30 Cdo 1092/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobce T. T., zastoupeného advokátkou Zuzanou Nussbergerovou, se sídlem v
Praze 3, Čajkovského 8, proti žalované Ringier Axel Springer CZ a.s., se sídlem
v Praze 7, Komunardů 1584/42, identifikační číslo organizace 40766713, právně
zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 -
Vinohrady, Na Kozačce 1289/7, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 150/2006, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2008, č.j. 1 Co 119/2008 – 42, takto:
I. Dovolání se zamítá v části, v jaké směřovalo proti měnícímu výroku I.
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. srpna 2008, č.j. 1 Co 119/2008 – 42;
jinak se proti výroku o nákladech řízení odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované dne 29. října 2007, č.j. 32 C 150/2006 – 22, povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od
právní moci rozsudku 200.000,- Kč a co do částky 800.000,- Kč žalobu zamítl. Současně žalované uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení. Žalobce se domáhal na žalované ochrany osobnosti, kdy mělo dojít k
neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry, když deník Blesk, jenž žalovaná
vydává, uveřejnil dne 13. července 2006 na titulní straně tři fotografie
žalobce s titulky „Pátračka v akci“, „Četník T.! Humoreska v bazénu“. Soud
prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že došlo k neoprávněnému
zásahu do osobnostní sféry žalobce, neboť fotografie byly pořízeny tajně, a to
tak že fotograf byl ukrytý na sousedním pozemku. Fotografie, na nichž byl
žalobce zachycen zcela nahý na hlavní stránce celorepublikového deníku, byly
pořízeny bez jeho souhlasu, čímž došlo k intenzivnímu a neetickému zásahu a
soud dospěl k názoru že 200.000,- Kč je přiměřenou satisfakcí za tento zásah. Částku soud určil s ohledem na zveřejnění té největší fotografie (kde je
žalobce zcela nahý, jak vystupuje z bazénu) a s ohledem na rozhodovací praxi a
s přihlédnutím k částkám, které soudy poskytují jako satisfakci při úmrtí člena
rodiny podle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dne 19. srpna 2008, č.j. 1 Co
119/2008 – 42, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalovaná je
povinna zaplatit žalobci dalších 300.000,- Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku; jinak do částky 500.000,- Kč rozhodnutí potvrdil. Dále žalované
uložil odvolací soud povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně a před odvolacím soudem. Podle odvolacího soudu došlo k porušení práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák., konkrétně práva na čest, důstojnost a soukromí a současně došlo k
porušení práva chráněného § 12 odst. 1 obč. zák., když došlo u pořízení a
uveřejnění fotografie žalobce bez jeho souhlasu, přičemž pořízení takové
fotografie nelze podřadit pod žádnou zákonnou licenci, neboť na uveřejnění
těchto fotografií nebyl žádný veřejný zájem. Odvolací soud zdůraznil, že na tom
nemění nic ani skutečnost, že osoba je známá z kulturní scény i jako senátor;
fotografie byly pořízeny zcela tajně, přes plot ohraničující prostor bydliště a
nikoli z veřejně přístupného místa. Odvolací soud podotýká, že žalovaná si
musela být vědoma neetičnosti svého jednání i porušení zákona, když neměla
souhlas žalobce, fotografie zveřejnila na první straně svého periodika, tak,
aby zvýšila atraktivnost deníku pro okruh jeho čtenářů a pro zvýšení jejího
zisku. Odvolací soud přihlédl i k počtu prodaných (mylně označených pouze jako
„počet výtisků“ v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) výtisků deníku z toho
dne (457 435 kusů), kdy se mohlo seznámit s fotografiemi žalobce více osob a
před nimiž došlo k větší míře dehonestace žalobce. Za přiměřenou proto
považoval částku 500.000,- Kč, která by „měla působit i výstražným způsobem pro
původce neoprávněného zásahu“.
Současně uzavřel, že nelze okolnosti úmrtí člena
v rodině srovnávat s danou věcí, kdy byl prokázán vědomý a cílený zásah do práv
žalobce podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) včasné
dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „dovolací soud“), kdy
navrhla, aby rozsudek odvolací soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od své rozhodovací
praxe a vycházel ze zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Dle
dovolatelky odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu, když uvedl, že
byla porušena práva chráněná nejen v ustavení § 11 obč. zák., ale i práva
chráněná v ustanovení § 12 obč. zák., kdy tato skutečnost měla být důvodem pro
stanovení vyšší finanční náhrady. Odvolací soud přitom neměl pro stanovení
takto mimořádně vysoké satisfakce žádné důkazy, které by takové zvýšení
odůvodňovaly. Dovolatelka dále uvádí, že v obdobných případech soudy vychází z
částek uvedených v § 444 odst. 3 obč. zák. a kdy vyšší částka přiznaná podle
ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák je nepřiměřená. Navíc náhrada nemajetkové
újmy v penězích podle § 13 obč. zák. není pokutou či sankcí, ale satisfakcí,
mající za cíl zmírnění újmy postižené osoby. Dovolatelka si je vědoma, že v
jednotlivých případech může dojít k odchýlení od takové praxe, ale to by mělo
být odůvodněno mimořádnými okolnostmi, které ale v řízeních před soudy
nevyplynuly. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího
soudu bylo vydáno dne 19. 8. 2008, takže dovolání bude posuzováno podle
procesní předpisu, jež je aplikován ve znění účinném před 30. 6. 2009). Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3
o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a také vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. V tomto případě jde o střet (kolizi) mezi právem na ochranu osobnosti podle
ustanovení § 11 an. obč. zák. a svobodou práva projevu a práva na informace
(čl. 17 Listiny základních práv a svobod). Obě práva mají podobu základních
práv, jež stojí na stejné úrovni, a tudíž by neměla být dána bezdůvodně
přednost jednoho práva před právem druhým; nicméně v případě střetu těchto práv
je třeba určit za jakých podmínek a okolností má právo na ochranu osobnosti,
respektive svoboda projevu a právo na informace přednost a řádně toto
rozhodnutí odůvodnit. V daném případě odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že došlo k porušení
práv chráněných ustanovení § 11 obč. zák. (tj.
konkrétně práva na důstojnost,
čest a soukromí žalobce), ale současně že došlo k porušení práva chráněného §
12 odst. 1 obč. zák., když pořídila obrazové snímky (fotografie) žalobce a dále
je šířila a používala bez souhlasu žalobce. Právo na ochranu podoby a obrazových záznamů stanovené v ustanovení §
12 obč. zák. je konkretizací generálního ustanovení § 11 obč. zák. na ochranu
osobnosti. Žalobce se ve své žalobě domáhal obecné „ochrany osobnosti“, tedy
ochrany před všemi možnými dílčími zásahy do jeho osobností sféry, nikoli pouze
a výhradně ochrany podle ustanovení § 12 obč. zák. Naopak, sám žalobce vždy
upozorňoval na skutečnost, že pořízení a následné užití fotografií bylo bez
jeho vědomí a souhlasu. Neoprávněného zásahu do osobnostních práv podle
ustanovení § 12 obč. zák. se dovolatelka dopustila tím, že pořídila a použila
fotografie bez souhlasu žalobce, kdy takovýto zásah je třeba odlišovat od
zásahu podle ustanovení § 11 obč. zák., kdy došlo do zásahu do žalobcovy cti a
důstojnosti, když takovýto zásah musí být považován za zneucťující (difamující
či dehonestující) povahy. Zveřejněné fotografie žalobce byly očividně
choulostivé, ukazovaly žalobce jak plave, čistí bazén a jak zcela nahý
vystupuje z bazénu. Poslední popsaná fotografie, kdy žalobce vystupuje nahý z
bazénu je fotografie s největším rozměrem, kdy je přibližně velikosti půl
strany A4 a všechny společně jsou vyobrazeny na hlavní stránce deníku. Takové
fotografie jsou způsobilé zasáhnout do cti a důstojnosti žalobce, když zasahují
do jeho intimní, privátní sféry a jako takové měly jednoznačně difamující
charakter. Odvolací soud posoudil takový zásah zcela správně jako zásah do
osobnostních práv žalobce a takový závěr odpovídá i rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu – srov. rozsudek ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 30 Cdo 3063/2009,
kde Nejvyšší soud vyslovil, že skutečnosti týkající se soukromého života jsou
zásadně součástí osobního soukromí (vnitřní intimní sféry), a nemohou proto být
věcí veřejného zájmu. Relativní výjimka je připouštěna pouze u osob tzv. veřejného zájmu, avšak jen potud, pokud je uvádění takových skutečností na
veřejnosti v přímé souvislosti s činností této fyzické osoby ve veřejném životě
– konkrétně mají-li význam pro hodnocení schopností a způsobilosti vykonávat
veřejnou činnost. V rozsudku ze dne 31.1.2007, sp. zn. 30 Cdo 2739/2006,
Nejvyšší soud vyložil, že soudu nebrání nic v tom, aby při své úvaze o přiznání
zadostiučinění v penězích přihlédl i k jiným aspektům případu, které jsou svým
významem a vahou srovnatelné s jinak demonstrativně uvedeným předpokladem
snížení důstojnosti fyzické osoby, resp. její vážnosti ve společnosti ve značné
míře (který tak není jediným předpokladem, při jehož splnění lze postižené
fyzické osobě přisoudit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle
citovaného ustanovení). Nezadatelným právem fyzické osoby je svobodně se
rozhodnout, zda její zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde její
podobizny) bude využito např. pro komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec
zákonné licence stanovené v § 12 odst. 2 a 3 obč. zák.
Bez souhlasu této osoby
jde zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy
závažnosti, následně většinou odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle
ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Zásahy podle ustanovení § 11 obč. zák. a ustanovení § 12 obč. zák. je tedy
nutné od sebe odlišovat pro jejich rozdílné charakteristiky, ačkoli spolu
dohromady zastřešují obecnou ochranu osobnosti. Takový názor zastává i odborná
literatura, kdy „pokud jde o použití podobizen a obrazových snímků, je třeba
úvodem upozornit, na to, že pro otázku neoprávněnosti zásahu je nerozhodné, zda
takové použití je či není zároveň difamující. Porušení práva k podobizně a
práva k obrazovému snímku je nutno odlišovat od práva na čest, důstojnost a
pověst. Jeli ovšem neoprávněného použití práva k podobizně či obrazovému snímku
kromě toho zároveň difamující, jde o porušení všeobecného osobnostního práva ve
všech těchto směrech.“ (viz. prof. JUDr. Karel Knap, CSc., a prof. JUDr. Jiří
Švestka, DrSc. a kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, Linde Praha,
a.s. 2004, str. 229). O takový případ se jedná v přezkoumávané věci, neboť již vedle zmíněné
difamační povahy šířených informací bylo rovněž dotčeno právo na soukromí,
resp. právo žalobce, aby obrazový záznam jeho osoby byl pořízen či použit jen s
jeho souhlasem a způsobem, který není v rozporu s jeho oprávněnými zájmy. Ze
zjištění soudů obou stupňů vyplynulo, že žalovaná neměla svolení žalobce s
pořízením a šířením jeho obrazové podobizny, ani se na takové podobizny
nevztahovala žádná z licencí uvedených v ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. (tzv. úřední licence), či ustanovení § 12 odst. 3 věta prvá obč. zák. (tzv. licence vědecká, umělecká a reportážní), které by umožňovaly – sledujíc zákonem
aprobovaný účel – pořízení a šíření podobizny bez žalobcova svolení. Zejména
však předmětné fotografie byly použity nepřiměřeným způsobem a v rozporu s
oprávněným zájmem žalobce na nedotknutelnosti intimní sféry jeho osobnosti
(srov. ustanovení § 12 odst. 3 věta druhá obč. zák). Míra porušení osobnostního
práva se pak nepochybně promítá i do úvahy soudu o výši relutárního
zadostiučinění. Dovolatelka namítala, že částka přiznaná odvolacím soudem se jeví jako
nepřiměřená a že soud měl přihlédnout k částkám, jež jsou přiznávány podle
ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. Odvolací soud v odůvodnění napadeného
rozsudku výslovně uvedl, že výše relutární náhrady by na žalovanou měla rovněž
„působit výstražným způsobem“, tedy tak, aby ji předem (preventivně) zrazovala
od podobných zásahů do osobnostních práv. Odvolací soud zde zdůraznil
preventivní funkci peněžního zadostiučinění. K otázce preventivní funkce peněžního zadostiučinění se Nejvyšší soud vyjádřil
již v rozsudku ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněném ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2010, číslo 98 tak, že
zadostiučinění v penězích plní především satisfakční funkci, i když úlohu
preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění
nelze vylučovat.
Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím
ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní
uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a
diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti
postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde
pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu do
osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě,
lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a
trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či
vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba
nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. K výše uvedeným závěrům se opětovně přihlásil v rozsudku ze dne 31. 1. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 1084/2010, kde zdůraznil, že jde-li o požadavek na přisouzení
náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., je
na soudech zjistit v prvé řadě míru závažnosti zásahu do práva na ochranu
osobnosti fyzické osoby, tj. ověření toho, zda k němu došlo ve značné míře, což
předpokládá zhodnocení jak podle celkové povahy případu, tak podle jeho
jednotlivých okolností. Současně je třeba přihlížet i k tomu, že tato forma
zadostiučinění je právním institutem do jisté míry výjimečného charakteru,
který se uplatní právě jen za splnění zákonem stanovených předpokladů. Přiznání
zadostiučinění v penězích soudem tedy předpokládá naplnění řady zákonných
podmínek, které současně musí být soudem skutečně seznány a pro daný případ
individualizovány. Určujícím je mimo jiné především zjištění, že v konkrétním
případě jde o nemajetkovou újmu vzniklou v osobnostní sféře fyzické osoby,
kterou tato fyzická osoba objektivně zejména vzhledem k povaze, intenzitě,
trvání a rozsahu působení nepříznivého následku může pociťovat a prožívat jako
závažnou. Soud současně musí uvážit, že právo na náhradu nemajetné újmy v
penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je („pouze“) jedním z dílčích
a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu
osobnosti fyzické osoby, které vzniká tehdy, kdy ostatní potencionální
satisfakční instrumenty odvozované z ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. k
vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních
práv nedostačují. Je proto na soudu, aby při úvahách o uplatněném nároku na
náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., se
těmito okolnostmi zabýval a do svého rozhodnutí je také promítl. V nálezu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I.
ÚS 1586/09, Ústavní soud, byť za jiných
skutkových okolností, k preventivně-sankční povaze relutární satisfakce uvedl,
že pojetí, zohledňujícím význam intenzity a míry zavinění při stanovení výše
relutární náhrady, je zásah do práva na ochranu osobnosti civilním deliktem a
přiměřené zadostiučinění jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat
rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od
protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což
vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou)
i z tohoto hlediska. V rozhodnutí soudu musí být preventivně optimalizováno
mezi satisfakčním a sankčním působením přiměřeného zadostiučinění, mezi nimiž
existuje vztah komplementarity i vztah konkurence. Otázka míry zavinění původce
zásahu pro stanovení výše relutární náhrady dle § 13 odst. 3 obč. zák. se tak
stává zásadním způsobem spoluurčující a bezpochyby i jedním z klíčových
hledisek pro navýšení relutární náhrady. Na tomto místě Nejvyšší soud
zdůrazňuje, že i v případech zvažování zvýšení relutární náhrady nad paušální
jednorázové částky zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou
ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. je místo při mimořádných okolnostech, tj. při seznání mimořádné závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných
situacích, za nichž k porušení práva došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007). Při učení výše nemajetkové újmy v penězích se obecně se vychází z faktu, že
určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze
zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136
o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své úvahy, avšak i ta však podléhá
hodnocení. Základem analýzy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění
takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém
kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. V daném
případě odvolací soud správně dovodil, že zde došlo k vícerým zásahům do
soukromé sféry žalobce – tj. že bylo porušeno více dílčích práv žalobce
(ochrana soukromí, cti a důstojnosti, pořizování a užívání fotografií bez
souhlasu žalobce), a přihlédl i k tomu, že intenzita zásahu do osobnostních
práv žalobce je navyšována množstvím osob, které se s předmětnými fotografiemi
mohly seznámit. Přihlédl-li odvolací soud při úvaze o výši finančního zadostiučinění k množství
prodaných výtisků s fotografiemi žalobce, pak závěr, že částka 500.000,- Kč
bude plně saturovat jak satisfakční funkci poskytující žalobci přiměřené
zadostiučinění, tak bude současně žalovanou odrazovat od podobných zásahů v
budoucnu, odpovídá výše vyloženým závěrům. Lze tak uzavřít, že odvolací soud vycházel z konkrétních okolností posuzované
věci, přičemž při určování vlastní výše požadované náhrady nemajetkové újmy v
penězích vzal na zřetel předpoklady obsažené v ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§ 243b
odst.
2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla celý rozsudek odvolacího soudu, tj. i
výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů, platí názor uvedený v
rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 4/2003 civ., sešit 1/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikované v časopise Soudní
rozhledy pod SR 1/2002, str. 10), že dovolání není přípustné, jelikož zákon
připouští dovolací přezkum nemeritorních rozhodnutí pouze v případech
vyjmenovaných v 239 o.s.ř., mezi něž však rozhodnutí o nákladech řízení
zařazeno není. Dovolacímu soudu tedy nezbylo než dovolání v tomto rozsahu podle
§ 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř. a § 142 odst. 1
o.s.ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů
řízení právo, zatímco žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu