23 Cdo 1323/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně Fakultní nemocnice v Motole, se sídlem v Praze 5, V Úvalu 84, IČO
00064203, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Karolíny Světlé 301/8, proti žalované CET 21 spol., s r. o., se sídlem v Praze
5, Kříženeckého náměstí 322, IČO 45800456, zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o ochranu dobré pověsti
právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 269/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2011,
č. j. 3 Cmo 64/2011-1024, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 15.488,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce Mgr. Radka Pokorného, advokáta, se sídlem v Praze 1,
Karolíny Světlé 301/8.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 25. října 2011, č. j. 3 Cmo 64/2011-1024 potvrdil rozsudek Městského soudu
v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 8. října 2010, č.j. 15 Cm
269/2006-879, ve výroku pod bodem II, jímž byla žalované uložena povinnost
uveřejnit v televizních novinách TV NOVA nebo v pořadu Občanské judo omluvu
znění: „Dne 31. května 2005 jsme v pořadu ‚Na vlastní oči‘ odvysílali reportáž
s názvem ‚Mrtvá voda‘ pojednávající o čistírně odpadních vod, o vodě používané
pro přípravu kojenecké stravy a bazénové vodě. Není pravdou, že Fakultní
nemocnice v Motole vypouštěla z čistírny odpadních vod do městské kanalizace
nepročištěnou infikovanou vodu a že čistírna odpadních vod Fakultní nemocnice v
Motole byla nedostatečně nebo zcela nefunkční. Není pravdou, že Fakultní
nemocnice v Motole používala k přípravě stravy pro kojence vodu obsahující
bakterie v nepřípustném množství a tuto vodu chlorovala tabletami. Není
pravdou, že voda v bazénu Fakultní nemocnice v Motole překračuje stanovené
limity infekčních látek nebo volného chlóru. Z pravidelných kontrol této vody
vyplývá, že voda je nezávadná. Tvrzení a závěry obsažené v reportáži ‚Na
vlastní oči‘ zasáhly do dobré pověsti Fakultní nemocnice v Motole. Tímto se
Fakultní nemocnici v Motole omlouváme za způsobenou újmu“, a ve výroku pod
bodem III, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku
1.000.000,- Kč. Dále odvolací soud změnil závislý nákladový výrok pod bodem V a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu žalobkyně své nároky (zdržovací
nárok, nárok na zveřejnění omluvy a nárok na peněžité zadostiučinění ve výši
10.000.000,- Kč) uplatnila z titulu ochrany před neoprávněným zásahem do dobré
pověsti právnické osoby podle ustanovení § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zásahem
do dobré pověsti žalobkyně přitom měla být v reportáži „Mrtvá voda“ (dále jen
„Reportáž“), odvysílané v pořadu „Na vlastní oči“ na televizním kanálu NOVA
(provozovaném žalovanou), zveřejněná nepravdivá a difamující tvrzení, týkající
se činnosti žalobkyně v oblasti nakládání s odpadními vodami, úpravy vody pro
přípravu kojenecké stravy a péče o vodu v rehabilitačním bazénu. Předmětem
odvolacího přezkumu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o nárocích na
poskytnutí morálního zadostiučinění (omluvy) a peněžitého zadostiučinění v
přiznané výši 1.000.000,- Kč (výroky pod body II a III rozsudku soudu prvního
stupně), když výrok pod bodem I, jímž bylo rozhodnuto o zdržovacím nároku, a
výrok pod bodem V, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 9.000.000,-
Kč, odvoláním napadeny nebyly. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že v řízení nebyla
prokázána pravdivost tvrzení obsažených v Reportáži o tom, že žalobkyně
vypouští do veřejné kanalizace infekční vodu, dochlorovává vodu určenou pro
přípravu sunarů a kojeneckých kaší, připravuje stravu pro kojence z vody
obsahující bakterie, ani že voda v rehabilitačním bazénu překračuje významně
limity infekčních látek a že počet kolonií infekčních bakterií je překročen
oproti limitu dvěstěnásobně. Odvolací soud připomněl, že dobrá pověst právnické osoby se předpokládá do té
doby, dokud není úspěšně proveden důkaz opaku. Existenci dobré pověsti dotčené
právnické osoby tedy soud zkoumá pouze k námitce. Žalovaná v řízení před soudem
prvního stupně námitku neexistence dobré pověsti žalobkyně účinně nevznesla, je
proto třeba vycházet z toho, že žalobkyně dobrou pověst má. Dobrá pověst je
nadto nedílná a nelze ji zkoumat odděleně pro jednotlivé obory činnosti
právnické osoby. Právnická osoba buď dobrou pověst (její pozitivní vnímání
veřejností) má nebo nemá. K námitkám žalované dovolávajícím se svobody projevu a kritiky odvolací soud
uvedl, že má-li být svoboda projevu osoby kritizující omezena rozhodnutím
soudu, musí být prokázáno, že kritika nebyla vyřčena v dobré víře nebo nešlo o
„fair“ kritiku. Presumpcí dovolené kritiky je chráněn toliko hodnotící úsudek,
nikoli tvrzení faktů, jejichž pravdivost musí naopak prokazovat sám kritik. Hodnotový soud se považuje za nedovolený projev pouze v případě, že jde o
kritiku zcela postrádající věcný základ. U jednoznačných skutkových tvrzení
však reálný základ zkoumat nelze, ale je nutno posuzovat, zda jde o tvrzení
pravdivá.
Byť tedy je v posuzovaném případě čistírna odpadních vod (dále jen
„ČOV“) v areálu žalobkyně v zanedbaném stavu, a v tomto směru tedy je kritika
žalované postavena na reálném základě, bylo třeba zabývat se pravdivostí
jednoznačných skutkových tvrzení v Reportáži uvedených, že ČOV je nefunkční a
žalobkyně vypouští do veřejné kanalizace infikovanou vodu. Obdobně má reálný
základ i kritika žalované, pokud jde o vodu pro přípravu kojenecké stravy a
vodu v rehabilitačním bazénu. I ve vztahu k těmto tématům se bylo třeba zabývat
skutkovými tvrzeními z pohledu jejich pravdivosti. Ve shodě se soudem prvního
stupně má i odvolací soud za to, že v řízení bylo bezpečně prokázáno, že
tvrzení žalované, že ČOV je nefunkční a žalobkyně vypouští infikovanou vodu do
veřejné kanalizace, stejně jako tvrzení o tom, že voda, kterou žalobkyně
používá pro přípravu kojenecké stravy, nesplňuje předepsané limity pro obsah
bakterií a že se dochlorovává a bazénová voda je závadná a zdraví nebezpečná,
překračuje přípustné limity infekčních látek a přípustné limity obsahu volného
chlóru, jsou tvrzení nepravdivá. Odvolací soud uzavřel, že byť je žalobkyně, jako osoba veřejného zájmu, povinna
snášet větší míru kritiky, označenými nepravdivými tvrzeními do její dobré
pověsti zasaženo bylo, a to i s přihlédnutím, k tomu, že Reportáž byla vedena
velmi akčním, až detektivním způsobem, s důrazným až alarmujícím komentářem
redaktora. Kritika žalované přesáhla přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou
již v demokratické společnosti tolerovat nelze. Celkové vyznění Reportáže je
způsobilé vyvolat u veřejnosti velmi negativní dojem o žalobkyni, která je
prezentována jako instituce ohrožující zdraví svých pacientů, potažmo kojenců,
v souvislosti s nimiž je každé negativní sdělení vnímáno veřejností zvlášť
citlivě, jde tedy o velmi závažný zásah do dobré pověsti žalobkyně. Rozsahu a
závažnosti zásahu a nemajetkové újmě v řízení prokázané, spočívající v
poškození pověsti žalobkyně u veřejnosti (prokázané např. ohlasy v tisku) podle
odvolacího soudu odpovídá soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění -
kombinace morálního zadostiučinění (omluvy) a peněžitého zadostiučinění
zaplacením částky 1.000.000,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání ze dne 22. února 2012. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. l písm. c) občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvody z ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je podle jejího názoru
postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázky zásadního právního významu, které odvolací soud podle jejího názoru
nesprávně posoudil (dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), považuje dovolatelka otázky:
a) zda může být protiprávním zásahem do dobré pověsti právnické osoby hodnotící
úsudek, který má pravdivý základ, ačkoli jeho dílčí části nejsou zcela přesné;
b) zda je dobrá pověst právnické osoby nedílnou hodnotou, nebo zda je složena z
více samostatných částí reflektujících její dílčí činnosti, jestliže předmětem
tvrzeného zásahu je právě a pouze kvalita jedné z dílčích činností;
c) zda je možné přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích bez posouzení či
kvantifikace negativních zásahů do dobré pověsti právnické osoby a současně bez
odůvodněné úvahy soudu o určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích
způsobem, který neumožňuje přezkoumatelnost této úvahy soudu a rozhodnutí soudu
jako celku; a
d) zda je možné nařídit omluvu za nepravdivý výrok o zdravotní závadnosti či
škodlivosti produktu z výrokem specifikovaného, ale v řízení neprokázaného
důvodu, pokud se v řízení prokážou jiné, s výrokem sice související, avšak v
něm přímo nespecifikované skutečnosti, které dokládají zdravotní závadnost či
škodlivost produktu z jiného než výrokem specificky uvedeného důvodu. K jednotlivým otázkám dovolatelka v podrobnostech uvedla, že prokázala v
podstatných ohledech pravdivý základ v Reportáži popsaných nedostatků v
činnosti žalobkyně týkajících se vodního hospodářství, celkové vyznění
Reportáže tedy odpovídalo pravdě (ad písm. a/). Je třeba odlišovat dvě oblasti
činnosti žalobkyně, a to léčebnou, které se Reportáž netýkala, a
technicko-hospodářskou, přičemž v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně dobrou
pověstí v oblasti technické kvality zázemí nedisponovala (ad písm. b/). Odvolací soud na základě libovůle nereflektující prokázaný skutkový stav
uzavřel, že zásah je závažný, aniž by posoudil, zda jsou vůbec dány důvody pro
přiznání peněžitého zadostiučinění vedle zadostiučinění nepeněžitého. Soudy
obou stupňů ignorovaly, že žalobkyně žalobu podala 17 měsíců po odvysílání
Reportáže, je osobou veřejného zájmu, která musí akceptovat větší míru veřejné
kritiky než soukromé subjekty, měla dostatečný prostor k vyjádření, ohlas
Reportáže v médiích byl minimální a forma odpovídala typu pořadu tzv. investigativní žurnalistiky, u níž je jistá míra „akčnosti, až detektivnosti“
běžná (ad písm. c/).
Soudy obou stupňů při svém závěru, že dovolatelka
neprokázala své údajné tvrzení o závadnosti vody pro přípravu kojenecké stravy,
pominuly, že z laboratorních protokolů, které předložila sama žalobkyně,
vyplynulo, že voda pro přípravu kojenecké stravy obsahovala nadlimitní hodnoty
karcinogenních dusičnanů (ad písm. d/). Dovolatelka odvolacímu soudu též vytýká nesprávný výklad ustanovení § 19b odst. 2 a 3 obč. zák. s tím, že reportáž byla kritikou v dobré víře, což však
odvolací soud chybně nehodnotil jako okolnost mající vliv na rozhodnutí či
přinejmenším na výši peněžité satisfakce. Reportáž jako celek měla pravdivý
základ, proto nebyla způsobilá zasáhnout do práva na ochranu údajně dobré
pověsti žalobkyně. V řízení totiž bylo prokázáno, že ČOV byla v zanedbaném a
nefunkčním technickém stavu, že zařízení Aqua Pure pro úpravu vody určené pro
přípravu kojenecké stravy bylo používáno bez řádného oprávnění, kontaminovalo
vodu bakteriemi, takže se musela 20 minut převařovat, a proto musela být
chlorována a docházelo tak ke zvýšení koncentrace dusičnanů převyšujících
povolenou míru, kterou žalobkyně navíc posuzovala podle nesprávného právního
předpisu (vyhlášky č. 252/2004 Sb., namísto vyhlášky č. 275/2004 Sb.), v
důsledku čehož bylo zdraví kojenců ohroženo, že dávkovací čerpadlo bylo mimo
provoz a dezinfekce byla do bazénu dávkována manuálně a že kvalita bazénové
vody byla v rozporu s vyhláškou č. 135/2004 Sb. V Reportáži podle dovolatelky
nezaznělo, že žalobkyně vypouští do kanalizace infekční vodu. Formulací omluvy
soudy obou stupňů dovolatelce nařídily uvést v omluvě nepravdivé informace a
omluvit se za skutkové výroky, které v Reportáži nezazněly a jejichž pravdivý
základ byl v řízení prokázán. Důvod dovolání podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje ve skutečnosti, že
odvolací soud podle jejího názoru procesně korektním způsobem nereagoval na
pochybení soudu prvního stupně, který část žalovanou navržených důkazů
neprovedl a část sice provedl, avšak nezhodnotil, aniž odůvodnil, proč tyto
důkazy z provedení, respektive z hodnocení, vyloučil, a důkaz odborným posudkem
Ústavu technologie vody a prostředí VŠCHT hodnotil vadně. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil příslušnému
soudu k dalšímu řízení. Podle vyjádření žalobkyně k dovolání ze dne 16. dubna 2012 nejsou žalovanou
vymezené otázky otázkami zásadního právního významu, navíc byly soudy obou
stupňů posouzeny správně, a jelikož byl dovoláním napaden potvrzující rozsudek
odvolacího soudu, nelze přihlížet k dovolatelkou uplatněnému dovolacímu důvodu
podle ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ani k údajnému pochybení soudů
ve špatně zjištěném skutkovém stavu. Otázka hodnotícího soudu a jeho pravdivého základu byla podle žalobkyně v
rozhodování dovolacího soudu již několikrát řešena, např. v rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007 sp. zn.
30 Cdo 996/2007, ze dne 10. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, ze dne 6. června 2005, sp. zn. 30 Cdo
1872/2004, či v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV. ÚS
146/04. Navíc soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na skutečnosti, že
nepravdivá byla skutková tvrzení prezentovaná v Reportáži, na žalovanou
nastolené otázce hodnotových soudů tedy rozhodnutí odvolacího soudu založeno
nebylo. Rovněž otázka, zda je dobrá pověst právnické osoby nedělitelná, byla v
praxi dovolacího soudu řešena, např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 630/99, ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. 30 Cdo
2870/2000, ze dne 18. března 2008, sp. zn. 30 Cdo 1385/2006, či ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. 30 Cdo 842/2004. U otázky pod písm. c) žalovaná v
dovolání nespecifikuje, jakým rozdílným způsobem soudy tuto otázku posuzují. Přitom otázka přiznání přiměřeného zadostiučinění a jeho prokazování je soudy
posuzována konstantně, např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince
2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, ze dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 30 Cdo
1578/2009, ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007, ze dne 30. listopadu
2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23
C 102/96, či usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 1995, sp. zn. 5
Co 18/93. Soudy obou stupňů z konstantní judikaturou vymezených předpokladů pro
uložení monetárního zadostiučinění vycházely a nejednalo se tedy o ničím
nepodložené rozhodování. Rovněž nařízením omluvy se již soudy ve své
rozhodovací praxi zabývaly (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2005, sp. zn. 30 Cdo 2745/2004, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne
15. dubna 1997, sp. zn. 23C 3/97), a tudíž se nejedná o otázku zásadního
právního významu. Navíc v posuzovaném případě byla omluva odvolacím soudem
nařízena za skutková tvrzení, která v Reportáži skutečně zazněla a byla
prokázána jejich nepravdivost. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003 a sp. zn. 20
Cdo 910/2000 žalobkyně připomíná, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto
otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto
otázek není splněna podmínka zásadního právního významu. V posuzovaném případě
odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně (i) má dobrou pověst,
že (ii) jednoznačná skutková tvrzení uvedená v Reportáži jsou nepravdivá, a že
(iii) kritika žalované přesáhla přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již
v demokratické společnosti tolerovat nelze. Aby bylo možné o dovolání proti
tomuto potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu rozhodnout, musela by žalovaná
všechny tyto otázky napadnout a u všech dovodit zásadní právní význam. Jelikož
ohledně všech těchto otázek tyto podmínky splněny nejsou, není dovolání
přípustné rovněž z těchto důvodů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání žalobkyně projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012
(dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu,
který byl vydán dne 25. října 2011, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II,
bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolací soud zjistil, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, jímž
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř. V posuzovaném případě přichází v úvahu přípustnost dovolání žalované jen při
splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241 a odst. 2 písm. a) a § 241 a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním
napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam,
dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za
situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní
význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní a z toho vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
V případě dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže skutkový
stav věci doznat před dovolacím soudem žádné změny, skutková zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a případná nesprávná skutková zjištění, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zásadní právní význam rozsudku
odvolacího soudu odůvodnit nemůže. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího
soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím
řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. K první dovolatelkou položené otázce, „zda může být protiprávním zásahem do
dobré pověsti právnické osoby hodnotící úsudek, který má pravdivý základ,
ačkoli jeho dílčí části nejsou zcela přesné“, je třeba uvést, že otázkou vztahu
reálného základu hodnotových soudů a pravdivosti dílčích skutkových tvrzení se
dovolací soud v řadě svých rozhodnutí zabýval. Podle ustálené judikatury při
zkoumání otázky, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že
zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, je třeba v prvé řadě
odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky
kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se
opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí
dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá
informace nezasahuje do posuzovaného práva právnické osoby, pokud tento údaj
není např. podán tak, že zkresluje skutečnost. Hodnotící soud naopak vyjadřuje
subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak,
že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních
(subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však
nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné
prezentace je přiměřená a zda zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným
průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení
dané osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30
Cdo 996/2007 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo
149/2010, ale též nález Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2005, sp. zn. IV. ÚS
146/04). Právo vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová
omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak
publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické
společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako
takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 30 Cdo 1490/2006 či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 149/2010). O věcnou
kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a
která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky.
V
takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné
již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 10. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008). Právem přípustná
kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné kritiky a dále, že
je přiměřená co do obsahu i formy. Takto jsou míněny i použité výrazy,
formulace, spojení apod., přičemž podstatné je, že tato kritika tak nevybočuje
z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu. O
věcnou kritiku jde tedy, jestliže vychází z pravdivých výchozích podkladů. Současně však z těchto výchozích podkladů takováto kritika musí logicky
vyvozovat odpovídající, hodnotící úsudky - závěry. Nejsou-li tyto předpoklady
pravdivé, případně je-li hodnotící úsudek difamující, nelze považovat kritiku
za přípustnou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 30 Cdo
1872/2004). Při respektu ke shora uvedeným závěrům vyplývajícím z ustálené judikatury je
třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru,
že skutková tvrzení o tom, že ČOV je nefunkční, že žalobkyně vypouští
infikovanou vodu do veřejné kanalizace, že pro přípravu kojenecké stravy
používá vodu nesplňující předepsané limity pro obsah bakterií, že se
dochlorovává a že bazénová voda je závadná a zdraví nebezpečná, překračuje
přípustné limity infekčních látek a přípustné limity obsahu volného chlóru,
jsou skutková tvrzení nepravdivá a jsou způsobilá dotknout se dobrého jména
žalobkyně i s přihlédnutím k tomu, že Reportáž byla vedena velmi akčním, až
detektivním způsobem, s důrazným až alarmujícím komentářem redaktora. Na řešení
otázky pravdivého základu hodnotících úsudků (případně jejich dílčích částí)
odvolací soud napadený rozsudek nezaložil a již z tohoto důvodu nemůže otázka
formulovaná dovolatelkou pod písm. a) činit napadené rozhodnutí zásadně právně
významným. Ani druhá dovolatelkou položená otázka, „zda je dobrá pověst právnické osoby
nedílnou hodnotou, nebo zda je složena z více samostatných částí reflektujících
její dílčí činnosti, jestliže předmětem tvrzeného zásahu je právě a pouze
kvalita jedné z dílčích činností“ napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně
právně významným nečiní, neboť i tuto otázku odvolací soud vyřešil v souladu s
judikaturou dovolacího soudu, podle níž mnohočetnosti projevů jednotlivých
stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum
možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti; přesto
však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby
jako celek naznačených vlastností a charakteristik (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 13. prosince 2000, sp. zn. 30 Cdo 2870/2000 a ze dne 30. června
2005, sp. zn. 30 Cdo 1872/2004). Ačkoliv tato rozhodnutí řeší otázku
dělitelnosti dobrého jména fyzické osoby, jsou aplikovatelná i na posouzení
otázky dělitelnosti dobré pověsti právnické osoby, neboť právní úprava ochrany
právnické osoby (§ 19b obč.
zák.), pokud jde o její název a její dobrou pověst,
úzce navazuje na právní úpravu ochrany osobnosti, obsažené v ust. § 11 a násl. obč. zák. a jejím účelem je umožnit domáhat se ochrany obdobně jako u jména
fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2002, sp. zn. 28
Cdo 1375/2002). Třetí otázkou, „zda je možné přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích bez
posouzení či kvantifikace negativních zásahů do dobré pověsti právnické osoby a
současně bez odůvodněné úvahy soudu o určení výše náhrady nemajetkové újmy v
penězích způsobem, který neumožňuje přezkoumatelnost této úvahy soudu a
rozhodnutí soudu jako celku“ dovolatelka odvolacímu soudu ve skutečnosti vytýká
neúplnost zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka ovšem přehlíží, že skutkový
základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost
dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních
aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného
v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost
skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své
rozhodnutí založil, může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však nemá
dovolatelka, přichází-li dovolání v úvahu jen podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., jako tomu je v posuzované věci, k dispozici. Dovolací soud pouze pro úplnost doplňuje, že z obsahu napadeného rozsudku
odvolacího soudu se podává, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
při úvaze o tom, zda jsou dány předpoklady pro přisouzení náhrady nemajetkové
újmy v penězích a o přiměřenosti požadované satisfakce vycházel jak z celkové
povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu, když zohlednil
skutečnosti zjištěné na základě provedeného dokazování, že Reportáž poškodila
dobrou pověst žalobkyně velice závažným způsobem, když široká veřejnost vnímala
v důsledku Reportáže žalobkyni jako instituci ohrožující zdraví svých pacientů,
zejména kojenců, a své závěry přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud tak vycházel
ze zásad vyplývajících z ustálené judikatury (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 5188/2007, ze dne 4. listopadu
2009, sp. zn. 30 Cdo 1578/2009, ze dne 27. října 2003, sp. zn. 30 Cdo
2005/2003, ze dne 9. září 2008, sp. zn. 30 Cdo 535/2007, ze dne 28. června
2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009,
ze dne 30. listopadu 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006 a ze dne 9. června 2009,
sp. zn. 30 Cdo 2094/2007).
Čtvrtou otázkou, „zda je možné nařídit omluvu za nepravdivý výrok o zdravotní
závadnosti či škodlivosti produktu z výrokem specifikovaného, ale v řízení
neprokázaného důvodu, pokud se v řízení prokážou jiné, s výrokem sice
související, avšak v něm přímo nespecifikované skutečnosti, které dokládají
zdravotní závadnost či škodlivost produktu z jiného než výrokem specificky
uvedeného důvodu“ dovolatelka rovněž míří proti skutkovým zjištěním, z nichž
odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a konstruuje vlastní verzi
skutkového stavu, odlišnou od skutkových zjištění soudů obou stupňů. Tím ve
skutečnosti opět uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Přestože dovolatelka v části dovolání vytýkající odvolacímu soudu nesprávný
výklad ustanovení § 19b odst. 2 a 3 obč. zák. avizuje dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní
posouzení věci, ve skutečnosti i v této části uplatnila dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podstatu jejích
dovolacích námitek totiž i zde tvoří výtky týkající se nesprávně zjištěného
skutkového stavu věci, kdy dovolatelka oproti soudům obou stupňů prosazuje
názor, že ČOV byla v nefunkčním technickém stavu, že zařízení Aqua Pure
kontaminovalo vodu určenou pro přípravu kojenecké stravy bakteriemi, že
docházelo k její dodatečné chloraci, během níž se zvyšovala koncentrace
dusičnanů převyšujících povolenou míru, v důsledku čehož bylo zdraví kojenců
ohroženo, že kvalita bazénové vody byla v rozporu s příslušnou vyhláškou a že v
Reportáži nezaznělo, že žalobkyně vypouští do kanalizace infekční vodu. Pokud
je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom
směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně)
nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by dospět i k odlišnému právnímu
posouzení věci a rozhodnout v její prospěch. Jak již bylo výše vyloženo,
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít.
Jelikož dovolání není přípustné, nezabýval se Nejvyšší soud vadou řízení,
kterou dovolatelka uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud je
proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na
nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl ÚS 25/12. Jelikož
žalovaná z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání),
že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalobkyni právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování
advokátem za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 12.500,- Kč
podle § 7 bodu 6 za použití § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
paušální částky ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH ve
výši 2.688,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 15.488,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu