23 Cdo 5145/2017- 161
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce České vysoké učení technické v Praze se sídlem v Praze 6 – Dejvicích,
Zikova 1903/4, PSČ 166 36, IČO 68407700, zastoupeného JUDr. Veronikou
Ordnungovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, U Ladronky 1145/42, PSČ 169 00,
proti žalovanému R. J., bytem v B. n. S., o ochranu dobré pověsti právnické
osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 32/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2017, č. j.
4 Cmo 28/2017-127, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2017, č. j.
4 Cmo 28/2017-127, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. listopadu 2016, č. j. 17 Cm
32/2014-98, uložil žalovanému zveřejnit v celostátních denících Hospodářské
noviny a Mladá fronta Dnes omluvu tohoto znění: „Dne 18. května 2014 jsem v
druhé části pořadu ČT 24 Otázky V. M. v rámci debaty o opravě dálnice D1
obvinil České vysoké učení technické v Praze z účasti na zločinném spiknutí a z
toho, že někteří jeho pracovníci, které jsem označil za zločince, spolupracují
s projekčními firmami a dávají kulatá razítka na kdejaký paskvil. Dále jsem
naznačil, že na půdě Českého vysokého učení technického v Praze (dále jen
„ČVUT“) je řada osob, které jsou součástí starého zločinu a které pošpiňují
ČVUT. Za uvedená tvrzení a obvinění, která nebyla prokázána a která jsem
nepodložil žádnými důkazy, se tímto Českému vysokému učení technickému
omlouvám, neboť si uvědomuji, že taková prohlášení mohla významně poškodit
vážnost a pověst celé ČVUT.“ (I. výrok). Soud prvního stupně uložil žalovanému
nahradit žalobci náklady řízení (II. výrok).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že formulace, které žalovaný v pořadu
Otázky V. M. použil, jsou nejen samostatně, ale i v kontextu zbylého projevu
takové intenzity, že mohly do pověsti žalobce zasáhnout (a také do ní zasáhly,
což měl soud prvního stupně prokázáno provedenými důkazy), nešlo o přípustnou
kritiku založenou na hodnotícím úsudku, neboť hodnotícím úsudkem nemůže být
tvrzení, že se žalobce účastní na zločinném spiknutí, jeho zaměstnanci jsou
zločinci zúčastnění na starých zločinech, posvěcující jakékoli paskvily. Takové
výroky, byť vyřčené pod emočním tlakem, jsou podle soudu prvního stupně
nepřípustné a naprosto vybočují z pravidel solidní kritiky. Slovní spojení o
zločinu a potažmo zločinném spiknutí je natolik hraniční, že může být vnímáno
jako skutečné soustavné úmyslné porušování trestního zákona, tj. jako tajné
spiknutí či konspirace žalobce s nezákonným politickým nebo ekonomickým celkem.
Podle soudu prvního stupně bylo na žalovaném, který přijal pozvánku do
sledovaného pořadu, a věděl, jaké bude jeho téma, aby se zdržel nepřípustné
kritiky, kterou nemohl žalobci pomoci a ochránit ho před jeho vlastními
akademiky, jak ke své obraně argumentoval.
Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem I. výrok rozsudku soudu prvního
stupně změnil tak, že žalobu zamítl (I. výrok) a uložil žalobci nahradit
žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím
(II. a III. výrok).
Odvolací soud vyšel ze mimo jiné ze zjištění, že žalovaný v uvedeném pořadu
uvedl doslova toto:
„Ve chvíli, kdy chceme hledat odborníky, tak my musíme pracovat s lidma, kteří
se nějakým způsobem pošpinili, a teď jde o to, jak moc, jestli aktivně, nebo
pasivně. Na vaší universitě je takových jmen velmi hodně. Vás si vážím, ale
máte tam kolegu L., to je zločinec na akademické půdě. Opravdu! Jo, v tuto
chvíli to pošpiňuje celé ČVUT, ať už dopravní nebo stavební fakultu. Je potřeba
říct, projekční firmy, které jsou opravdu zločinného charakteru, neboť, a v
tuto chvíli nebude mít problém Česká televize, ale já jako osoba, ve chvíli,
když právě tyto projekční firmy typu Pragoprojekt v případě dálnic a silnic,
anebo Sudop v případě železnice, potřebovaly si něco posvětit, tak potřebovaly
kulaté razítko. A samozřejmě akademická půda je ideální, ale ne každá
universita by takového razítko dala na jakýkoli paskvil. Brno, Pardubice je
velmi opatrné. I pan M. je velmi opatrný. Pan L. posvětí cokoliv, a dlouhodobě,
není to jenom jeho úlet. Pan M. se taky zašpinil v případě D47 tehdy v rámci
PPP projektu s Izraelci, vy jste to zastával, ale to byly vaše chyby a chyby se
stávají, ale váš kolega L., ten aktivně tomu zločinu pomáhal. Ale ono je
potřeba to nazvat něco jako zločinné spiknutí. Protože vlastně největší problém
je v těch projekčních firmách Pragoprojekt, Sudop, které spolupracují s
akademickou půdou, která to posvěcuje.“
Podle odvolacího soudu výroky, které v pořadu zazněly, byly „poněkud jiné“, než
za které požaduje žalobkyně omluvu. Žalovaný konkrétně „neobvinil“ ČVUT z
účasti na zločinném spiknutí, ani z toho, že někteří jeho pracovníci jsou
zločinci a dávají kulatá razítka na kdejaký paskvil. Nenaznačil, že na půdě
žalobce je řada osob, které jsou součástí starého zločinu. Z toho, že je
zločinec, obvinil totiž pouze pana L., o němž také řekl, že posvětí cokoli a
dlouhodobě. Uvedl pouze, že na universitě žalobce je hodně lidí, kteří se
nějakým způsobem pošpinili, ale výslovně řekl, že jde o to, jak moc, jestli
aktivně nebo pasivně. Se zřetelem na kontext, v jakém tato slova uvedl, podle
odvolacího soudu rozhodně nelze dovodit, že tím řekl, že na universitě jsou
osoby, které jsou součástí starého zločinu.
Dále odvolací soud dovodil, že formulace, které žalovaný použil, jak
samostatně, tak v kontextu zbylého projevu, nedosáhly takové intenzity, že by
do dobré pověsti žalobce mohly zasáhnout. Slova žalovaného, že na půdě žalobce
jsou lidé, kteří se v minulosti nějakým způsobem pošpinili, byla řečena v
souvislosti s panem L., o něm bylo řečeno, že je zločinec na akademické půdě,
pojem „kdejaký paskvil“ byl použit rovněž jen v souvislosti s panem L. Výtky na
adresu pana L. jsou takového rázu, že se podle odvolacího soudu skutečně mohly
dotknout jeho pověsti, ten však měl možnost bránit se proti nim sám, vážnost a
pověst celého ČVUT podle odvolacího soudu však významně poškodit nemohly.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za
přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu, že vyjádření žalovaného v pořadu České televize Otázky V. M.
nejsou takového charakteru, aby se mohla dotknout jeho vážnosti a pověsti.
Prohlášení žalovaného ostatně vyvolala velkou mediální pozornost. Žalovaný
nenapadal jen několik konkrétních osob působících na půdě žalobce, ale
instituci žalobce jako takovou. Dovolatel je proto přesvědčen, že odvolací soud
nesprávně posoudil otázku jeho aktivní legitimace ve sporu.
Podle dovolatele dále odvolací soud nesprávně právně posoudil neoprávněnost
zásahu do jeho dobré pověsti, protože dezinterpretoval výroky žalovaného, které
jak samostatně, tak ve svém kontextu směřovaly proti žalobci. Dovolatel je
hodnotí jako nepřiměřenou a urážlivou kritiku a odkazuje na často v obdobných
sporech judikaturou Nejvyššího soudu citovaný nález Ústavního soudu ze dne 8.
února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99. Připomíná, že žalovaný neunesl důkazní
břemeno a neprokázal, že byly naplněny okolnosti vylučující neoprávněnost
zásahu do žalobcovy dobré pověsti. Uvedené otázky podle dovolatele posoudil
odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně například s
rozsudkem ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, nebo ze dne 3. září
2002, sp. zn. 28 Cdo 1375/2002, podle nichž je zásahem do práva na ochranu
dobré pověsti právnické osoby zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění,
které zasahuje její dobrou pověst.
Žalovaný se podle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, protože odvolací soud otázky
žalobcem předložené posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle § 135 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), náleží právnické osobě stejná ochrana jako při zásazích souvisejících s
názvem právnické osoby podle § 135 odst. 1 o. z. Právnická osoba se může proti
tomu, kdo bez zákonného důvodu zasahuje do její pověsti nebo soukromí (ledaže
se jedná o účely vědecké či umělecké nebo o tiskové, rozhlasové, televizní nebo
obdobné zpravodajství; ani takový zásah však nesmí být v rozporu s oprávněnými
zájmy právnické osoby), domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo
aby byl odstraněn jeho následek.
Nejvyšší soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval podstatou, rozsahem i způsoby
ochrany dobré pověsti právnické osoby podle právní úpravy obsažené v § 19 b
odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
podle něhož platilo ustanovení § 19b odst. 2 obč. zák., týkající se
neoprávněného použití názvu právnické osoby, i pro neoprávněný zásah do dobré
pověsti právnické osoby. Přesto, že nyní účinný občanský zákoník používá jen
pojem pověst (oproti předchozímu zákonnému pojmu dobrá pověst), obsah tohoto
pojmu se nezměnil; nadále lze mít zato, že pověst buduje právnická osoba od
okamžiku svého vzniku, že právo na ochranu pověsti právnické osoby má povahu
osobního práva a stejné zůstávají principy, na nichž je ochrana pověsti
založena. Není proto důvod, proč měnit východiska, na nichž Nejvyšší soud dosud
stavěl své argumenty týkající se předpokladů, za nichž lze zásah do (dobré)
pověsti hodnotit jako neoprávněný.
Závěr odvolacího soudu, že výroky, za které je požadována omluva, se žalobce
netýkají nebo nebyly způsobilé zasáhnout jeho pověst, je v rozporu s
judikaturou dovolatelem citovanou, ale též s dalšími rozhodnutími Nejvyššího
soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010. V
tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůvodnil, že text požadované omluvy může být
formulován tak, aby vystihl podstatu závadného jednání a nemusí obsahovat
doslovnou citaci jednotlivých tvrzení, která se žalobce dotýkají. Odvolací soud
rozebral doslovný text požadované omluvy s odůvodněním, že výroky, které v
pořadu zazněly, byly „poněkud jiné“, než za které je omluva požadována, aniž by
vystihl podstatu tvrzení, jimiž se žalobce podle skutkových tvrzení v žalobě
uvedených cítil být na své pověsti dotčen. Odvolací soud přesto, že se
odkazoval na kontext celého sporného sdělení, jednotlivé výroky z kontextu
vytrhl, čímž se dostal do rozporu s dalším rozsudkem Nejvyššího soudu (srov.
rozsudek ze dne 25. února 2015. sp. zn. 23 Cdo 3132/2014). Nepřihlédl k tomu, o
čem byla vedena celá diskuse, v jejímž rámci zazněly sporné věty, ani k tomu,
co konkrétně těm výrokům, které jsou předmětem sporu, předcházelo. Nezohlednil,
že žalovaný se ve svém projevu, v němž hovořil o „zločinném spiknutí“ obracel
na ing. M. jako zástupce ČVUT, jemu sdělil, že na ČVUT je „takových jmen velmi
hodně“ a že o panu L., kterého označil za „zločince na akademické půdě“,
hovořil jako o jednom z těch, kteří se „nějakým způsobem pošpinili“, s tím, že
právě on je tím, kdo se pošpinil „aktivně“. Běžný divák, který nemá k dispozici
psaný text sporného sdělení, aby ho mohl podrobně rozebrat a dlouze se jím
zabývat, mohl zmínku o panu L. chápat v daných souvislostech jen jako konkrétní
příklad mnohých „zločinců na akademické půdě“, a to tím spíše, že se hovořilo o
akademické půdě, která „je ideální“, chtějí-li si stavební firmy něco posvětit,
ale „ne každá universita by takové razítko dala na jakýkoli paskvil, Brno,
Pardubice je velmi opatrné“. Srovnávalo se tedy ČVUT v Praze jako instituce s
vysokými školami v Brně a v Pardubicích, o „zločinném spiknutí“ se hovořilo
výslovně v souvislosti „s akademickou půdou, která to posvěcuje“. Závěr
odvolacího soudu, že se tvrzení, která v pořadu zazněla, žalobce netýkají, není
tudíž správný.
Odvolací soud vzhledem k nesprávnému závěru, který zaujal, se již nezabýval
tím, zda tvrzení, která v souvislosti s ČVUT zazněla, jsou skutkovými tvrzeními
nebo jen kritikou žalobkyně. Správně přitom dovolatelka poukazuje na rozsudek
ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010, v němž Nejvyšší soud uvedl, že
neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je v
zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou
pověst (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 28 Cdo
1375/2002). Odvolací soud se pravdivostí konkrétních výroků nezabýval a neřešil
ani, pokud by vzhledem ke kontextu, v němž se o žalobkyni hovořilo, zhodnotil
některé sporné výroky jako kritiku žalobkyně (tzv. hodnotící soudy), zda se
tato kritika zakládá na pravdivé informaci, zda obsah i forma její veřejné
prezentace jsou přiměřené a zda tudíž zásah do práv právnické osoby je
nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. června 2014, sp. zn. 23 Cdo 1323/2012, a četnou judikaturu v něm
uvedenou, srovnej též odvolatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 8.
února 2000, sp. zn. I. ÚS 156/99).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst.
1 o. s. ř. zrušil a podle § 243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k
dalšímu řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu