30 Cdo 2925/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci
žalobců a) R. K., b) K. K., a c) nezletilého D. K., zastoupeného R. K., všech
zastoupených T. S., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti
České republiky, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 37 C 60/2003, o dovolání všech účastníků proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 9. srpna 2005, č. j. 1 Co 77/2005-124,
Dovolání žalobců, pokud směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům
určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003
protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na
ochranu soukromí, a proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen, se odmítá; ve zbývající části se dovolání zamítá.
Dovolání žalované se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci žalobu na ochranu osobnosti, jíž požadovali jak přisouzení morální
satisfakce ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), tak i náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 o. z.,
podanou dne 21. května 2003, odůvodnili tím, že jednáním Vrchního státního
zastupitelství v P. bylo protiprávně zasaženo do jejich osobnostních práv
chráněných ustanovením § 11 násl. o. z. Žalobce R. K. (dále jen „první
žalobce“) byl dne 22. července 2002, kdy byl zadržen Policií České republiky,
držen ve vazbě na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. července
2002, sp. zn. 7 Nt 3797/2002. Lhůta ve smyslu ustanovení § 71 odst. 3 trestního
řádu, ve které měl státní zástupce Vrchního státního zastupitelství rozhodnout,
zda se první žalobce ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští na
svobodu, uplynula dne 30. října 2002. Státní zástupce však tuto zákonnou
povinnost nesplnil a rozhodnutí o ponechání prvního žalobce ve vazbě, nebo jeho
propuštění na svobodu, nevydal. První žalobce tak byl nadále držen ve vazbě, o
jejíž nezákonnosti a protiústavnosti byl přesvědčen. Mimo jiné tak byla v této
souvislosti podána ústavní stížnost k Ústavnímu soudu ČR, který dne 4. února
2003 nálezem pod č.j. IV. ÚS 692/02 (vyhlášeným dne 17. února 2003) rozhodl, že
Vrchní státní zastupitelství v Praze svojí nečinností, spočívající v tom, že
nerozhodlo o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na
svobodu po uplynutí lhůty podle ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu,
porušilo základní práva stěžovatele ústavně zaručená v článku 8 odst. 2 a 5
Listiny základních práv a svobod a článku 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Současně zakázal Vrchnímu státnímu
zastupitelství v P. pokračovat v porušování základních lidských práv
stěžovatele a přikázal mu propustit jej na svobodu. Takto z důvodů pochybení
státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v P. byl první žalobce
protiprávně držen ve vazbě po dobu 23. října 2002 do 21. února 2003. Byla tím
nezákonně omezena jeho osobní svoboda a základní lidská práva. Následky této
skutečnosti poznamenaly psychický stav manželky prvního žalobce K. K. (dále jen
„druhá žalobkyně“), stejně jako jejich nezletilého syna D. K. (dále jen „třetí
žalobce“). Žalobci poukázali též na délku trvání a intenzitu jednání žalované,
když omezení osobní svobody patří vedle smrti k nejtěžším a nejvíce stresujícím
situacím.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. června 2004, č. j. 37 C 60/2003-87, ve
znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 20. dubna 2005, č. j. 37 C
60/2003-117, výroky I., II. a III. určil, že žalovaná tím, že Vrchní státní
zastupitelství v P. při plnění povinností uložených zákonem zavinilo, že ode
dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003 byl první žalobce protiprávně držen ve vazbě,
neoprávněně zasáhla do práva prvního žalobce na ochranu svobody a soukromí a do
práva ostatních žalobců na ochranu soukromí. Současně žalované uložil se všem
žalobcům za to omluvit; ve zbytku textu žádost o omluvu ve vztahu ke všem třem
žalobcům zamítl. Výrokem IV. uznal žalovanou povinnou zaplatit prvnímu žalobci
na náhradě nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku
(dále jen o.z.) částku 100.000,- Kč, přičemž v částce 2.340.000,- Kč žalobu
zamítl. Výrokem V. uznal žalovanou povinnou zaplatit druhé žalobkyni na náhradě
nemajetkové újmy podle citovaného ustanovení částku 50.000,- Kč, a co do částky
1.170.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem VI. uznal žalovanou povinnou zaplatit
třetímu žalobci relutární satisfakci ve výši 50.000,- Kč, zatímco v částce
2.390.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu. Vrchní
státní zástupce, pokud nerozhodl ve stanovené lhůtě o propuštění prvního
žalobce z vazby, nebo o jeho setrvání ve vazbě, měl jej z vazby propustit.
Lhůta uvedená v ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu uplynula dnem 30. října
2002. Od té doby byl první žalobce držen ve vazbě neoprávněně. Popsaným
omezením svobody došlo k zásahu do jeho osobnostních práv zvlášť závažným
způsobem. V této souvislosti došlo k zásahu do osobnostních práv i členů jeho
rodiny, tj. druhé žalobkyně a třetího žalobce. Přiznal proto žalobcům právo na
omluvu a rozhodl též o určení, že k popsanému zásahu došlo. Soud poukázal na
to, že žalobcům byla způsobena zvlášť závažná újma, avšak současně konstatoval,
že nebylo možno vymezit rozdíl mezi vazbou prvního žalobce trvající tři měsíce
a jeho následným neoprávněným držením ve vazbě. Přihlédl však ke stavu
nejistoty, kdy žalobci očekávali, že prvý žalobce bude propuštěn na svobodu za
situace, kdy jim bylo známo, že ve vazbě již setrvává neoprávněně. Proto
žalobcům přiznal i právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13
odst. 2 o. z. ve zmíněné výši.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. srpna 2005,
č. j. 1 Co 77/2005-124, rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících
výrocích ve věci samé a v napadených zamítavých výrocích týkajících se
nemajetkové újmy v penězích změnil tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům
určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003
protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na
ochranu soukromí a že se zamítá žaloba, aby určovací výrok ve vztahu k prvnímu
žalobci obsahoval text: „tím, že Vrchní státní zastupitelství v P. při plnění
povinností uložených zákonem zavinilo, že ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003
byl první žalobce protiprávně držen ve vazbě, neoprávněně zasáhlo do práva
prvního žalobce na ochranu osobní svobody“, a ve vztahu k druhé žalobkyni a
třetímu žalobci, aby obsahoval text: „že Vrchní státní zastupitelství v P. při
plnění povinností uložených zákonem zavinilo“, a aby se v této souvislosti všem
žalobcům omluvila, a prvnímu žalobci zaplatila 100.000,- Kč, druhé žalobkyni
50.000,- Kč a třetímu žalobci 50.000,- Kč: ve zbytku rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s jeho právním
hodnocením se však ztotožnil jen částečně. Věc posoudil podle § 11 a 13 o. z.
Konstatoval, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva prvního žalobce na jeho
osobní svobodu, které je třeba považovat za jednu z hodnot osobnosti každé
fyzické osoby, byť není jmenovitě uvedeno v § 11 o. z. S přihlédnutím k nálezu
Ústavního soudu připomněl, že zásah trval od okamžiku, kdy Vrchní státní
zastupitelství v P. porušilo v nálezu konkretizovaná ústavně zaručená základní
práva prvního žalobce. Neoprávněným zásahem tak nebylo již vzetí prvního
žalobce do vazby dne 22. 7. 2002, jak namítali žalobci. Naopak jeho vzetí do
vazby a následnou vazbu do 23. 10. 2002 považoval odvolací soud za výkon práva,
který vylučuje neoprávněnost zásahu, a v důsledku toho i případnou odpovědnost
žalované podle § 13 o. z. Dále se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že
v důsledku vazby bylo narušeno soukromí všech žalobců, jehož součástí je i
rodinný život, což nalezlo odraz v určení, že tím, že žalobce byl ode dne 23.
října 2002 do 21. února 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně
zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí ve smyslu § 11 o. z. Šlo však
nikoli o „zaviněné“ jednání Vrchního státního zastupitelství, když z uváděného
nálezu Ústavního soudu je zřejmé, že Vrchní státní zastupitelství v P. v dané
věci (pouze) vycházelo z odlišného právního názoru ve vztahu k § 71 odst. 3
trestního řádu.
Naopak v souvislosti se vzetím prvního žalobce do vazby odvolací soud
neshledal, že by přiměřeným prostředkem obrany proti tomuto dotčení osobnosti
bylo určení neoprávněnosti zásahu do jeho osobní svobody. Zásadním podle soudu
bylo, že prvnímu žalobci se již za tento zásah dostalo morálního zadostiučinění
zmíněným nálezem Ústavního soudu. Jako odpovídající pak odvolací soud neshledal
ani požadavek na poskytnutí omluvy, zejména vzhledem k okolnostem případu, kdy
k neoprávněnému zásahu došlo v důsledku odlišného právního názoru.
Odvolací soud dále neshledal předpoklady pro postup podle § 13 odst. 2 a 3 o.
z., ač souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že zásah do osobní svobody byl
značně intenzivní. Opětovně poukázal na významný prostředek morálního
zadostiučinění, kterého se prvnímu žalobci dostalo nálezem Ústavního soudu,
jenž před širokou odbornou i laickou veřejností konstatoval porušení základních
ústavních práv žalobce. Vzal v úvahu, že důstojnost a vážnost prvního žalobce
byla narušena již vzetím do vazby dne 22. 7. 2002, a nikoliv teprve tím, že se
vazba stala až následně neoprávněnou. Podle jeho názoru by v dané věci přiznání
náhrady nemajetkové újmy prvnímu žalobci bylo s odkazem na § 3 odst. 1 o. z. v
rozporu s dobrými mravy, jestliže se první žalobce již delší dobu „vyhýbá, ať
již z jakýchkoli důvodů, orgánům činným v trestním řízení“. Taktéž k narušení
rodinného života všech žalobců došlo již dne 22. 7. 2002, kdy byl žalobce vzat
do vazby. I když je logické, že délka vazby rodinný život žalobců jistě
ovlivnila, nebylo zjištěno, že právě po uplynutí tří měsíců by se intenzita
zásahu tak zvýšila, aby byly dány předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové
újmy v penězích. Odvolací soud přihlédl i k tomu, že shora označený nález
Ústavního soudu byl z objektivního pohledu i morálním zadostiučiněním dalším
dvěma žalobcům.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 5. října 2005
a žalované dne 13. října 2005, kdy nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 2. prosince 2005
včasné dovolání. Včasné dovolání podala dne 13. prosince 2005 též žalovaná.
Dovolání žalobců směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku ve věci samé z
důvodu, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řízení – dále jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání
dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) a odst. 3 téhož zákona. Za
zásadní po právní stránce považují otázku, zda lze s ohledem na zjištěný
skutkový stav věci usoudit na existenci předpokladů pro přiznání přiměřeného
zadostiučinění podle § 13 odst. 1 a 2 o. z., respektive, zda v této věci
intenzita a rozsah zásahu do osobnostních práv žalobců odůvodňuje satisfakci
požadovanou v žalobním petitu. Zdůrazňují, že neoprávněné držení prvního
žalobce ve vazbě je třeba považovat za zvlášť závažnou a tíživou skutečnost,
která vzhledem k době trvání představovala velmi intenzivní zásah do
osobnostních práv všech žalobců. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, pokud
za přiměřený prostředek obrany prvního žalobce neshledal určení neoprávněnosti
zásahu do jeho osobní svobody s tím, že morálního zadostiučinění se mu mělo
dostat již nálezem Ústavního soudu. Ten však nález vydal v jiném řízení, což
nevylučuje, aby se žalobce obrátil na obecný soud se žalobou podle ustanovení §
11 a násl. o. z. K otázce vypuštění slova „zavinění“ Vrchního státního
zastupitelství ve výroku žalobci uvedli, že se jednalo o velmi hrubé zavinění
státního zástupce a že z přístupu Vrchního státního zastupitelství ve věci je
zcela zřejmé, že bylo úmyslem zastupitelství udržet prvního žalobce ve vazbě
pokud možno co nejdéle přesto, že státní zastupitelství bylo již několik měsíců
informováno, že jeho ústavní právo je porušováno. Navíc z nálezu Ústavního
soudu vyplývá, že názor státního zastupitelství se opíral o naprosto nevhodnou
judikaturu vyšších soudů, reagující na odlišné situace. Odvolací soud podle
názoru žalobců značně přecenil úlohu morálního zadostiučinění, kterého se mělo
žalobcům dostat nálezem Ústavního soudu. Konstatování soudu o protiprávnosti
určitého jednání však samo o sobě nezahrnuje žalobou požadovaný projev
žalované, jenž by byl adresován přímo žalobci, který by obsahoval politování
nad vznikem a trváním nepatřičného jednání. Nedochází tak k reparaci
nemajetkové újmy, jež žalobcům v důsledku tohoto jednání vznikla. Pokud se v
předmětné věci protiprávního jednání dopustila osoba „ex professo“, bude od
uvedeného jednání odrazovat spíše citelná sankce finančního charakteru, která
by naplnila funkci přiměřeného zadostiučinění. Dovolatelé rovněž nesouhlasí s
názorem soudu, že přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích by bylo v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o. z.), když skutečnost, která k tomu
odvolací soud vedla, se dozvěděl ze sdělovacích prostředků, navíc po více jak
dvou letech, kdy prvnímu žalobci vzniklo právo domáhat se ochrany podle § 13
odst. 1 o. z. Pokud jde o neoprávněný zásah do soukromí všech žalobců bylo v
řízení prokázáno, že právě po uplynutí tří měsíců v důsledku nepropuštění
prvního žalobce z vazby se intenzita zásahu značně zvýšila, výrazně se zhoršil
psychický a zdravotní stav druhé žalobkyně a třetího žalobce.
Typickými
důsledky narušení práva žalobců na soukromí je zejména přerušení morálních,
kulturních a materiálních vztahů mezi blízkými příbuznými a tím i narušení
práva na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými bytostmi. Dovolatelé
připomínají, že rozhodnutí soudů obou stupňů řešilo otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Otázku formulují následovně: „Lze míru
neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobní svobody a soukromí a z toho
plynoucí míru peněžité náhrady nemajetkové újmy náležející
za tento zásah posuzovat podle toho, jak postižená fyzická osoba pociťuje
rozdíl mezi dobou, kdy se tento zásah jeví jako legální, a dobou, kdy už tomu
tak není, nebo má být jediným určujícím kritériem již sám fakt, že lidská
svoboda a soukromí prostě byla omezena, a pak již je nerozhodné, po jakou dobu
se tak dělo a jaký to mělo dopad do sféry postiženého z hlediska jeho osobních
poměrů?“ Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby
věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se ve vztahu ke všem žalobcům
určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2. 2003
protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců na
ochranu soukromí, jakož i proti části citovaného rozsudku, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a dále z důvodu, že řízení
bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu má,
„zda právo fyzické osoby domáhat se odstranění zásahů do práva na ochranu její
osobnosti obsažené v § 13 o. z. a jejich následků, může být chápáno jako
institut, kterým se lze v souvislosti s porušením procesních práv v trestním
řízení cestou žaloby na ochranu osobnosti domáhat ochrany proti České
republice-M. s.“. Namítá, že Česká republika (stát) nemá způsobilost být
účastníkem řízení na ochranu osobnosti, pokud k zásahu do osobnostních práv
došlo v rámci výkonu veřejné moci. Způsobilost státu být účastníkem
občanskoprávních vztahů nelze chápat jako způsobilost univerzální, neboť stát
je primárně subjektem práva veřejného a účastníkem občanskoprávních vztahů je
jen tehdy, jestliže ze zvláštního právního předpisu vyplývá, že vystupuje jako
soukromoprávní subjekt. Pokud Nejvyšší soud dospěje k názoru, že žalovaná Česká
republika měla v řízení předcházejícím dovoláním napadenému rozhodnutí
způsobilost mít práva a povinnosti, pak dovolatelka dává v úvahu otázku, zda
organizační složkou státu, která měla před soudem vystupovat jménem žalované,
je M. s., když Vrchní státní zastupitelství v P., v jehož postupu soud
neoprávněný zásah do osobnostních práv shledal, je podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. rovněž organizační složkou státu. Dále se domnívá, že otázkou
zásadního právního významu je i to, zda byly dány důvody k vydání rozsudku,
kterým bylo určeno, že se jednalo o neoprávněný zásah do práva na ochranu
soukromí. Odlišnost právního názoru státního zástupce na problematiku § 72
odst. 3 trestního řádu měla ve svých důsledcích pro žalobce příznivý obrat,
neboť musel být propuštěn na svobodu, ačkoliv důvody, pro něž k uvalení vazby
došlo, nadále existovaly. Z tohoto důvodu není zřejmé, proč je postup státního
zastupitelství hodnocen jako zásah do práva na ochranu soukromí. V dovoláním
napadeném rozhodnutí není nikterak zdůvodněno, že by žalobci měli naléhavý
právní zájem na určení neoprávněnosti zásahu, který byl již předtím shledán
Ústavním soudem. Připustit naléhavý právní zájem žaloby na určení o
neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv by ve svých důsledcích znamenalo, že
takovou žalobu může podat každý, kdo byl úspěšný v řízení o řádném či
mimořádném opravném prostředku anebo v řízení o ústavní stížnosti.
Žalovaná
navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a řízení
zastavil pro nedostatek podmínky řízení, spočívající v její nezpůsobilosti být
účastníkem řízení, případně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil v dovoláním
napadených výrocích a aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Dovolací soud uvážil, že obě dovolání splňují předpoklady obsažené v ustanovení
§ 241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že byla podána ve lhůtě stanovené
ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud dále vzal v úvahu, že dovolání
jsou charakterizována obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §
241a odst. 1 o. s. ř. Poté se zabýval otázkou jejich přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání žalované směřuje především proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se ve vztahu ke všem
žalobcům určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23. 10. 2002 do 21. 2.
2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně zasáhla do práva žalobců
na ochranu soukromí, který je však fakticky výrokem potvrzujícím, neboť v této
části shodně rozhodl ve vztahu k jednotlivým žalobcům i soud prvního stupně.
Přípustnost dovolání tak nelze vyvozovat z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., avšak ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) téhož zákona, protože
rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel případný jiný a odvolacím soudem
později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu,
posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. Je proto nutno
připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst.
1 o. s. ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.
nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, jen když
dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., může dovolatel
napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.
s. ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze napadnout jen z důvodu vad
řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) a b) o. s. ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena
jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Naproti
tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., není ve většině případů z hlediska úvah o
přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum
předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst.
3 o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května
2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004).
Dovolatelka v prvé řadě namítá, že Česká republika jako subjekt práva veřejného
může být účastníkem občanskoprávních vztahů jen tehdy, jestliže ze zvláštního
právního předpisu vyplývá, že vystupuje jako soukromoprávní subjekt. Ve
vztazích při výkonu veřejné moci nejde o vztahy občanskoprávní, takže s
přihlédnutím k ustanovení § 21 o. z. stát není právnickou osobou a nemůže být
nositelem občanskoprávních práv a povinností. Je však třeba poukázat na
skutečnost, že Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 31. ledna 2008, č. j.
30 Cdo 1638/2007-66, dovodil, že došlo-li k zásahu do osobnostních práv fyzické
osoby chráněných ustanovením § 11 násl. o. z. při výkonu veřejné moci, je nutno
při řešení naznačené otázky postupovat analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. To znamená, že i při vzniku nemajetkové újmy ve
smyslu § 13 o. z. je pasivně legitimován stát, za nějž jedná M. s. České
republiky (§ 21a odst. 1 o. s. ř.).
Pokud se týče námitky, že Ministerstvo spravedlnosti ČR není organizační
složkou státu, která měla před soudem jménem České republiky v této věci
jednat, je třeba připomenout, že podle ustanovení § 21a o. s. ř. za stát před
soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových v
případech stanovených podle zvláštního právního předpisu, b) organizační složka
státu příslušná podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech (odst.
1). Vystupuje-li před soudem za stát Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, jedná před soudem jménem státu zaměstnanec zařazený v Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, pověřený jeho generálním ředitelem
(odst. 2). Vystupuje-li před soudem za stát organizační složka státu příslušná
podle zvláštního právního předpisu, jedná před soudem jménem státu vedoucí
organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec působící u této nebo
jiné organizační složky státu (odst. 3).
Organizační složky státu podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České
republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších
předpisů, nejsou právnickými osobami a tvoří je úřady, instituce a další útvary
– jak vyplývá zejména z ustanovení § 3 a 51 cit. zákona. Soud je povinen
zjistit, která z organizačních složek je podle zákona č. 201/2002 Sb. nebo
zákona č. 219/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, příslušná vystupovat za
stát v konkrétním sporu nebo jiné právní věci, a tuto organizační složku
přibere (pokud se ho již neúčastní) do řízení. Rozhodnutí o tom se nevydává;
závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane
jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát
vystupovat. Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah
a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné
legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.). V souzené věci nemůže založit přípustnost
dovolání.
Nadto jen pro úplnost je možno uvést, že podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000
Sb. organizačními složkami státu jsou ministerstva a jiné správní úřady státu,
Ústavní soud, soudy, státní zastupitelství, Nejvyšší kontrolní úřad, Kancelář
prezidenta republiky, Úřad vlády České republiky, Kancelář Veřejného ochránce
práv, Akademie věd České republiky, Grantová agentura České republiky a jiná
zařízení, o kterých to stanoví zvláštní právní předpis anebo tento zákon (§
51); obdobné postavení jako organizační složka státu má Kancelář Poslanecké
sněmovny a Kancelář Senátu.
Podle § 11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných
ústředních orgánů státní správy České republiky ve znění pozdějších předpisů,
je ministerstvo spravedlnosti ústředním orgánem státní správy pro soudy a
státní zastupitelství. Je tedy nesporné, že Ministerstvo spravedlnosti je v
daném případě organizační složkou státu, jíž se věc týká, i když takovou
organizační složkou je, jak jinak správně uvádí žalovaná, i Vrchní státní
zastupitelství v P.
Pokud tedy žalobci označili jako organizační složku České republiky M. s.,
které, jak bylo vyloženo, tento status má, správně z této skutečnosti soudy
obou stupňů vycházely. Lze proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat při
řešení této otázky za přiléhavé.
Protože zmiňovaný napadený výrok ve věci samé nelze hodnotit jako rozhodnutí
mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s. ř., není proto proti němu dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. přípustné.
Dále je nutno zdůraznit, že výrok určující neoprávněnost zásahu není výrokem
podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř., ale ve smyslu ustálené judikatury
instrumentem ochrany osobnosti (analogicky srovnej např. R.č. 46/1995
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované dále napadá i výroky rozsudku odvolacího soudu, kterým byl
rozsudek Městského soudu v Praze po obsahové stránce podle § 219 o. s. ř.
potvrzen. Dovolatelka však v tomto případě přehlíží, že takto byly potvrzeny
výroky rozsudku soudu prvního stupně, jimiž byla žaloba proti ní zamítnuta.
Protože tak na jejích právech nebyla způsobena jakákoliv újma, žalovaná nebyla
v této části k dovolání legitimována (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na vyložené proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§
10a o.s.ř.) dovolání žalované odmítl (§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §
218 písm. b/ a c/ téhož zákona).
Pokud se týče dovolání žalobců, pak ani ono důsledně nerozlišuje mezi
jednotlivými výroky rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Fakticky tak
směřuje též proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že
se ve vztahu ke všem žalobcům určuje, že tím, že první žalobce byl ode dne 23.
10. 2002 do 21. 2. 2003 protiprávně držen ve vazbě, žalovaná neoprávněně
zasáhla do práva žalobců na ochranu soukromí”. Je zřejmé, že v tomto rozsahu
bylo žalobě vyhověno, takže žalobcům nebyla způsobena jakákoliv újma na jejich
právech. V této části proto nebyli k dovolání legitimováni (§ 240 odst. 1
o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto dovolání v této části odmítl (§
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. b/ téhož zákona).
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích ve
věci samé dotčených dovoláním žalobců, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že žaloba byla zamítnuta. V souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až
3 o. s. ř. dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto případné vady však z obsahu spisu
zjištěny nebyly.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 o. z. má
fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného
zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto
zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo
postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře
snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická
osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odst. 2 tohoto ustanovení).
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek osobnosti fyzické osoby odpovídá i
myslitelně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto
složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná
osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik.
Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské
osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem postiženou fyzickou osobou velmi často
pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona
této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník
proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo,
jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti
fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a
konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod.
Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva,
která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek)
osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a
psychicko–morální integrity osobnosti. Výčet těchto práv tak, jak jsou uvedena
v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní.
Právo na osobní svobodu je vedle práva na tělesnou integritu fyzické osoby
dalším z významných dílčích osobnostních práv, a to přes to, že je občanský
zákoník v příkladném výčtu obsaženém v ustanovení § 11 výslovně neuvádí.
Ústavně je osobní svoboda zaručena každé fyzické osobě od jejího narození až do
její smrti (čl. 8 Listiny základních práv a svobod). Osobní svobodu fyzické
osoby lze chápat jako stav, kdy tato osoba má možnost sama o sobě rozhodovat i
jednat a kdy ji k určitému omezení v podobě jiného jejího jednání může
donucovat pouze zákon.
Významnou ústavně chráněnou hodnotou osobnosti každé fyzické osoby ve vztahu k
ostatním subjektům ve společnosti vytvářené na rovném právním postavení je též
soukromí fyzické osoby, neboli její osobní soukromí. Hluboký pocit diskrétnosti
a intimity existující v základu každé lidské bytosti vyžaduje účinnou ochranu
soukromého osobního života. Bez ochrany soukromí by nebylo ani svobody.
Ustanovení § 11 o. z. hovoří o soukromí fyzické osoby, Listina základních práv
a svobod v čl. 7 o nedotknutelnosti soukromí osoby a v čl. 10 odst. 2 o ochraně
před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (tj. rodinného
soukromí), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 o
soukromém a rodinném životě. Výklad pojmu „osobní soukromí“ pak nelze
nepřiměřeně restriktivně omezovat tak, že by z něj byl vyloučen „vnější svět“,
neboť respektování soukromého života musí zahrnovat do určité míry i právo na
vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi. Osobní soukromí fyzické osoby lze
obecně vymezit jako vnitřní sféru života fyzické osoby. Soukromá sféra fyzické
osoby, v níž je zabezpečováno svobodně realizovat svou osobnost, vytváří základ
její celkové vnitřní jistoty a bezpečí (srovnej publikace Karl Knap, Jiří
Švestka a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, 4. podstatně
přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 129 násl.).
Nástroji, které slouží ochraně všeobecného osobnostního práva a které jsou
relativně značně rozmanité, jsou jak prostředky obecné (svépomoc ve smyslu § 6
o. z. , ochrana poskytovaná příslušným orgánem státní správy podle § 5 o. z.,
soudní ochrana realizovaná před zahájením řízení podle § 67 až § 69 o. s. ř.,
dále ochrana poskytovaná formou předběžných opatření ve smyslu § 74 o. s. ř.,
ochrana poskytovaná prostřednictvím jiných žalob, než žalob podle § 13 o. z. a
konečně prostřednictvím žaloby na náhradu škody), tak i prostředky zvláštní
založené na úpravě obsažené v ustanovení § 13 o. z. Toto ustanovení zakotvuje
triádu prostředků občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu do
osobnosti fyzické osoby. Jde o prostředky, které nabývají v procesněprávní
sféře podoby žaloby zdržovací – negatorní, žaloby odstraňovací a žaloby
satisfakční. U posledně uvedeného prostředku soudní ochrany všeobecného
osobnostního práva však zákon nestanoví, co se rozumí zadostiučiněním ani co je
třeba chápat pod pojmem přiměřené zadostiučinění. Jsou-li v konkrétním případě
splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání přiměřeného zadostiučinění, je
na soudu žalobě o jeho poskytnutí vyhovět. Zadostiučinění podle § 13 o. z.
spočívá v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě ve formě
morálního nepeněžitého plnění (zadostiučinění, resp. satisfakce), anebo
peněžitého plnění (relutární, resp. peněžitá satisfakce). Obě tyto kategorie
zadostiučinění sledují cíl přiměřeně, tj. s ohledem na okolnosti konkrétního
případu odpovídajícím, postačujícím a zároveň účinným způsobem zmírnit
nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na
osobnosti fyzické osoby.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu, spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem a
neoprávněností (protiprávností) zásahu. Pokud nemajetková újma vzniklá na
osobnosti fyzické osoby, může být zmírněna některou z forem zadostiučinění ve
smyslu ustanovení § 13 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle
okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě
nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a tím současně také účinná
(obdobně např. Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle
občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 180 násl.). Žaloba postižené
fyzické osoby, která se domáhá takovéto satisfakce, musí vždy znít na určitou
formu tohoto zadostiučinění. Jestliže soud shledá, že navržená forma
zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska ustanovení § 13 o. z.
postačující a účinná, pak (jestliže např. není žaloba odpovídajícím způsobem
upravena) je na soudu žalobu na přiznání navržené formy zadostiučinění
zamítnout. Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí
především vyjít jak z celkového zhodnocení konkrétního případu, tak i z jeho
jednotlivých okolností (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu
neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k
trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění
postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Bere též v úvahu, zda se
postižené fyzické osobě eventuálně již nedostalo zadostiučinění jiným způsobem,
a pokud ano, pak v jaké míře.
Dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o. s. ř., jenž se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t. j. je poznamenáno nesprávným
právním posouzením. Jde omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo jestliže sice aplikuje odpovídající právní předpis, avšak vadně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak
především o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Dovolatelé nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, pokud za přiměřený
prostředek obrany prvního žalobce neshledal určení neoprávněnosti zásahu do
jeho osobní svobody, neboť morálního zadostiučinění se mu mělo dostat již
nálezem Ústavního soudu. Mají za to, že napadené rozhodnutí značně přeceňuje
úlohu morálního zadostiučinění, kterého se mělo žalobcům dostat tímto nálezem.
Kriticky též hodnotí aplikaci ustanovení § 3 o. z. odvolacím soudem.
K tomu je třeba uvést, že může-li být vzniklá nemajetková újma na osobnosti
fyzické osoby přiměřeně zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění, a
tak naplněn hlavní cíl sledovaný § 13 o. z., má – jak plyne z textace prvního
odstavce tohoto ustanovení – poskytnutí právě této morální formy zadostiučinění
přednost (jde tedy o primární způsob zadostiučinění). Přiměřenost morálního
zadostiučinění znamená, že tato forma zadostiučinění je k nápravě nemajetkové
újmy, která neoprávněným zásahem vznikla, podle okolností každého konkrétního
případu již postačující, a tím i účinná. Zadostiučinění v penězích plní
podpůrnou (subsidiární) funkci, tj. nastupuje až poté, kdy se morální
zadostiučinění ukázalo (ať zcela nebo zčásti) nepostačujícím a tím i neúčinným.
Vzniklou nemajetkovou újmu na osobnosti fyzické osoby musí soud hodnotit jak
podle celkové povahy, tak i podle jednotlivých okolností každého konkrétního
případu.
Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud rozhodoval o otázce, zda
žalobci požadované prostředky zadostiučinění jsou podle ustanovení § 13 odst. 1
a 2 o. z. přiměřené, za situace, kdy měl za zjištěno, že v souzeném případě
došlo již popsaným způsobem k neoprávněnému zásahu do práva prvního žalobce na
jeho osobní svobodu, které je třeba považovat za jednu z hodnot osobnosti každé
fyzické osoby, přičemž v důsledku toho bylo narušeno též soukromí všech
žalobců, jehož součástí je i rodinný život ve smyslu § 11 o. z.
Bylo již vyloženo, že spektrum prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby je
relativně značně široké, přičemž je vždy povinností soudu vážit, zda požadované
zadostiučinění je s ohledem na všechny seznané okolnosti konkrétního případu
přiměřené a tím i odpovídající, postačující a účinné. Touto otázkou se odvolací
soud správně a v plné šíři zabýval. Vzal tak především mimo jiné v úvahu i
skutečnost, že Ústavní soud ČR nálezem ze dne 4. února 2003, pod č.j. IV. ÚS
692/02 rozhodl, že Vrchní státní zastupitelství v P. svojí nečinností tím, že
nerozhodlo o ponechání obviněného ve vazbě či o jeho propuštění z vazby na
svobodu po uplynutí lhůty podle ustanovení § 71 odst. 3 trestního řádu,
porušilo základní práva stěžovatele ústavně zaručená v článku 8 odst. 2 a 5
Listiny základních práv a svobod a článku 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, přičemž současně zakázal Vrchnímu státnímu
zastupitelství v Praze pokračovat v porušování základních lidských práv
stěžovatele a přikázal mu propustit jej na svobodu. Je nepochybné, že tímto
způsobem se vyslovil orgán žalované České republiky, který je podle čl. 83
Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.) soudním orgánem ochrany
ústavnosti. Je tedy zřejmé, že pokud se odvolací soud v napadeném rozhodnutí
touto otázkou důvodně zabýval, lze za daného skutkového stavu souhlasit s jeho
závěrem, že opakované konstatování tohoto porušení práva (soudním orgánem České
republiky) by již bylo z hlediska ustanovení § 13 odst. 1 o. z. nepřiměřené.
Otázku přiměřenosti požadované satisfakce, a tím ve svých důsledcích i
předpoklad, zda jde v této konkrétní věci o prostředek ochrany osobnosti
postačující, a tím i účinný, pak odvolací soud též bral správně s odkazem na
okolnosti případu v úvahu i v případě požadavku o určení neoprávněnosti
předmětného zásahu, resp. u požadované omluvy, resp. též náhrady nemajetkové
újmy v penězích. Plně tak vycházel z předpokladů obsažených v ustanovení § 13
o. z.
V rámci posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolací soud
přihlédl mimo jiné též k ustanovení § 3 odst. 1 o. z. s odůvodněním, že podle
jeho názoru by přiznání této náhrady prvnímu žalobci bylo v rozporu s dobrými
mravy, neboť se již delší dobu „vyhýbá“ (byť z jakýchkoli důvodů) orgánům
činným v trestním řízení. S ohledem na tuto skutečnost je třeba připomenout, že
výklad předmětného ustanovení se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil.
Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 o. z. patří k
právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním
normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak
přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu "dobré mravy" zákon nestanoví,
z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí
v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází
z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních
a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost,
vystihujíce podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí
společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, ročník 2001 a rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, ročník 1998),
který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2.
1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických,
obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy
zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými
morálními zásadami demokratické společnosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). Je pak zřejmé, že v
posuzované věci odvolací soud při rozhodování o požadavku prvního žalobce na
přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích z těchto obecně přijímaných
právních názorů vyšel.
Pokud se odvolací soud zabýval skutečností narušení rodinného života žalobců,
pak k němu došlo v návaznosti na zásah do osobní svobody prvního žalobce jeho
vzetím do vazby dne 22. července 2002. Tento zásah do práva na ochranu
osobnosti prvního žalobce byl zčásti pokryt zákonnou licencí a nebylo jej proto
možno v této části posuzovat jako zásah neoprávněný. Proto ani v daném období
není možno dovozovat neoprávněnost zásahu do práva na soukromí, resp. práva na
rodinný život žalobců. Pokud se týče dalšího (neoprávněného) trvání vazby
prvního žalobce, pak odvolací soud vyšel z faktu návazného neoprávněného zásahu
do práva žalobců na soukromí, resp. rodinný život, avšak s ohledem k okolnostem
případu jej neshledal natolik citelný, aby to odůvodnilo přisouzení náhrady
nemajetkové újmy v penězích. I v tomto případě tak vycházel z předpokladů
obsažených v ustanovení § 13 odst. 2 a 3 o. z.
Je proto třeba uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze v
uvedených výrocích pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobců jako nedůvodné v uvedeném rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 věta
před středníkem o. s. ř.).
Závěry uvedené v předchozím odstavci mají podpůrný význam i pro úvahu, zda je
ve věci přípustné dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé.
Dovolatelé považují za zásadní to, zda lze s ohledem na zjištěný skutkový stav
věci usoudit na existenci předpokladů pro přiznání přiměřeného zadostiučinění
podle § 13 odst. 1 a 2 o. z., respektive, zda v této věci intenzita a rozsah
zásahu do osobnostních práv žalobců odůvodňuje satisfakci požadovanou v
žalobním petitu. Zodpovězení této otázky však závisí na zvážení okolností
každého konkrétního případu a nemá tak případný judikatorní přesah. Je tak
zřejmé, že v tomto případě nelze v této části rozhodnutí odvolacího soudu
klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Není proto možno dovodit, že by proti tomuto
výroku bylo dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalobců proto bylo v této části odmítnuto podle § 243b odst. 5 o. s.
ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, § 142 a 146 odst. 3 o.
s. ř. za situace, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, zatímco
dovolání žalované bylo odmítnuto.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Pavel Pavlík v. r.
předseda senátu