25 Cdo 1786/2021-235
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobců: a) P. K.,
narozený dne XY, a b) J. K., narozená dne XY, oba bytem XY, oba zastoupeni
JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6,
proti žalované: BAUER MEDIA v. o. s., se sídlem Rohanské nábřeží 678/29, Praha
8, IČO 49709968, zastoupená JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem Moravská
1553/52, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 28 C 232/2018, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 22 Co 36/2020-203, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2021, č. j. 22 Co 36/2020-203,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 5. 11. 2019, č. j. 28 C 232/2018-143,
ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. 28 C
232/2018-190, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost upustit od
zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací, komentářů či jakýchkoli jiných
sdělení či výroků o soukromém a rodinném životě žalobců, pokud je to v rozporu
s jejich oprávněnými zájmy, uložil žalované, aby v časopisech XY, XY a XY
uveřejnila omluvu ve znění specifikovaném v rozsudku, zamítl žalobu v části,
kterou se žalobci domáhali uveřejnění omluvy v uvedených časopisech ve znění
„spolu s jejich neoprávněně pořízenými fotografiemi”, uložil žalované, aby
zaplatila žalobci 800.000 Kč a žalobkyni 200.000 Kč, zamítl žalobu ohledně
části nároku žalobce ve výši 400.000 Kč a nároku žalobkyně ve výši 1.000.000
Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v časopise XY byl
dne XY uveřejněn na titulní straně titulek ve znění „P. K.. Techtle s
blondýnou. NA ZÁLETECH. Kde ´Š.´ nechal manželku?”, dále na stranách 2 a 3 byl
uveřejněn článek „P. K.. Jen práce ho do Čech netáhne”. V tomto článku se mimo
jiné uvádělo: „Jak se ovšem ukázalo, tento herec s image slušňáka a velkého
gentlemana má zřejmě milenku. Jak jinak si vysvětlit, že se po Praze vodil za
ruku s pohlednou blondýnkou, jistou J. (43) …nabízí se tedy otázka, zda K. manželství s kanadskou animátorkou B. neprochází krizí…”. V časopise XY ze dne
XY byl na titulní straně uveřejněn titulek ve znění: „P. K.. Manželka, nebo
milenka? Koho si vybere?” a dále na straně 4 článek „P. K. (57). Doma na
záletech?”. V článku se pak uvádí „vypadá jako učiněné neviňátko, přitom si
užíval po boku jiné ženy… O rozvodu se svou manželkou K. nehovoří… Podle všeho
je zřejmé, že se jejich manželství dostalo do slepé uličky… Představitel Š. zřejmě dorazil domů na zálety a trochu přitom pozapomněl, že za oceánem už
jednu ženu má… Až nyní si asi uvědomil, co mu v životě chybí… Touha stát se
otcem je možná silnější než cokoliv jiného… A kdo jiný by se měl stát matkou
jeho dítěte, než nějaká krásná, mladá a chytrá česká blondýnka, na které
vždycky trpěl?”. Na přiložených fotografiích z akce otevření outletového centra
jsou zachyceni oba žalobci; fotografie byly pořízeny, aniž by na to byli
žalobci upozorněni. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná uvedenými články
neoprávněně zasáhla do osobnosti obou žalobců. Uveřejněné informace, tedy s kým
se žalobce schází a z jakého důvodu, nijak nesouvisí s jeho uměleckou činností
a veřejným vystupováním a žalobce tyto informace ze své chráněné sféry
nevyloučil. Do soukromého a rodinného života žalobců je možné zasahovat jen s
jejich svolením, proto na uveřejnění těchto informací není dán veřejný zájem a
při střetu práva na ochranu osobnosti a svobody projevu je nutné dát přednost
prvně uvedenému. Vyznění článků je nadto značně difamující povahy, neboť
žalobce je v nich vykreslen jako ten, kdo podvádí svou manželku, kanadskou
ilustrátorku B. G., která však již předtím zemřela. Za obzvláště nevhodnou soud
považoval pasáž „touha stát se otcem je možná silnější než cokoliv jiného…A kdo
jiný by se měl stát matkou jeho dítěte, než nějaká krásná, mladá a chytrá česká
blondýnka, na které vždycky trpěl?”. Soud nepřisvědčil ani argumentu, že
žalobci byla dána možnost se vyjádřit, které nevyužil. Žalobce totiž nebyl
osloven autorem článku, ale využil vyjádření pro jiná média. Ovšem ani kdyby
žalobce poskytl takové vyjádření přímo jemu, neopravňovalo by to žalovanou
publikovat článek, který obsahuje nepravdivé či zkreslené údaje, které žalobce
poškozují. Soud nepřisvědčil ani žalobcům, pokud se dožadovali, aby uložil
žalované zdržet se zveřejňování a šíření jakýchkoliv informací o soukromém a
rodinném životě žalobců, neboť šlo o ojedinělou a jednorázovou záležitost a
žádné další články o soukromém a rodinném životě žalobců již nebyly
publikovány.
Kromě toho byl navrhovaný žalobní petit příliš široký a de facto
neurčitý. Nedůvodnou shledal soud i požadovanou omluvu za zveřejněné
fotografie, neboť byly pořízeny ve veřejném prostoru při společenské události,
na kterou byl žalobce jako veřejně známá osoba pozván. Žalobci tak museli
počítat i s tím, že se zde budou nalézat fotografové či novináři a že oba budou
předmětem jejich zájmu. Naopak v základu důvodným shledal požadavek žalobců na
přiznání peněžité náhrady. Soud podrobně zhodnotil okolnosti konkrétního
případu a považoval zásah za tíživější pro žalobce, který se nacházel v náročné
životní situaci, takže spekulace o jeho rozvodu či nevěře pro něj byly s
ohledem na úmrtí manželky obzvláště zraňující. Důvodem pro snížení náhrady není
ani okolnost, že se žalobce odmítl vyjádřit, resp. z ničeho nelze dovodit jeho
povinnost poskytnout médiím informace o svém soukromém životě. U žalobkyně soud
shledal zásah méně intenzivním s ohledem na to, že primárním objektem článků
byl žalobce, navíc byl vykreslován negativněji než ona. K odvolání všech účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2021,
č. j. 22 Co 36/2020-203, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých
výrocích týkajících se peněžité náhrady a části omluvy ve znění „spolu s jejich
neoprávněně pořízenými fotografiemi”; ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o
povinnosti žalované uveřejnit omluvu, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně
tak, že se žaloba zamítá, a rovněž ve výrocích, kterými byla žalobcům přiznána
peněžitá náhrada, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl
k závěru, že ochrana svobody slova a projevu svědčí i tzv. „bulvárním médiím”. Odmítl odkaz žalobců na případy řešené třemi rozhodnutími Evropského soudu pro
lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věci von Hannover proti Německu s tím, že
tu nejsou srovnatelné skutkové okolnosti. Žalobci se totiž dobrovolně vypravili
na oficiální veřejnou akci, na kterou byli pozváni a kde byl dokonce tzv. červený koberec, takže věděli, že budou přítomni fotografové, a v průběhu akce
se k sobě chovali jako partneři, ačkoliv bylo v té době známo manželství
žalobce. Tím žalobce vyjmul ze svého soukromí informaci, že má novou partnerku,
a rovněž žalobkyně vyjmula ze svého soukromí informaci, že jejím partnerem je
žalobce. Pokud by žalobci nechtěli svůj vztah zveřejňovat, jistě by se
nedostavili na veřejnou akci a nechovali se na ní jako partneři. Naopak museli
počítat s tím, že celá situace vyvolá legitimní otázky a veřejnou diskuzi o
jejich vztahu. Tato diskuze byla adekvátní a neexcesivní, byť jazykovými
prostředky typickými pro bulvární média. Zásadní pak dále je, že oběma žalobcům
byla před uveřejněním článků dána možnost, aby se k celé věci vyjádřili, a
uvedli tak celou záležitost na pravou míru. Žalobci navíc věděli, že již
několik dnů před předmětnými články byly uveřejněny podobné informace v deníku
XY, ani za této situace však neposkytli žádné bližší informace.
Namítají-li, že
nechtěli komunikovat s bulvárním tiskem, měli celou řadu jiných možností, jak
reagovat. Žalobce přitom uvedl, že po uveřejnění prvního článku v deníku XY
považoval jakoukoliv reakci za zbytečnou, což nesvědčí o jakékoliv snaze
předejít hrozící újmě. Podle odvolacího soudu tedy nedošlo k neoprávněnému
zásahu do osobnosti žalobců. Rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci v celém rozsahu dovoláním, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. s argumentem, že rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách 1. posouzení přípustnosti zásahu do práva na ochranu soukromého a rodinného života
žalobce, který je osobou veřejně známou, 2. posouzení přípustnosti zásahu do
práva na ochranu soukromého života žalobkyně, 3. práva žalobců na informační
sebeurčení ve vztahu ke skutečnostem z jejich intimního soukromí a rodinného
života, 4. posouzení odpovědnosti za publikaci nepravdivých informací a
spekulací z intimního a rodinného života žalobců a 5. posouzení oprávněnosti
zveřejnění fotografií žalobců. Podle dovolatelů by přijetí závěru odvolacího
soudu vedlo k tomu, že bulvární tisk neponese odpovědnost za publikaci
nepravdivých a difamujících informací z oblasti soukromého života veřejně
známých osob, které s ním odmítnou spolupracovat a odpovídat na jeho otázky. Jinak řečeno, pokud se veřejně známá osoba rozhodne nespolupracovat s médii a
neodpovídat na jejich otázky ohledně svého osobního soukromí, bude nést
negativní následky takového svého rozhodnutí, a to i v podobě publikování
lživých a nactiutrhačných spekulací o své osobě, popř. osobách jí blízkých. K
zásahu do práva na ochranu soukromého života žalobce dále uvádějí, že
nerozporují závěr, že samotné zveřejnění informace, kdo je jeho partnerkou,
nelze považovat za neoprávněný zásah do soukromí veřejně známé osoby. To ovšem
není případ žalobou napadených článků. Újmu totiž dovolatelům způsobila
žalovanou uměle vytvořená lživá kauza z oblasti jejich soukromí, přičemž o
těchto informacích nemá žalovaná právo informovat, natož takovým způsobem,
jakým učinila. Právo na soukromí totiž dovolatelům zaručuje rovněž právo
rozhodnout se, jaké informace a popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za
jakých okolností budou zpřístupněny ostatním. Odkazují přitom na řadu
rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, z nichž mimo jiné vyplývá, že není
dána jakákoliv zákonná licence, která by se týkala podávání informací ze
soukromého života. Je tomu tak proto, že takové informace jsou zásadně součástí
soukromí a nemohou být věcí veřejného zájmu. Relativní výjimka je připuštěna
jen tehdy, je-li uvádění takových skutečnosti na veřejnosti v přímé souvislosti
s činností fyzické osoby ve veřejném životě (konkrétně mají-li význam pro
hodnocení schopností a způsobilosti vykonávat veřejnou činnost). V případě
žalobkyně, která veřejně známou osobou není, je pak možné uvažovat o ještě
větší ochraně než u žalobce.
Z rozsudku odvolacího soudu není seznatelné, jak
posoudil kolizi práva na svobodu projevu a práva na ochranu osobnosti žalobce,
neboť v něm absentuje v tomto ohledu jakékoliv odůvodnění. Rozhodnutí je
nepřezkoumatelné i proto, že v paralelním řízení s obdobnými skutkovými
okolnostmi dospěl odvolací soud ke zcela opačným závěrům. Zasaženo tím bylo
rovněž právo dovolatelů na spravedlivý proces. Naprosto neakceptovatelný je pak
závěr odvolacího soudu, že žalobci sice nemají povinnost na téma svého soukromí
s bulvárem komunikovat, nicméně pokud se rozhodnou a nebudou tak činit,
neponese bulvár odpovědnost za publikaci lživých a nactiutrhačných tvrzení o
jejich soukromí, nýbrž si ji ponesou žalobci sami. Z právního řádu jim
nevyplývá žádná povinnost informovat bulvár o čemkoliv, natož o informacích
spadajících do jejich soukromého života. Za neposkytování informací tedy
nemohou být jakkoliv sankcionováni, a to ani odepřením právní ochrany, jak
dovodil odvolací soud. Žalovaná přitom mohla o účasti žalobců na veřejné akci
informovat způsobem, kterým by se nedopustila zásahu do jejich osobnostních
práv. Dovolatelé konečně zdůrazňují, že fotografie byly pořízeny bez jejich
vědomí a souhlasu, a stalo se tak tajně a v čistě soukromých situacích. Navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné podle §
237 o. s. ř. k otázce přípustnosti zásahu do osobnostních práv veřejně známých
osob, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho
přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle
svého. Podle odst. 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost
člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost,
čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Podle § 84 o. z. zachytit jakýmkoli způsobem podobu člověka tak, aby podle
zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením. Podle § 86 o. z. nikdo nesmí zasáhnout do soukromí jiného, nemá-li k tomu
zákonný důvod. Zejména nelze bez svolení člověka narušit jeho soukromé
prostory, sledovat jeho soukromý život nebo pořizovat o tom zvukový nebo
obrazový záznam, využívat takové či jiné záznamy pořízené o soukromém životě
člověka třetí osobou, nebo takové záznamy o jeho soukromém životě šířit. Ve
stejném rozsahu jsou chráněny i soukromé písemnosti osobní povahy. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou
zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu
objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení
osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být
neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti
mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah
do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním
řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou
objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že
snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a
uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí. Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany
osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné usnesením
předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. („dále též jen Listina“),
bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace
chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10,
str. 113, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu základního práva na informace s právem na
ochranu osobnosti a soukromého života je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k
okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu
nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým.
Je proto třeba, aby na
základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily, zda výrok či
sdělení, zasahující do práva na ochranu osobnosti dané osoby, je situaci
přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu soukromí, cti a
dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření
informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30
Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Rovněž ESLP, který konstantně poukazuje na důležitou roli, kterou tisk a média
obecně v současné společnosti hrají (především bývá hovořeno o roli tzv. “hlídacího psa“, k tomu srov. rozhodnutí ve věci Bladet Troms? and Stensaas
proti Norsku, stížnost č. 21980/93), zároveň uvádí, že tisk nesmí překročit určité hranice, týkající se zejména
ochrany pověsti a práv jiných. Ve své rozhodovací praxi proto vytyčil několik
kritérií pro posouzení otázky, kterému z uvedených práv je v konkrétním případě
třeba dát přednost. V rozhodnutí von Hannover proti Německu č. 1, stížnost č. 59320/00, dospěl ESLP mimo jiné k závěru, že každý, i když je znám veřejnosti,
musí mít „legitimní naději“ na ochranu a respektování svého soukromého života. Rozhodujícím faktorem při posuzování ochrany soukromého života proti ochraně
svobody projevu by měl být příspěvek publikovaných fotografií a článků k
diskuzi o tématu veřejného zájmu. Publikaci materiálů, jejichž jediným účelem
je uspokojit zvědavost určité části čtenářů, pokud jde o detaily ze soukromého
života, nelze považovat za příspěvek k jakékoliv diskuzi, i když je dotčená
osoba veřejně známá. V rozhodnutích ve věcech von Hannover proti Německu č. 2
(stížnost č. 40660/08 a 60641/08) a Axel Springer AG proti Německu (stížnost č. 39954/08) pak rozvedl princip proporcionality do pěti, potažmo šesti kritérií,
na základě kterých je třeba posuzovat kolizi práva na svobodu projevu s právem
na ochranu soukromého života, do kterého patří i právo na vážnost a čest
(Oster, Jan. Europe and International Media Law. Cambridge University Press:
Oxford, 2017, s. 71). Těmito kritérii jsou 1. příspěvek k debatě o veřejném
zájmu, 2. jak dobře je osoba známá a co je předmětem reportáže, 3. předchozí
chování dotčené osoby, 4. obsah, forma a následky publikace a 5. okolnosti,
popř. metody získání informací a jejich pravdivost; jako šesté kritérium se pak
přidává závažnost uložené sankce. Dokonce osm demonstrativně vypočtených
obdobných kritérií pak vymezuje Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. 2. 2015,
sp. zn. II. ÚS 2051/14, č. 76/2015 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
bod 31 (srov. též usnesení ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19): 1. povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud, hodnotový soud
se skutkovým základem či jinak hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde
o projev „politický“ či „komerční“), 3. forma výroku (zejména nakolik je
předmětný výrok expresivní, či dokonce vulgární), 4. postavení kritizované
osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou, či dokonce o osobu aktivní v
politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5.
zda se výrok (kritika)
dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6. chování kritizované
osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice
postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného
občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl
mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a
v jaké situaci tak učinil). Ačkoliv právo na soukromí představuje jedno ze základních osobnostních práv,
vyčerpávající definice soukromí jako předmětu jeho ochrany není v zákoně
obsažena, neboť to pro jeho šíři není ani dost dobře možné. Jednu z významných
složek soukromí představují skutečnosti a informace ze soukromého života
člověka, ohledně kterých platí zpravidla naprosté informační sebeurčení, tedy
právo každého podle svého vlastního uvážení svobodně rozhodnout, zda vůbec a
případně v jakém rozsahu, v jaké formě a jakým způsobem mají být takové
informace a údaje zpřístupněny jiným subjektům (srov. zejména nález Ústavního
soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, č. 52/2011 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, publikovaný pod C 6170 v Souboru civilních rozhodnutí a
stanovisek, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1870/2011). Při posouzení, zda zveřejnění informace o
nich bylo neoprávněným zásahem do osobnostní sféry, je třeba vzít v úvahu i to,
zda dotčená osoba sama svým chováním určitou skutečnost z chráněné sféry
intimního života nevyloučila, např. tím, že ji sama přímo zveřejnila, případně
je jinak prezentovala tak, že mohla předpokládat, že přítomné osoby takovou
jinak soukromou informaci obdrží (srov. zprávu o rozhodování soudů ve věcech
ochrany osobnosti a tiskových oprav bývalého Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1969, sp. zn. Cpj 138/69, uveřejněnou ve Sborníku stanovisek, závěrů a
zhodnocení soudní praxe, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí
Nejvyššího soudu za období 1964 až 1969). Není důvodu, aby se v konkrétním posouzení věci dovolací soud odchýlil od
závěrů, které na toto téma uvedl již v rozsudku ze dne 19. 4. 2021, sp. zn. 25
Cdo 149/2020, týkajícím se obdobného případu týchž žalobců. I zde tedy platí,
že významné jsou i vlastnosti samotné osoby, do jejíchž práv bylo zasaženo, a
to z hlediska jejího postavení ve společnosti a v mezilidských vztazích. Mezi
osoby, které z povahy své činnosti vstupují do veřejného prostoru, musí snášet
zvýšenou intenzitu zájmu o svou osobu či výsledky tvorby a jsou vystaveny i
větší míře případné kritiky (na vrcholku pomyslné pyramidy v tomto smyslu stojí
politici a veřejní činitelé), patří i výkonní umělci (herci, zpěváci,
hudebníci, tanečníci, režiséři) a další umělci (spisovatelé, skladatelé,
malíři, sochaři, apod.). Je dáno samotnou podstatou jejich profese, že umělecká
tvorba je určena pro veřejnost, kterou má bavit, poučovat či jinak oslovovat,
takže bez vzájemné interakce postrádá smysl.
Součástí této komunikace je i
zájem adresátů uměleckých děl získat informace nejen o díle samotném (jeho
vzniku, významu, smyslu i možnostech jeho získání či jiného sdílení), ale i o
jeho autorovi, protože umělecký projev zpravidla zahrnuje určitý vnos jeho
osobnosti do prezentovaného díla. Činnost umělců je tedy zcela opodstatněně
podrobována umělecké kritice, více či méně laickému hodnocení, oceňování v
anketách či na festivalech, tedy rozličným způsobům rozboru nejen samotného
díla, ale i hodnocení osoby, která jej vytvořila. V tomto smyslu se tedy umělci
nepochybně pohybují ve veřejné sféře a musí být připraveni snášet i zvýšený
zájem o svou osobu. Tento zájem veřejnosti však má své meze, které jsou dány
právě okruhem informací, které ještě spadají do umělecké činnosti. Jinými slovy
umělec má nezadatelné právo na ochranu svého soukromí, a to prakticky v tom
rozsahu, nakolik si je vymezí svým souhlasem s informováním veřejnosti o svém
zázemí, vztazích a jiných záležitostech intimního charakteru. Do oblasti
veřejného zájmu proto bez dalšího patří jen ty nejzákladnější informace o
původu umělců, rodinných poměrech či případně dalších momentech jejich života
významných pro jejich tvorbu, jsou-li podávány korektně a ve snaze o objektivní
hodnocení umělecké činnosti. Bez souhlasu umělce sem již nepatří zveřejňování
těch soukromých záležitostí, které bezprostředně nesouvisejí s jeho profesí,
tím spíše pak ne zprávy nepodložené či dokonce nepravdivé, jsou-li motivovány
spíše snahou o ukojení nezdravé zvědavosti, nikoliv o vedení seriózní debaty
nad uměleckou tvorbou. K porušení práva na soukromí člověka (a ve shora popsaném smyslu též umělce)
může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak
zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání
přiměřenosti zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy,
neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakta, objektivně existující realitu, která je
zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě
platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu
osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není
natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a
lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora,
který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy
subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je
však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho
veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je
nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není
hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část občanskoprávní). V některých případech se obě tyto roviny
prolínají, takže lze hovořit o sdělení hybridní povahy.
Tak tomu bylo i v
posuzovaném případě. S ohledem na zjištěné poměry v nyní projednávané věci lze konstatovat, že ani
jeden z uveřejněných článků neměl přínos k debatě na téma, jež by bylo
předmětem veřejného zájmu, protože uveřejněné informace se týkaly výhradně
soukromí žalobců bez vztahu k umělecké činnosti žalobce, který je populárním
hercem. Bylo zjištěno, že předmětné články, publikované žalovanou a doplněné
fotografiemi, minimálně implicitně vzbuzovaly ve čtenáři dojem, že žalobce má
mimomanželský poměr se žalobkyní, popřípadě že se rozvedl se svojí bývalou
manželkou (tedy že měl zřejmě manželské problémy). Články tak pro oba žalobce
vyznívaly ve značně negativním světle a difamovaly je v očích veřejnosti. Vzhledem k těmto souvislostem nelze hovořit ani o přípustné nadsázce nebo
polemice, ke které se novináři obecně vzato mohou uchýlit, ovšem zde sdělované
informace nemohly nijak přispět k diskuzi o věcech veřejného zájmu a nešlo
přitom o nadsázku, nýbrž o nepravdu. Nelze přijmout závěr odvolacího soudu, že újma je z významné části přičitatelná
samotným dovolatelům, protože žalobce mohl újmě předejít informováním médií o
svých rodinných poměrech. Základní údaje o rodinných poměrech umělců sice lze
považovat za předmět veřejného zájmu, na druhou stranu ovšem z ničeho nevyplývá
povinnost umělce aktivně podávat informace médiím, obzvláště v případě, kdy šlo
o citlivou záležitost úmrtí manželky, která nebyla v českém prostředí známá. Informace, že manželství žalobce již netrvá, respektive že jeho manželka
zemřela, spadá výhradně do jeho soukromé sféry a uplatní se u ní právo na
informační sebeurčení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2006,
sp. zn. I. ÚS 321/06), přičemž je žalobcovým výhradním právem rozhodnout, zda a
komu ji sdělí. Ostatně ani případná spolupráce dotčené osoby s médii při
předešlých událostech nemůže sloužit jako argument pro odepření veškeré ochrany
proti publikaci reportáží a fotografií. Například v rozhodnutí ve věci Rubio
Dosamentes proti Španělsku, stížnost č. 20996/10, kde se soudy zabývaly
případem známé zpěvačky, ESLP konstatoval, že ani skutečnost, že stěžovatelka
těžila ze zájmu médií, nedává televizním stanicím zelenou k odnětí veškeré
ochrany stěžovatelky před nekontrolovanými komentáři o jejím soukromém životě. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že žalobce je ve vztahu
k médiím spíše zdrženlivý a informace ze svého soukromí poskytuje pouze
sporadicky. V této konkrétní věci pak žalobce jasně odmítl novinářům sdělit
podrobnosti o jeho vztahu se žalobkyní. Pokud by v takovém případě bylo
připuštěno, aby si média de facto vynucovala poskytování informací tím, že
budou v opačném případě publikovat informace nepravdivé, vedlo by to k ničím
neodůvodněnému prolomení ochrany osobnosti. Nelze totiž připustit, aby veřejně
činná osoba byla nucena sama zveřejňovat informace ze soukromé sféry, neboť tím
by bylo zasaženo její právo na informační sebeurčení.
Odvolací soudu připustil,
že žalobci nemají povinnost poskytovat médiím informace o svém soukromém
životě, přesto k jejich tíži přičetl okolnost, že neodstranili pochybnosti o
morální nezávadnosti vzájemného poměru. Ohledně fotografií, které doprovázely zmíněné články, vychází ustálená
judikatura z toho, že pr?i každém použití podobizen a obrazových snímku?, at? k
nim dochází na základě zákonných licencí, svolení, c?i jiného oprávnění, musí
být zachovány dve? základní podmínky: použít je lze vždy jen pr?ime?r?eným
zpu?sobem, a nesmí se tak stát v rozporu s osobnostními zájmy oprávne?ného, jež
je tr?eba bezpodmínec?ne? respektovat, a které jsou tedy za všech okolností
nedotknutelné (§ 90 o. z.). Nejsou-li tyto pr?edpoklady splne?ny, stává se
použití, které by bylo pr?ípadne? samo o sobe? pr?ípustné, neoprávne?ným ve
smyslu § 82 o. z. Pr?ime?r?eným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do
formy, rozsahu a obsahu odůvodněno potřebou užití k úc?elu, k ne?muž oprávne?ný
dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence. Souhlas zachycené
osoby se nevyžaduje při využití záznamu k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo
právem chráněných zájmů jiných osob (tzv. licence výkonu a ochrany práv podle §
88 odst. 1 o. z.), nebo na základě zákona k úřednímu účelu a v případě, že
někdo veřejně vystoupí v záležitosti veřejného zájmu (úřední licence a licence
veřejných záležitostí podle § 88 odst. 2 o. z.) a konečně přiměřeným způsobem
též k vědeckému, nebo uměleckému účelu a pro tiskové, rozhlasové, televizní a
obdobné zpravodajství (licence vědecká, umělecká a zpravodajská podle § 89 o. z.), jestliže těmto privilegovaným účelům vyhovuje i svým ztvárněním. Užití
samo o sobe? přípustné však přesto může vyústit v závažný zásah do osobnostní
sféry, například vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popřípadě do
nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 42/2011, Soubor C
12074). Ani zákonem připuštěný důvod zásahu tedy nesmí být využit způsobem,
který je nepřiměřený a dotýká se oprávněných zájmů člověka. Vzhledem ke kontextu, v němž byly fotografie žalobců z veřejné akce použity, je
zřejmé, že neplnily zpravodajský účel, nýbrž měly obrazově podložit nepravdivou
difamující informaci a nepodložený hodnotící úsudek o morálce žalobců v
manželských a partnerských vztazích. Tedy ani fotografie, byť by v jiných
souvislostech mohly plnit zpravodajský účel, ve výsledku neměly sloužit podání
objektivní informace o veřejných záležitostech, a ani nepřispívaly k diskuzi o
předmětu veřejného zájmu. Lze tak uzavřít, že žalobci se nemohou bránit zveřejnění informace, že jsou
životními partnery, je-li podána korektním způsobem, což se ovšem ze strany
žalované nestalo. Vyznívala-li sdělení obsažená v dotčených článcích tak, že
žalobce zřejmě udržuje mimomanželský vztah se žalobkyní, případně tají rozchod
se svou bývalou manželkou, šlo o informaci nepravdivou a vzhledem k vyznění i o
neopodstatněně negativní hodnotící soud o obou žalobcích.
Na tom nic nemění
okolnost, že žalovaná údajně o smrti manželky žalobce nevěděla, neboť
neoprávněnost zásahu se neodvozuje od vědomosti toho, kdo jej činí. Okolnosti,
na které poukazuje odvolací soud a které jednání žalované odlišují od jednání
jiných mediálních subjektů vůči žalobcům, které je předmětem jiných žalob, je
samozřejmě třeba zohlednit při úvaze o druhu a výši zadostiučinění, jehož se
žalobci domáhají. Závěr odvolacího soudu je tedy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí, pokud
jím bylo konstatováno, že žalovaná zveřejněním předmětných článků a fotografií
nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobců, a není tak povinna
poskytnout jim jakoukoli satisfakci. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil v
dovoláním napadených výrocích i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení (§
243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).