30 Cdo 36/2015

30 Cdo 36/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců

JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Prof. M. K., Dr.A.,

zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 8,

proti žalovaným 1) Mg.A. D. Č., zastoupenému Mgr. Františkem Steidlem,

advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5 a 2) České televizi, se sídlem v

Praze 4, Kavčí Hory, IČ00027383, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu

v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č.j. 1 Co 127/2012-245, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. července 2014, č.j. 1 Co

127/2012-245, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce podal dne 1. srpna 2011 žalobu na ochranu osobnosti v souvislosti s

tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv obsahem dokumentu „Cena Jindřicha

Chalupeckého“ (dále jen „Dokument“), který druhá žalovaná odvysílala na

programu ČT 2 dne 8. ledna 2011 od 22:00 hodin, reprízovala ho dne 15. ledna

2011 od 9:40 hodin a zpřístupňovala jej i na svých webových stránkách. Dokument

obsahoval výroky prvního žalovaného na adresu žalobce včetně vět „Protože je to

čurák“, a "Protože to je nafoukanej, kriploidní čurák“. Žalobce po obou

žalovaných požadoval omluvu a finanční zadostiučinění.

Rozsudkem ze dne 28. února 2012, č.j. 66 C 85/2011-177, Městský soud v Praze

výrokem I. uložil prvnímu žalovanému povinnost poskytnout žalobci ústně

pronesenou omluvu, která bude mít formu videozáznamu určeného k odvysílání

druhou žalovanou. Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, aby první žalovaný byl

povinen pořídit na své náklady videozáznam své omluvy žalobci a předat jej

druhé žalované. Výrokem III. ve vztahu k rozsahu řízení, který se týká

žalobního návrhu, aby druhá žalovaná převzala od prvního žalovaného videozáznam

s omluvou prvního žalovaného a záznam odvysílala v úvodu pořadu „Svět umění",

který bude nejbližší od převzetí záznamu od prvního žalovaného, soud schválil

smír uzavřený mezi žalobcem a druhou žalovanou ve znění: „V případě, že soud v

řízení nyní vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011 uloží

prvnímu žalovanému omluvit se žalobci ústně pronesenou omluvou ve formě

videozáznamu určeného k odvysílání druhou žalovanou, je druhá žalovaná povinna

do třiceti dnů ode dne, kdy takový záznam bude mít ve své moci, odvysílat

zaznamenanou omluvu prvního žalovaného na programu ČT 2 ve vysílacím čase mezi

21:45 a 22:15.“ Výrokem IV. zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci

částku ve výši 150.000,- Kč a výrokem V. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná

zaplatila žalobci částku ve výši 500.000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů

řízení (výrok VI.). Soud prvního stupně konstatoval, že na základě zjištěného skutkového stavu a s

užitím citované právní úpravy (§ 11 násl. občanského zákoníku – dále jen obč. zák.) a ustálených názorů judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jakož

i právní doktríny, dospěl k závěru, že v důsledku použití hrubě vulgárních

slov, jež první žalovaný použil ke kritice žalobce a jež druhá žalovaná

odvysílala, je napadaná část excesivní kritikou (intenzivní exces), která

vybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické

společnosti, tedy z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky

uznávaného účelu, a je i profesně neetickou. Vzhledem k okolnostem (míra

vulgárnosti, časový odstup), zde opodstatněnost nemohla založit ani zjevná

snaha o dokumentární autentičnost sdělení prvního žalovaného pro Dokument,

neboť koliduje s elementární slušností takovým způsobem, že v konkrétní kolizi

nemůže vítězit. Ze strany obou žalovaných tak došlo k excesu z ústavně

zaručeného práva na svobodu projevu a bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních

práv žalobce. Vulgarita použitých výrazů je taková, že je objektivně způsobilá

zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Pokud jde o intenzitu zásahu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zásahu

do osobnostních práv ze strany žalovaných sice došlo, avšak napadaná část

nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce tak, že by

byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve

společnosti. Zadostiučinění (dvojí) veřejnou omluvou se jeví jako postačující,

což vyplývá ze zjištěného skutkového stavu. Napadaná část nevyzněla nijak

zákeřně, útočně. Použitá vulgární slova - jež sama o sobě nejsou nositelem

konkrétního hodnotícího obsahu - neslušně (vulgárně) vyjadřují všeobecnou

kritiku prvního žalovaného ve vztahu k žalobci, přičemž výrazové prostředky

zvolené žalobcem jsou takové, že překračují míru povolené expresivity a nemohou

požívat ochrany ústavně zaručené právem na svobodu slova, avšak ne v intenzitě

rozhodné pro použiti ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. K odvolání žalobce proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co 127/2012-208,

změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, že první

žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.000,- Kč a druhá žalovaná je povinna

zaplatit žalobci tutéž částku, oba do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak (v

dotčené části) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě

nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že odvolání

je důvodné jen částečně, takže oba zamítavé výroky soudu prvního stupně,

týkající se požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích zčásti změnil a

zčásti potvrdil.

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl

velice rozsáhlé dokazování, byť nikoliv dokazování všemi žalobcem navrhovanými

důkazy (když jej nevyslechl a nevyslechl ani jím navrhované svědky), ale sdílí

jeho názor, že další navrhované dokazování by bývalo bylo v daném případě

nadbytečné, a pro posouzení věci irelevantní. Dovolací soud tak na přijaté

závěry soudu prvního stupně odkázal, resp. na správně jím zjištěný skutkový

stav věci, a to nejen pokud jde o jeho skutkové závěry vyplývající z nesporných

skutečností o tom, že na adresu žalobce pronesl první žalovaný předmětné

výroky, které zazněly z jeho úst v konkrétním pořadu označovaném dále jako

Dokument, a že druhá žalovaná odvysíláním tohoto Dokumentu zpřístupnila tyto

výroky veřejnosti, když jej, bez dalšího, odvysílala. Odvolací soud současně

poukázal na to, že soud prvního stupně zcela správně učinil skutkové závěry i k

tomu, co předcházelo v Dokumentu použitým výrazům, zejména v souvislosti s

konfliktem, který mezi žalobcem a prvním žalovaným vznikl v době, kdy žalobce

byl ředitelem Národní galerie, před předáváním Ceny Jindřicha Chalupeckého v

roce 2000, a jak byla nakonec (před budovou) Cena prvnímu žalovanému předána. Za správné odvolací soud považuje i zjištění soudu prvního stupně, jaké byly

vztahy mezi žalobcem a prvním žalovaným i v mezidobí, což se projevilo nejen v

některých dílech prvního žalovaného, ale i v reakci prvního žalovaného na

podanou žalobu, když v blogu přispěvovatelé opakovali vulgarismy užité prvním

žalovaným a ten se k tomu vyjadřoval tak, že za svými slovy stojí, že nelhal,

že ze všelidového hlasování by mohlo vzejít, že měl pravdu. Správně zjistil i

to, jakým způsobem se vyjadřoval žalobce o prvním žalovaném, že jej označil za

„zamindrákovaného“ chudáka, který se potřebuje pravidelně něčím zviditelnit, a

když vycházel i z důkazů k tomu, že oba umělci jsou veřejností považováni za

kontroverzní, nejen vzhledem k jejich výtvarným dílům, ale i verbálním

projevům. Na velice podrobné dokazování a zejména skutkové závěry z nich

učiněné soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkázal jako na

správné. Užitím předmětných výrazů obsahujících ty nejhrubější vulgarismy, jak

je první žalovaný proti žalobci opakovaně užil, a druhou žalovanou pak bez

dalšího odvysílané, shledal již soud prvního stupně zcela správně za zásahy do

osobnostních práv žalobce zejména do jeho cti a důstojnosti. Odvolací soud

poukázal na skutečnost, že soud tento svůj závěr velice podrobně a přesvědčivě

odůvodnil, a aplikoval zcela správné právní předpisy, i s použitím závěrů z

nálezů Ústavního soudu ČR, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto i na tyto

závěry odvolací soud plně odkázal. Naproti tomu odvolací soud uvedl, že nesdílí názor soudu prvního stupně o tom,

že vulgarismy, jak je první žalovaný ve vztahu k žalobci použil, a druhá

žalovaná odvysílala, byť je považoval překračujícími míru povolené expresivity,

a nepožívajícími ochrany, neshledal takové intenzity, jakou předpokládá

ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.

Právě to, že kritiku žalobce (na kterou by

nepochybně měl žalovaný právo za použití odpovídajících slov), pronesl první

žalovaný s použitím těch nejhrubších výrazů při natáčení pořadu, který byl

určen k odvysílání, a musil si tedy být vědom toho, že se na veřejnost

dostanou, svědčí pro závěr nejen o úmyslu snížit žalobcovu čest, ale i o

objektivní způsobilosti tento osobnostní statek zasáhnout ve značné míře. Nic

na věci podle mínění odvolacího soudu neměnilo to, že první žalovaný odpovídal

na dotaz kladený mu v připravovaném dokumentu, neboť měl zvolit adekvátní

odpověď bez hrubě urážlivých výrazů. Pokud tak neučinil a na hrubém výrazu,

který použil, setrval, pak i po podání žaloby, kterou nadto i zpřístupnil

veřejnosti na facebooku a okomentoval dále, jak zjistil již soud prvního

stupně, považoval to odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, za

významné okolnosti, ke kterým bylo třeba přihlížet i pro závěr, zda došlo k

zásahu do osobnostních práv žalobce ve značné míře, jak předpokládá ustanovení

§ 13 odst. 2 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu, přes určitou známost

antipatií mezi prvním žalovaným a žalobcem, a přestože dokument, ve kterém

pronesené výroky zazněly, byl určen především veřejnosti zájmově minoritní,

bylo ze strany prvního žalovaného zasaženo do osobnostních práv žalobce takovou

měrou, která ve velkém rozsahu přesahuje míru v demokratické společnosti obecně

uznávaných pravidel slušnosti, což z objektivního hlediska muselo vést k

závažné újmě vzniklé žalobci. Míra expresivity použitých výrazů byla ve značném

nepoměru k cíli kritiky a svědčí proto pro závěr, že úmyslem prvního žalovaného

bylo kritizovaného jen urazit. To je zřejmé především z toho, že vulgární -

expresivní výraz pronesl opakovaně doplněný ještě dalším vulgarismem, když

žalobce označil i za „kriploidního“. Odvolací soud vzal v úvahu i to, že lze

sice rozlišovat mezi svobodou projevu výtvarníka v souvislosti s jeho uměleckou

tvorbou a omezenější svobodou jeho slovního projevu, ale že v daném případě se

první žalovaný nevyjadřoval k osobě žalobce prostřednictvím svého díla, ale

verbálně. Pokud jde o druhou žalovanou, která spolu s dokumentem odvysílala

předmětné výroky opakovaně (ale i jinak zveřejnila), byť minoritní skupině

veřejnosti, které umožnila se s užitými výrazy vůči žalobci seznámit, zasáhla

také velmi značnou měrou do osobnostních práv žalobce, ač byla vedena snahou o

autentičnost, a i když nešlo zřejmě z její strany o senzacechtivost či

ziskuchtivost, k čemuž přihlížel již soud prvního stupně (podle názoru

odvolacího soudu však nedostatečně). Proto na rozdíl od soudu prvního stupně

odvolací soud dovodil, že ze strany obou žalovaných došlo nejen k značnému

zásahu do osobnostních práv, ale z objektivního hlediska, z něhož bylo třeba

vycházet, byla ve velkém rozsahu snížena důstojnost a čest žalobce, stejně jako

by tyto statky chráněné § 11 obč. zák. byly sníženy u kterékoliv jiné fyzické

osoby. Pokud soud prvního stupně dovodil, že se jeví postačujícím

zadostiučinění omluvou či omluvami ze strany žalovaných, ani s tímto názorem se

odvolací soud neztotožnil.

Připomněl, že veřejně byla již poskytnuta omluva

pouze ze strany druhé žalované a teprve dodatečně - na základě rozhodnutí

soudu, byla veřejně odvysílána i omluva prvního žalovaného, což nepovažoval

odvolací soud za dostatečné a míře zásahu odpovídající zadostiučinění, tím

spíše, že omluva, o kterou se první žalovaný pokusil již v průběhu řízení, se

ani netýkala dalšího jeho vulgárního výroku (první žalovaný se omlouval jen za

„přirovnání k mužskému pohlavnímu orgánu za použití vulgarismu“ a za nic

dalšího). Podle názoru odvolacího soudu byly z výše uvedených důvodů dány

předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci, jak

předpokládá ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud neměl za

opodstatněné ve věci provádět další dokazování, přičemž vyšel ze skutkových

zjištění soudu prvního stupně, avšak převzaté skutkové závěry posoudil odlišně

jen po stránce právní. S ohledem na přijatý závěr se odvolací soud následně zabýval přiměřeností výše

náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 3 obč. zák. Deklaroval, že

v rámci tohoto volného soudcovského uvážení a v souladu s principem

spravedlnosti, přihlížel ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do

osobnostních práv žalobce v tomto případě došlo, i k dalším skutečnostem

zjištěným již soudem prvního stupně, ale jím braným v úvahu jen v souvislosti s

posuzováním, zda k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo. Odvolací soud uvedl, že neměl důvod tyto okolnosti nevzít v úvahu správně,

nejen při posouzení vysoké závažností vzniklé újmy žalobci, ale i při

posuzování okolností, za nichž k porušení práva žalobce došlo. Na zjištění k

tomu učiněná soudem prvního stupně a jím posuzovaná, byť v jiné souvislosti,

odvolací soud odkázal, s tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně nebylo možno

vzít v úvahu pouze to, že hrubé vulgarismy, použité prvním žalovaným v

dokumentu „zapadly“, že se nejednalo o jediné vulgarismy v něm, že

zadostiučinění se žalobci dostalo i jemu vyjádřenou podporou od části

veřejnosti, a že míru zásahu snižuje skutečnost, že žaloba byla podána nikoliv

bezprostředně po zásahu, ale v odstupu asi půl roku. Odvolací soud uvedl, že

naopak vzal v úvahu i to, co bylo zjištěno o jednání prvního žalovaného po

podání žaloby ve vztahu k žalobci, což mimo jiné svědčilo o úmyslu žalobce

dehonestovat v Dokumentu, ale i po podání žaloby, vždy s vědomím, že se s tím

seznámí veřejnost. Odvolací soud neakceptoval názor prvního žalovaného o

bezobsažnosti použitého výrazu, neboť byl v daném případě použit jako hrubá

nadávka. Podle soudu na tom nic neměnilo, že první žalovaný jí odpovídal v

dokumentu na dotazy mu položené k průběhu předávání významného ocenění v roce

2000, tím spíše, že šlo již o záležitost neaktuální, což rovněž svědčí o snaze

o vědomou skandalizaci žalobce.

Na druhé straně bylo třeba přihlížet k

okolnostem, které svědčí i v neprospěch žalobce, který se již v roce 2000

zachoval k prvnímu žalovanému nevhodně, když jej vykázal z Národní galerie, a

dále, že (byť v obraně) použil vůči němu také dehonestující výroky (o

zamindrákovaném chudákovi), což vše odvolací soud považoval za okolnosti, které

odůvodňují přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích nikoliv v požadované

výši, ale ze strany prvního žalovaného v částce 100.000,- Kč s tím, že tato

částka je zcela přiměřená všem zjištěným okolnostem tohoto případu a zároveň je

dostatečná ke zmírnění následků žalobci vzniklé nemajetkové újmy. Podle názoru

odvolacího soudu je přiměřená všem okolnostem tohoto případu i výše náhrady

nemajetkové újmy, která byla uložena druhé žalované rovněž ve výši 100.000,-

Kč. Nebylo totiž důvodu přihlížet k žalobcem tvrzené rozdílné ekonomické síle

obou žalovaných, ale jen k tomu, co z řízení vyplynulo o okolnostech zásahu ze

strany této žalované do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud přihlédl k

tomu, co uváděl soud prvního stupně při posuzování, zda i druhá žalovaná

zasáhla svým jednáním do jeho osobnostních práv, ale i při stanovení výše

peněžitého zadostiučinění. Druhá žalovaná jako veřejnoprávní médium odvysílala

pořad s vulgárními výroky nejen v nesouladu s etickým kodexem novináře, ale i v

rozporu se zákonem, což podle odvolacího soudu opět správně posoudil soud

prvního stupně, ale opět jen v nesprávné souvislosti, že vulgarismy prvního

žalovaného šířila a zprostředkovala - bez jakékoliv úpravy. Přihlédnuto však

bylo současně i k tomu, že žalobce se před podáním žaloby ani nepokusil vyřešit

věc s ní mimosoudně, a že druhá žalovaná již na počátku řízení dokument

upravila do zkrácené podoby a zavázala se, že v původní podobě jej šířit

nebude, poskytla žalobci omluvu a v průběhu celého řízení se snažila následky

zásahu alespoň zmírnit. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že přiměřené všem

zjištěným rozhodným okolnostem je poskytnutí zadostiučinění ve výši 100.000,-

Kč i druhou žalovanou. Rozsudkem ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013, k dovolání

prvního žalovaného Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu mezi

žalobcem a prvním žalovaným ve výroku I. v části, kterou byl změněn rozsudek

soudu prvního stupně ve věci samé a dále ve výrocích II. a III., zrušil a věc v

tomto rozsahu vrátil vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku mimo jiné uvedl, že „pokud odvolací

soud v dané věci na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je

namístě vedle zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. přiznat žalobci i náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13

odst. 2 téhož zákona, a pokud i vymezil její výši, pak přes relativní obsáhlost

pasáže odůvodnění tohoto výroku odvolací soud v zásadě setrval pouze na

obecných tvrzeních, že vyšel z kritérií obsažených v § 13 odst. 3 obč. zák. tedy jednak z posuzování závažnosti vzniklé majetkové újmy a dále okolností, za

kterých k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo.

Pouze v

zásadě zcela obecně deklaroval, že v rámci tohoto volného soudcovského uvážení

a v souladu s principem spravedlnosti, přihlížel ke všem okolnostem, za nichž k

neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce v tomto případě došlo, i k

dalším skutečnostem zjištěným již soudem prvního stupně, ale jím braným v úvahu

jen v souvislosti s posuzováním, zda k neoprávněnému zásahu do osobnostních

práv žalobce došlo, aniž by ovšem současně ozřejmil, které skutečnosti a

okolnosti takto skutečně míní, a které jsou tak podle něj skutkovým podkladem

jeho rozhodnutí. Odvolací soud sice uvedl, že „neměl důvod tyto okolnosti

nevzít v úvahu správně, nejen při posouzení vysoké závažností vzniklé újmy

žalobci, ale i při posuzování okolností, za nichž k porušení práva žalobce

došlo“. Na zjištění k tomu učiněná soudem prvního stupně a jím posuzovaná, byť

v jiné souvislosti však odvolací soud opět jen obecně a bez skutečně bližší

konkretizace odkázal. Ač dovolací soud nikterak nemíní umenšovat kritické

nazírání na nevkusnost prvním žalovaným užitého výraziva (přičemž nelze v

žádném případě souhlasit s dovolací námitkou prvního žalovaného, že je třeba

přihlížet k tomu, že je užil nekonformní umělec, neboť to v žádném případě

nelze chápat jako potencionální - byť snad částečný - liberační důvod - ostatně

lze připomenout i doby, kdy právě umělci bývali považováni za jinak

následováníhodnou elitu národa), přesto se zatím nelze s úvahami, jimiž

odvolací soud mínil podložit rozhodnutí o přisouzení náhrady nemajetkové újmy v

penězích ztotožnit, protože jasně nevysvětluje, které konkrétní zjištěné a

příslušně zhodnocené skutečnosti jej ve smyslu výše vyložených zásad vedly k

závěru jednak o opodstatněnosti zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2

obč. zák. (což ovšem neznamená, že by snad dovolací soud tuto formu

zadostiučinění pro daný případ vylučoval), jednak o konkrétně přiznané výši

této relutární náhrady. Pokud pak odvolací soud v této části odůvodnění uvádí

specifické skutečnosti, pak spíše jen ty, které byly významné pro úvahu o

důvodu umenšení náhrady nemajetkové újmy. K ověření její základní výše však

odůvodnění napadeného rozhodnutí prakticky neposkytuje hodnotné konkrétní

podklady. Nelze proto ani ověřit správnost závěru odvolacího soudu, že

přisouzená výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč,

kterou je první žalovaný povinen zaplatit žalobci je „zcela přiměřená všem

zjištěným okolnostem tohoto případu a zároveň je dostatečná ke zmírnění

následků žalobci vzniklé nemajetkové újmy“. Přitom právě ani otázkou možných

následků předmětného zásahu vůči žalobci se napadené rozhodnutí podrobněji

nezabývá a setrvává zde většinou pouze na zdůraznění jinak nepopiratelné

vulgarity použitého slovního útoku. Konečně s ohledem na nepřesnost úvah odvolacího soudu o tom, jaká konkrétní

skutková zjištění byla podkladem jeho rozhodnutí, nelze současně vyloučit jeho

možné pochybení, pokud by tak nebyl v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 část

věty za středníkem o.s.ř zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy (viz

např. rozsudek NS ze dne 31. srpna 2010, sp.

zn. 30 Cdo 2163/2010). Rozsudkem ze dne 22. července 2014, č.j. 1 Co 127/2012-245, pak Vrchní soud v

Praze výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému

opět změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč. Výrokem

II. uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů dosavadního

řízení 41.026,- Kč a na náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení 4.114,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud nejprve shrnul nezpochybněná

skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž také vyšel při rozhodování o

formě zadostiučinění, a které ho vedly k tomu, že tato skutková zjištění

posoudil po právní stránce jinak. Uvedl, že předmětné výroky prvního žalovaného

byly objektivně způsobilé ovlivnit vnímání žalobce veřejností se zájmem o

výtvarné umění, nikoli jako výtvarníka, ale občana. Stupeň vulgarity, užité byť

při kritice žalobce, přesahuje nepochybně v demokratické společnosti přípustnou

míru kritiky a objektivní hledisko při posuzování míry zásahu muselo vést

odvolací soud nutně k závěru o objektivně vysoké intenzitě, a proto i rozsahu

nepříznivého následku, a pak k závěru, že náhrada nemajetkové újmy v penězích

je v daném případě zcela na místě. Zdůraznil, že z Dokumentu vyznělo, že vůči

žalobci první žalovaný použil předmětné výrazy jako hrubou nadávku zcela

zbytečně. Z toho bylo třeba dovodit i úmysl hrubě zasáhnout žalobce. Za

významné pro svůj závěr o naplnění předpokladů pro přiznání žalobci náhrady

nemajetkové újmy v penězích označil odvolací soud i preventivní důvody, k nimž

bylo přihlíženo především vzhledem k následnému postupu žalovaného, který

pronesené výrazy obhajoval, ale i v rámci snahy o kultivaci veřejného prostoru

v budoucnu. Dále odvolací soud uvedl, že při posuzování výše žalobci náležející náhrady

nemajetkové újmy v penězích přihlížel k okolnostem zjištěným v řízení svědčícím

ve prospěch žalobce i v jeho neprospěch. K prvním patří závěr o zcela zbytečném

pronesení vulgárních slov, kdy žalobce (správně asi, stejně jako dále v textu,

„první žalovaný“) reagoval na událost starou vlastně již 12 roků (předávání

ceny Jindřicha Chaloupeckého v roce 2000), což svědčí o úmyslu žalobce prvního

žalovaného skandalizovat. Významné podle odvolacího soudu také je, byť nešlo o

pořad s vysokou sledovaností, že připravován byl pro veřejnoprávní medium a i

když první žalovaný, jak namítá, tento „neautorizoval“, musel být smířen s tím,

že ve veřejném prostoru jeho vulgární kritika zazní. Odvolací soud v odůvodnění

svého rozsudku dále uvádí, že i při posuzování výše relutární náhrady vycházel

z objektivního hlediska a při porovnávání podobných verbálních veřejných útoků

(i méně vulgárně vyjádřených), by nebyla ani požadovaná částka 150.000,- Kč

zcela nepřiměřená, ale přihlížel i k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce,

které pak dále podrobně rozvádí. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalovaného dne 16. října

2014 a téhož dne nabyl právní moci. První žalovaný dne 21. listopadu 2014 podal proti všem výrokům rozsudku

odvolacího soudu dovolání.

Jeho přípustnost vyvozuje z naplnění předpokladů

obsažených v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na

vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací

soud znovu odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, stejně jako otázek,

které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání je podáno

z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že opět v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř., ač dospěl k jinému skutkovému zjištění, než soud prvního stupně,

neopakoval v odvolacím řízení (již soudem prvního stupně) provedené důkazy. Odvolací soud podle dovolatele řeší v rozporu s ustálenou praxí dovolacího

soudu i otázky hmotného práva, konkrétně pokud dospěl k závěru, že zásahem

prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce byla ve značné míře snížena

jeho čest a důstojnost ve společnosti. Podle jeho názoru se odvolací soud

nesprávně domnívá, že skutečnost, zda byla ve značné míře snížena vážnost a

čest žalobce ve společnosti, není skutkovým zjištěním, ale otázkou právního

posouzení. Poté konkretizuje, v čem spatřuje nesprávnost, resp. nedostatečnost

úvah odvolacího soudu, které ho vedly k závěru, že v daném případě náleží

žalobci i peněžité zadostiučinění. Stejně tak nesouhlasí i se způsobem, kterým

odvolací soud určil výši peněžitého zadostiučinění a domnívá se, že i v tomto

směru opět nepostupoval s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který se

domnívá, že první žalovaný sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené

judikatury dovolacího soudu, ale z obsahu jeho námitek vyplývá, že

nezpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ale že nesouhlasí s jeho

skutkovými zjištěními. Kromě toho podle žalobce z odůvodnění dovolání není

patrné, od které „rozhodovací praxe“ se odvolací soud odchýlil. Navrhl proto,

aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7.

zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění

tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno oprávněnou

osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,

stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je

charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a

o.s.ř. Je pak přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího

soudu. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním

napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř.

a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné.

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu

dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním.

Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i

uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací

soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly

uplatněny v dovolání.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy

dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde

o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde

tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít

nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej

vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem

jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Již ve svém předchozím zrušovacím rozsudku, dovolací soud poukázal na

skutečnost, že finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu

osobnosti lze přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud

došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve

značné míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve

společnosti ve značné míře jde, pokud újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzická

osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři okruhu působení

nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se určení výše

tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí soud v každém

jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se

opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 27. října 2003, sp.zn. 30 Cdo 2005/2003). Pro určení výše přiměřeného

zadostiučinění v penězích zákon stanoví jako kritéria posouzení míry závažnosti

vzniklé nemajetkové újmy a zvážení okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu

do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde nejen o okolnosti na straně samotného

škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 29. června 2000, sp.zn. 30 Cdo 427/2000). Při úvaze o přiměřenosti

požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti

musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního

případu; musí zejména přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu

neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k

trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a

uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti (rozsudek NS ČR ze dne 30.

listopadu 2006, sp.zn. 30 Cdo 2919/2006).

První žalovaný ve svém dovolání důvodně namítá, že se odvolací soud znovu

odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně, že při

rozhodování o přiznání finanční satisfakce musí být prokázáno, že tu jsou

okolnosti dokládající, že v konkrétním případě nepostačí morální zadostiučinění

a v případě, že soud k takovému závěru dospěje, pak při určení výše nároku

postupem podle ustanovení § 136 o.s.ř., je soud povinen vycházet z úplně

zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná

hlediska.

Odvolací soud přes zřejmou snahu řídit se právním názorem dovolacího soudu

vysloveným v jeho předchozím zrušovacím rozsudku, kdy se znovu zabýval

okolnostmi, za nichž první žalovaný pronesl vulgarismy na adresu žalobce, a

nově zdůraznil např. jejich zbytečnost (tj. zbytečnost jejich užití), opět

nedostál zásadám, které ve své ustálené judikatuře (např. i v předchozím

zrušujícím rozsudku) formuloval dovolací soud, a to zejména pokud jde o určení

výše finanční satisfakce náležející žalobci. V odůvodnění napadeného rozsudku

odvolací soud sice uvedl některé okolnosti, podle jeho názoru svědčící ve

prospěch žalobce, ale pak, aniž by jejich váhu blíže rozvedl, vyslovil

přesvědčení, že ani žalobcem původně požadovaná částka 150.000,- Kč by nebyla

zcela nepřiměřená. Po konstatování této „základní“ částky pak uvedl okolnosti

svědčící v neprospěch žalobce, které ho zřejmě vedly ke snížení této částky o

50.000,- Kč a za přiměřenou prohlásil částku 100.000,- Kč. Tedy, ač odvolací

soud nevymezil konkrétní (zjištěné) okolnosti, které jej zřejmě vedly k úvaze o

přiměřenosti základního požadavku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v

penězích ve výši 150.000,- Kč (byť současně nelze přehlédnout určitou i zásadní

vágnost soudem užité formulace „...by nebyla ani požadovaná částka 150.000,-

Kč zcela nepřiměřená,...“), bez dalšího z ní vyšel, a pouze ji již zmíněným

způsobem redukoval. Napadené rozhodnutí proto ani v tomto případě neobsahuje

konkrétní a přezkoumatelná hlediska, která by umožňovala posoudit přiměřenost

přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích.

Z uvedených důvodů vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nelze

považovat za správný; Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí podle ustanovení §

243e odst. 1 o.s.ř. opět zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu

řízení (§ 243e odst. 2 věta první o.s.ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem

dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož

zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení

odvolacího a dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2015

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu