30 Cdo 5021/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v
právní věci žalobce JUDr. P. V., soudce, proti žalované obchodní společnosti
VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla
Otakara II. č. 8/5, zastoupené Mgr. Tomášem Hübnerem, advokátem se sídlem v
Praze 2, Americká 17, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 11 C 41/2007, o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 2008, č.j. 1 Co 165/2008-172, takto:
I. Dovolání žalované proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se odmítá.
II. Dovolání žalované proti části výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. února 2008,
č.j. 11 C 41/2007-97, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zdržet
se informování o aktivitách občanského sdružení Občanské sdružení pro
ekologickou dopravu na Děčínsku (Podpora železnic) – SED, o.s., zveřejňování
informace o výkonu funkce soudce žalobcem. Výrokem II. uložil žalované
otisknout vlastním nákladem v Děčínském deníku omluvu, a to nejdále na straně
č. 9 do čtrnácti dnů od právní moci rozsudku, ve znění: „Vydavatelství
VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., divize SEVER, odštěpný závod, se omlouvá JUDr. P. V.,
že uveřejnilo v Děčínském deníku dne 14. května 2007 tvrzení o tom, že JUDr. P.
V. zákeřně a zbaběle zastrašuje novináře, a to v článku s obsahem, v němž je
jmenován JUDr. P. V., a který má název „Děčínští aktivisté používají praktiky
hodné mafie, na novináře to naštěstí neplatí“ Tímto tvrzením Vydavatelství
VLTAVA – LABE – PRESS, a.s. divize SEVER, odštěpný závod, urazil čest a
znevážil společenské postavení JUDr. P. V. Výrokem III. ve zbývající části
požadovaného textu omluvy soud prvního stupně žalobu zamítl. Zamítl též žalobu,
aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v
penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) částku 100.000,- Kč (výrok IV.) Rozhodl též o náhradě nákladů řízení
(výrok V.). K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 5. srpna 2008,
č.j. 1 Co 165/2008-172, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
výroku II. ve věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby znění omluvy
obsahovalo text „divize SEVER“, „Tímto tvrzením vydavatelství VLTAVA – LABE –
PRESS, a.s., divize SEVER, odštěpný závod, urazil čest a důstojnost a znevážil
společenské postavení JUDr. P. V.“; ve zbývající části tento výrok potvrdil. Výrokem II. odvolací soud změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně tak,
že uložil žalované zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč; jinak v této části
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 11 násl. obč. zák. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, který v uvedení profesní funkce žalobce
v článcích žalované, zaměřených na aktivity Občanského sdružení pro ekologickou
dopravu na Děčínsku, nedovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Uveřejněná informace, že žalobce je soudce, a to i bez spojení s výkonem
soudcovské funkce, není dehonestující a nelze ji považovat za chráněný osobní
údaj. Odvolací soud poukázal na to, že jestliže je žalobce soudcem, je nutno ho
považovat za osobu veřejného zájmu, v důsledku čehož musí počítat se zvýšenou
pozorností k jeho osobě, s nejrůznějšími kritikami a hodnoceními, a to nejen v
oblasti profesní, ale i osobní. Podle ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002
Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, je soudce povinen
zdržet se všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce, nebo ohrozit
důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů nejen při výkonu
funkce, ale i ve svém občanském životě. Jestliže se žalobce, jak bylo
prokázáno, angažuje (a do 5. května 2007 angažoval dokonce jako předseda
označeného občanského sdružení) ve věci, přinejmenším regionálního významu, tj. v případu dálničního přivaděče, stal se osobou veřejného zájmu i z tohoto
pohledu. Tím, že současně vykonával soudcovskou funkci, lze podle odvolacího
soudu předpokládat zájem duplicitní. Jestliže žalobce proti záměru dálničního
přivaděče veřejně vystupoval, musel být rovněž srozuměn s tím, že toto jeho
jednání bude posuzováno, a že mohou být kladeny i otázky (k čemuž skutečně
následně ve vztahu k ministerstvu spravedlnosti došlo) týkající se v jeho
případě možného střetu zájmů, konkrétně slučitelnosti jeho jednání s výkonem
soudcovské funkce. Z tohoto pohledu proto podle názoru odvolacího soudu nelze
vytýkat žalované to, že v předmětných článcích (ze dne 13. července, 5. dubna a
14. května 2007) uváděla profesní zařazení žalobce. Odvolací soud proto shodně
se soudem prvního stupně neshledal v tomto jednání žalované neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobce.
Neoprávněný zásah do práva žalobce na čest a důstojnost shledal ovšem odvolací
soud v žalovanou užitých výrazech „zákeřnost, zbabělost a zastrašování“,
obsažených v článku „Děčínští aktivisté používají praktiky hodné mafie, na
novináře to naštěstí neplatí“. Z kontextu tohoto článku se totiž podle názoru
odvolacího soudu uvedené výrazy vztahují k žalobci, neboť žalobce, spolu s
označením, že je soudce, je v něm jmenován a přičítání označených praktik k
němu je zjevné i ze závěru, kdy pisatelka článku čeká mimo jiné na odpověď
ministra spravedlnosti, zda uvedené praktiky jsou běžným postupem u soudců. Odvolací soud poukázal na to, že pro užití difamujících výrazů podsouvajících
žalobci nečestné jednání, není podklad v článku uveřejněném předtím na
internetových stránkách označeného občanského sdružení s názvem „Pohled
novinářky K. z ptačí perspektivy aneb bez Deníku s Deníkem“, jehož součástí
byla i fotografie domu, v němž jmenovaná bydlí. Tento článek nebyl podepsaný, a
byť lze podle odvolacího soudu usuzovat na autorství označeného občanského
sdružení, nebylo prokázáno, že by žalobce byl jeho pisatelem, resp. že by o něm
vůbec věděl. Nadto tento článek neobsahoval žádné expresivní výrazy ve vztahu
ke jmenované žurnalistce; pouze poukazoval na to, že je třeba se na věc dívat
nejen ze svého pohledu (zřejmě z bydliště jmenované), ale i z více pohledů. Odvolací soud pak dovodil důvodnost omluvy jako prostředku ochrany proti
neoprávněnému zásahu, aby se tím žalobci dostalo morální satisfakce před
shodným okruhem čtenářské veřejnosti. Neshledal však z hlediska ustanovení § 13
odst. 1 obč. zák. přiměřené, aby omluva obsahovala označení odštěpného závodu
žalované a aby v ní byly uvedeny důvody pro uveřejnění omluvy. Při posouzení uplatněného nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že jsou dány
předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalobce (totiž)
musel informovat o věci předsedu soudu, přičemž je logické, že s článkem se
seznámila řada lidí ze žalobcova pracovního, soukromého a společenského okruhu. Ač nebyl prokázán konkrétní dopad na soukromí, popřípadě profesní život
žalobce, nebylo možno podle soudu přehlédnout, že pro rozhodnutí je postačující
způsobilost neoprávněného zásahu narušit, popřípadě ohrozit osobnostní práva. Jestliže se k žalobci vztahují dehonestující výrazy vyjadřující nečestné
jednání (zákeřnost, zbabělost, zastrašování, praktiky mafie) a je přitom
zdůrazněno jeho soudcovské povolání, došlo podle názoru odvolacího soudu z
objektivního pohledu ke snížení jeho cti, důstojnosti a vážnosti ve společnosti
ve značné míře. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy odvolací soud
přihlížel především k tomu, že žalobci se dostává morálního zadostiučinění,
které je zejména způsobilé odstranit následky neoprávněného zásahu uvedením
věci na pravou míru právě před čtenářskou veřejností.
Odvolací soud přihlédl i
k tomu, že žalobce sám využil možnost obrany, když podal na šéfredaktorku
žalované trestní oznámení pro pomluvu a že na internetových stránkách výše
zmíněného občanského sdružení byl uveřejněn článek „I chování novinářky A. K. z
Děčínského deníku má své hranice“, reagující právě na článek žalované ze 14. května 2007, zejména ve vztahu ke schopnosti jmenované vykonávat novinářskou
práci v případě páté varianty dálničního přivaděče. Protože pak náhrada
nemajetkové újmy v penězích slouží pouze k doplnění morálního zadostiučinění, k
vyvážení vzniklých následků, odvolací soud shledal za přiměřenou a odpovídající
okolnostem dané věci, částku náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši
50.000,- Kč. Uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 27. srpna 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu – konkrétně proti části jeho výroku I,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a proti části výroku II,
pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podala žalovaná dne 27. října 2008 včasné dovolání. Má za to, že v případě výroku I., pokud jím byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), zatímco u
druhého výroku, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je
přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Dovolatelka odkazuje na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelka se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu a poukazuje na to, že
žalobce jako soudce – tedy reprezentant veřejné moci – může být objektem i
neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích, přičemž je třeba předpokládat
vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Dovolatelka poukazuje na to, že princip nezávislého, nestranného a
spravedlivého rozhodování je zásadním principem fungování soudní moci a je
zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip
dodržovat. V posuzovaném případě byl význam těchto zásad ještě zvýšen
duplicitou veřejného zájmu v důsledku přijetí funkce předsedy ekologického
sdružení. Podle názoru dovolatelky měl odvolací soud na zjištěný skutkový stav
aplikovat ustanovení § 13 obč. zák., resp. vyvodit závěr o neexistenci
neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce nikoli pouze ve vztahu k
informaci o jeho profesním zařazení. S ohledem na postavení žalobce,
související s širší hranicí přípustnosti kritiky, vyšším stupněm tolerance a
nadhledu, měl soud dospět k právnímu závěru, že v souzeném případě k
neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce vůbec nedošlo, a to i pro
další výluku takovéto odpovědnosti, a to pro výkon subjektivních práv a plnění
právních povinností tiskem podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, se
kterým se pojí právo veřejnosti tyto informace a myšlenky přijímat. Princip
volnější ochrany veřejně činných osob podle dovolatelky nezná a neprovádí
žádnou kategorizaci mezi jednotlivými profesemi, funkcemi či pozicemi.
Jestliže
tedy odvolací soud při závěrech vedoucích k napadenému rozsudku fakticky
kvalifikoval okolnost, že žalobce vykonává veřejnou funkci jako soudce, a to
nikoliv jako skutečnost liberující, ale naopak jako přitěžující, dostal se tak
do rozporu s principem širších mezí kritiky osob veřejného zájmu, s § 13 obč. zák. a jeho správnou aplikací, stejně tak jako s rozhodovací činností Ústavního
soudu a Nejvyššího soud ČR. Dovolatelka považuje předmětnou kritiku za
přípustnou, užitá spojení a výrazy za pohybující se v povolených mezích, a
odpovídající okolnostem, za nichž k publikaci došlo. Připomíná požadavky, jež
je možné reálně klást na tisk i na již zmíněnou širší toleranci s ohledem na
veřejné postavení žalobce. Dovolatelka je též přesvědčena, že žalobce jako
předseda ekologického sdružení minimálně v morální rovině odpovídal i za úkony
(veřejné projevy a informace) tohoto sdružení, takže mohl být zcela oprávněně
spojen s výše zmíněným nepodepsaným článkem „Pohled novinářky K. z ptačí
perspektivy, aneb bez Deníku s Deníkem“. Dovolatelka v dovolání dále mimo jiné
poukazuje na skutečnost, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích krátily a
opravovaly znění přiznané omluvy. Pokud se týče přisouzené náhrady nemajetkové
újmy v penězích, pak má dovolatelka za to, že v řízení nebyl prokázán žádný
významný konkrétní dopad na soukromí, popřípadě profesní život žalobce. K
posouzení abstraktního ohrožení práv žalobce namísto prokazatelné, reálné újmy,
má dovolatelka principiální výhrady. Tvrdí též, že řízení bylo postiženo
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení pokud se týkalo označení žalované. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze (v dotčených
výrocích) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K podanému dovolání bylo žalobcem podáno písemné vyjádření, v němž se s
napadeným rozsudkem ztotožnil. Navrhl proto, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 14. ledna 2011, č.j. 11 Nd
456/2010-5, podle ustanovení § 14 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 16 odst. 1
téhož zákona rozhodl o tom, že soudci Nejvyššího soudu České republiky JUDr. František Ištvánek, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D., nejsou
vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u označeného soudu pod
sp.zn. 30 Cdo 5021/2008. Dovolací soud po té přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř.,
přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky vyžadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s
diferencovaným závěrem. U výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl rozsudek soudu
prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé, je dána přípustnost podaného
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
V této části Nejvyšší
soud ČR, jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto napadené rozhodnutí přezkoumal
v souladu s ustanovením § 242 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání není
opodstatněné. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu
dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají. Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se
vztahuje na případy, kdy řízení je postiženo procesní vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle jako dovolací důvod uplatněného ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze pak dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva
na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná,
jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Nesprávné
právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li
určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Užitým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze namítat, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem,
který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení
najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z
přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický
rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění
nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek
1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž
napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost
lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu,
jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení,
není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl
uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý,
že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše
uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění. Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které
zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a
povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem je v
zásadě např. každé nepravdivé tvrzení, které zasahuje práva chráněná
ustanovením § 11 násl. obč. zák.
(srovnej Zprávu Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1967, sp.zn. Prz 33/67). Neoprávněným zásahem do práva na ochranu
osobnosti je tak jednání směřující proti osobní i mravní integritě fyzické
osoby, které je objektivně způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a
které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002, sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro
úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není vyžadováno vyvolání
konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku, ale postačí, že
zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit práva chráněná
ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002). Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad
odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat
nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti
fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné
souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j. s právním řádem. Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto
ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle
prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo
na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Přiznání zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. předpokládá splnění konkrétních zákonem kvalifikovaných předpokladů:
- morální zadostiučinění se musí jevit v konkrétním případě nepostačujícím a
tím již neúčinným,
- neoprávněným zásahem v konkrétním případě musí dojít ke snížení důstojnosti
fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře. U první z uvedených podmínek pro úspěšnost požadavku na přisouzení takovéto
relutární satisfakce musí být spolehlivě prokázáno, že tu jsou okolnosti
dokládající, že v posuzovaném případě nepostačuje zadostiučinění podle § 13
odst. 1 o.z., a to zejména např. z hlediska povahy neoprávněného zásahu a
způsobu provedení, z hlediska intenzity trvání, rozsahu i ohlasu nepříznivých
následků, které postiženému vznikly. Druhý ze zmíněných předpokladů případného přisouzení finančního zadostiučinění
vyžaduje, aby bylo především zjištěno, že jde o takovou újmu na osobnosti
fyzické osoby, kterou je objektivně třeba posuzovat vzhledem ke konkrétní
situaci, za které k neoprávněnému došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního
kritéria), jakož i s přihlédnutím k osobě postižené fyzické osoby – zejména
např. k jejímu věku, jejímu postavení, apod. (tzv. diferencované uplatnění
objektivního kritéria). Je tak třeba především ověřit, zda postižení,
intenzita, rozsah, trvání, resp. veřejný ohlas nepříznivého následku
spočívajícího ve snížení lidské důstojnosti a vážnosti fyzické osoby ve
společnosti, jsou závažné. Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení v těchto
případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její
vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní
situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo,
jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě lze spolehlivě dovodit, že by
nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku
spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti,
pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě
a v postavení postižené fyzické osoby. Současně je třeba též vždy vzít v úvahu, že relutární satisfakce má subsidiární
funkci a nastupuje až tehdy, kdy se morální zadostiučinění ukáže, ať zcela nebo
zčásti, jako nepostačující a tak neúčinné (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří
Švestka, Prostředky občanskoprávní ochrany občanů, Právo a zákonnost 6/1991,
str. 330 násl., Prof. JUDr. Karel Knap, CSc., Prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc. a
kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004,
str. 186). V posuzovaném případě bylo nutno zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení
základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti) v kontextu s
právem na svobodou projevu a s právem na informace, a to se zřetelem na
požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Bylo zde
nutno vzít mimo jiné v úvahu, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické
osoby dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry
existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě
přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické
společnosti nelze tolerovat.
Současně bylo nutno respektovat určitá specifika
běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na
rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých případech musí -
především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem -
přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího tvrdit, že každé
zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv
dotčených osob. Nelze tak trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a
klást tím na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Významné
proto musí vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě
(obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99). K problematice svobody projevu existuje četná judikatura Evropského soudu pro
lidská práva, v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její
meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy
vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a jednak práva třetích osob. Svoboda projevu je chápána jako
jeden ze základních kamenů demokratické společnosti. Svoboda projevu platí
nejen pro "informace" nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za
neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či
znepokojují. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti u tisku. Ten sice
nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných,
nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se především
politických záležitostí, ale i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Úlohou tisku je nejen šíření informací a myšlenek, ale veřejnost má současně na
poskytování těchto informací a myšlenek právo. Tisk (ale i ostatní informační média) informují o záležitostech veřejného zájmu
a zároveň i upozorňují na případné negativní jevy ohrožující chod demokratické
společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany
příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující
nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění
negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení
společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů
a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na
informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti
intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické
společnosti. Svoboda projevu ovšem není bezbřehá. Je omezena jednak chráněnými zájmy podle
článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými právy a
svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve smyslu
článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10 Listiny.
Při střetu základního politického práva na informace a jejich šíření s právem
na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, která stojí na
stejné úrovni, je třeba s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého
případu pečlivě zvážit, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před
právem druhým. Je proto třeba na základě konkrétních okolností daného případu
zvážit, zda posuzovaný výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na
ochranu osobnosti dané osoby, či zda je konkrétní situaci přiměřený. V souvislosti se zkoumáním přiměřenosti určitého výroku je třeba v prvé řadě
odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky
kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se
opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí
dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že
uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud
tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že
by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému
faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a
přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící
soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na
pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah
do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda
primárním cílem kritiky není hanobení a zneuctění dané osoby.
Z práva na ochranu osobnosti samozřejmě nejsou vyloučeni ani politikové
a ostatní osoby veřejně činné, resp. veřejnosti známé. Měřítka posouzení
skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případě mnohem měkčí
v porovnání s ostatními fyzickými osobami. Je to dáno skutečností, že osoba
vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá
bude pod kontrolou veřejnosti, která se zajímá o její především profesní, avšak
např. i soukromý život apod. a současně je hodnotí, zvláště jedná-li se o
osobu, jejíž činnost se dotýká záležitostí, které lze chápat jako veřejné. Na
tyto osoby jsou z tohoto pohledu kladeny náročnější požadavky a veřejnost je
oprávněna být informována tak, aby měla podklady pro posouzení způsobilosti
této osoby, a to jak např. z hlediska její odbornosti, ale též např. z hlediska
jejích morálních předpokladů vykonávat činnosti dotýkající se veřejných zájmů
apod. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika tak musí souviset s
veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává (obdobně srovnej nález Ústavního
soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 1924/2005, usnesení
téhož soudu ze dne 19. dubna 2006, sp.zn. 30 Cdo 3164/2005, apod.). Vstup do politiky, resp. výkon povolání (funkce), které je spojováno s jeho
posuzováním a hodnocením širší veřejností z hlediska především odbornosti,
nestrannosti, morálních kvalit, ve své podstatě znamená konkludentní souhlas s
větší mírou zveřejňování informací o své osobě, a to nejen informací
pozitivních. Avšak zveřejnění (ať vědomé či nevědomé) nepravdivé informace o
fyzické osobě (včetně osob vykonávajících zmíněné činnosti) je třeba v zásadě
vždy posuzovat jako neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv (obdobně viz
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo
923/2004). Nelze přitom přehlížet, že ústavně zaručené právo vyjadřovat své
názory (čl. 17 Listiny základních práv a svobod) bez ohledu na případně možné
omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 téže Listiny) je již obsahově omezeno právy
jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku
republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či
hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho
ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata
s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Vybočí-li publikovaný názor z
mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí
charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla
ocitá již mimo meze ústavní ochrany (viz např. též nález Ústavního soudu České
republiky ze dne 10. července 1997, sp.zn. III. ÚS 359/96).
Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že odvolací
soud věc posuzoval na základě konkrétních skutkových zjištění v souladu s
uvedenými zásadami, když současně logicky zdůvodnil, proč případně nepostačuje,
aby bylo žalobci poskytnuto pouze morální zadostiučinění ve smyslu ustanovení §
13 odst. 1 o.z. Odvolací soud se správně vypořádal s otázkou, zda v posuzovaném
případě se jednalo o neoprávněný zásah proti právu na ochranu osobnosti
žalobce, přičemž jím učiněný závěr, že tomu tak bylo, se jeví jako odůvodněný. Náležitě též zohlednil i hlediska rozhodná pro posouzení uplatněného nároku na
náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. Konečně, s ohledem na námitky dovolatelky, že řízení trpělo neodstranitelným
nedostatkem podmínky řízení, lze uzavřít, že připojí-li žalobce za označení
účastníka řízení údaj o jeho odštěpném závodu, není takový postup na újmu
určitosti označení účastníka řízení a nelze z něj dovozovat, že by za účastníka
řízení byl označen jen odštěpný závod (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu
ČR ze dne 22. ledna 2002, sp.zn. 21 Cdo 90/2001). Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním je proto třeba
považovat napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku za správný,
neboť nebyl naplněn žádný z dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované v předmětné části podle
ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl. V případě napadeného výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, dovolací soud konstatuje, že dovolání
není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ani
podle písm. b) téhož ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle
ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. o.z. odvolací soud posoudil
v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jak se ostatně podává z již
výše podaného výkladu. Není tak dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud je v dovolání uplatněn též dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky
zásadního významu. V případě uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v
usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání
žalované proto bylo v této části odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o.s.ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 , § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř. ,
když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná, avšak žalobci náklady, na
jejichž náhradu by jinak proti žalované měl právo, v souvislosti s tímto
řízením nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.