NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 22 Cdo 1577/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně městské části P. 2, zastoupené advokátem, proti žalovanému SBD
Z., za účasti vedlejších účastníků na straně žalovaného: 1) V. M., 2) PhDr. D.
M. a 3) J. S., zastoupených, o zaplacení částky 177 209,50 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 199/95, o dovolání
žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12.
listopadu 2003, č. j. 39 Co 120/2003-257, takto:
I. Dovolání žalovaného a vedlejších účastníků na straně žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 39 Co
120/2003, pokud jím byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 10 ze dne 9. října 2002, č. j. 13 C 199/95-214, ve znění usnesení téhož
soudu ze dne 17. prosince 2002, č. j. 13 C 199/95-235, se odmítají.
II. Dovolání žalovaného a vedlejších účastníků na straně žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 39 Co
120/2003, pokud jím byl ve věci samé změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
10 ze dne 9. října 2002, č. j. 13 C 199/95-214, ve znění usnesení téhož soudu
ze dne 17. prosince 2002, č. j. 13 C 199/95-235, tak, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobkyni částku 114 238,80 Kč s 16,5 % úrokem z prodlení z částky 128
603,- Kč od 6. 10. 1995 do zaplacení, se zamítají.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j.
39 Co 120/2003, pokud jím byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 10 ze dne 9. října 2002, č. j. 13 C 199/95-214, ve znění usnesení
téhož soudu ze dne 17. prosince 2002, č. j. 13 C 199/95-235, a ve výrocích o
nákladech řízení se zrušuje a v tomto rozsahu věc se vrací tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
1. března 2000, č. j. 13 C 199/95-156, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20.
srpna 2001, č. j. 13 C 199/95-188, pod bodem I. výroku uložil žalovanému, aby
zaplatil žalobci částku 191 573,70 Kč s 16,5 % úrokem z prodlení od 6. 10. 1995
do zaplacení. Pod bodem II. zamítl žalobu ohledně částky 56 376,60 s
příslušenstvím a pod body III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Přisouzená částka představovala 11,72 % žalobkyní účelně vynaložených nákladů
na opravu domu žalobkyně, který žalovaný užívá na základě práva odpovídajícího
věcnému břemeni (§ 151n odst. 3 ObčZ). Věcné břemeno vzniklo ze zákona – podle
§ 28d zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání
majetkových nároků v družstvech a spočívá v právu žalovaného družstva,
popřípadě jeho právního nástupce, pronajímat dva byty z tzv. vestavby jako byty
družstevní a pobírat za to nájemné.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného a
vedlejších účastníků usnesením ze dne 12. června 2002, č. j. 39 Co 496/01-196,
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky
177 208,50 Kč a 16,5 % úroku z prodlení z částky 191 573,70 Kč od 6. 10. 1995
do zaplacení a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni 14 365,20 Kč,
se kterou byl žalovaný srozuměn, zůstala nedotčena. Odvolací soud uvedl, že
podle § 151n odst. 3 ObčZ povinností toho, kdo užívá cizí věc na základě práva
odpovídajícího věcnému břemeni, je nést pouze náklady přiměřené, nikoli podíl
na účelně vynaložených nákladech. Dovodil, že přiměřenost těchto nákladů nelze
stanovit pouze podílem využívaných podlahových ploch a výší zjištěných účelně
vynaložených nákladů, ale že je třeba přihlížet k dalším hlediskům, např. že
vlastník nemovitosti provedenou opravou a rekonstrukcí získává majetkovou
hodnotu, spočívající ve zhodnocení nemovitosti, nebo že vlastník nemovitost,
příp. její část užívá k účelům, při nichž dochází k nadměrnému opotřebení
nemovitosti. Podle odvolacího soudu je třeba také zohlednit, jak byla
nemovitost vlastníkem udržována do doby vzniku věcného břemene, s tím, že by
nebylo namístě, aby se oprávněný z věcného břemene podílel na nákladech na
odstranění závadného stavu, k němuž došlo v době předchozí.
Soud I. stupně rozsudkem ze dne 9. října 2002, č. j. 13 C 199/95-214,
ve znění usnesení téhož soudu ze dne 17. prosince 2002, č. j. 13 C 199/95-235,
pod bodem I. výroku zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném
zaplacení částky 177 208,50 Kč a 16,5 % úroku z prodlení z částky 191 573,70 Kč
od 6. 10. 1995 do zaplacení. Pod body II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů
řízení.
Soud prvního stupně mj. zjistil, že žalobkyně je vlastnicí domu č. p. 1255 v P. 2, který byl do účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve vlastnictví
státu a ve správě OPBH pro P. 2. Hospodářskou smlouvou z 13. 6. 1969, uzavřenou
mezi OPBH pro P. 2 a SBD R., byl družstvu dán souhlas s provedením vestavby –
nástavby dvou bytových jednotek v půdním prostoru označeného domu. Dne 24. ledna 1995 byla mezi žalobkyní a společností P. uzavřena smlouva o dílo na
provedení stavebních prací v označeném domě. Cena za provedení prací byla
stanovena jako smluvní, pevná ve výši 2 348 000,- Kč a také byla zaplacena
také. Popis prací tvořil přílohu smlouvy, která byla její součástí. Předmět
prací byl předán 31. 7. 1995. Dopisem ze 4. 8. 1995 byl žalovaný vyzván k
uzavření dohody, kterou by se zavázal k úhradě nákladů na opravu a údržbu domu
v poměru, vypočteném podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé
spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a
nebytovým prostorům a doplňují některé zákony, jako by došlo k rozdělení budovy
na jednotky s určenými vlastníky. Mezi účastníky nebyla uzavřena smlouva,
kterou by bylo upraveno, jak budou hrazeny náklady na zachování a opravy
nemovitosti, a nebylo prokázáno, že obdobná smlouva byla uzavřena mezi právními
předchůdci účastníků. Kromě bytů se v domě nacházejí nebytové prostory. Podle
znalce Ing. M. N. žalobkyně užívá v domě 1 450,80 m2 plochy, tj. 88,28 % z
celkové podlahové plochy, a žalovaný 170 m2, které představují 11,72 % celkové
podlahové plochy. Dopisem z 1. 10. 1995 žalobkyně vyzvala žalovaného k
zaplacení částky 277 023,60 Kč odpovídající 11,72 % z celkově vynaložených
nákladů. Znalec S. D. ocenil účelně vynaložené náklady na generální opravu
střechy a fasády částkou 1 995 224,- Kč a podíl podlahové plochy užívané
žalovaným stanovil 10,49 %. Znalec Ing. J. B. ocenil předmětné stavební práce
částkou 1 884 446,- Kč, vady ocenil částkou 99 535,- Kč, a to za předpokladu
uvažované 65 % obnovy fasády. Za předpokladu 20 % obnovy fasády ocenil stavební
práce částkou 1 634 605,- Kč. Z této částky soud prvního stupně vyšel při
rozhodování s tím, že pokud žalovaná vynaložila částku vyšší, pak vyšší částka
nemůže jít k tíži žalovaného, který nemohl ovlivnit výši nákladů, jež byly na
opravu a údržbu nemovitosti vynaloženy. S ohledem na podlahovou plochu užívanou
žalovaným v rozsahu 10,50 %, by pak na žalovaného připadala částka 171 633,50
Kč. Od této částky je třeba odečíst částku 41 020,40 Kč, představující 23,90 %
(nebytové prostory v užívání žalobkyně) z částky 171 633,50 Kč. Po tomto
odpočtu by podíl žalovaného na nákladech činil částku 130 613,10 Kč. Soud
prvního stupně dále zohlednil, že od roku 1973, kdy v souvislosti s vybudováním
dvou bytů v půdních prostorách domu byly provedeny práce, k nimž se žalovaný
zavázal hospodářskou smlouvou z 13. 6. 1969, do doby vzniku věcného břemene,
uplynulo 19 let. Žalovaný od vzniku věcného břemene do roku 1995, kdy byla
provedena oprava střechy a fasády, užíval nemovitost po dobu tří let.
Po dobu
19 let se žalovaný na opotřebení nemovitosti nepodílel, naopak přispěl k tomu,
že tato byla udržována a opravována. Vyjádřeno procenty je to 86,40 % k 13,60
%. Po odpočtu částky 112 849,70 Kč odpovídající 86,40 % z částky 130 613,10
zůstává tak částka 17 763,40. S výjimkou této částky považoval soud prvního
stupně žalobu za nedůvodnou.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 39 Co 120/2003-257, změnil rozsudek soudu ve věci samé tak, že žalovanému
uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 114 238,80 se 16,5 % úrokem z prodlení z
částky 128 603,- Kč od 6. 10. 1995 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací
soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rekonstrukce domu byla
nutná a že mezi účastníky, příp. jejich právními předchůdci, nedošlo k uzavření
dohody ve smyslu § 151n odst. 3 ObčZ. Hospodářská smlouva z 13. 6. 1969
upravovala rozpočítání nákladů spojených s údržbou úklidu domu a chodníků a
nákladů vzniklých prováděním běžné údržby a běžných oprav domu mezi právní
předchůdce účastníků podle podlahové plochy. Generální opravu střecha a fasády
nelze pod takové náklady podřadit. Vztahy z věcného břemene vznikly až
účinností zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání
majetkových nároků v družstvu, tj. 28. 1. 1992. Žalovaný je proto povinen nést
přiměřené náklady za zachování a opravu domu podle míry jeho spoluužívání se
žalobkyní. Poměr podlahové plochy při stanovení těchto nákladů vyjadřuje pouze
míru spoluužívání, nikoli však jejich přiměřenost. Podle názoru odvolacího
soudu výši nákladů, hrazenou žalovaným, nemůže ovlivnit skutečnost, že právní
předchůdce žalovaného hradil ze svých prostředků výstavbu bytových jednotek v
domě, jakož i další investice v souvislosti s touto výstavbou, v důsledku níž
došlo ke zhodnocení domu, neboť za účelem kompenzace těchto nákladů bylo ve
prospěch žalovaného zřízeno podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., věcné břemeno. Není také rozhodné, zda a jaké finanční prostředky má žalovaný na údržbu a
rekonstrukci objektů fakticky k dispozici a zda žalobkyně použila finanční
prostředky získané z daní placených členy družstva bydlících v domě. Soud
prvního stupně, pokud jde o výši účelně vynaložených nákladů, správně vycházel
ze znaleckého posudku Ing. J. B., jež znalec stanovil pro obnovu fasády v
rozsahu 20 %, a nikoli z ceny sjednané smlouvou z 24. 1. 1995. Správně také
byla odečtena hodnota vad díla, které nebyly odstraněny. Za nedůvodné považoval
námitky týkající se použití cenově nadstandardních prvků, když jejich použitím
byl podmíněn souhlas Pražského ústavu památkové péče s rekonstrukcí. V daném
případě není namístě přihlížet k nebytovým prostorám, neboť užívání těchto
prostor nemohlo mít žádný vliv na nadměrné opotřebení střechy a fasády domu. Bez významu je také to, že věcné břemeno vzniklo až 28. 1. 1992. Právní
předchůdce žalovaného a jeho členové užívali dům i před jeho vznikem na
podkladě jiných právních vztahů a proto se na opotřebení domu podíleli po celou
dobu. Dále uvedl, že pokud ve zrušujícím usnesení vyslovil právní názor, „že
přiměřenost nákladů ve smyslu ust. § 151n odst. 3 OZ nelze stanovit pouze
prostým podílem využívaných podlahových ploch, pak tím chtěl říci, že vztah
vlastníka nemovitosti tj.
povinného z věcného břemene a oprávněného z věcného
břemene není totožný se vztahem spoluvlastnickým a že právo z věcného břemene
je ve vztahu k právu spoluvlastnickému právem slabším“. Porovnáním těchto práv
odvolací soud v daném případě stanovil, že právo z věcného břemene je ve vztahu
k právu spoluvlastnickému slabším o 25 %. Vzal v úvahu, že oprávněný z věcného
břemene vedle bytových jednotek užívá společné prostory domu, rozhoduje o
nájemních vztazích v bytech, ke kterým mu svědčí věcné břemeno, není oprávněn s
nemovitostí jako celkem disponovat, ani z ní brát užitky, ale je oprávněn brát
užitky z věcného břemene. Povinný z věcného břemene je věcným břemenem omezen,
věcné břemeno ztěžuje dispozici s domem a může mít negativní vliv i na jeho
cenu. S ohledem na podlahovou plochu užívanou žalovaným v rozsahu 10,49 % a
hodnotě věcného břemene oproti právu vlastnickému v rozsahu 75 %, je žalovaný
povinen zaplatit žalobkyni částku 128 603,- Kč, od níž bylo třeba odečíst
částku 14 365,30 Kč, která byla žalobkyni již dříve přisouzena.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobkyně, žalovaný a vedlejší
účastníci na straně žalovaného dovolání.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně (tedy ohledně částky 62 969,70 Kč s přísl.), a to
z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle názoru žalobkyně kriteriem
přiměřených nákladů může být jen poměr skutečně užívané plochy, v daném případě
poměr 10,49 % u žalovaného a 89,51 % u žalobkyně, s přihlédnutím k tomu, zda
některý z účastníků neopotřebovává svou činností nemovitost k tíži druhého z
účastníků. Vytýká soudu, že se nevypořádal se skutečností, že oprava domu byla
realizována za cenu dosaženou v režimu veřejné zakázky a že šlo o akutní opravu
z důvodu havarijního stavu domu. Cena za opravu domu představuje zásadně
náklady skutečně vynaložené. Namítá, že postup žalovaného je v rozporu s
dobrými mravy. Jestliže žalovaný od svých nájemců vybírá nájemné v plné výši,
tj. včetně tzv. ekonomicky oprávněných nákladů podle vyhlášky č. 85/1997 Sb., o
nájemném z bytů pořízených v družstevní bytové výstavbě, „a současně tyto
ekonomicky oprávněné náklady odmítá uhradit žalobkyni v poměru podlahové plochy
vlastníkovi domu, pak podle napadeného soudního rozhodnutí má žalovaný
oprávněný ekonomický prospěch z rozdílu mezi inkasem ekonomicky oprávněných
nákladů od svých nájemců – členů družstva a mezi platbami z podílu na opravách
cizí věci, na které vázne věcné břemeno, tj. v tomto případě na domě
žalobkyně“. Pokud jde o skutková zjištění, poukázala na to, že odvolací soud
nevyvodil žádné důsledky z toho, že soud prvního stupně čerpal svá skutková
zjištění z výpovědí osob řádně nevyslechnutých, čímž porušil zásadu
bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, jak konstatoval odvolací soud, a
že sám učinil závěr u potřebě opravy fasády v rozsahu 20 %, aniž by uvedl, z
jakých důkazů takový závěr učinil. V tomto směru skutkové zjištění nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle žalobkyně se odvolací soud
nevypořádal s otázkou, zda a v jakém rozsahu jsou účastníci vázáni hospodářskou
smlouvou z 13. 6. 1969, podle níž (čl. XIII) do nákladů se správou a údržbou
domu budou zahrnuty náklady, které se považují za generální opravy a investice,
a jako kriterium pro určení podílu připadajícího na žalovaného byl stanoven
poměr podlahové plochy bytů družstva k celkové ploše domu. Žalovaný toto
kriterium nikdy nezpochybňoval. Výpočet provedený odvolacím soudem nemá oporu v
hmotném právu. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v jí
napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Namítá, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho
neprospěch, přestože soud prvního stupně při rozhodování vycházel z právního
názoru, byť v obecné rovině, vysloveného odvolacím soudem ve zrušujícím
usnesení. Podle názoru žalovaného soud prvního stupně věc správně posoudil z
hlediska § 151n ObčZ. Poukázal na to, že věcné břemeno vzniklo až v roce 1992
ze zákona a že na stav před touto dobou nelze aplikovat, a to ani analogicky,
ustanovení, upravující práva a povinnosti ze vztahu z věcného břemene. Odvolací
soud nesprávně vyhodnotil fakt, že v domě se nacházejí nebytové prostory, které
užívá pouze žalobkyně a že opravou a údržbou si žalobkyně jako vlastník domu
zhodnocuje svůj majetek. Tvrzení žalobkyně, že jednání žalovaného je v rozporu
s dobrými mravy, nemá oporu v zákoně. Nájemné představuje z větší části tzv.
dlouhodobou zálohu na opravy a investice, z nichž se hradí opravy a investice
společných částí domu. Takto vytvořená záloha v daném případě nestačí k pokrytí
žalované částky. Pokud došlo k navýšení nákladů na opravu domu s ohledem na
vyjádření památkového úřadu, měla by tyto náklady nést pouze žalovaná, neboť co
do použitých materiálů oproti původnímu stavu došlo ke zhodnocení jejího
majetku. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vedlejší účastníci na straně žalovaného (dále jen „vedlejší účastníci“)
podali dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nepovažují za
správný poměr výhody a nevýhody žalobkyně a žalovaného z hlediska existence
věcného břemene, ke kterému dospěl odvolací soud. Dovodili, že žalovaný jako
osoba oprávněná z věcného břemene má jedinou výhodu, a to možnost rozhodovat o
využití půdních bytových jednotek. Právní postavení žalovaného je důsledkem
relevantních skutečností vzniklých v minulosti a není v jeho silách, aby své
postavení v domě změnil. Nelze zdůrazňovat neplacení nájemného vedlejšími
účastníky jako nevýhodu vlastníka domu, neboť nejde o částku, o kterou by se
žalovaný obohacoval na úkor vlastníka domu, ale je kompenzováno povinností
žalovaného podílet se na opravách domu. Žalobkyně půdní bytové jednotky
nevybudovala, ale tyto jsou součástí jejího domu. Pokud s nimi má omezenou
dispozici, je tato její nevýhoda kompenzována zhodnocením domu. Nevýhody
vlastníka domu v poměru s nevýhodami žalovaného jsou zcela minimální. Žalobkyně
naplánovala rekonstrukci domu bez dohody se žalovaným, proto byla tak rozsáhlá
a zahrnovala i klempířské prvky, které výměnu nepotřebovaly. Nesouhlas s
rozhodnutím vyslovili i pokud jde o úroky z prodlení a náklady řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání žalovaného a vedlejších účastníků
na jeho straně. Uvedla, že přiměřenost spolupodílení se na opravách domu je
třeba vykládat pouze tak, že oprávněný z věcného břemene není povinen hradit
náklady způsobené vlastníkem. Nelze připustit, aby žalovaný vydělával na věcném
břemenu tím, že nehradí vůbec nic a přitom ekonomicky odůvodněné náklady od
uživatelů družstevních bytů vybírá. Při posuzování přiměřenosti je třeba
zohlednit i závazky vyplývající z hospodářské smlouvy. Nebytové prostory zčásti
má v nájmu mateřská škola za 1,- Kč ročně, tyto mají samostatný vchod, a jejich
užívání se nepodílejí na zvýšeném opotřebení domu. Jinak jsou nebytové prostory
započteny v podílu žalobkyně.
Vedlejší účastníci navrhli, aby dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, s
tím, že závěry odvolacího soudu kromě zhodnocení poměru vlastnického práva
žalobkyně k právu žalovaného z věcného břemene, jsou v podstatě správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami včas, nejprve zkoumal, zda jde
o dovolání přípustná.
Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
K podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech
rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud
toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1. 2. 2001,
sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 154 ,
svazek 2.
Žalovaný a vedlejší účastníci dovoláními napadli rozsudek odvolacího
soudu v celém rozsahu, tedy i pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jímž byla žaloba ve zbývající části zamítnuta. V tomto rozsahu
rozhodnutím odvolacího soudu žalovanému a vedlejším účastníkům žádná újma v
jejich poměrech nenastala, nebyli tudíž subjektivně oprávněni podat dovolání do
této části rozsudku odvolacího soudu, proto dovolacímu soudu nezbylo, než
dovolání žalovaného a vedlejších účastníků směřující do potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu odmítnout podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) OSŘ.
Dovolání žalovaného a vedlejších účastníků ve vztahu k měnícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu jsou přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Přípustnost dovolání žalobkyně do potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu přicházela v úvahu jen podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
OSŘ, odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným z hlediska
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ s ohledem na skutečnost, že
dovolací soud dosud v žádné věci nezaujal právní názor ke správnému výkladu
ustanovení § 151n odst. 3 ObčZ, především pak ke kriteriu pro vypořádání vztahů
mezi oprávněným a povinným z věcného břemene „přiměřeně podle míry
spoluužívání“ v tomto ustanovení uvedené.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1
a 3 OSŘ v rozsahu dovolateli uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru,
že dovolání žalobkyně je důvodné, dovolání žalovaného a vedlejších účastníků
důvodná nejsou.
Podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb. pokud byly v družstevní bytové výstavbě
pořízeny byty, na které byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc podle
předpisů o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou
nástaveb a vestaveb do stávajících budov, aniž se budova stala předmětem
podílového spoluvlastnictví družstva a původního vlastníka budovy, zřizuje se
dnem účinnosti tohoto zákonného opatření ve prospěch družstva, popřípadě jeho
právního nástupce na budově věcné břemeno podle § 151n a násl. občanského
zákoníku, které dále omezuje vlastníka budovy tak, že
a) pro nájemní vztahy k bytům získaným nástavbou či vestavbou platí ustanovení
občanského zákoníku o nájmu družstevního bytu;
b) družstvo nebo jeho právní nástupci mají k těmto bytům práva a
povinnosti pronajímatele, není-li mezi nimi a vlastníkem budovy dohodnuto jinak;
c) pro stanovení nájemného z těchto bytů platí předpisy o způsobu
výpočtu nájemného v bytech stavebních bytových družstev;15)
d) nájemné z těchto bytů platí nájemce družstvu nebo jeho právnímu
nástupci; úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu platí nájemce
vlastníkovi budovy, popřípadě jiné osobě.
Zhodnocení domu pořízením bytu nebo nebytového prostoru podle předpisů o
poskytnutí finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní bytové výstavbě formou
nástavby a vestavby je pro účely tohoto zákonného opatření považováno za
náhradu za omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene.
Podle § 151n odst. 3 ObčZ Pokud se účastníci nedohodli jinak, je ten, kdo je na
základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněn užívat cizí věc, povinen
nést přiměřeně náklady na její zachování a opravy; užívá-li však věc i její
vlastník, je povinen tyto náklady nést podle míry spoluužívání.
Pro rozhodnutí v dané věci je rozhodující správný výklad ustanovení § 151n
odst. 3 ObčZ ve vztahu k věcnému břemeni vzniklému podle § 28d zákona č.
42/1992 Sb., jehož doba trvání není časově omezena a jež svědčí jen určité
osobě - stavebnímu bytovému družstvu, popřípadě jeho právnímu nástupci.
Ustanovení § 151n odst. 3 ObčZ má své předchůdce v ustanovení § 170 občanského
zákoníku č. 141/1950 Sb. a v ustanovení § 483 obecného zákoníku občanského z
roku 1811 (dále „OZO“). Není důvodu, aby tato ustanovení stejného obsahu byla
nyní a v daných souvislostech vykládána jinak než v minulosti, a aby dovolací
soud tomuto ustanovení dal jiný smysl či ho vykládal jinak než autoři Komentáře
k československému obecnému zákoníku občanskému. Z komentáře k § 483 OZO
(citované dílo, svazek II, str. 847) lze převzít právní názor, že
(aplikováno na právní úpravu podle § 151n odst. 3 ObčZ) stanovení povinnosti
osobě, jež je na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni oprávněna užívat
cizí věc, aby nesla přiměřené náklady na zachování takové věci a její opravy,
představuje pravidlo pro případy, kdy věc k jejímu účelu užívá sama osoba
oprávněná. Pokud jde o význam slova „přiměřeně“, které se objevilo poprvé v
novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 131/1982 Sb. v ustanovení §
135b odst. 2, a to ve tvaru „přiměřené“, nelze mu, podle názoru dovolacího
soudu, přiřadit jiný význam, než ten, že náklady, které je osoba z věcného
břemene oprávněná povinna vynaložit na zachování věci či její opravy, nemají
být neúměrné či neúčelné. Ustanovení § 151n odst. 3 ObčZ, část souvětí za
středníkem, o povinnosti vlastníka věci nést přiměřené náklady na zachování a
opravy věci podle míry jejího spoluužívání s osobou oprávněnou, pak představuje
odchylku z pravidla stanoveného ve větě před středníkem; v tomto případě nejde
o již výlučnou povinnost jen osoby oprávněné. Na souzený případ tak dopadá část
souvětí § 151n odst. 3 věta za středníkem ObčZ. Požadavek přiměřenosti se tak
týká jen celkové výše nákladů na zachování a opravy věci a s kriteriem
vypořádání vynaložených nákladů podle míry spoluužívání věci nesouvisí.
Odvolací soud učinil závěr o tom, v jaké výši lze celkové náklady, jež byly na
opravu předmětného domu vynaloženy žalobkyní, považovat za „přiměřené“ ve
smyslu výše uvedeném. Přitom, s ohledem na odbornou povahu této otázky,
vycházel ze znaleckého posudku znalce Ing. J. B. Pokud žalobkyně namítala
nesprávnost výsledné částky ve vztahu k přiměřenosti nákladů na fasádu domu s
tím, že závěr o 20 % jejich obnovy nemá oporu v provedeném dokazování a správný
je alternativní závěr znalce o skutečném rozsahu obnovy fasády v rozsahu 65 % ,
nemohl dovolací soud k této námitce přihlížet, neboť „v dovolání, jehož
přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nelze úspěšně
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá
podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování“ (§ 241a
odst. 3 OSŘ). K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 4. 2002, sp. zn.
20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1164, svazek16. Nicméně
na výhrady žalobkyně v tomto směru vznesené v rámci jeho dovolacích námitek,
bude jistě odvolací soud v dalším řízení reagovat.
Vzhledem k tomu, že náklady na opravu pláště domu (střechy a fasády) byly
vynaloženy na ty části domu, které ve své reálné nedělitelnosti slouží všem
osobám užívajícím dům, považuje dovolací soud za správný právní názor
odvolacího soudu o tom, že není namístě zohlednit existenci nebytových prostor
v domě. V případech jako je tento, není důvodu, aby se osoby užívající část
domu na základě věcného břemene založeného ustanovením § 28d zákona č. 42/1992
Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech,
podíleli na nákladech uvedeného druhu v jiném poměru, než je poměr ploch
užívaných výlučně jednotlivými uživateli (jejich skupinami), nepočítaje v to
prostory a stavební prvky, které slouží jim všem. V této části právních úvah je
ovšem třeba zdůraznit, že již jde o posuzovaní věci z hlediska míry
spoluužívání předmětného domu účastníky řízení, jež nesouvisí s otázkou
přiměřenosti nákladů vynaložených na zachování a opravu domu, neboť, jak výše
uvedeno, jde o rozdílné kategorie, které by neměly být směšovány.
Podle názoru dovolacího soudu však nelze kritérium míry spoluužívání účastníků
právního vztahu založeného věcným břemenem pozměnit nebo doplnit úvahami soudu,
zda se právní vztah z právního břemene shoduje či blíží jiným právním vztahům –
vztahům podílových spoluvlastníků nemovitosti nebo vlastníků (bytových)
jednotek v jednom domě či vztahům pronajímatele a nájemce. Zákon v § 151n
odst. 3 ObčZ stanoví kriterium zcela jednoznačně a mírou spoluužívání nelze
rozumět nic jiného, než poměr, v jakém strany právního vztahu užívají věc
sloužící výkonu práva odpovídajícího věcnému břemeni. V daném případě věcného
břemene vzniklého podle § 28d zákona č. 42/1992 Sb., kdy věcí, jež slouží
výkonu práva z věcného břemene, je bytový dům, nemůže jít o jiný poměr, než
poměr velikosti podlahové plochy bytů v užívání žalovaného (resp. vedlejších
účastníků jako jeho členů) s příslušenstvím a velikosti podlahové ostatních
ploch v domě, jež žalovaný, resp. nájemci jemu náležejících družstevních bytů,
neužívají. Úvaha odvolacího soudu o snížení částky, jíž by měl na nákladech za
opravu domu žalobkyně zaplatit žalovaný podle uvedeného poměru podlahových
výměr, o 25 % s tím, že toto procento vyjadřuje, o kolik je právní vztah z
práva odpovídajícího věcnému břemeni „slabší“ než vztah z práva
spoluvlastnického, je nepatřičná a nelze ji opřít o žádné ustanovení zákona. V
tomto směru tedy odvolací soud pochybil a pokud žalobkyni z uvedeného důvodu
nepřiznal právo na zaplacení vyšší částky než 114 238,80 Kč s přísl., je jeho
rozhodnutí nesprávné.
Na druhé straně je ovšem zjevné, že právo odpovídající věcnému břemeni má jiný
(užší) obsah než právo vlastnické, resp. spoluvlastnické. Tuto skutečnost zákon
zohledňuje nejen v tom, že oprávněný je povinen nést jen přiměřené náklady (viz
shora), ale i v tom, že nese tyto náklady jen na zachování věci a její opravy,
nikoliv tedy náklady jiné, sledující např. vyšší kvalitu věci, než byla
dosavadní.
Z výše vyloženého právního posouzení věci dovolacím soudem plyne nedůvodnost
dovolání žalovaného a vedlejších účastníků vystupujících na jeho straně a
naopak opodstatněnost dovolacích námitek žalobkyně, pokud se týkají správností
právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud proto, jak je ve výroku
rozsudku uvedeno, dovolání žalovaného a vedlejších účastníků zamítl (§ 243b
odst. 2 OSŘ) a z podnětu dovolání žalobkyně zrušil rozsudek odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 OSŘ).
K dovolacím námitkám procesního rázu, jež uplatnila pouze žalobkyně, lze nad
to, co již bylo řečeno výše, pouze poznamenat, že (pokud nepozbyly významu
vzhledem k závaznému právnímu názoru dovolacího soudu v této věci) jsou takové
povahy, že by se s nimi měl nejprve vypořádat odvolací soud ve znovu otevřeném
odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. června 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu