6
7
25 Cdo 3423/2018-254
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce:
T. T., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Fialou, advokátem se
sídlem Xaveriova 2735/11, Praha 5, proti žalované: MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, Praha 5, IČO 45313351, zastoupená Mgr. Jiřím Urbánkem,
advokátem se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 370/2015, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 58 Co
433/2017-225, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 8. 2017, č. j. 28 C 370/2015-167,
ve spojení s opravným usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 28 C 370/2015-210,
uložil žalované povinnost uveřejnit v deníku Mladá fronta Dnes omluvu žalobci
ve znění: „Omlouváme se panu T. T. za uvedení jeho jména v souvislosti s
článkem ze dne XY s názvem ‚XY‘ za nepravdivé informace o chaosu, šlendriánu a
osobní motivaci žalobce“, dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci
50.000 Kč, jinak žalobu co do částky 1.950.000 Kč zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobce jakožto zakladatel a člen
správní rady obecně prospěšné společnosti P. Š., (dále též jen „společnost
Š.“), domáhal zadostiučinění za nepravdivá tvrzení o jeho motivaci v účasti na
připravovaném projektu památníku připomínajícího na nádraží Praha-Bubny
vyvraždění Židů v Evropě za druhé světové války, která obsahoval článek „XY“ od
V. V., jenž dne XY vyšel v Mladé frontě Dnes. Dospěl k závěru, že vyjádřil-li
se autor článku o výdělečných aktivitách žalobce, divadelního a televizního
herce, bývalého senátora a ředitele divadla, šlo o kritiku přiměřenou a
oprávněnou, založenou na pravdivých skutečnostech, která jako součást svobody
projevu a informování veřejnosti nepřekročila meze věcné a konkrétní kritiky.
Týkala-li se však kritika zapojení žalobce do aktivit obecně prospěšné
společnosti, v níž působí bez nároku na odměnu a s osobní motivací připomenutí
holokaustu, který se dotkl také jeho vlastní rodiny, šlo o výroky bulvárního
charakteru, jasně naznačující, že zúčastněné osoby pod záminkou společensky
prospěšné činnosti se závažným společenským tématem sledují vlastní prospěch.
Náleží mu proto přiměřené zadostiučinění formou omluvy i náhrady nemajetkové
újmy v penězích a za odpovídající výši soud považoval částku 50.000 Kč s
ohledem na její preventivně-satisfakční funkci.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované poté, co usnesením ze dne 9.
5. 2018, č. j. 58 Co 433/2017-215, připustil změnu žaloby v podobě jinak
formulovaného znění požadované omluvy, rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 58
Co 433/2017-225, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu ve vztahu
k povinnosti žalované omluvit se žalobci zamítl a žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci dalších 100.000 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování důkazu článkem „XY“
zjistil, že žalobce je v něm zmíněn celkem dvakrát, nikoli však v souvislosti s
jeho vlastním působením v obecně prospěšné společnosti, ale ve spojitosti s
účastí na akci „XY“, za níž se mají skrývat zcela jiné pohnutky, než jen
připomínání holokaustu, přičemž ve druhé zmínce má jít o jednu z osob
proslulých „čichem na dobrý kšeft“. Dospěl k závěru, že tímto označením se
čtenáři vnucuje, že žalobce mohl sledovat majetkový prospěch a hodlal finančně
vydělat na tématu holokaustu. Protože však žalobce požadoval omluvu za uvedení
svého jména v souvislosti s činností společnosti Š., resp. za kritiku její
činnosti, jakkoli nepravdivě vylíčenou, jde o omluvu nepřiléhavou a nelze mu ji
přiznat, resp. není zde aktivně věcně legitimován. O morální satisfakci za
obsah daného článku formou omluvy společnosti Š. ze strany žalované ostatně
bylo pravomocně rozhodnuto již v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 15 Cm 29/2015. Do osobnostních práv žalobce bylo přesto předmětným
článkem zasaženo, a je tak důvodné mu přiznat zadostiučinění v penězích.
Expresivní a s hrubě negativní konotací nepřímé označení žalobce, který nejen v
souvislosti s účastí na zmíněné akci, ale vůbec i s činností obecně prospěšné
společnosti nic nepobírá, jako osoby známé „čichem na dobrý kšeft“, tedy jako
někoho, kdo finančně vydělává na holokaustu, je urážlivé a zasahující nejen
jeho čest, ale také důstojnost. Stejně jako citlivost tématu neznamená, že není
možné danou věc kritizovat, tak veřejný zájem na diskusi o tomto tématu
současně neznamená, že kritika může být bezbřehá, svévolná a nedůvodně
zraňující. Je potřeba, aby se jednalo o kritiku věcnou, podloženou a
přiměřenou, přičemž tato kritéria předmětný článek nesplňoval, ačkoli novináři
jako profesionálové by si zde měli být vědomi, že se mohou dopustit závažného
zásahu do osobnostních práv lidí, o nichž píší. S ohledem na skutečnost, že
článek nebyl zveřejněn na titulní straně deníku, že byla zveřejněna reakce
společnosti Š. a že tato možnost byla nabídnuta též žalobci, považoval odvolací
soud ve smyslu ustanovení § 2951 odst. 2 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, za přiměřené zadostiučinění částku celkem 150.000 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí na
posouzení hmotněprávní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že předmětem kritiky užité
v daném článku byla primárně společnost Š. a nikoli žalobce, přičemž titulek
„Jak vydělávat na holokaustu“ je nutné vnímat jako určitou nadsázku, směřující
na aktivity společnosti, jež připomínáním holokaustu získává finanční
prostředky na svou činnost. Cílem bylo „rozpoutat vážnou debatu o vážném
tématu“. Ačkoli lze připustit, že sdělení „účast dalších známých figur,
proslulých hlavně čichem na dobrý kšeft“ nelichotivě hodnotí osobu žalobce, je
nutné ho vztáhnout ke kritice společnosti jako takové, protože žalobce je zde
zmíněn jen v souvislosti s jeho aktivitami v této společnosti. Jde přitom o
osobu veřejně činnou a i expresivnější či lehce provokativní výrazy by s
ohledem na svůj kontext měly být ve veřejné debatě chráněny, zejména když byly
zveřejněny v rubrice Názory a žalobci byl nabídnut prostor pro reakci. Odvolací
soud ve svém rozhodnutí nepoměřoval základní právo žalované na svobodu projevu
s právem žalobce na ochranu osobnosti. Poukazuje též na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, vydaný ve sporu vedeném proti žalované
společností Š., jímž dovolací soud neshledal předmětný článek nepřípustnou
kritikou. Dovolatelka proto navrhuje, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc
vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce, aniž by sám podal dovolání, ve vyjádření k dovolání žalované uvedl, že
nesouhlasí s výší přisouzené satisfakce a domnívá se, že nemůže splnit svůj
nápravný účel. Částku 150.000 Kč pokládá za naprosto nepřiměřenou okolnostem,
kdy dané nepravdivé informace byly zveřejněny v druhém nejčtenějším deníku v
zemi. Rozsudek odvolacího soudu také pokládá za vnitřně rozporný, jestliže k
zásahu do osobnostních práv došlo, ale žalobci nebyla v rámci přiměřeného
zadostiučinění přiznána omluva.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení hmotněprávní otázky
odpovědnosti za nemajetkovou újmu na osobnosti člověka, která za daných
skutkových okolností nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolání není důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle § 81 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o.
z.“), chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je
povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Podle odstavce 2
téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho
zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí
a jeho projevy osobní povahy.
Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho
přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí
škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i
způsobené duševní útrapy.
Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným
zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li
jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.
Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu
objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení
nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí
být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka.
Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním
právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým
jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu
práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost
jeho postavení a uplatnění ve společnosti.
Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka došlo ke
vzniku nemajetkové újmy, občanský zákoník stanoví, že fyzická osoba má právo se
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její
osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.),
resp. aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto přiměřené
zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné
a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. I v poměrech nové právní
úpravy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 přitom stále platí, že
peněžité (relutární) zadostiučinění plní především satisfakční funkci, avšak
jeho úlohu preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého
zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, č. 98/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“).
K porušení práva na čest, důstojnost, soukromí či vážnost člověka může dojít
jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním
nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti
předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť
podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové
tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná
pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že
uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud
tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že
by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti.
Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu
zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií.
Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda
se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je
přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem
výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1174/2007, č. 29/2009 Sbírky).
V posuzovaném případě šlo zjevně o hodnotící soudy, které autor předmětného
článku zaujal především k činnosti společnosti Š. v kombinaci se závěry
vztaženými též k osobě žalobce. Ze skutkových zjištění (jež podle § 241a odst.
1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají, ostatně ani nebyla dovoláním
napadena) vyplývá, že článek „XY“ se zabýval především společností Š., jejími
aktivitami obecně i konkrétní připravovanou akcí „XY“, přičemž žalobce v něm
byl zmíněn pouze dvakrát; jeho osoba byla spojena s tvrzenými osobními
pohnutkami aktérů akce na nádraží Praha-Bubny, které se podle autora článku
skrývají „za ušlechtilým pláštíkem“ připomínání holokaustu. Žalobce pak byl
výslovně v této souvislosti zahrnut do skupiny „známých figur, proslulých
hlavně čichem na dobrý kšeft“. Rozhodující je proto posouzení otázky, zda ve
vztahu k žalobci šlo o hodnotící soud opřený o pravdivý základ, zda nebyl
vzhledem k dané situaci zásahem do osobnostních práv žalobce, jemuž se dalo
vyhnout, a zda použité výrazové prostředky nebyly neadekvátní účelu veřejně
projevené kritiky.
Kritika jako součást svobody projevu a veřejné informovanosti je nepochybně
důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že
svoboda projevu, včetně práva pronášet kritiku, musí mít v demokratické
společnosti své meze, jejichž překročení pravidelně vede k závažným nežádoucím
újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob. K
neoprávněnému zásahu do osobnosti člověka nedojde výkonem práva kritiky ovšem
jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou.
Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a
současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, tj.
že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle. O věcnou kritiku
nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů a z nich
dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený
hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku
za přípustnou. Obdobně jsou-li v kritice k popisu určitých jevů a osob použity
výrazy, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru k cíli kritiky, resp.
je-li obsah kritiky zcela neadekvátní posuzovanému jednání kritizovaného,
přičemž z ní vyplývá úmysl kritizovanou osobu znevážit či urazit, jde o kritiku
nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti
fyzické osoby. Vybočí-li tedy kritika z takto označených mezí, jedná se o
exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti člověka se všemi s tím
spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu
dopustila. Jestliže kritika v konkrétním případě postrádá právní přípustnost,
není namístě upřednostňovat právo na kritiku před právem na ochranu osobnosti
člověka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
5161/2008, č. 101/2011 Sbírky).
Uvedené přirozeně platí i v případě, kdy je nutno respektovat určitá specifika
běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na
rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí –
především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem –
přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé
zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv
dotčených osob. Na tisku či informačních médiích obecně spočívá úkol šířit
informace a myšlenky týkající se oblastí veřejného zájmu a současně upozorňovat
na případné negativní jevy ohrožující chod společnosti – kritické zhodnocení
určité skutečnosti může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany
příslušných orgánů nebo vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující
nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění
negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení
společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů
a podporovat zvýšení tolerance. Svoboda projevu vyjevující se mimo jiné na
komentářových stránkách periodického tisku ovšem není bezbřehá. Je omezena
jednak chráněnými zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny základních práv a
svobod a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a svobodami, v tomto případě
právem na ochranu důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti podle článku 10 odst.
1 Listiny. Dojde-li tedy v daném konkrétním případě k intenzivnímu excesu z
mezí oprávněné a přiměřené kritiky, je i zde nutno dát přednost právu na
ochranu osobnosti daného člověka, kterému tím vznikla nemajetková újma, před
základním politickým právem na informace a jejich šíření (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008).
Dovolací soud nemá vzhledem k podrobnému a preciznímu odůvodnění napadeného
rozhodnutí pochyb, že odvolací soud se věcí z naznačených hledisek plně
zabýval, a zcela přisvědčuje jeho přesvědčivému závěru, že předmětným článkem
došlo k excesivnímu zásahu do osobnostních práv žalobce. Jakkoli je pravdou, že
jde o osobu veřejně činnou, která musí akceptovat větší míru veřejné kritiky
než jiní občané, a byla jí kromě toho žalovanou nabídnuta možnost reakce na
stránkách stejného deníku, v jakém vyšel difamující článek (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03), výrazové prostředky,
které ve vztahu k žalobci zvolil autor článku, nebyly sice přehnaně expresivní,
nicméně s přihlédnutím k tématu židovské genocidy byly osobně zraňující. Nelze
přitom přehlédnout, že jedna z největších tragédií v dějinách lidstva je i po
několika desítkách let stále citlivou otázkou, zejména pro židovskou komunitu,
vyvolává emoce a osud tisíců umučených nevinných lidí málokoho nechá
lhostejným. Nepodložené a neopodstatněné označení žalobce za osobu, která z
této dějinné události hodlá majetkově kořistit, lze tedy důvodně považovat v
uvedených specifických souvislostech za podstatný zásah do cti a vážnosti
žalobce, i když použitá formulace nebyla výjimečně vypjatá či dokonce vulgární.
Podstatné přitom je, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobce
za svou účast na aktivitách obecně prospěšné společnosti ničeho nepobíral,
nešlo tedy o kritiku věcně podloženou. Ačkoli tedy výdělečné ambice žalobce v
tomto ohledu nebyly prokázány, jeho označení za „známou figuru proslulou hlavně
čichem na dobrý kšeft“ v kontextu s přesvědčením autora, že za připravovanou
akcí „XY“ nestojí připomínka holokaustu, ale osobní motivace organizátorů,
naopak dávala čtenářům článku jasnou odpověď na otázku, co mělo být důvodem,
aby se do této akce zapojil i žalobce. Lze tedy shrnout, že ve vztahu k žalobci
šlo nejen o kritiku nikoliv věcnou, jestliže nevyplývala z pravdivého základu,
ale také co do své formy již neakceptovatelnou, že se dostala do značného
nepoměru ke svému cíli, jenž by jinak jako veřejná konfrontace s veřejně
činnými subjekty případně mohl odůvodnit upřednostnění práva na informace a
jejich šíření před ochranou osobnostních práv dotčené osoby. Odvolací soud
všechna tato kritéria vzal v potaz, řádně uvážil a zdůvodnil.
Na těchto závěrech nic nemění skutečnost, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18.
6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3372/2018, zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a
Městského soudu v Praze, jimiž byla žalované uložena povinnost uveřejnit omluvu
společnosti Š. V této věci šlo totiž o spor o ochranu jména právnické osoby
podle § 135 odst. 2 o. z., tedy podle odlišného ustanovení zákona a pro jiný
druh informace podaný v tomtéž článku. Společnost Š. byla hodnotícím soudem
žalované kritizována za své aktivity při přípravě památníku holokaustu na
nádraží Praha-Bubny, zatímco v nyní projednávané věci se žalobce (fyzické
osoby, domáhající se ochrany podle § 81 o. z.) týkala jiná část informace
plynoucí z článku, totiž nepravdivý údaj o jeho finanční angažovanosti v akcích
pořádaných společností Š. To ostatně správně rozlišil a vyložil odvolací soud,
který pro nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce označil za
neopodstatněnou žalobu v požadavku na omluvu za hodnotící soudy týkající se
společnosti Š., nikoliv žalobce samotného.
Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243b odst. 2 o.
s. ř. zamítl, aniž se zabýval formou nebo výší přiznaného zadostiučinění,
jelikož tyto právní otázky dovolatelka k dovolacímu přezkumu nepředložila
(dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním rozsahem dovolání, tj. vymezením
dovolacích důvodů podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Tím méně pak má
význam kritika rozsudku odvolacího soudu a výše přiznané částky ve vyjádření k
dovolání ze strany žalobce, který sám dovolání nepodal.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalované bylo
zamítnuto a náklady žalobce spojené s podáním vyjádření nelze považovat za
účelně vynaložené k uplatňování práva. Argumentace žalobce totiž nesměřovala k
dovolání žalované, jím uplatněné námitky se týkaly jiných právních otázek, jež
však s ohledem na § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. leží mimo možný přezkum
dovolacího soudu, jestliže rozsudek odvolacího soudu nenapadl vlastním
dovoláním, a jeho vyjádření je proto ve vztahu k výsledku řízení bez významu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 8. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu