25 Cdo 2162/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. S., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice -
Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 139/2002, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2004, č. j.
57 Co 526/2003-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce se vůči státu domáhal náhrady škody, která mu měla
vzniknout nezákonnými rozhodnutími Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 1.
2000, sp. zn. 71 T 238/99, ze dne 28. 5. 2001, sp. zn. 70 T 91/2000, ze dne 12.
10. 2001, sp. zn. 70 T 91/2000, a ze dne 23. 3. 2001, sp. zn. 51 E 208/2001, a
to ve výši 2.000.000,- Kč s příslušenstvím v souvislosti s výzvou k nástupu do
„výkonu trestu protiprávního odsuzujícího rozsudku“ a ve výši 15.000.000,- Kč
za „násilné předvedení a donucení k výkonu trestu protiprávního odsuzujícího
rozsudku“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 8. 2003, č. j. 36 C
139/2002-48, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl pravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2000, č. j. 71 T 238/99-19, uznán
vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a) tr. zák., aniž proti
němu podal opravným prostředek, dále pak byl uznán vinným trestným činem
zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1, odst. 3 tr. zák. rozsudkem
Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2001, č. j. 70 T 91/2000-65, proti
němuž podal odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 7. 2. 2002,
č. j. 3 To 650/2001-82, zamítl. Přes řádné poučení žalobce dovolání proti
zamítavému výroku odvolacího soudu nepodal. Na základě vykonatelného rozsudku
Okresního soudu v Ostravě sp. zn. P 456/97 byl usnesením téhož soudu ze dne 23.
3. 2001, sp. zn. 51 E 208/2001, nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy
žalobce pro výživné na nezletilé děti. Z provedených důkazů vyplynulo, že
všechna napadená rozhodnutí, která žalobce považuje za nezákonná a jejichž
výkonem mu měla vzniknout škoda, jsou v právní moci, jsou vykonatelná a nebyla
pro nezákonnost příslušným orgánem změněna či zrušena; žalobce navíc nárok na
náhradu škody předběžně neprojednal u příslušného ústředního orgánu. Soud proto
dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu podle
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) –
dále též jen „zákon“, neboť odsuzující rozsudky vydané v trestním řízení nebyly
pro nezákonnost zrušeny. Nárok navíc nebyl uplatněn postupem ve smyslu
ustanovení § 14 a § 15 zákona, který je obligatorní procesní podmínkou, jejíž
nedostatek brání věc soudně projednat; přesto soud ve věci rozhodl, aniž se
pokusil o odstranění tohoto nedostatku, neboť shledal žalobu nedůvodnou. Pokud
se žalobce dovolával rovněž nesprávného úředního postupu orgánu státu podle §
13 zákona, spočívajícího v průtazích vzniklých v řízení vedeném pod sp. zn. 57
C 180/2001, svá tvrzení neprokázal.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 3.
2004, č. j. 57 Co 526/2003-73, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve
výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil, zrušil jej ve výroku o
náhradě nákladů řízení státu, v tomto rozsahu věc vrátil soudu k dalšímu
projednání a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně
ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně,
zejména s tím, že soud rozhodující v občanském soudním řízení o nároku na
náhradu škody není oprávněn posuzovat a přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, z
nichž žalobce dovozuje odpovědnost státu za škodu, ani je měnit či rušit. S
odkazem na ustanovení § 8 odst. 1 a § 10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
odvolací soud zdůraznil, že nebyla-li označená soudní rozhodnutí pro
nezákonnost zrušena, není dán na straně žalobce nárok na náhradu škody.
Nedostatek podmínky předběžného projednání nároku považoval odvolací soud za
splněný tím, že žalované byla doručena žaloba s výzvou k vyjádření, zda uznává
nárok žalobce, a až poté soud prvního stupně rozhodl ve věci samé.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; namítá, že odvolací soud věc nesprávně
posoudil, neboť nevzal v úvahu, že rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě sp. zn.
70 T 91/2000, 71 T 238/99 a 51 E 208/2001, jsou nezákonná pro porušení zásady
materiální pravdy, která soudu ukládá postupovat v řízení tak, aby byl skutkový
stav věci co nejspolehlivěji zjištěn a na základě něj pak vydáno spravedlivé
rozhodnutí. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem
řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující rozhodnutí
odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují)
a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam skutečně má.
Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle
zákona č. 82/1998 Sb. (jde o odpovědnost bez ohledu na zavinění, jíž se nelze
zprostit) je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné
rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného
rozhodnutí a vznikem škody. Nezákonnost rozhodnutí se poměřuje požadavkem, aby
pravomocné rozhodnutí, od nějž je vznik škody odvozován, bylo příslušným
orgánem pro nezákonnost zrušeno nebo změněno; rozhodnutím tohoto orgánu je soud
v řízení o náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vázán a není oprávněn
sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné. Tento závěr
vyplývá přímo z výslovné dikce zákona, podle jehož ustanovení § 8 odst. 1 nárok
na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno
jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost
zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud
rozhodující o náhradě škody vázán.
V posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění [správnost skutkového stavu
vzhledem k posuzování přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá, dovolatel ostatně v tomto směru
ani námitky nevznáší], že žádné z rozhodnutí, jimiž byl žalobce v trestním
řízení uznán vinným pro různé trestné činy či jímž byl proti němu nařízen výkon
rozhodnutí, nebylo zrušeno. Zcela důvodně a v souladu se zákonem přitom nevzal
v úvahu tvrzení žalobce ohledně nezákonnosti předmětných rozhodnutí, neboť
jejich zákonnost nebyl oprávněn přezkoumávat. Odvolací soud tedy správně a v
souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 705/2002, publikované
v Souboru rozhodnutí NS, sv. 19, pod C 1353, nebo usnesení téhož soudu ze dne
31. srpna 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, publikované v Souboru civilních
rozhodnutí NS, sv. 30, pod C 2818) dovodil, že podmínka odpovědnosti státu za
škodu uvedená v § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
není splněna.
Ze všech těchto důvodů nelze rozhodnutí odvolacího soudu ohledně dovoláním
uplatněných námitek považovat po právní stránce za zásadně významné a nelze
dovodit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání tedy
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení
právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2006
JUDr. Petr Vojtek, v.r.
předseda senátu