23 Cdo 3372/2018-475
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců
JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně
Památník Šoa Praha o.p.s., se sídlem v Praze 7, Veverkova 1410/8, PSČ 170 00,
IČO 24272914, zastoupené JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem v
Praze 2, Lazarská 13/8, PSČ 120 00, proti žalované MAFRA, a.s., se sídlem v
Praze 5, Karla Engliše 519/11, PSČ 150 00, IČO 45313351, zastoupené JUDr.
Helenou Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7,
PSČ 120 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 15 Cm 29/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 128/2017 - 443, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 128/2017 -
443, se v části výroku I, kterou byl změněn výrok I rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 6. 4. 2017, č. j. 15 Cm 29/2015-377, tak, že žalovanému byla
uložena povinnost uveřejnit v deníku Mladá Fronta Dnes omluvu ve znění:
"Vydavatelství Mafra a. s. se omlouvá obecně prospěšné společnosti Památník Šoa
Praha o. p. s. za uveřejnění difamujících výroků, v nichž činnost Památníku Šoa
Praha o. p. s. označuje jako chaos a šlendrián a narychlo spíchnutou snahu za
účelem si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na
dobrý kšeft, které jsou obsahem článku Jak vydělávat na holokaustu, uveřejněném
v deníku Mladá fronta Dnes dne 15. října 2015“, a ve výroku II zrušuje, a věc
se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobkyně se odmítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2017, č. j. 15 Cm 29/2015-377,
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném uveřejnění omluvy v
deníku Mladá Fronta DNES znění: „Vydavatelství MAFRA, a.s. se omlouvá obecně
prospěšné společnosti Památník Šoa, o. p. s. za uveřejnění zjevně nepravdivých
a difamujících výroků, v nichž činnost Památníku Šoa, o. p. s. označuje jako
chaos a šlendrián a narychlo spíchnutou snahu za účelem si přilepšit na cizí
práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft, a v nichž
tvrdí, že žalobce nemá pro naplnění svého poslání potřebné vzdělání, koncepci a
finance a ve výsledku tak věci může v mnohém uškodit, které jsou obsahem článku
„Jak vydělávat na holocaustu“ uveřejněném v deníku Mladá Fronta DNES dne 15. října 2015.“ a zaplacení částky 2 000 000 Kč (výrok I), a rozhodl o nákladech
řízení (výrok II). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 128/2017
- 443, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalované
povinnost uveřejnit v deníku Mladá Fronta Dnes omluvu ve znění: "Vydavatelství
Mafra a. s. se omlouvá obecně prospěšné společnosti Památník Šoa Praha o. p. s. za uveřejnění difamujících výroků, v nichž činnost Památníku Šoa Praha o. p. s. označuje jako chaos a šlendrián a narychlo spíchnutou snahu za účelem si
přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý
kšeft, které jsou obsahem článku Jak vydělávat na holokaustu, uveřejněném v
deníku Mladá fronta Dnes dne 15. října 2015“, s tím, že ve zbytku se zamítavý
výrok I potvrzuje (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 15. 10. 2015 zveřejnil v
deníku Mladá Fronta DNES článek s názvem ,,Jak vydělávat na holokaustu“, ve
kterém se vyjadřoval k projektu „Památník ticha na nádraží Praha – Bubny“ a k
činnosti žalobkyně. Odvolací soud se při hodnocení článku ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně a dovodil, že informace obsažené v článku (s přihlédnutím
k jeho celkovému vyznění) jsou dílem pravdivá skutková tvrzení a dílem
vyjádřením hodnotícího soudu autora článku, založeného na reálném základě. Současně zohlednil, že článek je součástí diskuse o věcech veřejných, když
nepochybně pronájem nemovitostí, ve kterých má být památník umístěn a které
vlastní společnost, jejímž výlučným vlastníkem je stát, je věcí veřejného
zájmu. Pokud tedy článek poskytuje informace o pronájmu nemovitostí tvořících
nádraží Bubny, aktivitách žalobkyně, jejích cílech a odborných kapacitách, jde
o přípustnou (fair) kritiku, kterou nelze považovat za neoprávněný zásah do
pověsti žalobkyně, byť pro ni nemusí vyznívat příznivě. Vytýkané jednání
žalované je toliko realizací práva na svobodu projevu a šíření informací,
kterému je v daném případě nutno dát přednost před právem žalobkyně na ochranu
pověsti.
Z rámce přípustné kritiky však vybočuje ta část článku, v níž autor
pro hodnocení projektu a činnosti žalobkyně použil výrazy chaos, šlendrián a
narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím
známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft. Takové výrazy podle odvolacího
soudu nemají místo v seriózní diskusi, jde o nehodnotné, senzacechtivé
výrazivo, manipulativně působící primárně na emotivitu čtenáře a patřící do
„bulvární“ publicistiky, kde sotva lze hledat seriózní diskusi (stejné výhrady
lze ostatně mít i vůči samotnému názvu článku). Tyto výrazy mají zjevně
difamující povahu a jsou objektivně způsobilé přivodit žalobkyni újmu. Pokud
jde o utrpěnou újmu žalobkyně, odvolací soud uvedl, že pověsti žalobkyně se
mohla dotknout toliko věcná kritika jejího projektu a činnosti, která však byla
shledána jako kritika přípustná. Rámec věcné kritiky opustily pouze výše
označené výrazy, použité autorem k „souhrnému“ hodnocení projektu a činnosti
žalobkyně. K odčinění újmy, kterou takové jednání mohlo žalobkyni přivodit,
zcela postačuje zadostiučinění ve formě omluvy, které je současně dostatečnou
sankcí za použití těchto nevhodných výrazových prostředků.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i žalovaná. Žalobkyně podala dovolání proti „části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v
níž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně“, kdy z obsahu
dovolání a z dovolacího návrhu plyne, že dovolání směřuje proti části výroku I
týkající se náhrady újmy formou přiměřeného zadostiučinění v penězích, a dále
proti výroku II rozsudku odvolacího soudu. Dovolání považuje za přípustné podle
§ 237 o.s.ř., neboť odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu účinky a míru zásahu difamujících
sdělení obsažených v článku do osobnostních práv žalobkyně a míru závažnosti
žalobkyni vzniklé nemajetkové újmy (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3341/2011,
a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3704/2011). Uvedla, že odvolací soud
považoval za difamující jen tu část článku, v níž autor pro hodnocení činnosti
a projektu žalobkyně použil výrazy „chaos“, „šlendrián“ a „narychlo spíchnutá
snaha za účelem přilepšit si na cizí práci s využitím známých figur proslulých
čichem na dobrý kšeft“. Difamační a poškozující povahu však nemá jen toto
výrazivo použité v článku. Činnosti žalobkyně se týkají i další výroky, jež
odvolací soud považuje za fair kritiku, které však nepřípustně a poškozujícím
způsobem zasahují do pověsti žalobkyně. Pokud odvolací soud vyhodnotil výroky
obsažené v článku o činnosti a odbornosti žalobkyně, jakož i o pronájmu budovy
nádraží Bubny, za přípustnou kritiku, podcenil negativní účinky článku na
pověst žalobkyně a přispělo to k nesprávnosti jeho závěrů o způsobu odčinění
vzniklé nemajetkové újmy. Tyto závěry jsou v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž kritika, která zcela postrádá věcný
základ a která vychází z nepravdivých podkladů a z nich dovozuje vlastní
hodnotící úsudky, není přípustnou kritikou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
10. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1174/2007, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS
1486/15). Odvolací soud při svém závěru, že omluva je dostatečnou sankcí za
použití nevhodných výrazových prostředků, nerespektoval kritéria pro odčinění
nehmotné újmy na pověsti právnické osoby formulovaná Nejvyšším soudem. V
rozporu s požadavky Nejvyššího soudu odvolací soud své závěry prakticky
nezdůvodnil (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2887/2010). Nezohlednil, že základním cílem žalobkyně je vybudování památníku a
muzea holocaustu a že veškerá činnost žalobkyně závisí na tom, jak je její
postavení vnímáno veřejností a osobami, které jsou ochotny a schopny její
činnost podpořit. Označení žalobkyně jako někoho, kdo na holocaustu vydělává,
jako podnikatele s historií, za jehož činností je jen šlendrián a chaos, ničí
to, na čem dosažení cílů žalobkyně závisí. Článek zasáhl podstatu fungování
žalobkyně a zásadně tak ohrozil její další činnost.
Závažnost vzniklé újmy
proto odůvodňuje ve smyslu konstantní judikatury její odčinění i náhradou v
penězích (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo
3704/2011). Žalobkyně uvedla i další hlediska zdůrazňovaná judikaturou,
zejména, že článek byl publikován těsně před konáním klíčové akce zaměřené na
mobilizování veřejnosti na podporu cílů sledovaných žalobkyní, vyšel v
celostátním periodiku, které patří k nejčtenějším v České republice, a dále, že
zásah do pověsti žalobkyně nebyl pouze krátkodobý, žalovaný pokračoval v
napadání žalobkyně uváděním nepravdivých a zavádějících informací ve stejném
deníku i v dalších článcích. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu změnil a žalobkyni přiznal náhradu formou přiměřeného
zadostiučinění v penězích, popř. aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná podala dovolání proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž
byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř., když napadené rozhodnutí závisí na posouzení
otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (s odkazem na řadu
rozhodnutí těchto soudů). Jde o otázku, zda jsou z debaty o věcech veřejných v
zásadě vyloučeny výrazy chaos, šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem
si přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý
kšeft (případně i titulek článku), resp. jestli jsou z veřejné debaty o věcech
veřejných vyloučeny výrazy, které soud vyhodnotí jako nehodnotné, senzacechtivé
výrazivo, manipulativně působící primárně na emotivitu čtenáře a patřící do
„bulvární“ publicistiky. A pokud tyto výrazy nejsou z veřejné debaty o věcech
veřejných vyloučeny obecně, pak jestli takové výrazy mohou být užity v článku
zveřejněném v názorové rubrice deníku, který je považován za seriózní. Odvolací
soud zdůvodnil protiprávnost uvedených výrazů tím, že tyto patří do bulvární
publicistiky, ale nemají místo v seriózní diskuzi. Tento svůj závěr ovšem nijak
neodůvodnil, vyjma obecných tvrzení o tom, že jde o nehodnotné, senzacechtivé
výrazivo, manipulativně působící primárně na emotivitu čtenáře a patřící do
„bulvární“ publicistiky. Odvolací soud se ovšem mýlí. Výrazivo použité v článku
není bulvárního charakteru, ale jeho expresivnější charakter má naopak zjevně
za cíl rozpoutat vážnou debatu o vážném tématu. Debata o veřejných otázkách
nemusí být vedena pouze suchým způsobem, který by byl prost jakýchkoliv emocí. Autor článku přitom použitými prostředky nijak nevybočil z mezí slušnosti ani
nepoužil vulgární výrazy (v dnešní debatě o politických otázkách běžně
užívané). V případě názvu článku se pak jedná o určitou nadsázku, která má také
podklad v obsahu článku. Z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
vyplývá, že ústavně chráněnými jsou zásadně i názory nadnesené a přehánějící,
dokonce i názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné či politické
debatě.
Ochranu takovému projevu by bylo možné odepřít pouze v případě, pokud
by zcela postrádal potřebný skutkový základ nebo by vybočil z mezí v
demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, což není případ
projednávané věci. Jak uvedl Ústavní soud, soudy nemohou být v názorových
polemikách arbitry správnosti, relevance či vhodnosti názorů, které mají
charakter zcela subjektivních mínění, resp. hodnotových preferencí, které jsou
z povahy věci ryze individuální a nelze je objektivizovat. Není tedy úkolem
soudů rozlišovat, v jaké formě může být kritika o věcech veřejných zveřejněna v
rámci bulvární publicistiky a v jaké v názorové rubrice seriózního deníku
vydávaného žalovanou. Okolnosti projednávané věci byly nestandardní, nelze se
proto divit autorovi článku, když se silně kriticky vyjadřuje k počínání
žalobce a osob za ním stojících. Každý, kdo se účastní veřejného života, musí
počítat s tím, že jeho činnost bude podrobena kritice, kterou nelze svazovat
požadavky na její „bezpohlavnost“ či jinou konformitu. To by ve svém důsledku
vedlo k tomu, že by se veřejný prostor zúžil na prostor akademické debaty,
nepřehledné a nezajímavé pro veřejnost, a proto ve svých důsledcích bezzubé. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že dovolání není
opodstatněné. Odmítla závěr žalované, že předmětný článek je nezávadný a v
mezích slušné kritiky. Pokud odvolací soud jednotlivé konkrétní výroky obsažené
v článku charakterizoval jako hodnotící soudy mající zjevně difamující povahu,
jde o hodnocení provedené plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu, podle níž by veřejně šířená stanoviska zásadně neměla vybočit
z mezí pravidel slušnosti obecně uznávaných v demokratické společnosti. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 1 a 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
byla podána řádně a včas, osobami zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř.,
zabýval jejich přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované je přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá v
napadené části na vyřešení otázky hmotného práva, zda z rámce přípustné kritiky
týkající se věci veřejného zájmu vybočuje použití výrazů „chaos, šlendrián a
narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s využitím
známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft“, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i
důvodné. Podle § 135 odst. 2 o. z. náleží právnické osobě stejná ochrana jako při
zásazích souvisejících s názvem právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z. Právnická osoba se může proti tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její
pověsti nebo soukromí (ledaže se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o
tiskové, rozhlasové, televizní nebo obdobné zpravodajství; ani takový zásah
však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy právnické osoby), domáhat, aby
bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval podstatou, rozsahem i způsoby
ochrany dobré pověsti právnické osoby podle právní úpravy obsažené v § 19b
odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
podle něhož platilo ustanovení § 19b odst. 2 obč. zák., týkající se
neoprávněného použití názvu právnické osoby, i pro neoprávněný zásah do dobré
pověsti právnické osoby. Ve svém rozsudku ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo
5145/2017, Nejvyšší soud uvedl, že nyní účinný občanský zákoník používá sice
jen pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah
tohoto pojmu se však nezměnil; nadále lze mít za to, že pověst buduje právnická
osoba od okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má
povahu osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti
založena. Není proto důvod, proč měnit východiska obsažená v dosavadní
judikatuře, na nichž Nejvyšší soud dosud stavěl své argumenty týkající se
předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré) pověsti hodnotit jako neoprávněný. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2957/2016, uvedl,
že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu
pro lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny
její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné
zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a jednak práva třetích osob. Evropský soud pro lidská práva
zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické
společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí
nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za
neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či
znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž
není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti,
pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj.
z důvodu
ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a
myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí
veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost
má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku
ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných
věcech připomíná, že pro demokracii je životní nutností šíření informací,
myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost
zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve
věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k
dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk
bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o
záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující
chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní
nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti
vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu
odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá
obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových
stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a
právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti
intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické
společnosti (obdobné závěry přináší i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1286/2013). Nejvyšší soud dále konstantně dovozuje, že hranice přijatelné kritiky jsou
širší u veřejně činných osob, než je tomu u osob soukromých. U veřejně činných
osob jsou měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů mnohem měkčí
ve prospěch původců těchto výroků. Je to dáno skutečností, že osoba vstoupivší
na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod
drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý
život (srovnej např. usnesení ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006,
usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, či rozsudek ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2591/2011). Také Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně zdůraznil, že právě v
kontextu debaty o věcech veřejných, resp. politických, poskytuje Ústavní soud i
Evropský soud pro lidská práva názorům zaznívajících v takovýchto debatách
velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje "jeden ze základních
pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a
rozvoje každého jednotlivce", přičemž "se vztahuje nejen na ‚informace' a
‚myšlenky', které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či
bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují" [rozsudek
ESLP Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976, č. 5493/72, odst. 48] (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1511/13, a
ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II.
ÚS 2051/14). Podle Ústavního soudu musí osoby veřejně činné akceptovat větší míru veřejné
kritiky než jiní občané. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně
působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce o tom, že jde o kritiku
dovolenou. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných,
která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění,
je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy
hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či
jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo
větu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS
2051/14, a další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud dále dovodil, že výroky politického oponenta na adresu starosty
obce jako reakce na jeho článek v místním tisku rekapitulující jeho působení v
obci, které mají charakter hodnotících soudů a týkající se výlučně profesní
sféry kritizovaného starosty, byť obsahující výrazy „tuny balastu“, „bezobsažná
megalomanská spoušť banalit“ jsou chráněny svobodou projevu; pokud by se ve
veřejném prostoru zapovědělo hodnotit takovéto projevy politických
představitelů, prostor pro svobodné šíření názorů a myšlenek by byl
nepřijatelně zúžen (nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS
1511/13). Konečně je třeba uvést, že za osoby veřejného zájmu se podle Nejvyššího soudu
považují nejen osoby přímo veřejně činné, ale i osoby, které se nominálně mezi
politiky neřadí, ale vstupují do obchodních či jiných kontaktů s osobami, které
se v politice oficiálně angažují (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 8. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2796/2005). Také podle Ústavního soudu jsou
věcí veřejnou „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob
působících ve veřejném životě … a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou
pozornost“ (nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14). V projednávané věci je předmětem řízení zásah do pověsti žalobkyně
způsobený článkem, který žalovaný zveřejnil dne 15. 10. 2015 v deníku Mladá
Fronta DNES pod názvem ,,Jak vydělávat na holokaustu“. Článek se týkal projektu
„Památník ticha na nádraží Praha
-Bubny“, konkrétně byla v článku zmiňována otázka pronájmu nemovitosti od
společnosti České dráhy, a. s., v níž má být památník umístěn, a dále otázky
financování památníku, odborné způsobilosti žalobkyně a její dosavadní činnosti
ve vztahu k tomuto projektu. S ohledem na tematické zaměření památníku a další
okolnosti projednávané věci (činnost žalobkyně i zřízení památníku je, resp. má
být financováno z veřejných prostředků, památník má být umístěn v prostorách
nemovitosti ve vlastnictví státní akciové společnosti České dráhy pronajaté
žalobkyni za nekomerčních podmínek) není pochyb, že se předmětný článek týká
veřejné věci a že žalobkyně je osobou veřejného zájmu. Podle závěrů odvolacího soudu jsou informace obsažené v článku dílem pravdivá
skutková tvrzení a dílem vyjádřením hodnotícího soudu autora článku, založeného
na reálném základě.
Z rámce přípustné kritiky vybočily pouze výrazy „chaos,
šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem si přilepšit na cizí práci s
využitím známých figur proslulých čichem na dobrý kšeft“, které podle
odvolacího soudu „nemají místo v seriózní diskusi, jde o nehodnotné,
senzacechtivé výrazivo, manipulativně působící primárně na emotivitu čtenáře a
patřící do ‚bulvární‘ publicistiky“ (stejné výhrady měl odvolací soud i vůči
názvu článku). Z citovaných závěrů Nejvyššího soudu i Ústavního soudu plyne, že
svoboda projevu ve věcech veřejných je základním předpokladem pro fungování
demokratické společnosti a požívá zvýšené ochrany. Ve věcech veřejných jsou
měřítka, podle kterých se posuzují skutková tvrzení a hodnotící soudy, mnohem
měkčí ve prospěch původců těchto výroků, tento závěr platí ve zvýšené míře pro
tisk. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané osobami veřejného zájmu platí
presumpce, že jde o kritiku dovolenou. Svoboda projevu se vztahuje i na
informace a myšlenky, které jsou „nepříjemné, šokují či znepokojují“. V
kontextu projednávané věci je třeba dospět k závěru, že název „Jak vydělávat na
holocaustu“ a výrazy „chaos, šlendrián a narychlo spíchnutá snaha za účelem si
přilepšit na cizí práci s využitím známých figur proslulých čichem na dobrý
kšeft“, jež byly použity v článku, který se kriticky vyjadřuje k otázkám
veřejného zájmu, samy o sobě rámec přípustné kritiky nepřekračují. Nejde o
výrazy vulgární, obscénní či hrubě urážlivé, jejichž primárním cílem by bylo
hanobení a zneuctění žalobkyně. Významné v této souvislosti není, zda použité
výrazy působí primárně na emoce čtenáře, či zda jde o výrazy „senzacechtivé“,
„dostatečně hodnotné“ či „nebulvární“ (jak dovozuje odvolací soud). V rámci
diskuse o věcech veřejných je třeba přiznat ochranu i takovým výrazům, které
jsou expresivní, neortodoxní či proneseny s nadsázkou (a to tím spíše, mají-li
za cíl rozpoutat veřejnou diskusi či přitáhnout zájem veřejnosti), v opačném
případě by došlo k nepřijatelnému zúžení prostoru pro svobodné šíření názorů a
myšlenek. Lze proto uzavřít, že dovolání žalované je důvodné, neboť odvolací soud se při
řešení právní otázky, zda výrazy použité v předmětném článku vybočily z rámce
přípustné kritiky a zasáhly do práva žalobkyně na ochranu pověsti, odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z uvedeného se dále podává, že přípustné není dovolání žalobkyně. Žalobkyně v
podaném dovolání dovozuje, že jí zásahem do pověsti způsobeným uveřejněním výše
uvedených výrazů, které odvolací soud považoval za difamující, byla způsobena
újma takové intenzity, že k jejímu odčinění nestačí omluva, ale je třeba
přiznání satisfakce v peněžní formě. Podle žalobkyně měl odvolací soud v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
posoudit účinky difamujících sdělení obsažených v článku na pověsti žalobkyně a
závažnost vzniklé újmy.
S ohledem na výše uvedený závěr, že výrazy, které
odvolací soud považoval za difamační, z rámce veřejné kritiky nevybočily a do
pověsti žalobkyně neodůvodněně nezasáhly, nemohlo se jednat ani o zásah, který
by vyžadoval uložení peněžní satisfakce (jak potvrzuje i žalobkyní odkazovaný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010). Bez
významu jsou potom odkazy žalobkyně na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, která
řeší otázku, zda je třeba přiznat peněžní (a nikoli pouze morální) satisfakci,
dojde-li k neoprávněnému zásahu do osobních práv. V návaznosti na obsah podaného dovolání lze dále uvést, že pokud žalobkyně
namítá, že do pověsti žalobkyně zasáhly i další nepravdivé výroky uvedené v
článku, zpochybňuje tím pouze skutkový stav zjištěný odvolací soudem. Odvolací
soud uzavřel, že informace obsažené v článku jsou (s přihlédnutím k jeho
celkovému vyznění) dílem pravdivá skutková tvrzení a dílem vyjadřují hodnotící
soud autora, i ten je však založen na reálném základě. Skutkovými závěry
odvolacího soudu je dovolací soud vázán a jejich správnost (úplnost), v
dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout. Uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu (v daném případě z tvrzení o
nepravdivosti obsahu předmětného článku), než z jakého při posouzení věci vyšel
odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo
2166/2015). Z téhož důvodu se odvolací soud nemohl odchýlit od judikatury
Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (které se žalobkyně dovolává), podle níž je
kritika nepřiměřená, vychází-li či dovozuje vlastní hodnotící úsudky z
nepravdivých podkladů, popř. od závěrů, které spojují neoprávněný zásah do
pověsti právnické osoby s uvedením nepravdivých údajů. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o
nákladech řízení, podle § 237 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti výrokům o
nákladech řízení dovolání přípustné není. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil v části výroku
I, kterou byla žalované uložena povinnost omluvit se žalobkyni, i v navazujícím
výroku II (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Dovolání žalobkyně
naopak Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu