Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph. D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) R. V., zastoupené J. B., bytem v P., jako obecným zmocněncem a b) V. V., proti žalované FORTE, spol. s r. o., se sídlem v Praze 7, U Papírny 9/614, IČ: 630 76 446, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 308/2007, o „odvolání“ žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009–156, takto:
Řízení o „odvolání“ žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009 – 156, se zastavuje.
Městský soud v Praze v rámci probíhajícího řízení o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. října 2008, č. j. 13 C 308/2007– 117, usnesením ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009–156, rozhodl o nepřipuštění zastoupení žalobců obecným zmocněncem Dipl. Ing. J. P., bytem v J. Usnesení Městského soudu v Praze napadla žalobkyně a) podáním ze dne 19. května 2010 (dále doplněným podáními ze dne 29. května 2010 a z 18. června 2010), které výslovně označila jako „odvolání, jakožto přípustný řádný opravný prostředek“.
Nejvyšší soud České republiky, jemuž byla věc předložena odvolacím soudem, dospěl k závěru, že v posuzovaném případě brání projednání a rozhodnutí o tomto opravném prostředku nedostatek funkční příslušnosti. Krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (srov. § 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolání je podle ustanovení § 201 o. s. ř. řádným opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud to zákon nevylučuje. Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 10a, § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího zákon odvolání nepřipouští (v daném případě městského soudu – k tomu srovnej přílohu 2 bod 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)); není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta procesní rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně.
V posuzovaném případě Městský soud v Praze napadeným rozhodnutím rozhodl o nepřipuštění zastupování žalobců obecným zmocněncem Dipl. Ing. J. P., a to v průběhu odvolacího řízení a odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně. Usnesení městského soudu vydané v rámci odvolacího řízení je usnesením odvolacího soudu.
Funkční příslušnost soudu pro projednání odvolání proti rozhodnutí městského soudu jako soudu odvolacího občanský soud řád neupravuje; nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud České republiky jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a jako soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 85, ročník 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. června 2002, sp.zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 139, ročník 2002).
Protože zde není – jak výše uvedeno – soudu, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobkyně a) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 51 Co 497/2009-156, Nejvyšší soud České republiky řízení o tomto podání žalobkyně zastavil (§ 243c, § 104 odst. 1 věta první o.s.ř.) – (k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že žalobkyně a) by nemohla být
úspěšná ani v případě, že by podala proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, neboť ani tento mimořádný opravný prostředek není proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl o nepřipuštění zastupování účastníka obecným zmocněncem v rámci odvolacího řízení, přípustný (srov. též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2006, sp. zn. 30 Cdo 478/2006, uveřejněného na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz). O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím ve věci samé, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1, § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r. předseda senátu