22 Cdo 1562/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J.
K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) České republice – P. f. Č. r.,
a 2) obci M., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Domažlicích pod sp. zn. 6 C 30/2002, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2003, č. j. 10 Co 209/2003-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. března 2003, č. j. 10 Co
209/2003-98, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. února 2003, č.
j. 6 C 30/2002-89, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Domažlicích k
dalšímu řízení.
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 21. února 2003, č. j. 6 C 30/2002-89, zamítl žalobu, aby soud určil, že
žalobce je podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny pozemků blíže označených
parcelních čísel, zapsaných na identifikaci parcel č. 392/2002 ze 14. 2. 2002
Katastrálního úřadu v D. a na LV č. 10002 pro kat. území S. a na identifikaci
parcel č. 392/2002 ze 14. 2. 2002 a LV č. 10002 pro kat. území P., a že
podílovou spoluvlastnicí druhé ideální poloviny uvedených nemovitostí byla k
okamžiku své smrti J. K., zemřelá 5. 6. 1971, posledně bytem P. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a jeho manželka J. K.
nabyli pozemky v kat. území P. na základě přídělové listiny z 3. 5. 1948 a v
kat. území S. na základě přídělové listiny z 30. 12. 1950. Žádostí z 21. 9.
1949, adresovanou pobočce Národního pozemkového fondu v H. T., označenou jako
„odepsání přidělených pozemků“, žalobce požadoval o odepsání blíže uvedených
pozemků o výměře celkem 7,8 ha s tím, že jeho manželka onemocněla, nesmí
vykonávat těžkou práci, takže na hospodářství zůstal sám. Chtěl by si ponechat
jen zbývající pozemky a přitom pracovat jako lesní dělník. Nabídl, že uhradí
náklady spojené s odepsáním pozemků. Podle zápisu z 21. 12. 1956, sepsaného na
tehdejším MNV v P., se žalobce, dosud soukromě hospodařící, vzdal pozemků o
výměře cca 7 ha zemědělské půdy ve prospěch státního statku a ponechal si
pozemky o výměře 0,99 ha. Zemědělský odbor rady ONV měl „zajistit knihovní
pořádek v pozemkové knize a přídělce podepsat vzdání se části přídělu ve
prospěch ONV v H. T.“, což se nestalo a žalobce tento zápis nepodepsal. Žalobce
k 31. 10. 1954 vystoupil z JZD v M. a nezpochybnil skutečnost, že od 1. 1. 1957
na sporných pozemcích vůbec nehospodařil. Dědictvím po J. K., zemřelé 5. 6.
1971, nabyl žalobce jen stavební parc. č. 36 s domem č. 27, stavební parc. č.
35 a pozemky parc. č. 40/3 a 34 – zahrada v kat. území P. Podle rozhodnutí o
potvrzení nabytí dědictví všechny zemědělské pozemky byly převedeny do státního
statku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k převodu vlastnictví ke
sporným pozemkům na stát nedošlo podle vyhlášky č. 81/1958 Sb., zákona č.
50/1955 Sb., ani podle zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, ale že žalobce
i jeho zemřelá manželka pozbyli vlastnické právo k těmto pozemkům jejich
opuštěním podle § 453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále
„ObčZ“), podle kterého věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám,
připadají do vlastnictví státu. Kdo si je přisvojí nebo kdo jich užívá, je
povinen státu je vydat, popřípadě vydat i neoprávněný majetkový prospěch takto
získaný.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 14. dubna 2003, č. j. 10 Co 209/2003-98, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že určil, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem ideální poloviny
blíže označených pozemků v kat. území S., zapsaných na LV č. 10002 u
Katastrálního úřadu D. pro okres D., obec P., a v kat. území P., zapsaných na
LV č. 1 u Katastrálního úřadu D. pro okres D., obec M., a že podílovou
spoluvlastnicí druhé ideální poloviny těchto pozemků byla v okamžiku své smrti
J. K., zemřelá 5. 6. 1971, posledně bytem P. Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými
zjištěními soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že žalobce neprojevoval o
pozemky zájem od roku 1949 a že pozemky nepřešly do vlastnictví státu právně
relevantním způsobem. Pokud však se soud prvního stupně postavil na stanovisko,
že „pozemky přešly do vlastnictví státu jejich opuštěním vlastníkem, tj.
žalobcem, ve smyslu § 453 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.“, pak s
tímto právním hodnocením věci vyslovil nesouhlas. Uvedl, že „žalobce
prokazatelně neobhospodařoval sporné pozemky od 1. 1. 1957. V té době byl
účinný občanský zákoník č. 141/1950 Sb., který opuštění věci výslovně
neupravoval. Ze samotné povahy českého právního řádu vyplývá zásada, že právní
normy nemají zpětnou působnost a retroaktivita je v českém právu velmi
výjimečná. Vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých vyplývá, že žalobce
opustil sporné nemovitosti k 1. 1. 1957, nelze na danou problematiku aplikovat
ust. § 453 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., účinného dnem 1. 4. 1964“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání z důvodů, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Ponechal na dovolacím soudu, aby sám posoudil, zda
řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle žalovaného 1) odvolací soud především pochybil, když na rozdíl od soudu
prvního stupně sporné pozemky ve výroku rozsudku označil podle současného stavu
evidence v katastru nemovitostí, čímž žalobci přiznal podílové spoluvlastnictví
k celým pozemkovým parcelám podle této evidence, zatímco žalobce měl ve
spoluvlastnictví pozemkové parcely podle zjednodušené evidence (parcely podle
grafického přídělu), které jsou obsaženy v parcelách podle katastru nemovitostí
pouze jako jejich části. Právní názor odvolacího soudu, že stát původně
přidělené pozemky platně zpět nenabyl, nepovažuje za správný. Poukázal na to,
že žalobce dal nepochybně najevo, že se části přidělených pozemků vlastnicky
vzdává. Podle názoru žalovaného 1) byly zákonné podmínky pro nabytí vlastnictví
státu ke sporným pozemkům pro jejich opuštění podle § 453 zákona č. 40/1964 Sb.
splněny a prokázány, i když se jimi odvolací soud nezabýval. Žalobce o pozemky
nejevil zájem a tento stav trval i za doby platnosti zákona č. 40/1964 Sb.
Odvolací soud se také nezabýval námitkou vydržení vlastnického práva státem.
Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobce vyslovil souhlas s dovoláním pokud se týká označení sporných
pozemků ve výroku rozsudku odvolacího soudu, kdy odvolací soud nad rámec
žalobního petitu určil jednotlivé pozemky a nesprávnou jejich výměru. V dalším
však dovolání nepovažuje za důvodné. Setrval na stanovisku, že se vlastnictví k
pozemkům úmyslně nevzdal, ale že pozemky mu byly fakticky státem odňaty. Svědčí
o tom i to, že po jednání 21. 12. 1956 na MNV v P., zaplatil 14. 1. 1957 a 1.
4. 1957 další přídělové splátky. Rozhodnutím ONV v D. z 10. 9. 1990 bylo
vyhověno jeho žádosti z 15. 8. 1990 o zrušení práva užívání k některým pozemkům
podle zákona č. 123/1975 Sb. ve znění novely č. 113/1990 Sb. Je toho názoru, že
stát vlastnické právo k předmětným pozemkům nevydržel, neboť k jejich převzetí
jednak neměl titul, jednak nebyl jejich oprávněným držitelem. Protože pozemky
fakticky okupoval, nemohl být objektivně v dobré víře.
Žalovaná 2) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné,
přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 242 odst. 3 věta druhá OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3 OSŘ zjištěny nebyly.
Kdo je v tzv. řízení sporném (jako je tomu v souzeném případě)
žalovaným, je dáno tím, koho za žalovaného v žalobě označí žalobce (§ 90 OSŘ).
Žalobce jako žalovaného označil Českou republiku – P. f. Č. r.
Právní podstatou Pozemkového fondu České republiky se Nejvyšší soud
zabýval v rozsudku v rozsudku z 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 683/2001,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím
C. H. Beck, pod C 668, Svazek 9, v němž dovodil, že „P. f. Č. r. není státním
orgánem (organizační složkou státu), ale právnickou osobou, spravující majetek
státu“.
Pokud žalobce označil žalovanou právnickou osobou nesprávně tak (jako
se tomu stalo v daném případě), že v jejím názvu uvedl názvy dvou rozdílných
právnických osob, přičemž by zjevně mělo jít o osobu jednu, jde o vadu žaloby,
která měla být odstraněna postupem podle § 43 odst. 1 OSŘ. Bez odstranění této
vady nelze v řízení pokračovat (§ 43 odst. 2 OSŘ). Opravu takového nesprávného
označení tak, aby bylo jednoznačné, kdo je žalovaným, popřípadě kolik je
žalovaných, nemůže provést nikdo jiný než žalobce. Tím, že oba soudy
nepostupovaly podle § 43 odst. 1 OSŘ za účelem odstranění uvedené vady,
dopustily se procesního pochybení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ]. Nesprávnost rozsudku odvolacího soudu
spočívá v problematické jeho vykonatelnosti, neboť označení k plnění povinného
žalovaného je vadné; je sporné, kdo jím vlastně je. Pokud soud měl za to, že
jednal s jedním „správně“ žalovaným, pak by šlo pochybení spočívající v tom, že
druhý subjekt v názvu žalovaného rovněž uvedený, tj. Česká republika, nebyl do
řízení zapojen a ve vztahu k němu nebylo rozhodnuto.
Podle § 154 odst. 1 OSŘ pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho
vyhlášení.
Podle § 155 odst. 1 věta prvá OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví
soud ve výroku rozsudku.
V řízení sporném je výrok rozsudku určován žalobním petitem. Výrok
rozsudku musí být přesný, určitý a srozumitelný tak, aby byl vykonatelný po
stránce materiální.
Nejvyšší soud v rozsudku z 29. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1949/2001,
uvedl, že „pro označení nemovitosti v rozhodnutí o určení majetku do dědictví
je rozhodující stav označení nemovitosti v příslušné evidenci nemovitostí, nyní
katastru nemovitostí ČR, v době vydání (vyhlášení) rozhodnutí, nikoli ke dni
úmrtí zůstavitele“. K náležité identifikaci části pozemku v žalobním návrhu se
Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002, kde
uvedl, že „žaloba o vydání části pozemku je přesná a určitá nejen tehdy,
jestliže je část pozemku označena v připojeném geometrickém plánu, ale i tehdy,
jestliže je identifikována jiným způsobem, nevzbuzujícím pochybnosti o tom,
jaké části pozemku se žaloba týká. Část pozemku – dříve evidovaná jako
samostatná pozemková parcela, později sloučena s jinými pozemky – je v žalobě
náležitě identifikována také uvedením údajů z evidence v pozemkové knize“.
Uvedené závěry jsou použitelné i pro danou věc.
Žalobce v žalobním petitu sporné pozemky identifikoval na podkladě
identifikace parcel jednak údaji z dřívější pozemkové evidence – pozemkové
knihy, jednak z katastru nemovitostí, kdy u blíže označených pozemků podle
pozemkové knihy jde podle katastru nemovitostí o části jiných pozemků. Odvolací
soud správně vycházel z označení nemovitostí v katastru nemovitostí v době
rozhodnutí, avšak v rozporu se žalobním petitem rozhodl, pokud jde o pozemky v
kat. území P. parcelních čísel 120/1, 121, 122/2 a 142/1, o pozemcích celých v
neodpovídajících výměrách žalobnímu petitu, aniž části pozemků, o které ve
sporu jde, náležitým způsobem v souladu se žalobním petitem identifikoval.
Odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů
se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil,
popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud postavil své rozhodnutí na stanovisku, že v daném případě
nelze aplikovat ustanovení § 453 odst. 2 ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 509/1991 Sb., jestliže žalobce opustil sporné nemovitosti k 1. 1.
1957, tj. před 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 40/1964 Sb.
S tímto právním závěrem nelze souhlasit. Stejně jako po 1. 1. 1951, kdy nabyl
účinnosti občanský zákoník č. 141/1950 Sb., mohly nabýt účinnosti dříve učiněné
právní úkony, k nimž bylo dříve třeba intabulace, nebo jako dnem 1. 1. 1992,
kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., provedená
zákonem č. 509/1991 Sb., mohlo nastat vydržení věci, které do té doby nastat
nemohlo, tak i ke dni účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., tj. k 1. 4.
1964, mohlo jednání účastníka právního vztahu naplňující předpoklady opuštění
věci ve smyslu § 453 odst. 2 tohoto zákona nabýt právní relevance. K tomu srov.
rozsudek Vrchního soudu v Praze z 30. 6. 1995, sp. zn. 3 Cdo 345/93, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, ročník 1996, a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR z 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaný v téže
sbírce pod č. 50, ročník 2000. Jestliže tedy určitá osoba před 1. 4. 1964
opustila svoji věc ve smyslu posledně uvedeného zákona a do tohoto data o tuto
věc neprojevila žádný zájem, tímto dnem své vlastnictví pozbyla. Právní názor
odvolacího soudu, že k opuštění věci vzhledem k době, kdy se tak mělo stát,
dojít nemohlo, tedy není správný. V důsledku tohoto nesprávného právního názoru
se pak odvolací soud nezabýval otázkou, zda jednání žalobce a jeho manželky J.
K. bylo možno za opuštění věci ve smyslu § 453 odst. 2 ObčZ ve znění před
novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. považovat, a zcela pominul námitku
vydržení sporných pozemků státem již dříve vznesenou žalovaným 1).
S ohledem na vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci a kterou bylo postiženo již řízení před soudem prvního stupně, a
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, dovolacímu soudu nezbylo, než
za použití § 243b odst. 2 a 3 OSŘ zrušit rozsudky obou soudů a věc vrátit soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu