alespoň v rovině
povšechného vysvětlení motivace k uplatňování nároku (srov. větu třetí a k ní
vztahující se pasáže stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne
13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010). V případě nemajetkové újmy, která měla
vzniknout nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem spočívajícím
v jiné skutečnosti než v nepřiměřené délce řízení, se však plně uplatní
procesní povinnosti tvrzení a důkazní a jim odpovídajících břemen. Žalobkyně d) spatřovala nemajetkovou újmu v tom, že nemohla nakládat se svým
majetkem, bylo zasaženo její soukromí a narušena její obvyklá činnost a bylo jí
znemožněno podat včas přiznání k DPH. Nemajetková újma dle dovolatelky spočívá
již v samotném zásahu do jejích práv. Dovolací soud se tedy zabýval tím, zda
některá z těchto skutečností může představovat nemajetkovou újmu ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyní tvrzenou újmu nepovažuje za imateriální
újmu, která by byla způsobilá odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť se
jednalo pouze o drobnou nepříjemnost nedosahující intenzity újmy. Uvedené
závěry je nutno dle názoru dovolacího soudu interpretovat tak, že odvolací soud
u právnické osoby vznik nemajetkové újmy neshledal. Zatímco nemajetkovou újmu u fyzických osob představuje zejména zásah do
osobnostní integrity poškozeného, nemajetková újma právnické osoby může
spočívat především v poškození dobrého jména obchodní společnosti, v nejistotě
při rozhodování, v zásahu do řízení společnosti a podobně (srov. rozsudek
velkého senátu ESLP ze dne 6. dubna 2000 ve věci Comingersoll S. A. proti
Portugalsku, stížnost č. 35382/97, § 35).
Dovolatelka se zaměřila na popis
skutkových okolností případu – postup při domovní prohlídce a odnětí věcí –
tedy na příčiny případné nemajetkové újmy, aniž by však tvrzením identifikovala
jaká konkrétní nemajetková újma jí vznikla. Skutečnost, že žalobkyně d) nemohla
z důvodu zabavení obchodních listin podat včas daňové přiznání či zaplatit
faktury, směřuje spíše k nároku na náhradu majetkové škody, která jí tímto
mohla vzniknout, avšak zůstala netvrzena. Žádné další skutečnosti, které by
svědčily o narušení její obvyklé činnosti žalobkyní tvrzeny ani prokázány
nebyly. Nemajetkovou újmu je třeba v případě nezákonného rozhodnutí nebo
nesprávného úředního postupu co možno určitě pojmenovat a vysvětlit, tudíž
tvrdit a prokázat, že k ní zásahem orgánu veřejné moci skutečně došlo. Pro
závěr o vzniku nemajetkové újmy nepostačuje žalobkyní učiněná právní
kvalifikace, že došlo k zásahu do některého z jejích ústavně garantovaných
práv, neboť zásah do práv žalobkyně představuje možnou příčinu vzniku újmy,
nikoliv újmu samotnou, jakož ani nepostačuje abstraktní právní kvalifikace újmy
jako nemajetkové. Jelikož odvolací soud dospěl k závěru, že ke vzniku
nemajetkové újmy žalobkyně d) nedošlo, protože žalobkyní popsané následky
nemohou důvodnost nároku ani při jejich prokázání založit (zjevně mínil stav
právního omylu v důvodnosti žaloby ve smyslu R 62/2000) nebylo třeba dále
zkoumat ostatní podmínky odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Není
proto správný názor dovolatelky, že „k odpovědnosti za nezákonný výkon veřejné
moci vůči žalobkyni d) by tak postačoval již samotný výsledek trestního
řízení“, neboť k odpovědnosti státu za škodu, resp. za nemajetkovou újmu, musí
být splněny všechny tři zákonné podmínky, přičemž žalobkyně se po celou dobu
zaměřovala na příčiny vzniku škody resp. újmy, nikoliv na tvrzení a prokázání
ve smyslu zákona relevantní újmy jako takové. Za daného procesního stavu nebylo
na místě vést žalobkyni d) k dalším tvrzením odůvodňujícím skutkový stav ve
smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř., žalobkyně totiž zjevně úplně vylíčila jí
popisované, pociťované a myslitelné následky domovní prohlídky a pokládala je
za v právu důvodné. Dovolací soud se neztotožnil s námitkou dovolatelky, že ke vzniku nemajetkové
újmy u právnické osoby došlo zásahem do jejího práva na ochranu soukromí ve
smyslu článku 8 Úmluvy, neboť z povahy tímto článkem zaručených práv a svobod
splyne, že v rámci domovních prohlídek mohou být dotčena pouze základní práva a
svobody osob fyzických, nikoliv právnických, byť se mohou dotýkat obchodních
aktivit soukromých osob (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1999, sp. zn. IV. ÚS 528/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR
pod číslem 25/1999 a dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz/). Ústavně
zaručená práva a svobody zakotvená v Listině a v Úmluvě se vztahují též na
osoby právnické, ovšem za splnění předpokladu, že to povaha věci umožňuje, tedy
například pokud by se jednalo o nezákonnou prohlídku v sídle společnosti.
Dovolatelkou uváděné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva proto nelze na
daný případ aplikovat. Ve věci Niemietz proti Německu (rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992, stížnost č. 13710/88) se jednalo o prohlídku advokátní kanceláře
stěžovatele za účelem zjištění totožnosti pachatele trestného činu pomluvy,
poškozenou osobou byl tedy advokát, v jehož advokátní kanceláři k prohlídce
došlo. Žalobkyně d) je naopak právnickou osobou, v jejímž sídle k žádné
prohlídce nedošlo a prohlídka vozidla nebyla prokázána. V případě sporu Colas
Est a ostatní proti Francii (rozsudek ESLP ze dne 16. 4. 2002, stížnost č. 37971/97) se jednalo o provedení finanční kontroly v sídlech obchodních
společností, rovněž tedy o situaci odlišnou od případu žalobkyně d). K žalobkyní d) tvrzenému porušení práva na majetek podle článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě dle dovolacího soudu rovněž nedošlo, neboť zajištěné věci byly
žalobkyni d) vráceny přibližně po pěti a půl měsících, jejich zajištění bylo v
souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a sledovalo legitimní cíl
boje se zločinem (k tomu srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva
ve věci BENET CZECH, spol. s r. o. proti České republice ze dne 21. 10. 2010,
stížnost č. 31555/05). Dovolací soud se dále zabýval dovolatelkou tvrzenou vadou řízení spočívající v
tom, že odvolací soud nepřezkoumal „odvolání“ žalobkyně proti usnesení
Městského soudu v Praze o nepřipuštění zastupování žalobkyně d) Mgr. M. Š.,
žádné pochybení však v postupu odvolacího soudu neshledal. Z ustanovení § 201
o. s. ř. vyplývá, že odvolání je řádným opravným prostředkem, jímž může
účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. Proti rozhodnutí odvolacího soudu zákon odvolání nepřipouští a není přitom
rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To
platí i pro ta procesní rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v
odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení v rámci odvolacího řízení o nepřipuštění zastoupení žalobkyně obecným
zmocněncem je usnesením odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutím soudu prvního
stupně, přičemž funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti
rozhodnutí soudu odvolacího občanský soudní řád neupravuje (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3295/2010) a tudíž takové
„odvolání“ nelze projednat. Usnesením Městského soudu v Praze o nepřipuštění
zastoupení žalobkyně d) obecným zmocněncem nebylo porušeno ani žádné z ústavně
garantovaných práv žalobkyně d) (blíže viz. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2428/08). Ačkoliv je v rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nesprávně uvedeno, že žalobce
a) umístil sídlo žalobkyně d) ve svém rodinném domě, jedná se o rozhodnutí ve
vztahu k žalobkyni d) výrokově správné, proto dovolací soud dovolání žalobkyně
d) podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. O podaných dovoláních proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrocích I. a II.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 151 odst. 1 a § 142
odst. 2 o. s. ř. Dovolání žalobců a), b), c) a d) bylo zamítnuto a dovolání
žalované bylo odmítnuto, všichni dovolatelé tak měly ve věci úspěch pouze
částečný. Proto bylo rozhodnuto, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada
nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. června 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu