25 Cdo
665/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně Creditpol a. s., se sídlem v Praze 4, Mašovická 202/8, IČ: 60913851,
zastoupené Mgr. Vladislavem Ježkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice
155, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v
Praze 2, Vyšehradská 16, o 650.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 294/2000, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 16 Co
248/2007-157, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
části příslušenství a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Městského
soudu v Praze ze dne 7. 2. 2002, č. j. 29 Co 530/2001-51, zrušen ve výroku o
zamítnutí žaloby a ve výroku o náhradě nákladů řízení). Shledal v základu
důvodným nárok na náhradu škody, která žalobkyni vznikla nesprávným úředním
postupem Policie ČR OÚV pro Prahu 4 při vydání osobního motorového vozidla BMW
850i, MPZ D, SPZ M-H 2842, pojišťovně Agrippina Versicherung AG, ačkoliv vůz
byl ve vlastnictví žalobkyně. Vyšel ze zjištění, že vozidlo bylo žalobkyni
odcizeno začátkem roku 1998 a dne 26. 3. 1998 je M. K. vydal dobrovolně
policii, která vůz, aniž o tom vyrozuměla žalobkyni, podle § 80 odst. 1
trestního řádu vydala zahraniční pojišťovně s tím, že vozidlo bylo odcizeno již
dne 3. 4. 1995 původnímu vlastníku – německé obchodní společnosti. V tom, že
orgán činný v trestním řízení náležitě nezjišťoval vlastnické vztahy k vozidlu
(neopatřil si tzv. velký technický průkaz ani kompletní dokumentaci k vozidlu
od dopravního inspektorátu), shledal soud prvního stupně nesprávný úřední
postup podle § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který je v
příčinné souvislosti se vznikem škody, spočívající v pozbytí vozidla, jejíž
výši je třeba zjistit dalším dokazováním.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2003,
č. j. 29 Co 440/2003-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež označil za dostatečná, avšak
zaujal odlišný právní názor v otázce podmínek odpovědnosti za škodu podle § 18
odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. Podle odvolacího soudu nebyl prokázán vztah
příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, neboť
vozidlo bylo z dispozice žalobkyně odňato třetí osobou (pachatelem krádeže),
takže mezi postupem vyšetřovatele a vznikem škody není vztah příčiny a
následku.
Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č. j. 25
Cdo 915/2005-149, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. I když přisvědčil odvolacímu soudu, že prvotně způsobil žalobkyni škodu
odcizením vozidla pachatel krádeže (zmenšil tím její majetkový stav o hodnotu
vozu), poukázal dovolací soud především na to, že škoda, jejíž náhrady se
žalobkyně domáhá vůči státu, je odvozována od toho, že odcizené vozidlo poté,
co bylo nalezeno, bylo podle tvrzení žalobkyně chybně vydáno orgány policie
jiné osobě namísto toho, aby jí bylo vráceno; u takto vymezeného nároku je mezi
vznikem škody spočívající v nevydání (nevrácení) vozidla vlastníku a úkony
orgánů činných v trestním řízení bezprostřední vztah příčinné souvislosti, jenž
nemůže být vyloučen okolností, která mu časově i věcně předcházela (tj. tím, že
vozidlo bylo nejprve odcizeno), tedy okolností, která nemá bezprostřední věcný
vztah k počínání orgánu státu ve fázi trestního stíhání, kdy se odcizená věc
stala pro trestní řízení nepotřebnou. Dovolací soud uložil odvolacímu soudu,
aby se zabýval dalšími podmínkami odpovědnosti státu za vznik tvrzené újmy,
přičemž existenci vztahu příčinné souvislosti je namístě zpravidla zkoumat jen
tam, kde jsou naplněny další předpoklady odpovědnosti za škodu, mezi nimiž má
být dán vztah příčiny a následku. Vytkl odvolacímu soudu, že jednak neodlišil
obě formy odpovědnosti státu za škodu (nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední
postup) a nevysvětlil, proč uvažuje o nesprávném úředním postupu za situace,
kdy vozidlo bylo vydáno na základě rozhodnutí vydaného v trestním řízení,
jednak neřešil, zda žalobkyni v důsledku toho skutečně vznikla škoda.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č. j. 16
Co 248/2007-157, rozsudek soudu prvního stupně znovu změnil tak, že žalobu
zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. S odkazem na
závazný právní názor dovolacího soudu vyložil rozdíl mezi oběma formami
odpovědnosti státu za škodu tak, že našel-li postup orgánu státu odraz v obsahu
vydaného rozhodnutí, nejedná se o případ nesprávného úředního postupu, nýbrž
může jít o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím; za ni stát
odpovídá podle § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. tehdy, bylo-li takové
rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, přičemž případným zrušujícím (měnícím)
rozhodnutím je soud vázán. Protože v dané věci nebylo rozhodnutí o vydání věci
zrušeno, a to ani ke stížnosti žalobkyně, která byla pravomocně zamítnuta, není
splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, které odůvodňuje podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Podle dovolatelky byl nesprávný úřední postup vyšetřovatele
prokázán, neboť bylo zjištěno, že před rozhodnutím o vydání věci nebyly řádně
zkoumány vlastnické vztahy k vozu, vyšetřovatel si neopatřil dostatek podkladů
z evidence motorových vozidel a nevyrozumíval žalobkyni o prováděných úkonech.
Pokud by postupoval správně, nemohl vozidlo vydat zahraniční pojišťovně, nýbrž
je měl dát do úschovy. Uvedená pochybení spolu s vydáním vozu neoprávněné osobě
představují nesprávný úřední postup, přičemž zrušení rozhodnutí o vydání věci,
jak tuto podmínku vyžaduje odvolací soud, by na věci nic nemohlo změnit,
protože vůz již byl fakticky vydán do zahraničí, čímž žalobkyni vznikla škoda.
Dovolatelka připouští, že rozhodnutí o vydání věci neřeší otázku vlastnictví a
nebrání občanskoprávní ochraně vlastníka, nicméně v dané věci nešlo o vydání
věci tomu, komu byla odňata, nýbrž o vydání do zahraničí a takovou nezákonnost
již nešlo zhojit. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolání projednal
a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.)
vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 9. 2007.
Dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka vedle vad řízení uplatňuje
jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v
řízení před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním,
pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán
státní organizace. Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se
nelze zprostit. Podle § 4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody
nelze uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není
pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle § 4 odst. 2 zákona výjimkou z
ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto
rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno.
Podle § 18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci
plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1
odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18
odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.
Podle § 80 odst. 1 trestního řádu není-li věci, která byla podle § 78 vydána
nebo podle § 79 odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její
propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata.
Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc
není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc
činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit, že zákon č. 58/1969 Sb. rozlišuje
dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou v
souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými pověřenými orgány. Prvotní
podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle § 1 -
17 zákona (specifickým případem je odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutím
o vazbě nebo trestu) je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní
orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a
rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. Podle
ustanovení § 4 zákona však je nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu, aby
pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako
nezákonné zrušeno či změněno.
Druhá forma objektivní odpovědnosti státu (§ 18 - 19) se spojuje s
nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními
normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti; zpravidla jde o postup,
který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za
kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v
rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony
tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li
rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska
je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností např.
nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými
pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost
státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem orgán státu
shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti,
právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí, a
případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu
rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle § 1
- 17 zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 1999, sp.
zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 1/2000, pod č. 5,
či rozsudek téhož soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000,
publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1000, C. H. Beck).
Žalobkyně (jak vyplývá z obsahu spisu) uplatňuje nárok na náhradu škody, která
jí vznikla v souvislosti s tím, že jí odcizené vozidlo bylo orgány činnými v
trestním řízení vydáno nikoliv jí samotné, nýbrž německé pojišťovně; stalo se
tak rozhodnutím o vydání věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu. Z toho je
zřejmé, že vznikla-li majetková újma vydáním vozidla do zahraničí, byl tento
následek vyvolán rozhodnutím o vydání věci, a tedy je namístě zkoumat podmínky
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Výhrady
dovolatelky k postupu vyšetřovatele před vydáním rozhodnutí (podle dovolání se
tento postup také negativně v obsahu rozhodnutí projevil), jsou právě takovými
výhradami, které směřují proti věcné správnosti předmětného rozhodnutí; protože
vytýkaná pochybení vyústila v rozhodnutí, nelze je posuzovat z hlediska
neprávnosti úředního postupu, jak odvolací soud správně a v souladu s
ustanoveními § 18 a § 4 zákona vyložil.
Jestliže pak ve sporu o náhradu škody, která měla být způsobena rozhodnutím
orgánu státu, odvolací soud dovodil, že podmínkou odpovědnosti státu je zrušení
či změna rozhodnutí příslušným orgánem pro nezákonnost, je i tento závěr v
souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů a
odpovídá principu presumpce správnosti rozhodnutí, podle nějž soud v řízení o
odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí
vydaného v jiném řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2.
2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS
pod C 4030). Úvahy dovolatelky o tom, že po vydání vozidla již nebylo možno
nezákonnosti zabránit, jsou z hlediska odpovědnosti státu za škodu zcela
bezpředmětné, neboť podmínku zrušení rozhodnutí pro nezákonnost nelze tím
nahradit, a i když v případě pochybností o vlastnickém právu má orgán činný v
trestním řízení věc uložit do úschovy, nic to nemění na tom, že odpovědnost
státu za škodu způsobenou rozhodnutím vadným právě v tomto ohledu může
nastoupit pouze tehdy, je-li nezákonnost rozhodnutí deklarována zrušovacím či
měnícím rozhodnutím příslušného orgánu. Konečně lze uzavřít, že rozhodnutí o
vydání věci není rozhodnutím řešícím vlastnické vztahy k věci, neboť slouží
pouze k tomu, aby věc pro trestní řízení nepotřebná byla vrácena tomu, kdo ji
vydal (komu byla odňata), případně osobě, která osvědčí vlastnické právo k ní;
ochranu vlastníka proti osobě, která neoprávněně zadržuje jeho věc, zajišťuje
vlastnická (reivindikační) žaloba podle § 126 odst. 1 obč. zák.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v
dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2010
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu