30 Cdo 2042/2013

30 Cdo 2042/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců

JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Prof.

M. K., Dr.A., zastoupeného Mgr. Radkem Hladinou, advokátem se sídlem v Praze 1,

Revoluční 8, proti žalovaným 1) Mg.A. D. Č., zastoupenému JUDr. Davidem

Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5 a 2) České televizi, se

sídlem v Praze 4, Kavčí Hory, IČO: 00027383, o ochranu osobnosti, vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011, o dovolání prvního žalovaného

proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co

127/2012-208, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co 127/2012-208,

se ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným ve výroku I. v části, kterou byl

změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dále ve výrocích II. a

III., zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozhodl v označené věci rozsudkem ze dne 28. února 2012,

č.j. 66 C 85/2011-177, tak, že první žalovaný je povinen poskytnout žalobci

ústně pronesenou omluvu ve znění „Omlouvám se profesoru M. K.i za vulgární

označení na jeho adresu, která jsem pronesl v dokumentu České televize Cena

Jindřicha Chalupeckého", která bude mít formu videozáznamu určeného k

odvysílání druhou žalovanou, přičemž záznam musí být pořízen tak, aby jej ve

lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku měla ve své moci druhá žalovaná za

účelem odvysílání (výrok I). Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu, aby první

žalovaný byl povinen pořídit na své náklady videozáznam své omluvy žalobci a

předat jej druhé žalované. Výrokem III. ve vztahu k rozsahu řízení, který se

týká žalobního návrhu, aby druhá žalovaná převzala od žalovaného 1) videozáznam

s omluvou prvního žalovaného a záznam odvysílala v úvodu pořadu „Svět umění",

který bude nejbližší od převzetí záznamu od prvního žalovaného, soud schválil

smír uzavřený mezi žalobcem a druhou žalovanou ve znění: „V případě, že soud v

řízení nyní vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 85/2011 uloží

prvnímu žalovanému omluvit se žalobci ústně pronesenou omluvou ve formě

videozáznamu určeného k odvysílání druhou žalovanou, je druhá žalovaná povinna

do třiceti dnů ode dne, kdy takový záznam bude mít ve své moci, odvysílat

zaznamenanou omluvu prvního žalovaného na programu ČT 2 ve vysílacím čase mezi

21:45 a 22:15.“ Dále zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobci částku

ve výši 150.000,- Kč (výrok IV.) a zamítl žalobu, aby druhá žalovaná zaplatila

žalobci částku ve výši 500.000,- Kč (výrok V.). Rozhodl též o náhradě nákladů

řízení (výrok VI.). Soud prvního stupně připomněl, že žalobce podal dne 1. srpna 2011 žalobu na

ochranu osobnosti v souvislosti s tvrzeným zásahem do jeho osobnostních práv

obsahem dokumentu „Cena Jindřicha Chalupeckého“ (dále jen „Dokument“), který

druhá žalovaná odvysílala na programu ČT 2 dne 8. ledna 2011 od 22:00 hodin a

reprizovala dne 15. ledna 2011 od 9:40 hodin a zpřístupňovala jej i na svých

webových stránkách. Dokument obsahoval výroky prvního žalovaného na adresu

žalobce včetně vět „Protože je to čurák“, a "Protože to je nafoukanej,

kriploidní čurák.“ (dále také jen „napadaná část“). Žalobce po obou žalovaných

požadoval omluvu a finanční zadostiučinění; po druhé žalované i zdržovací

povinnost a povinnost odvysílat omluvu prvního žalovaného. Ve vztahu k

zdržovací povinnosti druhé žalované a ve vztahu k omluvě druhé žalované vzal

žalobce v průběhu řízení žalobu zpět a soud ve vztahu k těmto nárokům řízení

usnesením ze dne 30. listopadu 2011 zastavil. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil především konstatováním, že

vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní

situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění

objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a

diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na

její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za

které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s

přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou

nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku

pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě

a v postavení postižené fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu České

republiky ze dne 27. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3322/2008]. Objektivní

kritérium hodnocení nemajetkové újmy, spočívající v porušení či jen v pouhém

ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě, zároveň

vylučuje, aby se pro toto hodnocení staly rozhodující pouze subjektivní pocity

dotčené osoby, nebo její negativní individuální psychická reakce (Knap K.,

Švestka J. a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, 4. vydání, 2004, s. 151). Soud prvního stupně konstatoval, že na základě zjištěného skutkového stavu a s

užitím citované právní úpravy (§ 11 násl. občanského zákoníku – dále jen obč. zák.) a ustálených názorů judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jakož

i právní doktríny, dospěl k závěru, že v důsledku použití hrubě vulgárních

slov, jež první žalovaný použil ke kritice žalobce a jež druhá žalovaná

odvysílala, je napadaná část excesivní kritikou (intenzivní exces), která

vybočuje z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické

společnosti, tedy z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky

uznávaného účelu, a je i profesně neetickou.

Vzhledem k okolnostem (míra

vulgárnosti, časový odstup), zde opodstatněnost nemohla založit ani zjevná

snaha o dokumentární autentičnost sdělení prvního žalovaného pro Dokument,

neboť koliduje s elementární slušností takovým způsobem, že v konkrétní kolizi

nemůže vítězit. Ze strany obou žalovaných tak došlo k excesu z ústavně

zaručeného práva na svobodu projevu a bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních

práv žalobce. Vulgarita použitých výrazů je taková, že je objektivně způsobilá

zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Pokud by druhá žalovaná výrok

neodvysílala, pravděpodobně by k žádnému sporu nedošlo, ale zásah prvního

žalovaného je již v tom, že napadanou část za účelem zveřejnění v Dokumentu

sdělil. Argument, že ji druhá žalovaná mohla odstranit, prvního žalovaného

nezbavuje odpovědností za zásah. Vulgarismy podobného ražení jsou obecně

vyloučeny z oprávněné kritiky a nejsou kryty společensky uznávaným účelem

kritiky. V určitých výjimečných, mezních, emotivně vyhrocených situacích a při

bezprostřední reakci mohou vulgarismy mít své společensky uznávané opodstatnění

(oprávněnost). Zjevně to (však) není případ kritiky prvního žalovaného, která

byla pronesena prvním žalovaným nikoli bezprostředně po kritizované události,

ale deset let po ní. Navíc, i pokud by šlo o vyjádření bezprostřední, použití

tak silných výrazů, jaké použil první žalovaný v napadané části, by se jevilo

jako krajně sporné vzhledem k povaze kritizované situace. Šlo o okolnosti a

příčiny nepředání umělecké ceny při oficiálním předávání, ale na chodníku. První žalovaný ze situace v roce 2000 vyšel v zásadě pozitivně - jako vítěz

konfliktu: Václav Havel mu předal cenu na chodníku s průpovídkou „Když nejde

Mohamed k hoře, musí jít hora k Mohamedovi", (Dokument, článek Č. dostal

Chalupeckého cenu na ulici, článek D. Č. převzal Chalupeckého cenu kvůli hádce

s K. na chodníku, článek Národní galerie zažila skandál). Jako případ, kdy by

vůbec mohly být expresivní hrubě vulgární výrazy součástí oprávněné a i

zveřejněníhodné kritiky, by eventuálně šlo označit - z poslední doby -

bezprostřední výroky na adresu kapitána lodi Costa Concordia v souvislosti s

jejím ztroskotáním, tedy výroky v situaci, kdy šlo o lidské životy a kdy šlo o

bezprostřední kritiku. Soud tak dospěl k závěru, že napadaná část byla

neoprávněnou kritikou. Tím, že byla pro veřejné užití prvním žalovaným na

adresu žalobce pronesena a pak druhou žalovanou odvysílána a zpřístupněna na

webu, byla v důsledku hrubých vulgarismů objektivně způsobilá zasáhnout do

žalobcova práva na čest a důstojnost. Pokud jde o intenzitu zásahu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zásahu

do osobnostních práv ze strany žalovaných sice došlo, avšak napadaná část

nebyla objektivně způsobilá zasáhnout do osobnostních práv žalobce tak, že by

byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve

společnosti. Zadostiučinění (dvojí) veřejnou omluvou se jeví jako postačující,

což vyplývá ze zjištěného skutkového stavu. Napadaná část zazněla v Dokumentu,

který měl povahu odborného pořadu pro veřejnost se zájmem o výtvarné umění.

Tato veřejnost si již na adresu žalobce, jenž byl v tu dobu více než deset let

v čele Národní galerie, jakož ale i na prvního žalovaného jako kontroverzního

umělce, jistě vytvořila vlastní názor. Napadaná část nebyla pronesena takovým

způsobem a v takovém kontextu, že by mohla tento názor ovlivnit. Napadaná část,

objektivně vnímáno, v dokumentu spíše zapadla. Dokument byl o Jindřichu

Chalupeckém a jeho Ceně, okolnosti předávání ceny prvnímu žalovanému byly

jedním ze střípků mozaiky příběhu Ceny Jindřicha Chalupeckého. Napadená část

zazněla až v třetí čtvrtině hodinového dokumentu, jehož tempo vyprávění nebylo

zcela svižné, případné vypíchnutí by naopak pozornost diváka zbystřilo (což

není argumentem pro to, že tam měla být zařazena). Nejednalo se o jediná

vulgární slova v dokumentu, další zazněla i z úst jiných aktérů. Ze zpracování

Dokumentu byla zjevná snaha o autentičnost. Sledovanost i počet zhlédnutí byly

odpovídajícím způsobem relativně nízké (s ohledem na celoplošné vysílání a

délku umístění na webu). Dokument ani napadaná část zjevně nebyly veřejně užity

ze senzacechtivého ani ziskuchtivého účelu, šlo o typický, zájmově minoritní

pořad programu ČT. V kontextu situace i v kontextu skutečnosti, že mužské

přirození první žalovaný používá i jako umělecký výrazový prostředek, mohou v

kritice použité vulgární výrazy vypovídat respondentům více o osobě, která je

používá, než o osobě, na jejíž adresu slova zazněla. Skutečnost, že žalobce a

první žalovaný se nemají příliš v lásce a chovají k sobě antipatie, pro ně

nebyla nijak novou. Napadaná část nevyzněla nijak zákeřně, útočně. Použitá

vulgární slova - jež sama o sobě nejsou nositelem konkrétního hodnotícího

obsahu - neslušně (vulgárně) vyjadřují všeobecnou kritiku prvního žalovaného ve

vztahu k žalobci, přičemž výrazové prostředky zvolené žalobcem jsou takové, že

překračují míru povolené expresivity a nemohou požívat ochrany ústavně

zaručených právem na svobodu slova, avšak ne v intenzitě rozhodné pro použiti

ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. K překročení práva na svobodu projevu by ani

přes určitou všeobecnost kritiky nedošlo, pokud by první žalovaný pro dokument

při odpovědi na konkrétní otázku na adresu žalobce použil pro vysvětlení

situace generální kritiku (odsudek) žalobce formou slušných slov. Dostatečný

základ by bylo možno spatřovat v tom, že prvnímu žalovanému jako laureátu Ceny

Jindřicha Chalupeckého byla cena předána nestandardně na chodníku v důsledku

konfliktu žalobce a prvního žalovaného při instalaci děl finalistů. Takové

slušné kritické vyjádření, pokud by bylo činěno pro Dokument a v kontextu

situace, kdy se první žalovaný dovolával i toho, že žalobce je veřejnosti

obecně znám, by bylo ještě i v mezích kritiky konkrétní a tedy právně chráněné. Komunikační (výrazovou) úroveň vzájemného hodnocení prostřednictvím výrazně

expresivních, byť nikoli tak hrubých slov přestoupil i žalobce, když se o

prvním žalovaném v minulosti veřejně vyjádřil jako o „zamindrákovaném“

chudákovi. Obecně nelze pominout, že žalobce je znám jako osoba výrazově

nekonformní, která svojí tvorbou a názory často provokuje.

Dovolává-li se pak

žalobce uctivého chování ze strany žalovaných, mimo jiné i s ohledem na svou

„předlistopadovou“ minulost, kdy byl politicky perzekuován (včetně věznění),

lze s určitou nadsázkou kontrovat, že to byl i žalobce, který svou tvorbou ne

zrovna uctivě zpracovává obraz Václava Havla, bývalého prezidenta, jež byl

rovněž politickým vězněm. Hrubost (neslušnost) použitých výrazů napadané části

prvním žalovaným činí kritiku žalobce prvním žalovaným excesivní a objektivně

způsobilou zasáhnout do práva žalobce na ochranu cti a důstojnosti. Současně

však při konkrétním uplatnění objektivního kritéria nelze nalézt takovou míru

zásahu, která by odůvodňovala poskytnutí zadostiučinění v penězích. Soud

prvního stupně se ztotožnil s argumentací obou žalovaných, přičemž poukázal na

povahu dokumentu a cílovou diváckou skupinu, na formu zařazení, na absenci

jakékoli skandálnosti či pikantnosti podáni napadané části, na veřejnou známost

vzájemných antipatií mezi prvním žalovaným a žalobcem, jakož i na to, jak sám

žalobce vystupuje na veřejnosti a vyslovuje se k určitým osobám či skupinám

osob. Nadto žalobce je osobou veřejného zájmu a pronesená kritika se týkala

jeho působení v Národní galerii. Soud prvního stupně přihlédl i k tomu, že

ochrany se žalobce nedovolával bezprostředně po odvysílání, když žaloba byla

podána po více než půl roce. Argumentace, že žalobce byl vytížen v souvislosti

s předáváním Národní galerie a že před podáním žaloby upřednostňoval profesní

věci před osobními, je podle soudu věrohodná a akceptovatelná, avšak minimálně

výzvu, kterou by po druhé žalované požadoval stažení dokumentu s napadanou

částí s cílem předejit dalším zhlédnutím, mohl učinit i dříve. Z toho, že tak

neučinil, soud nepřímo dovozuje nižší míru zásahu. Nadto do pozornosti

(ostatních) médií a tím veřejnosti se konkrétně napadaná část nedostala po

odvysílání a umístění na web druhou žalovanou, ale až v souvislosti s žalobou,

resp. s jejím zveřejněním prvním žalovaným v sociální síti Facebook. Po

samotném odvysílání dokumentu a jeho umístění na web zůstala napadaná část -

přes použité vulgarismy - zjevně mimo zájem médií a široké veřejnosti; pokud

upoutala určitou skupinu diváků z okolí žalobce, pak tím způsobem, že výrok

prvního žalovaného odsuzovali, když se na žalobce obraceli s dotazem, jakým

způsobem hodlá dál postupovat. Fakt, že první žalovaný umístil na web část

žaloby s napadanou části, resp. že pak svůj výrok veřejně obhajoval a použil

další vulgarismy, resp., že svůj výrok obhajoval i pro média, když uváděl, že

všelidové hlasování by potvrdilo pravdivost jeho výroku, je v situaci, kdy se

žalobce žalobou domáhal ochrany osobnosti proti zásahu odvysíláním dokumentu s

napadanou částí a umístěním na webu, pro posouzení věci nepodstatný. Význam by

mohl mít pouze za předpokladu, že by soud zásah posoudil tak, že naplňuje

podmínky ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Pak by se mohlo jednat o okolnosti

rozhodné pro výši zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. Veřejná omluva, resp. dvojí veřejná omluva, tj.

druhou žalovanou, jež se již

omluvila, i prvním žalovaným, který se má omluvit, se soudu prvního stupně

jevila jako dostatečné zadostiučinění. Soud zdůraznil, že šlo o pořad odborný. Byla-li snížena čest a důstojnost žalobce neuctivou vulgární napadanou části v

této obci, pak veřejná omluva na divácky cílovém programu ČT2 se jeví jako

zcela dostatečná. Umístění omluvy na webových stránkách druhé žalované žalobce

nepožadoval. V kontextu situace, kdy žalobce pojily s Jindřichem Chalupeckým

bližší přátelské vztahy a byl to právě Jindřich Chalupecký, kdo ovlivnil

umělecké směřování žalobce, a kdy vulgární slova zaznívají právě v dokumentu o

Jindřichu Chalupeckém, kde navíc není ani zařazen žádný výrok žalobce, může

žalobce osobně napadanou část vnímat subjektivně jako výrazně intenzivnější

zásah, avšak podle soudu toto objektivně vzato nelze o napadané části říci. Sám

žalobce výstižně popisuje onen subjektivní náhled na situaci (str. 6 podání,

které soudu došlo dne 8. listopadu 2011), když uvádí, že chtěl dokument

shlédnout a připomenout si starého přítele, přičemž pak byl krutě šokován právě

napadanou částí. Subjektivně může umocňovat pocit zásahu to, že žalobci nebyl v

dokumentu o jeho příteli, Jindřichu Chalupeckém, dán žádný prostor k vyjádření

k osobě Jindřicha Chalupeckého, byť by to věcně mohlo být jejich přátelstvím

odůvodněno. Zvýšení subjektivního pocitu zásahu mohla zvýšit i skutečnost, že

dokument odvysílala druhá žalovaná, v jejíž Radě byl žalobce několik let

členem. Soud prvního stupně shrnul, že první žalovaný svou kritikou žalobce v

důsledku užití hrubých vulgarismů v napadané části překročil meze oprávněné

kritiky, stejně tak druhá žalovaná, pokud napadanou část odvysílala a

zpřístupnila na internetu. Vzhledem ke všem okolnostem však zásah objektivně

nebyl takové intenzity, aby byly naplněny podmínky § 13 odst. 2 obč. zák. a aby

žalobci vznikl narok na zadostiučinění v penězích. Žalobci vznikl nárok na

omluvu vůči oběma žalovaným. Druhá žalovaná se veřejně omluvila způsobem a

obsahem, který s žalobcem mimosoudně dohodla, a žalobce v tomto rozsahu vzal

žalobu vůči druhé žalované zpět. První žalovaný se též omluvil, avšak žalobce

poskytnutou omluvu nepovažoval za dostatečnou. Soud se s tímto názorem žalobce

ztotožnil a prvnímu žalovanému uložil podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. omluvit se podle návrhu žalobce s výjimkou toho, že prvnímu žalovanému neuložil

povinnost omluvu natočit a předat druhé žalované. Nedostatečnost písemné omluvy

poskytnuté žalobcem (správně prvním žalovaným) soud shledal jak v rovině

formální, tak i v rovině obsahové. Pokud jde o formu, první žalovaný poskytl

omluvu nikoli veřejnou, zásah však byl veřejný, protože žalovaný svůj výrok na

adresu žalobce pronesl s vědomím a souhlasem, že je určen pro veřejné užití v

dokumentu. Omluva byla nedostatečná i obsahově. Pokud si žalobce zvolil omluvu

osobní, pak text, který zvolil, postrádá elementární náležitosti slušné omluvy

způsobilé mít satisfakční účinky: v textu chybí oslovení žalobce, resp.

uvedení

žalobce jako adresáta, text je navíc formulován tak, že není jasné, komu se

žalobce omlouvá, v omluvě nezaznívá, že se omlouvá žalobci. Adresnost omluvy

jako osobního nezastupitelného projevu vůle nemůže být nahrazena úkonem

(průvodním dopisem) zástupce žalobce. Částečné zamítnutí žaloby v požadavku pořízení a předání záznamu omluvy, soud

posuzoval podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. a contrario. Dovodil, že

okolnosti nejsou takové, že by jedinou nutnou možností, jak zajistit odvysílání

omluvy prvního žalovaného ve vysílání druhé žalované, mělo být, že záznam

pořídí první žalovaný na své náklady a předá jej druhé žalované. Soud má za to,

že je na prvním žalovaném, jak zajistit, aby se druhé žalované dostal do její

moci záznam omluvy prvního žalovaného, aby jej mohla odvysílat. Soud prvního stupně konečně konstatoval, že smír uzavřený žalobcem a druhou

žalovanou při jednání dne 28. února 2012 týkající se žalobního návrhu, aby

druhá žalovaná převzala od prvního žalovaného videozáznam s omluvou prvního

žalovaného a tento odvysílala, nebyl v rozporu s hmotným právem, takže jej soud

podle ustanovení § 99 odst. 2 o.s.ř. schválil. Protože pak dospěl k závěru, že

v souzené věci nebyly splněny zákonné podmínky pro přiznání zadostiučinění v

penězích vůči žádnému ze žalovaných, zamítl žalobu v již uvedeném rozsahu. O odvolání žalobce proti výrokům IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně

rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. února 2013, č.j. 1 Co

127/2012-208, kterým tento rozsudek změnil ve výrocích IV. a V. tak, že první

žalovaný je povinen zaplatit žalobci 100.000,- Kč a druhá žalovaná je povinna

zaplatit žalobci tutéž částku, oba do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak (v

dotčené části) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl též o náhradě

nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud tak po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že

odvolání je důvodné jen částečně, takže oba zamítavé výroky soudu prvního

stupně, týkající se požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích zčásti

změnil a zčásti potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně

provedl velice rozsáhlé dokazování, byť nikoliv dokazování všemi žalobcem

navrhovanými důkazy (když jej nevyslechl a nevyslechl ani jím navrhované

svědky), ale sdílí jeho názor, že další navrhované dokazování by bývalo bylo v

daném případě nadbytečné, a pro posouzení věci irelevantní. Dovolací soud tak

na přijaté závěry soudu prvního stupně odkázal, resp. na správně jím zjištěný

skutkový stav věci, a to nejen pokud jde o jeho skutkové závěry vyplývající z

nesporných skutečností o tom, že na adresu žalobce pronesl první žalovaný

předmětné výroky, které zazněly z jeho úst v konkrétním pořadu označovaném dále

jako Dokument, a že druhá žalovaná odvysíláním tohoto Dokumentu zpřístupnila

tyto výroky veřejnosti, když jej, bez dalšího, odvysílala.

Odvolací soud

současně poukázal na to, že soud prvního stupně zcela správně učinil skutkové

závěry i k tomu, co předcházelo v Dokumentu použitým výrazům, zejména v

souvislosti s konfliktem, který mezi žalobcem a prvním žalovaným vznikl v době,

kdy žalobce byl ředitelem Národní galerie, před předáváním Ceny Jindřicha

Chalupeckého v roce 2000, a jak byla nakonec (před budovou) Cena prvnímu

žalovanému předána. Za správné odvolací soud považuje i zjištění soudu prvního

stupně, jaké byly vztahy mezi žalobcem a prvním žalovaným i v mezidobí, což se

projevilo nejen v některých dílech prvního žalovaného, ale i v reakci prvního

žalovaného na podanou žalobu, když v blogu přispěvovatelé opakovali vulgarismy

užité prvním žalovaným a ten se k tomu vyjadřoval tak, že za svými slovy stojí,

že nelhal, že ze všelidového hlasování by mohlo vzejít, že měl pravdu. Správně

zjistil i to, jakým způsobem se vyjadřoval žalobce o prvním žalovaném, že jej

označil za „zamindrákovaného“ chudáka, který se potřebuje pravidelně něčím

zviditelnit, a když vycházel i z důkazů k tomu, že oba umělci jsou veřejností

považováni za kontroverzní, nejen vzhledem k jejich výtvarným dílům, ale i

verbálním projevům. Na velice podrobné dokazování a zejména skutkové závěry z

nich učiněné soudem prvního stupně odvolací soud pro stručnost odkázal jako na

správné. Užitím předmětných výrazů obsahujících ty nejhrubější vulgarismy, jak

je první žalovaný proti žalobci opakovaně užil, a druhou žalovanou pak bez

dalšího odvysílané, shledal již soud prvního stupně zcela správně za zásahy do

osobnostních práv žalobce zejména do jeho cti a důstojnosti. Odvolací soud

poukázal na skutečnost, že soud tento svůj závěr velice podrobně a přesvědčivě

odůvodnil, a aplikoval zcela správné právní předpisy, i s použitím závěrů z

nálezů Ústavního soudu ČR, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Proto i na tyto

závěry odvolací soud plně odkázal. Naproti tomu odvolací soud uvedl, že však nesdílí názor soudu prvního stupně o

tom, že vulgarismy, jak je první žalovaný ve vztahu k žalobci použil, a druhá

žalovaná odvysílala, byť je považoval překračujícími míru povolené expresivity,

a nepožívajícími ochrany, neshledal takové intenzity, jakou předpokládá

ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Právě to, že kritiku žalobce (na kterou by

nepochybně měl žalovaný právo za použití odpovídajících slov), pronesl první

žalovaný s použitím těch nejhrubších výrazů při natáčení pořadu, který byl

určen k odvysílání, a musil si tedy být vědom toho, že se na veřejnost

dostanou. To svědčí pro závěr nejen o úmyslu snížit žalobcovu čest, ale i o

objektivní způsobilosti tento osobnostní statek zasáhnout ve značné míře. Nic

na věci podle mínění odvolacího soudu neměnilo to, že první žalovaný odpovídal

na dotaz kladený mu v připravovaném dokumentu, neboť měl zvolit adekvátní

odpověď bez hrubě urážlivých výrazů.

Pokud tak neučinil a na hrubém výrazu,

který použil, setrval, pak i po podání žaloby, kterou nadto i zpřístupnil

veřejnosti na facebooku a okomentoval dále, jak zjistil již soud prvního

stupně, považoval to odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, za

významné okolnosti, ke kterým bylo třeba přihlížet i pro závěr, zda došlo k

zásahu do osobnostních práv žalobce ve značné míře, jak předpokládá ustanovení

§ 13 odst. 2 obč. zák. Podle názoru odvolacího soudu, přes určitou známost

antipatií mezi prvním žalovaným a žalobcem, a přestože dokument, ve kterém

pronesené výroky zazněly, byl určen především veřejnosti zájmově minoritní,

bylo ze strany prvního žalovaného zasaženo do osobnostních práv žalobce takovou

měrou, která ve velkém rozsahu přesahuje míru v demokratické společnosti obecně

uznávaných pravidel slušnosti, což z objektivního hlediska muselo vést k

závažné újmě vzniklé žalobci. Míra expresivity použitých výrazů byla ve značném

nepoměru k cíli kritiky a svědčí proto pro závěr, že úmyslem prvního žalovaného

bylo kritizovaného jen urazit. To je zřejmé především z toho, že vulgární -

expresivní výraz pronesl opakovaně doplněný ještě dalšími vulgarismem, když

žalobce označil i za „kriploidního“. Odvolací soud vzal v úvahu i to, že lze

sice rozlišovat mezi svobodou projevu výtvarníka v souvislosti s jeho uměleckou

tvorbou a omezenější svobodou jeho slovního projevu, ale že v daném případě se

první žalovaný nevyjadřoval k osobě žalobce prostřednictvím svého díla, ale

verbálně. Pokud jde o druhou žalovanou, která spolu s dokumentem odvysílala

předmětné výroky opakovaně (ale i jinak zveřejnila), byť minoritní skupině

veřejnosti, které umožnila se s užitými výrazy vůči žalobci seznámit, zasáhla

také velmi značnou měrou do osobnostních práv žalobce, ač byla vedena snahou o

autentičnost, a i když nešlo zřejmě z její strany o senzacechtivost či

ziskuchtivost, k čemuž přihlížel již soud prvního stupně (podle názoru

odvolacího soudu však nedostatečně). Proto na rozdíl od soudu prvního stupně

odvolací soud dovodil, že ze strany obou žalovaných došlo nejen k značnému

zásahu do osobnostních práv, ale z objektivního hlediska, z něhož bylo třeba

vycházet, byla ve velkém rozsahu snížena důstojnost a čest žalobce, stejně jako

by tyto statky chráněné § 11 obč. zák. byly sníženy u kterékoliv jiné fyzické

osoby. Pokud soud prvního stupně dovodil, že se jeví postačujícím

zadostiučinění omluvou či omluvami ze strany žalovaných, ani s tímto názorem se

odvolací soud neztotožnil. Připomněl, že veřejně byla již poskytnuta omluva

pouze ze strany druhé žalované a teprve dodatečně - na základě rozhodnutí

soudu, byla veřejně odvysílána i omluva prvního žalovaného, což nepovažoval

odvolací soud za dostatečné a míře zásahu odpovídající zadostiučinění, tím

spíše, že omluva, o kterou se první žalovaný pokusil již v průběhu řízení, se

ani netýkala dalšího jeho vulgárního výroku (první žalovaný se omlouval jen za

„přirovnání k mužskému pohlavnímu orgánu za použití vulgarismu“ a za nic

dalšího).

Podle názoru odvolacího soudu byly z výše uvedených důvodů dány

předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích žalobci, jak

předpokládá ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud neměl za

opodstatněné ve věci provádět další dokazování, přičemž vyšel ze skutkových

zjištění soudu prvního stupně, avšak převzaté skutkové závěry posoudil odlišně

jen po stránce právní. S ohledem na přijatý závěr se odvolací soud následně zabýval přiměřeností výše

náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 3 obč. zák. Deklaroval, že

v rámci tohoto volného soudcovského uvážení a v souladu s principem

spravedlnosti, přihlížel ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do

osobnostních práv žalobce v tomto případě došlo, i k dalším skutečnostem

zjištěným již soudem prvního stupně, ale jím braným v úvahu jen v souvislosti s

posuzováním, zda k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo. Odvolací soud uvedl, že neměl důvod tyto okolnosti nevzít v úvahu správně,

nejen při posouzení vysoké závažností vzniklé újmy žalobci, ale i při

posuzování okolností, za nichž k porušení práva žalobce došlo. Na zjištění k

tomu učiněná soudem prvního stupně a jím posuzovaná, byť v jiné souvislosti,

odvolací soud odkázal, s tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně nebylo možno

vzít v úvahu pouze to, že hrubé vulgarismy, použité prvním žalovaným v

dokumentu „zapadly“, že se nejednalo o jediné vulgarismy v něm, že

zadostiučinění se žalobci dostalo i jemu vyjádřenou podporou od části

veřejnosti, a že míru zásahu snižuje skutečnost, že žaloba byla podána nikoliv

bezprostředně po zásahu, ale v odstupu asi půl roku. Odvolací soud uvedl, že

naopak vzal v úvahu i to, co bylo zjištěno o jednání prvního žalovaného po

podání žaloby ve vztahu k žalobci, což mimo jiné svědčilo o úmyslu žalobce

dehonestovat v Dokumentu, ale i po podání žaloby, vždy s vědomím, že se s tím

seznámí veřejnost. Odvolací soud neakceptoval názor prvního žalovaného o

bezobsažnosti použitého výrazu, neboť byl v daném případě použit jako hrubá

nadávka. Podle soudu na tom nic neměnilo, že první žalovaný jí odpovídal v

dokumentu na dotazy mu položené k průběhu předávání významného ocenění v roce

2000, tím spíše, že šlo již o záležitost neaktuální, což rovněž svědčí o snaze

o vědomou skandalizaci žalobce. Na druhé straně bylo třeba přihlížet k

okolnostem, které svědčí i v neprospěch žalobce, který se již v roce 2000

zachoval k prvnímu žalovanému nevhodně, když jej vykázal z Národní galerie, a

dále, že (byť v obraně) použil vůči němu také dehonestující výroky (o

zamindrákovaném chudákovi), což vše odvolací soud považoval za okolnosti, které

odůvodňují přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích nikoliv v požadované

výši, ale ze strany prvního žalovaného v částce 100.000,- Kč s tím, že tato

částka je zcela přiměřená všem zjištěným okolnostem tohoto případu a zároveň je

dostatečná ke zmírnění následků žalobci vzniklé nemajetkové újmy. Podle názoru

odvolacího soudu je přiměřená všem okolnostem tohoto případu i výše náhrady

nemajetkové újmy, která byla uložena druhé žalované rovněž ve výši 100.000,-

Kč.

Nebylo totiž důvodu přihlížet k žalobcem tvrzené rozdílné ekonomické síle

obou žalovaných, ale jen k tomu, co z řízení vyplynulo o okolnostech zásahu ze

strany této žalované do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud přihlédl k

tomu, co uváděl soud prvního stupně při posuzování, zda i druhá žalovaná

zasáhla svým jednáním do jeho osobnostních práv, ale i při stanovení výše

peněžitého zadostiučinění. Druhá žalovaná jako veřejnoprávní médium odvysílala

pořad s vulgárními výroky nejen v nesouladu s etickým kodexem novináře, ale i v

rozporu se zákonem, což podle odvolacího soudu opět správně posoudil soud

prvního stupně, ale opět jen v nesprávné souvislosti, že vulgarismy prvního

žalovaného šířila a zprostředkovala - bez jakékoliv úpravy. Přihlédnuto však

bylo současně i k tomu, že žalobce se před podáním žaloby ani nepokusil vyřešit

věc s ní mimosoudně, a že žalovaná již na počátku řízení dokument upravila do

zkrácené podoby a zavázala se, že v původní podobě jej šířit nebude, poskytla

žalobci omluvu a v průběhu celého řízení se snažila následky zásahu alespoň

zmírnit. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že přiměřené všem zjištěným

rozhodným okolnostem je poskytnutí zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč i druhou

žalovanou. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci prvního žalovaného dne 22. dubna

2013, přičemž právní moci nabyl dne 24. dubna 2013. První žalovaný dne 28. května 2013 podal proti uvedenému rozsudku odvolacího

soudu - konkrétně proti všem jeho výrokům ve vztahu mezi ním a žalobcem -

včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z naplnění předpokladů obsažených v

ustanovení § 237 o.s.ř., neboť podle jeho přesvědčení napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, při jejich řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu, stejně jako otázek,

které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání je podáno

z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Z procesního hlediska dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s

ustanovením § 213 odst. 2 o.s.ř., ač dospěl k jinému skutkovému zjištění, než

soud prvního stupně, neopakoval v odvolacím řízení (již soudem prvního stupně)

provedené důkazy. Odvolací soud podle dovolatele řeší v rozporu s ustálenou praxí dovolacího

soudu i otázky hmotného práva, konkrétně pokud dospěl k závěru, že zásahem

prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce byla ve značné míře snížena

jeho čest a důstojnost ve společnosti, aniž měl prokázáno, že tu jsou okolnosti

dokládající, že v konkrétním případě nestačí zadostiučinění morální, a to

zejména z hlediska intenzity trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých

žalobci vzhledem k postavení žalobce v rodině a společnosti. Dovolatel má za

to, že rozhodnutí odvolacího soudu není podloženo žádnými důkazy o intenzitě,

trvání a rozsahu nepříznivých následků vzniklých žalobci v příčinné souvislosti

se zásahem prvního žalovaného do osobnostních práv žalobce.

Přitom v případě,

že nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna

některou z forem zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák., je třeba

zvolit takovou formu zadostiučinění, která je podle okolností každého

konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy a tím

současně také účinná. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném

právním posouzení věci. Dovolatel dále připomněl, že soud byl při určení výše náhrady nemajetkové újmy

v penězích povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o

zcela konkrétní hlediska, což však uvedený soud nerespektoval. Přiznaná

satisfakce je pak podle dovolatele nepřiměřená. Konečně dovolatel dovozuje, že

předmětný bezobsažný výrok na adresu jiného, byť ve hrubě vulgární formě, nebyl

způsobilý ve značné míře snížit vážnost a důstojnost člověka ve společnosti

tak, aby byly splněny předpoklady pro přisouzení relutární satisfakce. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadený

rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce a navrhl, aby

bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění

tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013. Dovolací soud uvážil, že dovolání prvního žalovaného bylo podáno oprávněnou

osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř.,

stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je

charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a

o.s.ř. Je pak přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené

rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž

řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího

soudu. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v dovoláním

napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu

dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i

uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací

soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229

odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly

uplatněny v dovolání. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. dopadá na případy, kdy

dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde

o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

O takový případ jde

tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít

nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej

vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem

jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své

osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i

soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné

občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické

osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či

již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce

neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě

zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního

případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od

tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout

přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k

jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení - tedy ke vzniku

nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická

osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do

práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a

aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 tohoto

paragrafu zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické

osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu

nemajetkové újmy v penězích, přičemž podle jeho třetího odstavce výši náhrady

podle odstavce druhého určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k

okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje

do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a

povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do

práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i

mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její

důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve

společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002,

sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není

vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku,

ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit

práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Neoprávněným zásahem je tak zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v

rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto

případech při aplikaci § 13 odst. 2 obč. zák.

znamená, že o snížení důstojnosti

postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde

pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do

osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě,

lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a

trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či

vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba

nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou

jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných

zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory

mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory

navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných

pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního

úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze

právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17

Listiny základních práv a svobod je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10

Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a

usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s

přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla

bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998,

str. 113). V případech typově příbuzných projednávané věci bylo vždy nezbytné zkoumat míru

(intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní

cti a dobré pověsti) v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace, a

to se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich

ochrany). Zároveň je vždy nutné ověřit, zda příslušný zásah bezprostředně

souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala

příčinná souvislost mezi nimi. Finanční zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze

přiznat, pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke

snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné

míře. O snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve

značné míře jde, jak již bylo konstatováno, pokud újmu vzniklou v osobnostní

sféře fyzická osoba vzhledem k povaze, intenzitě, opakování, trvání a šíři

okruhu působení nepříznivého následku pociťuje a prožívá jako závažnou. Ač se

určení výše tohoto zadostiučinění stává předmětem volného uvážení soudu, musí

soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto

rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2003, sp.zn. 30 Cdo 2005/2003).

Pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon stanoví jako

kritéria posouzení míry závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a zvážení

okolností, za kterých k neoprávněnému zásadu do osobnosti fyzické osoby došlo. Jde nejen o okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené

fyzické osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2000, sp. zn. 30 Cdo

427/2000). Z uvedeného je tedy třeba především zdůraznit, že při úvaze o přiměřenosti

požadovaného zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti

musí soud vyjít z celkové povahy i z jednotlivých okolností konkrétního

případu; musí zejména přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu

neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k

trvání i šíři ohlasu a k vlivu vzniklé nemajetkové újmy na postavení a

uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti (rozsudek NS ČR ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006). Relutární zadostiučinění přitom plní

především satisfakční funkci, i když úlohu preventivního významu zákonu

odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze vylučovat (rozsudek NS ČR

ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 443/2007). Při určení výše nároku na

přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích se vesměs uplatní postup podle §

136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. Jejím základem je ovšem

zjištění takových skutečností, které soudu umožní určité kvantitativní

posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (rozsudek NS ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007). Vždy pak je třeba vážit, že finanční

zadostiučinění za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti lze přiznat,

pokud nebude postačující morální zadostiučinění a pokud došlo ke snížení

důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Při

určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích za

neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti soud přihlédne i k podílu

žalobce na incidentu vedoucího k takovému zásahu (rozsudek NS ze dne 28. června

2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007). Pokud odvolací soud v dané věci na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k

závěru, že je namístě vedle zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1

obč. zák. přiznat žalobci i náhradu nemajetkové újmy v penězích podle

ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona, a pokud i vymezil její výši, pak přes

relativní obsáhlost pasáže odůvodnění tohoto výroku odvolací soud v zásadě

setrval pouze na obecných tvrzeních, že vyšel z kritérií obsažených v § 13

odst. 3 obč. zák. tedy jednak z posuzování závažnosti vzniklé majetkové újmy a

dále okolností, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce

došlo.

Pouze v zásadě zcela obecně deklaroval, že v rámci tohoto volného

soudcovského uvážení a v souladu s principem spravedlnosti, přihlížel ke všem

okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce v

tomto případě došlo, i k dalším skutečnostem zjištěným již soudem prvního

stupně, ale jím braným v úvahu jen v souvislosti s posuzováním, zda k

neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo, aniž by ovšem současně

ozřejmil, které skutečnosti a okolnosti takto skutečně míní, a které jsou tak

podle něj skutkovým podkladem jeho rozhodnutí. Odvolací soud sice uvedl, že

„neměl důvod tyto okolnosti nevzít v úvahu správně, nejen při posouzení vysoké

závažností vzniklé újmy žalobci, ale i při posuzování okolností, za nichž k

porušení práva žalobce došlo“. Na zjištění k tomu učiněná soudem prvního stupně

a jím posuzovaná, byť v jiné souvislosti však odvolací soud opět jen obecně a

bez skutečně bližší konkretizace odkázal. Ač dovolací soud nikterak nemíní

umenšovat kritické nazírání na nevkusnost prvním žalovaným užitého výraziva

(přičemž nelze v žádném případě souhlasit s dovolací námitkou prvního

žalovaného, že je třeba přihlížet k tomu, že je užil nekonformní umělec, neboť

to v žádném případě nelze chápat jako potencionální - byť snad částečný -

liberační důvod - ostatně lze připomenout i doby, kdy právě umělci bývali

považováni za jinak následováníhodnou elitu národa), přesto se zatím nelze s

úvahami, jimiž odvolací soud mínil podložit rozhodnutí o přisouzení náhrady

nemajetkové újmy v penězích ztotožnit, protože jasně nevysvětluje, které

konkrétní zjištěné a příslušně zhodnocené skutečnosti jej ve smyslu výše

vyložených zásad vedly k závěru jednak o opodstatněnosti zadostiučinění podle

ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. (což ovšem neznamená, že by snad dovolací

soud tuto formu zadostiučinění pro daný případ vylučoval), jednak o konkrétně

přiznané výši této relutární náhrady. Pokud pak odvolací soud v této části

odůvodnění uvádí specifické skutečnosti, pak spíše jen ty, které byly významné

pro úvahu o důvodu umenšení náhrady nemajetkové újmy. K ověření její základní

výše však odůvodnění napadeného rozhodnutí prakticky neposkytuje hodnotné

konkrétní podklady. Nelze proto ani ověřit správnost závěru odvolacího soudu,

že přisouzená výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč,

kterou je první žalovaný povinen zaplatit žalobci je „zcela přiměřená všem

zjištěným okolnostem tohoto případu a zároveň je dostatečná ke zmírnění

následků žalobci vzniklé nemajetkové újmy“. Přitom právě ani otázkou možných

následků předmětného zásahu vůči žalobci se napadené rozhodnutí podrobněji

nezabývá a setrvává zde většinou pouze na zdůraznění jinak nepopiratelné

vulgarity použitého slovního útoku. Konečně s ohledem na nepřesnost úvah odvolacího soudu o tom, jaká konkrétní

skutková zjištění byla podkladem jeho rozhodnutí, nelze současně vyloučit jeho

možné pochybení, pokud by tak nebyl v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 část

věty za středníkem o.s.ř zopakoval soudem prvního stupně provedené důkazy (viz

např. rozsudek NS ze dne 31. srpna 2010, sp. zn.

30 Cdo 2163/2010). Z uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze v napadeném

měnícím výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným

považovat za správný; Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí v uvedené části

včetně souvisejících výroků podle ustanovení § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil a věc

vrátil Vrchnímu soudu v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2

věta první o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem

dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož

zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení

odvolacího a dovolacího. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.