30 Cdo 298/2011

30 Cdo 298/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v

právní věci žalobce PhDr. O. Z., zastoupeného JUDr. Alžbětou Prchalovou,

advokátkou se sídlem v Brně, Dřevařská 866/25, proti žalovanému Nezávislému

informačnímu a tiskovému centru na podporu demokratických iniciativ, s.r.o. - v

likvidaci, se sídlem v Brně, Nálepkova 38, identifikační číslo osoby 60735732,

jejímž likvidátorem je P. C., zastoupený JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem se

sídlem ve Frýdku - Místku, K Hájku 122, o ochranu osobnosti, v řízení vedeném u

Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 50/2006, o dovolání žalovaného proti

rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010, č.j. 1 Co

104/2010-150, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2010, č.j. 1 Co

104/2010-150, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2010,

č.j. 24 C 50/2006-85, se zrušují a věc se vrací Krajského soudu v Brně k

dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne

8. ledna 2010, č.j. 24 C 50/2006-85, rozhodl tak, že žalovaný je povinen na

svůj náklad zveřejnit na internetové stránce http://www.cibulka.com omluvu ve

znění: „Omlouváme se panu O. Z., že jsme uvedli jeho jméno v seznamu

spolupracovníků StB, a to jako držitele konspiračního bytu pod krycím jménem

J., protože tento údaj není pravdivý. Pan O. Z. nikdy nebyl držitelem

konspiračního bytu.“ (odstavec I výroku) a současně zamítl žalobu, aby byla

žalovanému uložena povinnost na svůj náklad zveřejnit na internetové stránce

http://www.cibulka.com omluvu a dementi tohoto znění: „Omlouváme se panu O. Z.,

že jsme uvedli jeho jméno v seznamu spolupracovníků StB, a to jako držitele

propůjčeného bytu pod krycím jménem J., protože tento údaj není pravdivý. Pan

O. Z. nikdy nebyl spolupracovníkem StB, ani držitelem propůjčeného

bytu.“ (odst. II výroku). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu, aby byla

žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci nemajetkovou újmu v penězích ve

výši 600.000,- Kč (odstavec III výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odstavec

IV výroku). Soud prvního stupně vyhověl v odst. I výroku žalobě na poskytnutí morálního

zadostiučinění (omluvy) za zveřejnění informace, že žalobce je v seznamu

spolupracovníků Státní bezpečnosti (dále již jen „StB“) uveden jako držitel

konspiračního bytu. Tuto informaci považoval za neoprávněný zásah do

osobnostního práva žalobce, neboť pravdivost tohoto údaje nebyla prokázána a

přiznání morální satisfakce ve formě omluvy se jevilo jako adekvátní, jelikož

zveřejnění nepravdivého tvrzení v této citlivé oblasti je neoprávněným zásahem

do osobnostních práv žalobce. V odstavci II výroku byla žaloba na zveřejnění

omluvy za publikaci informace, že žalobce je v seznamech StB evidován jako

držitel propůjčeného bytu, zamítnuta, neboť v důkazním řízení byla prokázána

pravdivost tohoto tvrzení, a tudíž zveřejněním takového údaje žalovaný nezasáhl

neoprávněně do žalobcových osobnostních práv. Tímto skutkem žalovaný využil

svobody projevu zahrnující právo na šíření pravdivých informací, jež mu

přiznávají čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 19 odst. 2

Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 10 Úmluvy o

ochraně lidských práv a základních svobod a při výkonu tohoto svého práva podle

přesvědčení soudu nepřekročil omezení nezbytné v demokratické společnosti,

jelikož právo na informace o minulosti Československé republiky a praktikách

jejích represivních složek přísluší nejen historikům, ale nejširší veřejnosti. Podle názoru soudu prvního stupně zveřejnění informace, že žalobce je evidován

v seznamu spolupracovníků StB jako držitel konspiračního bytu je sice zásahem

do osobnostních práv žalobce, ale nemohlo mít samo o sobě za následek snížení

jeho důstojnosti nebo vážnosti ve společnosti ve značné míře, neboť informace o

evidenci žalobce jako spolupracovníka StB v jiné kategorii je pravdivé, a proto

soud prvního stupně přiznal pouze omluvu a zamítl žalobu na náhradu nemajetkové

újmy v penězích.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. června

2011, č.j. 1 Co 104/2010-150, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a určil,

že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud

konstatoval, že soud prvního stupně důkazy řádně vyhodnotil a učinil z nich

správná skutková zjištění i s přiléhavými právními závěry. Námitky žalovaného

označil odvolací soud za bezpředmětné, neboť v omluvě je přesně specifikováno,

za jaká tvrzení a na jaké úrovni spolupráce se žádá, a tedy k žádnému zmatení

veřejnosti o spolupráci žalobce s StB nemůže dojít. Odvolací soud zcela

souhlasí se soudem prvního stupně, že vzhledem k okolnostem případu postačí

pouze omluva za nepravdivé tvrzení, jelikož nebyly splněny zákonné předpoklady

pro poskytnutí nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák.

Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání

k Nejvyššímu soudu ČR (dále jen „dovolací soud“). Dovolatel má za to, že věc

nebyla posouzena správně ve smyslu příslušných předpisů, kdy jasně vyplývá, že

žalobce byl zcela jasně držitelem propůjčeného bytu, tedy vědomým

spolupracovníkem StB a rozlišování na držitele bytu konspiračního a bytu

propůjčeného je pouze technického rázu, protože v obou případech tak šlo o

vědomou spolupráci s StB. Nelze proto na žalobce nahlížet tak, že by se z

morálního hlediska dopustil menšího selhání, než kdyby držel byt konspirační. Podle dovolatele by se žalobce neměl úspěšně dovolávat své nepoctivosti;

dovolatel uvádí, že by žalobce měl reflektovat svoje morální selhání a

požadovat omluvu ve znění „žalobce jako spolupracovník StB nebyl držitelem

konspiračního bytu, ale držitelem propůjčeného bytu“, ale o omluvu, kde by byla

zmíněna jeho spolupráce s StB, žalobce nestojí. Chce omluvu, která by se jeho

morálnímu selhání vyhnula a ve svém výsledku by byla použitelná k tomu, že by

ji žalobce mohl používat jako doklad o své bezúhonnosti, přičemž by to byla

omluva založená pouze na formální kategorizaci bytů. Jeho žalobu a žalobní

petit proto pokládá žalobce za neetický a neslušný. Označení za držitele bytu

konspiračního, byť možná mylné, se žalobce jakožto spolupracovníka StB a

držitele propůjčeného bytu již nemůže dotknout a nemůže být chápáno jako zásah

do ochrany osobnosti, a tudíž si omluvu nezaslouží. Ochrana osobnosti by dle

dovolatele měla sloužit oprávněným zájmům a spravedlivému výkonu práva, nikoli

poskytování ochrany tak, jak to požaduje žalobce, který se sám na své cti

provinil a namísto přijetí podílu své viny se domáhá soudního rozhodnutí, které

by jej očistilo. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky obou soudů zrušil

v plném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k projednání. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 30. června 2010,

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz

čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné

pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému

ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť

tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne

21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil

ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012),

přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími

důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k

závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní

předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný

právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci

může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok

rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve

věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k

závěru, že toto rozhodnutí není správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své

osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i

soukromí svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo zejména se

domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její

osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, aby jí bylo dáno

přiměřené zadostiučinění. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11 an. obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné

všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné

(protiprávní), tedy takové, který jsou v rozporu s objektivním právem, tj. s

právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do

osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad

odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat

nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti

fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být

neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislost mezi zásahem

a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění

kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení § 13

obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. dubna 2008, sp. zn. 30

Cdo 1458/2008). K samotné existenci zásahu do osobnostních práv uvedl soud prvního stupně

pouze, že nebyla prokázána pravdivost tvrzení, že dovolatel je držitelem

konspiračního bytu, a proto zveřejnění tohoto údaje je zásahem do

dovolatelových osobnostních práv. S tímto názorem se ztotožnil i odvolací soud. Právní posouzení odvolacího soudu však není úplné, a proto ani správné. Odvolací soud plně nedocenil judikatorní závěr, že každé zveřejnění

nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah; takový zásah

je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní

sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě

přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické

společnosti tolerovat nelze. Vlastní zásah je třeba zhodnotit vždy objektivně s

přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické

osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria).

Uplatnění

konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení

důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné

míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, ze které k neoprávněnému zásahu

do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické

osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k

intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její

důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla

každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické

osoby (srov. srov. rozsudek ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007,

uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též nález ze dne 13. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 159/99). Obecně platí, že skutečnost neoprávněné evidence fyzické osoby v materiálech

StB představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv takové osoby chráněných

ustanovením § 11 občanského zákoníku. Přitom za neoprávněnou evidenci by bylo

nutno považovat tu, která by byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního

předchůdce žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1721/2008

ze dne 15. 5. 2008). V konkrétním případě dovolatel předložil negativní lustrační osvědčení ze dne

16. 9. 1992, č.j. 1 D - 14368/1 - LU - 92, s tím, že není evidován jako osoba

uvedená v § 2 odst. 1, písm. a), b) nebo c) zákona č. 451/1991 Sb. Nicméně v

řízení vyšlo najevo, že před účinností zák. č. 181/2007 Sb., získávalo

Ministerstvo vnitra podklady pouze z vlastních evidencí, z evidencí

Ministerstva obrany - Vojenského zpravodajství a Úřadu pro zahraniční styky a

informace, po nabytí účinnosti zákona č. 181/2007 Sb. převzal do své gesce

veškeré evidence a materiály vzniklé činností Státní bezpečnosti nově vzniklý

Archiv Bezpečnostních složek. Dovolatel byl opětovně kontrolován a bylo

zjištěno, že je registrován u KS SNB Praha, dále u II S SNB, současně je veden

v databázi EZO (evidence zájmových osob) a databázi RAP (Registrační a archivní

protokoly), v tzv. poslanecké databázi a databázi CRS (Centrální registr

svazků) jako prověřená osoba a držitel propůjčeného bytu. Platí, že stejně jako

lze na základě provedeného dokazování určit, že osoba byla neoprávněně

evidována jako spolupracovník StB, když byla evidence provedena v rozporu s

tehdy platnými předpisy, lze a contrario určit na základě dokazování, že osoba

s negativním lustračním osvědčením mohla ve skutečnosti být evidována jako

spolupracovník StB. Soudy obou stupňů však měly následně zkoumat i to, zda a popřípadě jakým

způsobem došlo k zásahu do osobnostních práv za situace, kdy dovolatel byl

prokazatelně spolupracovníkem StB. Jinak řečeno, zda tvrzení, že dovolatel je

držitelem konspiračního bytu bylo takovým zásahem, že mohlo osobě, která dříve

spolupracovala s StB mohlo objektivně vyvolat újmu. Mělo být tedy zhodnoceno,

zda tímto tvrzením mohla být zasažena čest, důstojnost, pověst a vážnost osoby,

a nikoli se pouze omezit na konstatování, že informace byla nepravdivá.

Soudy

obou stupňů měly zvážit vážnost takového tvrzení, způsobenou újmu a jeho možné

následky v konkrétním případě. V tomto ohledu odvolací soud nepředestírá žádné

závěry. Navíc ze sporu je zřejmé, že se dovolatel nejprve dožadoval ochrany osobnosti,

kdy ze žalobního návrhu i z podaného odvolání žalobce vyplývá, že domáhal

morální a finanční satisfakce, neboť „nikdy nebyl spolupracovníkem StB“ a

„informace takto uvedená je nepravdivá“. Nicméně v řízení bylo prokázáno, že

žalobce byl spolupracovníkem StB, a to podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. b)

zák. č. 451/1991 Sb., lustračního zákona, v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989, když byl evidován v materiálech StB jako držitel propůjčeného bytu. Z

tohoto důvodu mu byla přiznána omluva pouze v části, kdy byl žalobce označován

jako držitel konspiračního bytu. Primárním účelem podané žaloby však nebylo

přiznání satisfakce za to, že nebyl žalobce držitelem konspiračního bytu (tedy

na jaké přesné úrovni probíhala spolupráce s StB), ale že nebyl

spolupracovníkem StB vůbec. V případě, že se žalobce domáhá přiměřeného zadostiučinění ve formě omluvy, je

nezbytné, aby žalobní návrh (petit) omluvy formuloval; taková omluva musí být

formulována v souladu s ustanovením § 79 odst. 1 o. s .ř., tj. že omluva musí

být dostatečně konkrétní, jasná, určitá a má odpovídat skutečnostem, zjištěných

z okolností jednotlivého případu. Jak již Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze

dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, tak „pokud však soud shledá, že

navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, a tím z hlediska

ustanovení § 13 obč. zák. postačující a účinná, pak jestliže není žaloba

odpovídajícím způsobem upravena, je na soudu žalobu na přiznání navržené formy

morálního zadostiučinění zamítnout.“ Přičemž při úvaze, zda je navrhovaná

morální satisfakce přiměřená či nikoli, musí vyjít jak z celkové povahy

případu, tak z jeho jednotlivých okolností jakou je např. intenzita, povaha,

tak i jednotlivé okolnosti konkrétního zásahu, k charakteru a rozsahu zasažené

hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro

postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod. V dané věci, vzhledem k prokázané spolupráci žalobce s StB, byl původní

požadovaný výrok omluvy po obsahové stránce změněn. Tato změna vlastně

spočívala pouze ve vypuštění informace, že žalobce nikdy nespolupracoval s StB

a že byl držitelem konspiračního bytu, neboť tato informace se v průběhu řízení

ukázala nepravdivou, čímž ale došlo k vypuštění informace, která je pro celý

spor klíčová. Ze současného znění omluvy lze dovodit pouze skutečnost, že

žalobce nebyl držitelem konspiračního bytu, ale nikoli už, zda spolupracoval s

StB či nikoli. Jelikož z informace o tom, že nebyl držitelem konspiračního bytu

nelze dovodit, zda byl spolupracovník StB, ale v jiné kategorii či zda nebyl

spolupracovníkem vůbec.

Proto je třeba na omluvu ve změněném znění pohlížet

jako neurčitou, zkreslující a nejasnou, s ohledem na to, že právě případná

informace o spolupráci s StB byla podstatná a právě ona byla chápána žalobcem

jako zásahem do jeho osobnostních práv. Vzhledem k výše uvedenému, tj. že odvolací soud i soud prvního stupně

neposoudily, zda zde skutečně došlo k zásahu do osobnostních práv dovolatele v

souladu s ust. § 11 a 13 odst. 1 obč. zák. a aktuální judikaturou Nejvyššího

soudu a současně plně nezhodnotily všechny okolnosti případu ve vztahu k

případnému morálnímu zadostiučinění, nelze ani považovat toto rozhodnutí

odvolacího soudu za správné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto toto

rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, bez nařízení

jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto

rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil

dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení

(§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o. s .ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O

náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2013

JUDr. Lubomír

Ptáček, Ph.D., v. r.

předseda senátu