22 Cdo 1553/2004
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované obci V., zastoupené
advokátkou, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp.
zn. 6 C 442/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 16. března 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16.
března 2004, č. j. 22 Co 395/2003-143, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Semilech ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve výroku,
pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo vyklidit stavební
materiál z pozemku parc. č. 40 v k. ú. V. u S. a uvést ho do původního stavu
zatravněním, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. března 2004, č. j. 22
Co 395/2003-143, se ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Semilech ze dne 9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve výrocích, pokud jimi
byla zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo vyklidit stavební materiál z
pozemků parc. č. 34/7 a č. 592/2 v k. ú. V. u S. a uvést je do původního stavu
zatravněním, a ve výrocích II. a III., kterými bylo rozhodnuto o nákladech
řízení před soudy obou stupňů, a rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne
9. června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, ve shora uvedených výrocích ve věci
samé a o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu
soudu v Semilech k dalšímu řízení.
Žalobce se žalobou domáhal, aby žalované bylo uloženo vyklidit níže
specifikované pozemky náležející do jeho vlastnictví. Žalovaná jako vlastnice
pozemků, které jsou místními komunikacemi a které prochází mezi pozemky
žalobce, tyto komunikace v roce 1995 při jejich rekonstrukci rozšířil z původní
šíře 2, 9 m na šíři 3 – 4 m na úkor pozemků žalobce. Profil cesty sestává z
dvou vrstev kamenina bez penetrace. Po rekonstrukci žalobce odklidil zbytky
stavebního materiálu (kamení a hlína), který žalovaná na jeho pozemcích
zanechala, a provedl specifikované opravy. Požadoval proto, aby mu žalovaná z
titulu náhrady škody zaplatila částku 39 325 Kč s příslušenstvím. V průběhu
řízení se žalovaná vzájemnou žalobou domáhala, aby žalobci bylo uloženo
vyklidit ornici z jejích pozemků parc. č. 1040 a 1041 „v úsecích vymezených
hranicemi se specifikovanými pozemky žalobce“, které žalobce neoprávněně
užívá.
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
června 2003, č. j. 6 C 442/2000-120, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „na
uložení povinnosti žalované vyklidit stavební materiál z pozemků p. č. 34/7,
40, 592/2 v k. ú. V. u S. a uvést je do původního stavu zatravněním a na
zaplacení 39 926 Kč s přísl.“, výrokem pod bodem II. řízení o vyklizení
pozemků parc. č. 39/1 a 42/2 v k. ú. V. u S. zastavil. Dále výrokem pod bodem
III. zamítl „žalobu žalované na vyklizení ornice z p. p. č. 1041 v úseku
vymezeném hranicí se st. p. č. 36, p. p. č. 39/1 a p. p. č. 34/9 a vyklizení
ornice z p. p. č. 1040 v úseku vymezeném hranicí s p. p. č. 34/7 v k. ú. V. u
S.,“. Výrokem pod bodem IV. zastavil řízení „o návrhu žalované na vyklizení
porostů“ a výrokem pod bodem V. rozhodl, o
Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, a to jen do výroku pod bodem I. v
části o vyklizení pozemků a jejich uvedení do původního stavu (a souvisícímu
výroku o nákladech řízení). Nedotčeny odvoláním zůstaly výrok pod bodem I,
kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 39 926 Kč s příslušenstvím,
dále výrok pod bodem II., kterým bylo řízení o vyklizení pozemků par. č. 39/1 a
42/2 zastaveno po zpětvzetí žaloby, výrok pod bodem III., kterým byla
zamítnuta vzájemná žaloba žalované s odůvodněním, že šlo jen o reakci na žalobu
o vyklizení, kterou soud shledal neopodstatněnou, a výrok pod bodem IV., kterým
bylo zastaveno řízení „o vyklizení porostů.“
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem z 16. 3. 2004, č. j.
22 Co 395/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. v
napadené části o vyklizení pozemků a jejich uvedení do původního stavu
potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech
řízení a rozhodl také o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že v roce 1987 žalobce
nabyl dědictvím vlastnictví k pozemkům parc. č. 34/7, 40, 592/2 v k. ú. V. u
S. V té době byly pozemky v užívání Jednotného zemědělského družstva ve V. na
základě práva družstevního užívání. Žalovaná je vlastnicí pozemkových parcel č. 1040 a č. 1041 v témže kat. území, které vedou mezi pozemky ve vlastnictví
žalobce. Jde o „jedinou přístupovou komunikací z obce V. do obce T. pro trvale
zde bydlící občany“. V sedmdesátých letech 20. století předmětné pozemky,
přilehlé ke komunikaci na parc. č. 1040 a 1041, užívalo Jednotné zemědělské
družstvo T. Tato cesta byla současně přístupovou cestou k zemědělským stavbám
tehdy ve vlastnictví družstva. JZD v průběhu užívání předmětných pozemků
rozšířilo a zpevnilo tuto cestu kamenem za účelem jejího využití pro větší
zemědělskou techniku. V roce 1995 provedla žalovaná opravu cesty v již
existujících hranicích navezením a rozhrnutím jedné vrstvy kamene. Podle
protokolu o vytyčení hranic pozemků ze 7. 4. 2000 a připojeného vytyčovacího
náčrtu zak. č. 113/-22/2000, vypracovaného Ing. P. H., vytyčovacím náčrtem
“byla zdokumentována osa současné cesty ve srovnání se stavem v katastru
nemovitostí. Z něj soud zjistil, že v žalovaném úseku se mírně odchyluje,
oblouk pro odbočení směrem do T. na křižovatce cesta parc. 1041 a 1040 je
nejprve mírně vychýlena vlevo a pak vpravo.“ Dále při místním ohledání soud
prvního stupně zjistil, že Ing. H. vyznačil trasu cesty podle katastru
nemovitostí tak, že je vykolíkována a mezi kolíky natažena žlutá páska. „Vykolíkovaná cesta se v několika místech odchyluje od stávající komunikace. V
úseku na p. p. č. 39/1 a v prostoru, kde na ni navazuje p. p. č. 34/7, je terén
ohraničený žlutou páskou podélně mírně svažitý, rozčleněný nerovnostmi,
podřízený režimu zahrádky. V žádném úseku není cesta vyznačená žlutou páskou
patrná, nic nenasvědčuje tomu, že by tudy cesta někdy procházela, ve vztahu k
nejbližšímu okolí není nijak profilovaná. Stávající cesta byla mírně zablácená,
patrné byly zaválcované kameny, neasfaltovaná.“ K současné trase cesty (a její
úpravě navezením kamene), dvorem zemědělské usedlosti čp. 23, která je ve
vlastnictví žalobce, dal žalobce souhlas dopisem ze dne 31. 8. 1995,
potvrzujícím předchozí dohodu účastníků. Z jejího obsahu vyplývá, že po
vytyčení obecní cesty parc. č. 1041 vedoucí přes dvůr žalobce a zjištění, že
by při vedení ve stávající hranici byla úprava cesty komplikovaná, se
účastníci dohodli, že cesta „povede rovně v šíři 3 metry.“ Odvolací soud se
ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že „pozemky, které chce žalobce
vyklidit, sousedí s cestou ve vlastnictví žalované. Cesta je využívána chodci i
vozidly, má zpevněný povrch a jedná se tedy z hlediska kategorizace o
komunikaci účelovou, a tudíž veřejně přístupnou ve smyslu ZPK.“ Odvolací soud
připomenul, že od účinnosti tohoto zákona jsou účelovými komunikacemi všechny
komunikace, které splňují uvedená hlediska bez ohledu na to, že o jejich
charakteru nebylo vydáno správní rozhodnutí.
K užívání pozemků jako veřejné
komunikace dalo souhlas JZD, které pozemky užívalo z titulu práva družstevního
užívání. Rodiče žalobce byli členy zemědělského družstva a pokud vlastnili
zemědělskou půdu, měli povinnost ji všechnu sdružit, a to nejen podle zák. č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, který zmiňuje soud prvního
stupně, ale i případně podle později platného zák. č. 122/1975 Sb., o
zemědělském družstevnictví (§ 36 odst. 1 tohoto zákona). Družstvo bylo
oprávněno sdružené pozemky užívat a rovněž měnit jejich podstatu pro plnění
svých úkolů (§ 37 odst. 1 a 2 téhož zákona). Nabyl-li žalobce vlastnické
právo k pozemkům děděním v roce 1987, nemělo to žádný vliv na způsob vedení
cesty. V případě pozemku parc. č. 40 dal žalobce sám souhlas k jeho užívání
jako cesty, jak vyplývá z dohody účastníků z 31. 8. 1995. Není proto
podstatné, že v minulosti cesta přes dvůr zemědělské usedlosti nevedla. Vzhledem k tomuto souhlasu byla komunikace zřízena v souladu s vůlí vlastníka
pozemku a nejedná se o vynucené omezení vlastnického práva. Výkon práva
žalované není ani v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ). V dané věci
bylo zjištěno, že žalovaná sice částečně zasáhla do parcel ve vlastnictví
žalobce, ale „v jiném úseku naopak průjezd rozšířila.“ Jestliže se však nejedná
o zásah neoprávněný a průjezd se stal někde i snadnějším, nelze pokládat
postup žalované za šikanózní.
že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a dovolání je
přípustné. Namítá nesprávnost skutkového zjištění, že žalovaná provedla v roce
1995 rekonstrukci cesty na parc. č. 1040 a 1041 podle toho, jak cesta tehdy
skutečně probíhala. Žalovaná provedla rekonstrukci bez stavebního povolení,
přičemž v terénu si sama určila průběh a tvar cesty. Až do této rekonstrukce v
úseku dvora a domu žalobce podél pozemku parc. č. 40 žádná cesta na parc. č.
1041 neexistovala a průchod a průjezd byl zamezen oplocením sousedního
zemědělského objektu a celý pozemek parc. č. 40 včetně obecního pozemku parc.
č. 1041 byl zatravněn. Žalobce souhlasí s tím, že uzavřel se žalovanou dohodu o
zřízení cesty na pozemku parc. č. 40, avšak zřízení cesty bylo vázáno na
podmínky, které žalovaná nesplnila. Za nesprávný považuje žalobce právní závěr
soudů obou stupňů, že se na jeho pozemcích parc. č. 34/7 a 592/2 nachází
účelová komunikace, která vznikla oprávněně za trvání práva družstevního
užívání těchto pozemků. Žalované právo družstevního užívání nikdy nesvědčilo a
v době, kdy rekonstrukci prováděla, už právo družstevního užívání ani
neexistovalo. I odvolací soud připustil, že žalovaná částečně zasáhla do parcel
ve vlastnictví žalobce, a podle žalobce jde o zásahy neoprávněné. Pokud měla
žalovaná zájem vybudovat cestu jinak, než na svých pozemcích, měla potřebné
pozemky vykoupit nebo směnit. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů
byly v napadené části zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně v rozsahu
zrušení k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými
účastníky řízení, zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění
předpokladů stanovených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle §
237 odst. 1 písm. b) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takovýto
případ v dané věci nejde. Soud prvního stupně rozhodl ve věci poprvé rozsudkem
ze dne 6. 5. 2002, č. j. 6 C 442/2000-71, ale ten byl zrušen usnesením
odvolacího soudu ze dne 23. července 2002, č. j. 18 Co 290/2002-80, toliko z
důvodu procesních, aniž odvolací soud vyslovil ve věci závazný právní názor.
V úvahu přichází přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle
kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má podle § 237 odst. 3 OSŘ
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přezkum dovolacího soudu je tedy omezen na otázky právní, nikoli skutkové. Pro
daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán zjištěním soudu prvního
stupně, že žalovaná v roce 1995 provedla rekonstrukci cesty v rozsahu, jak
byla užívána od poloviny sedmdesátých let.
Dovolání není přípustné proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, jímž byla
žaloba soudem prvního stupně zamítnuta ohledně pozemku parc. č. 40. Ani žalobce
nezpochybňuje, že v roce 1995 souhlasil se zřízením účelové komunikace na tomto
pozemku. Nejvyšší soud uvedl už v rozsudku z 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo
1868/2000, že „zřídí-li pozemní komunikaci, která by jinak byla účelovou
komunikací, někdo jiný než vlastník pozemku a vlastník pozemku neprojeví byť i
konkludentně, souhlas s existencí této komunikace, může se domáhat ochrany
negatorní žalobou podle § 126 ObčZ. Je-li však účelová komunikace v souladu s
vůlí vlastníka žalobou zřízena, nemůže vlastník jednostranným prohlášením
zamezit jejímu obecnému užívání“. Rozsudek odvolacího soudu je proto v
potvrzujícím výroku ohledně pozemku parc. č. 40 v souladu s judikaturou
Nejvyššího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Dovolání proti tomuto
výroku bylo proto odmítnuto (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ OSŘ).
Dovolací soud však považuje dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím byla zamítnuta
žaloba na vyklizení pozemků žalobce parc. č. 37/1 a 592/2, za přípustné, neboť
v této části je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem.
Podle § 2 odst. 1 ZPK je pozemní komunikace dopravní cesta určená k užití
silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro
zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.
Podle § 6 odst. l ZPK je místní komunikace veřejně přístupná pozemní
komunikace, která slouží převážně místní dopravě na území obce.
Podle § 7 odst. l ZPK je účelová komunikace pozemní komunikace, která slouží ke
spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo
ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k
obhospodařování zemědělských a lesních pozemků.
Podle § 9 odst. l ZPK je vlastníkem místních komunikací obec, na jejímž území
se místní komunikace nacházejí. Vlastníkem účelových komunikací je právnická
nebo fyzická osoba.
ZPK tak definuje jednotlivé druhy pozemních komunikací podle jejich účelu i
podle jejich vlastníků.
Dovolací soud podotýká, že byť je zákon č. 13/1997 Sb. účinný od 1. 1. 1998,
lze výkladem § 1 dříve platného zákona č. 135/1961 Sb. dovodit stejný pojem
pozemní komunikace a také charakteristiky místních a účelových komunikací
se v § 21 a 22 se od ZPK neodchylují.
Právo družstevního užívání pozemků podle zákonů č. 49/1959 Sb. a č. 122/1975
Sb., zahrnovalo v sobě i právo družstva zřídit na sdruženém pozemku účelovou
komunikaci. Podle § 24 zákona č. 49/1959 Sb., bylo družstvo oprávněno k užívání
pozemků ve stejném rozsahu jako vlastník, nemohlo je však zatížit nebo zcizit,
přičemž příkladmo je v tomto ustanovení dále uvedeno, že družstvu je oprávněno
provádět na pozemcích stavby. Tím se rozuměly stavby potřebné pro činnost
družstva včetně obytných domů, jak bylo výslovně již právo družstva zřizovat
na sdružených pozemcích stavby specifikováno v § 60 odst. 2 zákona č. 122/1975
Sb. To znamená, že družstvo bylo oprávněno zřídit účelovou komunikaci, která
by sloužila ke spojení jeho staveb nacházejících se na sdružených pozemích a
nebo sdružených pozemků s ostatními pozemními komunikacemi. Pokud byla
účelová komunikace družstvem na sdruženém pozemku platně zřízena, pak ani zánik
družstevního práva užívání tohoto pozemku, nemohl vést k zániku účelové
komunikace (k tomu srovnej shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 1868/2000).
V daném případě žalobce označil pozemek žalované parc. č. 1040 v žalobě jako
místní komunikaci. Otázkou, zda o místní komunikaci skutečně jde, se soudy obou
stupňů nezabývaly. Přitom pro závěr o tom, zda se na sousedních pozemcích
žalobce parc. č. 37/4 a 592/2 nachází účelová komunikace, je existence místní
komunikace významná. To proto, že teprve na základě tohoto zjištění lze
uvažovat o tom, zda na sdružených pozemcích sousedících s místní komunikací
mohlo zemědělské družstvo zřídit komunikaci účelovou, tedy zda vůbec šlo o
„cestu“ vykazující znaky pro účelovou komunikaci zákonem předpokládané, nebo
zda šlo jen o stav, kdy družstvo sice tolerovalo užívání sdružených pozemků
jako komunikace, avšak nad rámec jeho oprávnění vyplývajícího z práva
družstevního užívání pozemku (nemohlo by jít ani o platný konkludentní úkon).
Podle skutkového zjištění jsou předmětné pozemky žalobce užívány zčásti jako
komunikace v celé její šíři vedoucí vedle pozemku žalované parc. č. 1040, ale
také zčásti se komunikace nachází na pozemku parc. č. 1040 a pozemcích
žalobce. Proto bude nutno řešit také otázku, zda i vzhledem k této skutečnosti
lze o účelové komunikaci uvažovat.
Protože soudy obou stupňů otázku pozemku parc. č. 1040 jako místní komunikace
pominuly, je předčasný jejich závěr, že se na pozemcích žalobce parc. č. 37/4 a
592/2 nachází účelová komunikace. Soudy tak pochybily při aplikaci § 7 odst. l
ZPK. Jde o nesprávné právní posouzení, které mělo za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 a 3 OSŘ rozsudky
ve výrocích týkajících se těchto pozemků zrušil. Rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o
zamítnutí žaloby na vyklizení pozemku parc. č. 37/4 a 592/2, a ve výroku,
kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Dále byl zrušen uvedený
výrok rozsudku soudu prvního stupně a výrok o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu