22 Cdo 1568/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) J. S., a b) J. S., zastoupené Mgr. Radimem Kubicou, advokátem
se sídlem ve Frýdku-Místku, O. Lysohorského 702, proti žalovaným: 1) L. H., a
2) M. H., zastoupeným Mgr. Markem Prchlíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Nad
Šárkou 1205/70, o určení věcného břemene a uložení povinnosti zpřístupnit
pozemek a odstranit věci na něm uskladněné, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-
Místku pod sp. zn. 18 C 113/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2011, č. j. 8 Co 119/2011-516,
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. května 2011, č. j. 8 Co
119/2011-516, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 25. srpna
2010, č. j. 18 C 113/2002-464, ve znění usnesení ze dne 21. prosince 2010, č.
j. 18 C 113/2002-496, a usnesení ze dne 24. června 2011, č. j. 18 C
113/2002-525, s výjimkou výroku pod bodem III., se ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
srpna 2010, č. j. 18 C 113/2002-464, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne
21. prosince 2010, č. j. 18 C 113/2002-496, a usnesením ze dne 24. června 2011,
č. j. 18 C 113/2002-525, výrokem pod bodem I. určil, že na části pozemku parc.
č. 113/2 v k. ú. V., obec V., označené v geometrickém plánu č. 1334-21/2009,
zhotoveném Ing. Stanislavem Kutálkem, vázne věcné břemeno chůze a jízdy ve
prospěch žalobců, jakožto vlastníků budovy čp. 269 v části obce V., stojící na
pozemku parc. č. st. 331 v k. ú. V., obec V. Žalovaní jsou povinni věcné
břemeno v uvedeném rozsahu trpět.
Výrokem pod bodem II. soud rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni
zpřístupnit žalobcům a), b) a c) [žalobkyně a) J. S. zemřela 11. 6. 2011 a soud
rozhodl, že v řízení bude pokračováno s jejími právními nástupci J. S. a J. S.]
část pozemku parc. č. 113/2 v k. ú. V. v rozsahu věcného břemene uvedeného ve
výroku I. a odstranit zde uskladněný materiál v podobě sutin, dřeva, desek,
kamenů, cihel, plechu a dále vymýtit keře a další porosty, které se nacházejí v
prostoru věcného břemene, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Výrokem pod bodem III. soud zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni zpevnit
návozem strusky frakce 16 – 32 v tloušťce 20 cm výše uvedenou část pozemku
parc. č. 113/2 v rozsahu věcného břemene uvedeného ve výroku I. Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení.
Šlo o spor o existenci věcného břemene – práva cesty, které mělo vzniknout
vydržením; odpovídající služebnost měla být sjednána již v roce 1905, šlo však
o ujednání neplatné.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky rodinného
domu č. p. 269 na parc. č. st. 331 a pozemků parc. č. 116/4 a 116/6 v k. ú. V.
Žalovaní jsou mimo jiné spoluvlastníky pozemku parc. č. 113/2 v témže
katastrálním území. Dále soud zjistil, že odstupní smlouvou z 23. 2. 1905
uzavřenou mezi manžely A. a A. T. a jejich synem J. T. a jeho manželkou A. T.
bylo zřízeno právo odpovídající věcnému břemeni „chodit, jezdit a honit dobytek
po mezích hraničních opodál parcel 116/1 a 116/2 k/ke i od obecní cesty parc.
č. 680.“ Podle plánu, přiloženého k uvedené smlouvě, je zřejmé, že parc. č.
116/1 bezprostředně sousedila s obecní cestou, na kterou navazoval pozemek
parc. č. 116/2. Pokud se týká parc. č. 116/2, bylo trpění služebnosti chůze,
cesty vozové a hnaní dobytka pro knihovní vložku č. 188 zaznamenáno ve smlouvě
z 30. 7. 1930, uzavřené mezi manžely G. a manžely Š., a v odstupní smlouvě z 3.
12. 1947, uzavřené mezi A. T. a její dcerou a zetěm manžely Š. a A. S. –
právními předchůdci žalobců. Rozsah uvedeného věcného práva nebyl ve smlouvách
vymezen.
Spolu s užíváním parcel č. 116/1 a 116/3 byla užívána ve stejném rozsahu asi 3
m od hranice pozemku parcela č. 113, a to nejprve k pěší chůzi a posléze v
době, kdy původní žalobkyně a) J. S. se svým manželem opravovali dům, k
přivážení stavebního materiálu a následně k dovozu uhlí na otop, a to nejméně
od roku 1949 (ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského); o existenci
domu (jednalo se o dům heraklitový) v daném místě svědčí v tomto roce uzavřená
požární pojistka. Manžel původní žalobkyně a) se svými rodiči, kteří v domku
bydleli, používali předmětnou cestu. J. S. spolu se svým manželem dům
opravovali v letech 1981 až 1986. Cesta vedoucí po okraji pozemku parc. č. 113
(a současně zasahující do protilehlého pozemku) byla před tím, než žalovaní
posunuli plot směrem do této cesty, mnohem širší. Byla původně travnatá a v
průběhu let zpevněná návozem strusky. Dříve, než ji žalovaní zúžili posunutím
plotu asi o 3 metry až k hranici svého pozemku, byla používána k chůzi i jízdě.
Žalobci b) a c) J. a J. S. uvedené právo vykonávali ve stejném rozsahu jako
žalobkyně a). Obec Václavovice sice soudu opakovaně sdělovala, že plánuje
prodloužení cesty na ulici Polní až k nemovitosti žalobců, ke dni ohledání
místa samého soudem však se žádnou stavební činností nezapočala.
Soud posoudil věc podle § 868 občanského zákoníku („obč. zák.“) ve znění zákona
č. 509/1991 Sb., účinného od 1. 1. 1992, a podle § 132a odst. 1 a § 135a odst. 1 a 4 obč. zák. ve znění zákona č 131/1982 Sb., účinného od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991. Původní žalobkyně a) J. S. zemřela a soud rozhodl, že v řízení na
jejím místě bude pokračováno s J. S. [dosavadním žalobcem b)] a J. S. [dosavadní žalobkyní c)]. Soud prvního stupně byl vázán závazným právním
názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutí ze dne 22. ledna 2007, č. j. 8 Co 813/2006-221, jímž bylo zrušeno jeho předchozí rozhodnutí. Odvolací
soud uvedl, že nemá pochybnost o poctivé a pravé držbě právních předchůdců
původní žalobkyně a) J. S. a že její nástupci mohli odvozovat právo chůze a
jízdy po pozemku žalovaných parc. č. 113/2 od odstupní smlouvy z 23. 2. 1905. Uložil soudu prvního stupně posoudit, jak dlouhou dobu právní předchůdci
žalobkyně a) toto právo skutečně vykonávali. Soud prvního stupně vzal za
prokázané, že uvedené právo vykonávali již rodiče manžela původní žalobkyně a),
a to nejméně od roku 1949, tedy ještě za účinnosti obecného zákoníku
občanského. Uvedený pozemek užívali k chůzi, jízdě povozem a jízdě nákladním
automobilem. V řízení bylo svědecky prokázáno (zejména svědkyní B. J.), že
pozemek pac. č. 113/2 v šíři nejméně jeden metr od hranice byl užíván od
nepaměti jako cesta. Právní předchůdci žalovaných a právní předchůdci manželů
F. (majitelé pozemku parc. č. 116/5 z druhé strany cesty) postavili ploty kolem
svých domů, přičemž tyto ploty postavili ve vzdálenosti 3 m od hranice svých
pozemků. Z tohoto zjištění soud dovodil, že respektovali ujednání v odstupní
smlouvě z 23. 2. 1905, kde bylo uvedeno, že obě smluvní strany poskytují sobě i
pro své právní nástupce navždy vzájemné právo „po mezích hraničních opodál
parcely 116/1 a 116/2 k/ke i od obecní cesty parcely č. 680 chodit, jezdit a
dobytek honit.“ Takto cestu užívali právní předchůdci původní žalobkyně a),
původní žalobkyně a) a její děti. Původní žalobkyně a) se svým manželem užívali
cestu kromě chůze i za účelem jízdy nákladními vozidly k přivážení stavebního
materiálu v době rekonstrukce jejich domu v 80. letech minulého století a dále
např. k dovozu uhlí a dřeva. K jízdě užívali i osobní automobil, který si
půjčovali od bratra manžela původní žalobkyně a). Soud dospěl k závěru, že
žalobkyně a) J. S. si mohla započíst vydržecí dobu, po kterou právo vykonávali
její právní předchůdci i před 1. dubnem 1983. Tato doba však neskončila dříve,
než uplynutím jednoho roku od tohoto dne (§ 865 odst. 3 obč. zák., ve znění
zákona č. 131/1982 Sb.). Soud prvního stupně uzavřel, že původní žalobkyně a)
tak právo odpovídající věcnému břemeni cesty vydržela ke dni 1. 3. 1984 a její
děti - žalobce b) k témuž dni a žalobkyně c) dnem svého narození. Užívání
žalobců skončilo v roce 1999, kdy žalovaní posunuli oplocení až na hranici
svého pozemku. M. F., jejichž protilehlý pozemek byl také zatížen předmětným
věcným břemenem, rovněž posunuli plot směrem do cesty.
Rozsah věcného břemene
byl v řízení prokázán a byl promítnut do geometrického plánu, který tvoří
součást rozsudku. Soud se vypořádal i s námitkou promlčení vznesenou
žalovanými, když vzal za prokázané, že právo odpovídající věcnému břemeni bylo
vykonáváno nepřetržitě do roku 1999 a žalobci toto právo uplatnili u soudu v
roce 2002, tj. před uplynutím desetileté promlčecí doby. Soud z uvedených
důvodů částečně žalobě vyhověl. Pokud se žalobci domáhali uložení povinnosti
žalovaným zpevnit cestu navezením strusky, soud žalobu v tomto rozsahu zamítl,
neboť bylo prokázáno, že dříve byla cesta travnatá a zpevnění navezením strusky
neprováděli vlastníci pozemků, ale místní národní výbor.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 26. května 2011, č. j. 8 Co 119/2011-516, rozsudek soudu prvního stupně v
napadené části s výjimkou odstavce III. výroku, potvrdil. Dále rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení a uložil soudu prvního stupně, aby provedl
opravu rozsudku ohledně lhůty k plnění v odstavci II. výroku.
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a z
těchto zjištění vycházel. Dokazování doplnil potvrzením obce Václavovice z 1.
11. 2010, ze kterého zjistil, že prodloužení místní komunikace v ulici Polní
bylo dokončené v říjnu 2010 a je vybudováno jako příjezd k parcelám č. 116/19,
116/20, 116/21 a k domu č. p. 269. Odvolací soud setrval na právních závěrech
učiněných ve svých předchozích rozhodnutích v této věci. Konstatoval, že soud
prvního stupně vycházel ze závazného právního závěru vyjádřeného odvolacím
soudem v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 22. ledna 2007, č. j. 8 Co
813/2006-221, že v dané věci je titulem, od něhož mohli právní předchůdci
žalobkyně J. S. odvozovat právo věcného břemene odstupní smlouva z roku 1905 a
že není pochybnosti o jejich poctivé a pravé držbě, jejíž dobu je třeba
zkoumat. Dále poukázal v této souvislosti na skutečnost, že již v rozhodnutí ze
dne 2. března 2006, č. j. 8 Co 649/2005-176, dospěl k závěru, na kterém
setrvává, že žalobkyně sama neprokázala, že by uvedené právo vydržela, neboť i
když v žalobě tvrdila, že své právo opírá o odstupní smlouvu z roku 1905, v
účastnické výpovědi své tvrzení popřela a uvedla, že se o odstupní smlouvě
dozvěděla až dva měsíce po podání žaloby. To je důvod, proč od ní nemůže sama
odvozovat své právo. Odvolací soud považoval za správně posouzené soudem
prvního stupně splnění podmínek vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni
právními předchůdci žalobců, a to manželem J. S. a jeho rodiči Š. a A. S.,
kteří si mohli započíst dobu před dubnem 1983, neboť právo vykonávali
nepřetržitě nejméně od roku 1949, a výkon práva neskončil dříve, než nabyla
účinnosti novela občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. (1. 4. 1983) a tato doba
nemohla skončit dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Potom je
správný i závěr, že žalobkyně a) a žalobce b) vydrželi právo věcného břemene
chůze a jízdy po části pozemku žalovaných parc. č. 113/2 v rozsahu označeném v
geometrickém plánu již k 1. 3. 1984 a žalobkyně c) dnem narození. Odvolací soud
se již znovu nezabýval otázkami dobré víry žalobců a jejich právních
předchůdců, neboť k této otázce se již vyjádřil ve svých předchozích
rozhodnutích.
Protože k vydržení práva došlo již 1. 3. 1984, je námitka žalovaných, že obec
Václavovice vybudovala v říjnu roku 2010 k domu žalobců č. p. 269 cestu, právně
nevýznamná. Za správný považoval odvolací soud i závěr o uložení povinnosti
žalovaným uvedené ve výroku II. rozsudku, neboť bylo namístě poskytnout
žalobcům ochranu ve smyslu § 126 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud proto rozsudek
soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. ( dále „o. s. ř.“), neboť
soud prvního stupně rozhodl opačně než ve svých dřívějších rozhodnutích v této
věci, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější
rozhodnutí opakovaně rušil. Žalovaní uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a
odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Soud prvního stupně ve třech svých předcházejících rozhodnutích žalobu zamítl.
Ve svém posledním rozhodnutí, vázán odlišným právním názorem odvolacího soudu,
žalobě v rozsahu nároků vyjádřených ve výrocích I. a II. vyhověl a odvolací
soud v tomto napadeném rozsahu tento rozsudek potvrdil. Žalovaní namítají, že
závěr soudů obou stupňů, že bylo v řízení prokázáno užívání pozemku žalovaných
v rozsahu nejméně 3 metry žalobci nebo jejich právními předchůdci nemá v obsahu
spisu oporu. Taktéž, pokud jde o překážky na pozemku žalovaných bránící výkonu
tvrzeného práva, není správný závěr, že právo bylo vykonáváno do roku 1999. Z
výpovědí svědkyň K. (4. 4. 2005) a J. (2. 5. 2007) vyplynulo, že na uvedené
části pozemku se nacházel před rokem 1990 písek, důlní vozík a hromady štěrku,
že překážky zde byly i po roce 1990 a že se přes pozemek z toho důvodu nedalo
projet. I z fotografií (1 a 2), pořízených někdy kolem roku 1970, je patrné, že
na pozemku není zpevněná cesta, nýbrž se zde nachází tráva a různé překážky. Z
toho je patrno, že se přes pozemek nechodilo.
Soudy obou stupňů postavily rozhodnutí na nesprávném skutkovém zjištění, že
žalobci a před nimi jejich právní předchůdci – tj. manžel původní žalobkyně a)
J. S. a před ním jeho rodiče Š. a A. S., nepřetržitě nejméně od roku 1949
vykonávali tvrzené věcné právo v uvedeném rozsahu. Toto skutkové zjištění nemá
oporu v provedeném dokazování. Soudy uváděly, že zjištění ohledně výkonu
tvrzeného práva učinily především ze svědeckých výpovědí učiněných při
jednáních konaných 4. 4. 2005 a 2. 5. 2007, v těch se však svědci vyjadřovali
velmi obecně a spíše k tomu, jakým způsobem vykonávali tvrzené právo oni nebo
třetí osoby a jen výjimečně se vyjadřovali k tomu, jakým způsobem tvrzené právo
vykonávali žalobci, resp. jejich právní předchůdci. Pokud žalobci a jejich
právní předchůdci tvrzené právo vůbec vykonávali, činili tak chůzí a nikoliv
jízdou. Původní žalobkyně J. S. a její manžel si v období mezi léty 1980 až
1989 automobil pouze půjčovali a nebylo prokázáno, že by s ním jezdili po
pozemku žalovaných. Někteří svědci je dokonce nikdy neviděli jet automobilem.
Za výkon tvrzeného práva rovněž nelze považovat nárazové jízdy třetích osob k
domu žalobců v době jeho rekonstrukce. Z žádných důkazů nevyplývá, že by rodiče
manžela J. S. chodili po pozemku žalovaných. Nesprávné zjištění žalovaní
spatřují i ve vztahu k rozsahu užívání jejich pozemku, resp. soudy neučinily v
tomto směru zjištění žádné. Žalovaní poukazují na to, že proluka mezi ploty
pozemku žalovaných a F. byla asi 6 m široká. Chodník vedl na hranici obou
pozemků nebo spíše na straně F. V žádném případě v rozsahu 3 m nezasahoval do
pozemku žalovaných. O tom svědčí i ta skutečnost, že žalovaní orali pole až k
hranici svého pozemku.
Žalovaní mají za to, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Jednak poukazují na to, že odvolací soud učinil
právní závěr o existenci poctivé a pravé držby právních předchůdců žalobců
pouze ze skutkových tvrzení původní žalobkyně a), aniž by pro to měl podklad ve
skutkových zjištěních. Z toho vyplývá i nedostatek řádného a přezkoumatelného
odůvodnění jeho rozhodnutí. Pokud by soudy obou stupňů z provedeného dokazování
v tomto směru učinily skutková zjištění, musely by dojít k opačnému závěru, než
k jakému došly. Výkon tvrzeného práva před rokem 1947 nepřicházel do úvahy
vzhledem k tomu, že dům žalobců v té době ještě nestál, proto nebyl důvod k
výkonu tohoto práva. Také právní závěr soudů o vydržení věcného práva žalobci
Janou a J. S. nemá podklad v provedeném dokazování. I v tomto směru jsou právní
závěry soudů obou stupňů vyjádřené v jejich rozsudcích nepřezkoumatelné. Není
možné, že by své právo opírali o smlouvu z roku 1905, když jejich matka se o
smlouvě dozvěděla až po podání žaloby.
Žalovaní nesouhlasí rovněž se závěrem, že i když žalobci sami nesplňovali
podmínky vydržení, mohou právo odpovídající věcnému břemeni vydržet na základě
započitatelné vydržecí doby svých právních předchůdců. Započíst vydržecí dobu
svých předchůdců si může pouze osoba, která - vyjma délky vydržecí doby -
splňuje všechny ostatní podmínky vydržení, a takovými osobami žalobci nejsou.
Žalovaní poukazují na závěr odvolacího soudu, že původní žalobkyně a) nemohla
své tvrzené právo mezi léty 1980 až 1999 odvozovat od odstupní smlouvy z roku
1905 a že jej nemohla vydržet ani v době, kdy se stala vlastnicí nemovitosti na
základě započtení doby svých právních předchůdců. Žalovaní se domnívají, že k
1. 4. 1984 [ani ke dni narození původní žalobkyně c)] nebylo možné považovat
manžela J. S. a jeho rodiče za právní předchůdce žalobců J. a J. S., když se
stali spoluvlastníky domu až v roce 1990 po smrti manžela J. S.
Žalovaní vytýkají soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci, ke
kterému dospěly, aniž by se skutečně zabývaly splněním podmínek vydržení
věcného práva právními předchůdci žalobců. Ze spisu nevyplývá, že by žalobci,
resp. jejich právní předchůdci, vykonávali předmětné věcné právo v tvrzeném
rozsahu nepřetržitě od roku 1949. Žádný ze soudů se nevypořádal s otázkou
nepřetržitosti a intenzity výkonu uvedeného práva. Nárazový průjezd nákladním
automobilem při rekonstrukci domu, případné dovezení uhlí jednou za rok není
možné vykládat jako nepřetržitý a soustavný výkon práva. Původní žalobkyně J.
S. se svým manželem užívala pozemek k jízdě osobním automobilem nejdříve v roce
1980, proto nemůže být správný názor soudů, že právo jízdy vydržela v roce 1984.
Soudy do svých posledních rozhodnutí převzaly ničím nepodložené skutkové
zjištění odvolacího soudu z jeho předchozího rozhodnutí, že držba právních
předchůdců žalobců byla pravá a poctivá. Vydržení tvrzeného práva právními
předchůdci žalobců by mělo být posuzováno podle občanského zákoníku z roku
1964. K naplnění dobré víry nepostačuje, že právo je dlouhodobě vykonáváno,
aniž by ve výkonu vlastník pozemku bránil, ale musí být podloženo důvodem –
titulem opravňujícím držitele k přesvědčení o oprávněnosti jeho držby. Právní
předchůdci žalobců nemohli být v dobré víře, že jim vzniklo právo k pozemku
třetí osoby, která nebyla účastníkem smlouvy, od které odvozují své
vlastnictví, a ve které o tvrzeném věcném právu není žádná zmínka. I pokud by
soudy připustily, že domnělým titulem je odstupní smlouva z roku 1905, z
žádného z provedených důkazů nevyplynulo, a to ani z výpovědi původní žalobkyně
Jiřiny Slívové, že by její právní předchůdci nebo ona sama svůj výkon práva od
této smlouvy odvozovali. Hovořilo se pouze o užívání od nepaměti, případně o
ústních nebo možná písemných dohodách. Existence takových dohod by vylučovala
dobrou víru účastníků těchto dohod ve vztahu k tvrzenému titulu. Žalobci, na
kterých spočívá důkazní břemeno k prokázání oprávněnosti držby tvrzeného práva,
toto břemeno neunesli a své právo neprokázali. Žalovaní odkazují na ustálenou
judikaturu Nejvyššího soudu týkající se oprávněné držby a vydržení. Odvolací
soud se také nesprávně vypořádal se skutečností, že k domu žalobců obec nechala
vybudovat novou přístupovou cestu. Mají za to, že za této situace je soudní
vymáhání práva výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Navrhují, aby dovolací
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobkyně b) J. S. ve vyjádření k dovolání uvedla, že nesouhlasí s dovolacími
důvody. Je toho názoru, že v řízení vedeném téměř 10 let byly dostatečně
prokázány všechny rozhodné skutečnosti pro právní závěr o poctivé a pravé držbě
ve smyslu tehdy platných předpisů. Rozsudek odvolacího soudu považuje za
správný po stránce skutkové i právní. Je řádně odůvodněný a přezkoumatelný.
Žalovaní jen znovu předkládají tvrzení, se kterými se soudy v průběhu řízení
vypořádaly, k nimž se žalobkyně b) rovněž vyjadřuje. Poukazuje zejména na to,
že sami žalovaní uvádějí, že cestu užívaly třetí osoby, čímž přiznávají její
existenci, a pochopitelně ji užívali i právní předchůdci žalobců, což potvrdili
i svědci. Pokud žalovaní poukazují na intenzitu provozu na předmětné cestě,
jedná se jednak o novum, které nelze uplatnit v dovolacím řízení, a jednak tato
skutečnost nemá vliv na posouzení věci. V řízení byl dostatečně prokázán i
rozsah věcného břemene (šíře cesty). S tvrzením žalovaných, že žaloba slouží
toliko k jejich šikaně, že výkon práva žalobců je v rozporu s dobrými mravy a
že by jim posunutím plotu vznikla újma, nesouhlasí, neboť právě oni se
dopustili šikanozního jednání. Na počátku sporu to byli právě oni, kdo ze dne
na den posunuli plot do stávající cesty, a desítky let trvající cestu tak
zrušili. Žalobkyně se nemohla od roku 1999 řádně dostat ke svému domu a musela
se domáhat svého práva soudní cestou. Nyní vybudovaná obecní cesta (zbudovaná k
nově stavěným satelitním domkům) vede za zahradou žalobkyně z opačné strany
domu, a kdyby ji chtěla využít, musela by zrušit půl své zahrady, bourat garáž,
která má vjezd na stávající cestu a získat věcné břemeno od dalšího souseda,
protože obecní cesta nenavazuje přímo na její zahradu. Žalobkyně b) navrhuje,
aby dovolací soud dovolání zamítl.
Žalobce a) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., že jsou uplatněny způsobilé dovolací důvody a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je
důvodné.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.
1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle názoru soudů obou stupňů žalobkyně a) a žalobce b) vydrželi právo věcného
břemene chůze a jízdy po části pozemku žalovaných parc. č. 113/2 v rozsahu
označeném v geometrickém plánu již k 1. 3. 1984 a žalobkyně c) dnem narození
(tedy k 9. 7. 1985). K vydržení tak mělo dojít za platnosti občanského zákoníku
č. 40/1964 Sb., ve znění novely č. 131/1982 Sb.; proto dovolací soud posoudil
dovolací výtky podle občanského zákoníku v uvedeném znění.
„Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří
let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak,
nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2)“ – viz §
135a odst. 1 obč. zák. ve znění novely č. 131/1982 Sb. „Do doby podle odstavců
1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho právní předchůdce měl věc
nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával právo odpovídající věcnému
břemenu“ (§ 135a odst. 4 obč. zák. ve znění novely č. 131/1982 Sb.).
Kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že mu věc patří, má - pokud není stanoveno jinak - obdobná práva na
ochranu, jaká má vlastník věci. To platí obdobně i o tom, kdo vykonává právo
odpovídající věcnému břemenu pro sebe a je se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře, že má k věci právo (§ 132a odst. 1 a 2 obč. zák. ve znění novely č.
131/1982 Sb.). I podle občanského zákoníku ve znění novely č. 131/1982 Sb.
platilo, že práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím
určité nemovitosti (věcná břemena ad rem), nebo patří určité osobě (věcná
břemena ad personam).
„Přes cizí pozemek lze přecházet na základě různých právních důvodů; může jít
například o závazkový vztah, může jít o výprosu (vlastník pozemku přecházení
jiných osob přes pozemek trpí, aniž by jim k tomuto přecházení vzniklo nějaké
právo), anebo může jít o užívání cizího pozemku jako účelové komunikace.
Skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva
odpovídajícího věcnému břemeni (např. přechází přes cizí pozemek) ještě
neznamená, že je držitelem věcného práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
června 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu č. C 551).
Předpokladem vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni tak byl podle
občanského zákoníku v uvedeném znění (stejně jako podle současného stavu, byť
příslušná ustanovení jsou formulována zčásti odlišně) výkon práva
odpovídajícího věcnému břemeni po stanovenou vydržecí dobu, a to v objektivně
existující dobré víře. Nestačilo tedy jakékoliv chování, které obsahem mohlo
odpovídat věcnému břemeni, ale vydržitel musel být držitelem práva. To, jak se
někdo stává držitelem práva, občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravuje. Tuto
otázku řešil § 312 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (OZO) takto: „V
držbu nehmotných věcí nebo práv vchází se jejich upotřebením ve vlastním
jméně“ (§ 312, věta druhá). „Právo jest upotřebeno, když někdo na jiném něco
jako povinnost žádá a tento mu to plní; rovněž, když někdo věc jinému
náležející s jeho dovolením použije ke svému užitku; konečně, když jiná osoba
na cizí zákaz opomene toho, co by jinak byla oprávněna činit“ (§ 313 OZO). Také
nový občanský zákoník stanoví: „Jiné právo drží ten, kdo je počal vykonávat
jako osoba, jíž takové právo podle zákona náleží, a komu jiné osoby ve shodě s
ním plní“ (§ 989 odst. 2). Z uvedených ustanovení – stejně jako z klasické
literatury – vyplývá, že držitelská vůle pak musí býti předepsaným způsobem
publikována čili navenek realizována (Sedláček, J., Rouček, F., a kol.
Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské právo na Slovensku a v
Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II. – viz ASPI LIT356CZ); musí být tedy
vlastníkovi pozemku, který někdo užívá k průchodu či průjezdu – dáno najevo, že
se tak činí z titulu věcného břemene, a vlastník tento stav musí trpět. Jinak
nemůže jít o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni, ale jen o chování,
které by sice – pokud by byly splněny uvedené podmínky - mohlo být obsahem
držby práva, je však realizováno z jiného právního důvodu (např. výprosa,
obligace, veřejné užívání), nebo bez právního důvodu. Takové chování ovšem
nemůže být kvalifikováno jako držba práva, a nemůže tedy vést k jeho vydržení.
Právo věcného břemene cesty ve prospěch nemovitosti – zde domu – může držet jen
ten, kdo je vlastníkem panující nemovitosti (zde domu - viz též Sedláček, J.,
Rouček, F., a kol. Komentář k čsl. obecnému občanskému zákoníku a občanské
právo na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Praha 1935, díl II., ASPI LIT357CZ).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Původní žalobkyně a) a původní žalobce b) by k 1. 3. 1984 (správně zřejmě k 1.
4. 1984 – viz § 507a odst. 3 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zák. č.
509/1991 Sb.) mohli nabýt vydržením právo cesty svědčící každému vlastníkovi
předmětného domu jen v případě, že by k tomuto dni byli oprávněnými držiteli
tohoto práva; jejich oprávněná držba by vyžadovala především to, aby byli
(spolu)vlastníky předmětného domu. Soudy v nalézacím řízení však především
neučinily závěr, že by k tomuto dni vlastníky domu byli; obsah spisu spíše
nasvědčuje tomu, že spoluvlastnické právo nabyli až děděním po smrti manžela
žalobkyně a) po roce 1990; již proto nemohli být již v roce 1984 oprávněnými
držiteli tohoto práva. To ovšem platí i o původní žalobkyni c); ta se sice
mohla ke dni narození ujmout držby práva prostřednictvím zástupce, nicméně tak
by tomu mohlo být jen v případě, že by se již v tento okamžik stala
spoluvlastnictví panující nemovitosti. Takové zjištění však učiněno nebylo.
Je skutečností, že oprávněný držitel si může do své držby započíst
oprávněnou držbu předchůdců; odvolací soud však správně uvedl, že původní
„žalobkyně sama neprokázala, že by předmětné nemovitosti vydržela“, neboť její
dobrá víra se neopírala o objektivní skutečnost zakládající právní titul
oprávněné držby, neboť o odstupní smlouvě z roku 2005 se dověděla až po podání
žaloby (str. 6 rozsudku odvolacího soudu). S tímto zjištěním však kontrastuje
tvrzení, že po započtení doby oprávněné držby jejích předchůdců – manžela a
jeho rodičů – nakonec právo (stejně jako ostatní žalobci) vydržela. Tak tomu
zjevně nemohlo být, a to i proto, že nebyla oprávněnou držitelkou; tento
nedostatek nemohla zhojit ani případná oprávněná držba jejích předchůdců.
Neoprávněný držitel nemůže vydržet právo ani v případě, že držba jeho
předchůdců byla oprávněná.
Z uvedeného je zřejmé, že závěr o tom, že původní žalobkyně a) vydržela
právo odpovídající věcnému břemenu v roce 1984, je zjevně nesprávný, a závěr o
tom, že zbývající žalobci vydrželi v témže roce, resp. v roce 1985, je
přinejmenším předčasný; nebude-li v dalším řízení zjištěno, že v té době již
byli vlastníky panující nemovitosti, pak bylo vydržení k tomuto datu vyloučeno.
Z kontextu rozsudku soudů obou stupňů se podává možnost, že soudy ve
skutečnosti chtěly vyjádřit to, že právo vydrželi již právní předchůdci žalobců
a že žalobci se stali subjekty tohoto práva v důsledku sukcese do vlastnického
práva k panující nemovitosti (z rozhodnutí však nevyplývá, kdy mělo k této
sukcesi dojít, rozhodně tomu nemohlo být dříve, než se žalobci stali vlastníky
údajné panující nemovitosti). Pak by bylo třeba zkoumat, zda podmínky vydržení
splnili již právní předchůdci žalobců. Odvolací soud v přezkoumávaném
rozhodnutí odkázal na názor, který uvedl v usnesení ze dne 22. ledna 2007, č.
j. 8 Co 813/2006-221, a to, že titulem oprávněné držby byla smlouva z roku 1905
a že „nemá pochybnost o poctivé a pravé držbě“. Tento názor však nebyl nijak
odůvodněn a není zřejmé, jak k němu odvolací soud dospěl. Pominul též významné
odvolací námitky i skutečnosti vyplývající ze spisu. Především nebylo postaveno
najisto, zda dům, v jehož prospěch mělo vzniknout právo vydržením, v roce 1905
vůbec existoval, a zda tam (neplatně) sjednanou cestu lze – při zachování
obvyklé opatrnosti - ztotožnit s tou, která má být zatížena věcným břemenem.
Při hodnocení dobré víry bezprostředních předchůdců žalobců byly pominuty
významné skutečnosti vyplývající i z výpovědi samotné původní žalobkyně a), že
totiž o užívání cesty byla uzavřena ústní dohoda (ta totiž mohla představovat
skutečný titul, o který předchůdci opírali své užívání – v takovém případě by
ovšem nešlo o držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni). Sama původní
žalobkyně a), která se nastěhovala do panující nemovitosti – domu v roce 1976,
nic o existenci údajného věcného břemene nevěděla; ani její manžel ji o věcném
břemenu neinformoval, řekl jí, že je to cesta „účelová“, měl to vědět již od
svých rodičů. Těmito závažnými skutečnostmi se odvolací soud vůbec nezabýval;
neřešil, zda přímí předchůdci žalobců o údajném věcném břemenu vůbec věděli a
zda také cestu z tohoto titulu vůbec s vědomím vlastníků pozemku užívali. V
této souvislosti měla být hodnocena i skutečnost, že cestu „od
nepaměti“ (výpověď B. J.) užívali nejen žalobci, ale i další osoby k přístupu k
jejich nemovitostem, a že na údržbě této cesty se podílel i místní národní
výbor (viz výpověď svědka K. S.); to v souvislosti s výpovědí původní žalobkyně
a), které manžel měl sdělit, že jde o cestu „účelovou“, mělo vést k úvaze, zda
cesta nebyla užívána jako veřejná (tedy účelová komunikace – k tomu viz např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1433/2000,
Soubor č. C 1388 – viz zejména části o konkludentním věnování pozemku k
veřejnému užívání). Ani v tomto případě by nemohlo jít o oprávněnou držbu práva
cesty. Nebyla též posouzena námitka žalovaných, že rodiče manžela původní
žalobkyně a) museli zjistit již ze smlouvy z roku 1947, kterou nemovitost
nabyli, že jí nesvědčí žádná služebnost (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 18. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, publikovaný v Právních rozhledech
č. 5/1999).
Lze tedy konstatovat, že i právní závěr o oprávněné držbě právních
předchůdců žalobců je předčasný, neboť odvolací soud nevzal v úvahu právně
významné skutečnosti. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Naproti tomu to, že k domu žalobců nyní vede obecní cesta, nelze v tomto řízení
zhodnotit, a to ani odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák.; tato skutečnost by snad
mohla být relevantní jen z pohledu § 151p odst. 3 obč. zák. v platném znění.
K uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 241a odst. 3 o. s. ř. se
uvádí: Většinu těchto námitek uplatnili dovolatelé již v nalézacím řízení,
některé pak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se
jimi však v odůvodnění rozhodnutí nezabýval, pouze obecně odkázal na podle něj
správná skutková zjištění soudu prvního stupně. Žalovaní upozornili zejména na
důkazy, ze kterých mělo vyplynout, že po nemovitosti po dobu postačující k
promlčení věcného břemene nebylo možno jezdit; touto otázkou se měl odvolací
soud zabývat. Protože tak neučinil, nesplňuje odůvodnění jeho rozhodnutí
požadavky kladené na něj v § 157 odst. 2 o. s. ř.; řízení je tak zatíženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř.]. V dalším řízení před soudem prvního stupně tak budou moci
žalobci skutkové námitky uplatnit; soud prvního stupně k nim buď přihlédne
anebo vysvětlí, proč je nepovažuje za významné.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než
rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu