30 Cdo 3263/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce Doc. Ing. J. S., CSc., zastoupeného advokátem, proti
žalovanému Mgr.
M. B., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 23 C 118/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 3. května 2006, č.j. 1 Co 235/2005-60, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit
na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 4.820,- Kč jeho
zástupci, advokátu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. srpna 2005, č.j. 23 C
118/2004-37, zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným uveřejnit na své
webové stránce omluvu ve znění: „Omlouvám se doc. Ing. J. S., CSc., za to, že
jsem
o něm na této webové stránce před volbami do Senátu České republiky na podzim
2004 uveřejnil nepravdivá a znevažující tvrzení, že byl učitelem
marxismu-leninismu na VŠE, který si hned po revoluci navlékl dres liberála,
označil jsem ho jako taky kandidáta a v souvislosti s jeho osobou jsem uvedl,
že doba patnácti let po revoluci je příliš krátká na to, aby se lidé, jejichž
základní schopností je manipulace s lidmi a fakty, prali znovu o moc. Mgr. M.
B.“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne
3. května 2006, č.j. 1 Co 235/2005-60, kterým napadené rozhodnutí podle
ustanovení
§ 219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se danou věcí zabýval ve
značné šíři (včetně přihlédnutí ke konkrétním historickým okolnostem). Dovodil
pak, že výrok žalovaného, že žalobce byl učitelem marxismu-leninismu je
tvrzením ve své podstatě pravdivým. Připomněl „principy“, na nichž byla
zbudována bývalá Československá republika, a které ovlivňovaly fungování celé
tehdejší společnosti v této zemi a citelně zasahovaly oblast školství (včetně
vysokoškolského). Samotná politická ekonomie byla součástí marxisticko-leninské
ideologie. Odvolací soud proto dovodil, že i když žalobce nepřednášel přímo
marxisticko-leninskou filosofii, ani vědecký komunismus, ale pouze složku
tehdejší politické ekonomie, šlo (tak) o součást marxismu-leninismu. Žalobce
proto nepochybně vyučoval marxismus-leninismus, takže výrok, že byl učitelem
marxismu-leninismu není nepravdivý. Odvolací soud jinak se soudem prvního
stupně souhlasil v tom, že sporným výrokem nedošlo ke snížení cti a důstojnosti
žalobce ve společnosti. V této souvislosti připomněl, že žalobce byl až do
změny státního režimu dlouhodobým členem KSČ, který se podílel na prosazování
její ideologie (a to jak jako člen této strany, tak i jako učitel).
Odvolací soud pak další sporné výroky posoudil jako hodnotící úsudky
mající pravdivý základ. Pokud žalobce jako člen strany a (vysokoškolský) učitel
začal
po změně totalitního komunistického režimu zastávat opačné liberálně ekonomické
názory a postoje, pak výrok o tom, „že po revoluci navlékl dres liberála, který
je také kandidátem, a že po patnácti letech po revoluci je příliš krátká doba
na to, aby se lidé, jejichž základní schopností je manipulace s lidmi a fakty,
prali o moc“, má na základě těchto skutečností pravdivý a reálný základ.
Odvolací soud konečně zdůraznil, že všechny výroky o žalobci byly proneseny v
rámci volební kampaně do Senátu ČR v roce 2004. Žalobce i žalovaný vystupovali
jako politici, kteří soupeřili o zvolení do ústavních funkcí. Z tohoto důvodu
proto jsou hodnotící úsudky o žalobci zřetelnou kritikou nevybočující z mezí
volební soutěže a sloužící k připomenutí skutků a přiblížení charakteru žalobce
jako politika občanům, o nichž by v případě volebního úspěchu spolurozhodoval.
S přihlédnutím k ustanovení § 11násl. občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se
proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti podané žaloby.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce dne
20. července 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20. září 2006 včasné
odvolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Je přesvědčen, že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatel především nesouhlasí, pokud odvolací soud fakticky dospěl k závěru,
že byl učitelem marxismu-leninismu na Vysoké škole ekonomické. Mimo jiné
poukazuje na to, že tento názor by ve svých důsledcích znamenal, že každého
pedagoga z tehdejší doby by bylo možno označit za učitele marxismu-leninismu.
To, že někdo byl takovým učitelem, je proto možno učinit jen na základě řádných
skutkových zjištění o obsahu jím prováděné výuky. Za nesprávný považuje
dovolatel i závěr o tom, že je hodnotovým soudem tvrzení, „že oblékl dres
liberála až po revoluci, a že je osobou, jejíž základní schopností je
manipulace s lidmi a fakty“, a že je nelze přezkoumávat z hlediska jejich
pravdivosti. Přitom výklad pojmu „hodnotový úsudek“ není ani v judikatuře
Ústavního soudu vykládán jednotně. Rozhodujícím hlediskem je však prokázání
pravdivosti či nepravdivosti posuzovaného tvrzení. V dané případě je pak možno
prokázat, zda je dovolatel takovou osobou, o níž se zmiňuje sporné tvrzení či
není. Každý člověk musí být současně posuzován podle svého skutečného chování a
nikoliv podle toho, ke které skupině po určitou dobu patřil. V opačném případě
by šlo o aplikaci kolektivní viny.
Dovolatel proto požaduje, aby napadený rozsudek a rozsudek soudu prvního stupně
byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaný vyjádřil podáním ze dne 12. října 2006, v němž
se s rozhodnutím odvolacího soudu plně ztotožňuje. Současně připomíná, že
žalobce ve skutečnosti napadá především skutkové závěry odvolacího soudu. Proto
je dána otázka oprávněnosti (přípustnosti) tohoto dovolání. Navrhuje proto, aby
dovolání bylo odmítnuto, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího
řízení.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno
obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se
zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1
písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu
prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně případně nepředcházel jiný,
a odvolacím soudem později zrušený, rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné
jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu
tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí
odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo
která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-
li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je,
že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242
odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního
významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Ač žalobce v dovolání výslovně uvádí, že napadené rozhodnutí
spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, některé jeho výtky se ve své podstatě
vztahují též ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v daném řízení. Zde pak je
třeba zdůraznit, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237
odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.
nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když
dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel
napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3
o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad
řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena
jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter
rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění
dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu
např. uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska
úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzeném případě).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve
spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek
právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto např. ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2
písm. b/ o.s.ř., je třeba jej vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno
nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde
především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13
o.z. přichází v úvahu u zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným
osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. O takový případ, jak zdůraznil a
zdůvodnil odvolací soud, v souzené věci nejde.
Je jistě nezpochybnitelnou skutečností, že práva na ochranu osobnosti se
mohou domáhat všichni občané, tedy i politikové a ostatní veřejně činné osoby.
Měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů týkajících se
těchto osob jsou však mnohem „měkčí“. Je to dáno skutečností, že osoba
vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně
známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní
tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu,
spravující (nebo mající spravovat) veřejné záležitosti. Zde je volen
benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací
soukromé povahy, resp. hodnocení jejího jednání právě pro posouzení
způsobilosti jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě
obstarávat věci veřejné, přičemž na takovouto osobu jsou kladeny náročnější
požadavky. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí
souviset s veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (resp. v případě
volebního boje – má vykonávat). Hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší
u politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od posledně jmenované, politik
nevyhnutelně a vědomě předkládá široké veřejnosti ke kontrole každé své
slovo a čin, a v této souvislosti proto musí projevit vyšší stupeň tolerance.
Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy
nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek
zmíněné ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o
politických tématech (obdobně srovnej nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04).
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že
odvolací soud z naznačených zásad při svém rozhodování fakticky vycházel. Je
totiž zřetelně seznatelné, že sporem dotčené výroky byly učiněny v rámci
předvolebního boje v souvislosti s kandidaturou účastníků do Senátu Parlamentu
České republiky a byly míněny jako kritika dřívějších (a současně i aktuálních)
politických postojů žalobce, resp. jeho povahových rysů. Odvolací soud pak
přiměřenost těchto (byť ve všech detailech ne zcela přesných) výroků skutkově
zdůvodnil. Přitom je nezbytné brát v úvahu již vyloženou zásadu předpokladu
menší citlivosti politiků na výroky a kritiku, které se týkají jejich osoby.
Pokud jde o otázku tzv. hodnotového soudu, bylo třeba v prvé řadě odlišit, zda
se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené
na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá
o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí
dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá
informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není
podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by
odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud
naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá
určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to
na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze
jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé
informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do
osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda
primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce
pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99,
podle něhož k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít
i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé
zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do
osobnostních práv; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje
mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže
(2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu
takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze.
Proto je třeba za tohoto stavu se ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, který
z výše vyložených zásad vycházel, že není dán předpoklad odpovědnosti
žalovaného podle ustanovení § 13 o.z. Z uvedeného důvodu tedy není možno
napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní
význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.,
a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání
žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm.
c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první
o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané
dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř.
ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím
řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto
řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §
11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.
177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba
odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem
prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky
(ve znění novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. s účinnosti od 1. září
2006) činí sazba odměny ve věcech osobnostních práv, není-li požadována náhrada
nemajetkové újmy 15.000,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze
jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této
vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalovaného snížit o 50 %, t.j. na
částku 7.500,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla
uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky
dále snížena o 50% na 3.750,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za
zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu
hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalovaného proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů
dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 4.050,- Kč, která je po úpravě o 19% daň
z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, představována částkou
4.820,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. dubna 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu