30 Cdo 1286/2013

30 Cdo 1286/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a

soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce

JUDr. M. D., zastoupeného Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v

Liberci, Sokolovské nám. 312/1, proti žalované obchodní společnosti Ringier

Axel Springer CZ a.s., se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČO 40766713,

zastoupené JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na

Kozačce 7, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37

C 125/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne

22. května 2012, č.j. 1 Co 55/2012-214, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2012, č.j. 1 Co

55/2012-214, se ve výrocích I. a II. zrušuje, a věc se vrací v tomto rozsahu

uvedenému soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalované proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 22. května 2012, č.j. 1 Co 55/2012-214, se odmítá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2011, č.j. 37 C

125/2008-194, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná do 1 měsíce od právní moci

rozsudku zajistila na vlastní náklady v deníku Blesk uveřejnění omluvy ve

znění: „Omlouváme se plk. JUDr. M. D. okresnímu řediteli Policie ČR za to, že

jsme o něm dne 11. 7. 2008 nepravdivě uvedli, že předvedl policejní zvůli

zaparkováním před pekárnou v České Lípě na místě vyhrazeném pro invalidy“.

Výrokem II. zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku

200.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 občanského

zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů

řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v deníku Blesk byl dne 11. července

2008 zveřejněn článek s titulkem „Takhle parkuje šéf policie!“, v jehož textu

spatřuje žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do

práva na čest a vážnost ve společnosti. V článku je uvedeno mimo jiné, že

„další případ policejní zvůle předvedl ředitel Liberecké policie M. D., když

zaparkoval vůz na místě vyhrazeném pro invalidy“. Následující den byl v témže

deníku zveřejněn článek s titulkem „Tuhle značku nedodržujte“, v němž je

uvedeno, že na označeném místě lze parkovat bez postihu, neboť označení

parkoviště vyhrazeného pro invalidy vodorovnou dopravní značkou nestačí, není-

li doplněno svislou značkou. Soud shledal, že žalobce zaparkoval vozidlo na

místě vyhrazeném pro invalidy, i když se nejednalo o místo vyhrazené pro

invalidy právními předpisy. Zřejmá vůle majitele pozemku však byla předmětné

místo pro invalidy vyhradit, což by měl žalobce ve své funkci respektovat a

dodržovat. Výraz „policejní zvůle“ posoudil soud prvního stupně jako hodnotící

soud, mající reálný základ v jednání žalobce. Vysvětlení ve druhém článku

považoval za dostatečnou satisfakci pro žalobce. Při úvaze o eventuální peněžní

satisfakci žalobce netvrdil ani neprokázal, že by mu zvlášť závažná újma

vznikla, přičemž uzavřel, že současný zdravotní stav žalobce je dlouhodobější

záležitostí a neúspěch ve výběrovém řízení není v příčinné souvislosti s

uvedeným článkem. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2012, č.j. 1

Co 55/2012-214, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že uložil žalované zajistit na vlastní náklady v deníku Blesk

uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouváme se plk. JUDr. M. D. za to, že jsme o něm

dne 11. 7. 2008 jako o okresním řediteli Policie ČR uvedli, že předvedl

policejní zvůli zaparkováním před pekárnou v České Lípě na místě vyhrazeném pro

invalidy;“ a současně uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové

újmy 200.000,- Kč. Výrokem II. změnil výrok IV. o povinnosti zaplatit náhradu

nákladů řízení a výrokem III. zrušil výrok III. soudu prvního stupně a věc mu

vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, aniž

bylo třeba je v řízení opakovat, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Pokud soud prvního stupně uzavřel, že žalobce parkoval na místě, které nebylo

řádným a předepsaným způsobem označeno jako vyhrazené parkoviště, nemohl se tak

žalobce dopustit protiprávního jednání. Jestliže přesto žalovaná v druhém

článku označila žalobce za toho, kdo spáchal dokonce přečin, tedy ještě

závažnější porušení práva z oblasti trestního práva, než je přestupek (srov. §

14 odst. 1,2 tr. zák.), jde o nepravdivé obvinění, představující neoprávněný

zásah proti právu na čest a důstojnost žalobce, které je způsobilé snížit

důstojnost a vážnost žalobce ve společnosti ve značné míře.

Při úvaze o výši

nemajetkové újmy uvedl, že samo zveřejnění nepravdivého obviňujícího článku

doprovázeného fotografiemi žalobce a jeho vozu, představuje objektivně snížení

důstojnosti a vážnosti žalobce ve společnosti ve značné míře, přičemž podle

názoru odvolacího soudu, nemůže být článek otištěný následující den

zadostiučiněním, a to ani dílčím, naopak jej lze pokládat za další pokračování

dehonestace žalobce, neboť mimo jiné znovu opakuje závěr článku z předchozího

dne o přečinu žalobce. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 20. července

2012 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 17. září 2012 včasné

dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že je

řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci /§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./ a že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci /§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./. Dále dovolání vychází

i z ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., neboť se dovolatelka domnívá že

rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v

provedeném dokazování. Předně namítá, že odvolací soud pochybil, když

konstatoval, že žalovaná v článku označila žalobce za osobu, která spáchala

přečin ve smyslu § 14 odst. 1 a 2 tr. zákona, tedy závažnější porušení práva

než přestupek. Odvolací soud totiž podle názoru dovolatelky nevzal v úvahu, že

rozdělení trestných činů na „přečiny“ a “zločiny“ zavedl až zákon č. 40/2009

Sb. (trestní zákoník). Dřívější trestní zákoník, účinný v době uveřejnění

článku, neznal pojem „přečin“. Navíc ze samotného kontextu článku je naopak

zřejmé, že pojem „přečin“ je v textu užit pouze jako čin, který je v rozporu s

morálkou a ani žalobce netvrdil takový význam tohoto pojmu. K tomu ještě

dodává, že závěr o tom, že by žalovaná měla v článku tvrdit, že se žalobce

dopustil trestného činu, je závěr skutkový. Pokud však odvolací soud neprovedl

v tomto smyslu důkaz článkem a vycházel ze skutkových závěrů soudu prvního

stupně (který uvedl, že žalovaná v článku netvrdila, že by se měl žalobce

dopustit protiprávního jednání), dopustil se odvolací soud i procesního

pochybení ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. Dále se dovolatelka domnívá, že článek

nemohl žalobce poškodit, když hned následující den byla uveřejněna informace,

která případné neúplné sdělení doplňovala tak, že žalobce se svým jednáním

nemohl dopustit porušení právních předpisů. Toto uvedení na pravou míru nevzal

odvolací soud v úvahu ani při stanovování výše finančního zadostiučinění.

Přitom dovolatelka je právě přesvědčena, že uveřejněním dalšího článku poskytla

žalobci zadostiučinění ve smyslu § 13 odst. 1 obč. zák. Navíc pokud je v

médiích v jiné souvislosti o žalobci uváděno, že je obviněn a následně

obžalován ze spáchání trestného činu přijímání úplatků, zneužití pravomoci

veřejného činitele apod., nemůže jej poškodit kritika vztahující se k tomu, že

parkoval na místě označeném symbolem invalidy.

Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek

odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání nebylo podáno

vyjádření.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak (s

výjimkou ustanovení § 243c odst. 3 o.s.ř.) ze znění tohoto procesního předpisu

účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že dovolání bylo podáno

oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1

o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je

charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a

odst. 1 o.s.ř., přičemž proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu

přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1

až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že potud je toto dovolání důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího

soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího

návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání

přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229

odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným

vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i

tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své

osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i

soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné

občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické

osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či

již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce

neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě

zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního

případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od

tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout

přiměřené zadostiučinění. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k

jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku

nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická

osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do

práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a

aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které

zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a

povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do

práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i

mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její

důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve

společnosti (viz např.

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002,

sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není

vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku,

ale postačí, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit

práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek

Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za

nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako

předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně

způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen

ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento

zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence

příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické

osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v

rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení tak v těchto

případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její

vážnosti ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k

neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k

dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou

újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve

snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou

zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené

fyzické osoby. Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou

jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných

zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory

však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se

názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně

uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter

korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo

meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud

ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle

čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je zásadně rovno

základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96,

Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355),

přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu

jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým

(obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a

usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V případech typově příbuzných projednávané věci je vždy nezbytné zkoumat míru

(intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní

cti a dobré pověsti), a v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace

a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich

ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s

porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná

souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo

uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá

zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To v

souvislosti těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice

zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva,

nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nutně nemusí automaticky znamenat

neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy,

jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost

a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou

intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat. V souzené věci tak bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného

případu zvážily, zda sporné výroky žalované dosahují takové intenzity, že

zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci

přiměřené. Lze odkázat na to, že k problematice svobody projevu existuje bohatá

judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), v níž je

vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány

nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10

odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a

jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako

jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody

ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace" nebo

"myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité,

ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak

tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není

demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti,

pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu

ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit

informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z

ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření

informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82,

odst. 41). Ústavní soud v typově obdobných věcech připomíná, že tato

judikatura slouží jako inspirativní zdroj rozhodování. Česká republika se v

článku 1 odst.

1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na

úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové

neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných

náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu

materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu,

lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů,

ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena

všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty

ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců

či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí

celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie,

neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje

na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace

může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či

vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním

stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost

odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek

informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení

tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně

přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak

osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti. Z dovoláním napadeného rozsudku (resp. jeho výroku I. ve věci samé) odvolacího

soudu vyplývá, že odvolací soud vyloženým zásadám plně nedostál. Jde především

o to, že odvolací soud se nevypořádal s výše vyloženými zásadami. Fakticky tak

neporovnal v souzeném případě míru nutnosti respektovat právo na ochranu

osobnosti s právem na informace. V souvislosti s jím zmiňovaným termínem

„přečin“ pak nepřihlédl ani k tomu, že je obecně přijímanou zásadou, že u zpráv

tisku se zcela rigorózně nevyžaduje bezpodmínečná přesnost užitých výrazů,

takže zcela nepochybně nebylo důvodu akcentovat trestněprávní význam tohoto

výrazu. Nadto napadený výrok ve věci samé má ve své podstatě charakter

překvapivého rozhodnutí, kdy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně

dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo k zásahu do práva na ochranu

osobnosti žalobce a sám pak rozhodl o přisouzení náhrady nemajetkové újmy v

penězích v jeho prospěch. Protože tedy nelze tento rozsudek považovat ve výroku ve věci samé za správný,

Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem

o.s.ř. v této části a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a

věc vrátil v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243b

odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolatelka též výslovně dovoláním napadá výroky II. a III. rozsudku odvolací

ho soudu a nedoceňuje tak, že ustanovení § 236 až § 239 o.s.ř. přípustnost

dovolání proti výrokům tohoto typu neupravuje.

Dovolacímu soudu proto nezbylo,

než dovolání v této části odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218

písm. c) téhož zákona). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem

dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.), přičemž rozhodne

také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§

243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.