22 Cdo 1578/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně MUDr. P. N., bytem v M, zastoupené JUDr.
Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti
žalovaným 1) Ing. T. V.,
bytem v P., zastoupenému Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Rumunská 29, 2) R. V., bytem v P., zastoupené Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Rumunská 29, o uložení povinnosti zdržet se obtěžování
hlukem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 272/2008, o
dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.
listopadu 2009, č. j. 26 Co 214/2009-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) Ing. T. V. je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 3.060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jaroslava Hostinského.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
„V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno
dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je
dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení
zastaveno“ (§ 243c odst. 2 občanského soudního řádu dále „o. s. ř.“).
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 2. února 2009, č. j. 4 C
272/2008-72, uložil žalovaným povinnost „zdržet se obtěžování žalobkyně a členů
její rodiny na pozemcích a v domě v M. hlukem z hudebních produkcí z jejich
pozemků a rekreační chaty a garáže na pozemku v M., B., a to do tří dnů od
právní moci rozsudku“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze
dne 2. listopadu 2009, č. j. 26 Co 214/2009-103, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně vzala svoji žalobu proti žalované 2) R. V. zpět a navrhla v tomto
rozsahu zastavení řízení podáním (č. l. 110), které bylo doručeno k rukám
předsedy senátu odvolacího soudu až po vyhlášení výše uvedeného rozsudku. Proto
k němu nebylo přihlédnuto. Žalovaná 2) jako účastnice dovolacího řízení je
zastoupena advokátem Mgr. M. K. na základě univerzální plné moci z 21. 7. 2008.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný 1) dovolání, jehož
přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1
písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se
nepřihlíží. Dovolání není přípustné. Soud prvního stupně i soud odvolací vyšly z tohoto skutkového stavu: Obec,
ve které k rušení dochází, je klidná, je zde oblast klidného bydlení. Reprodukovaná hudba z pozemku žalovaných je slyšet jako hlučná na protějších
svazích, obyvatelé tam ležících domů ji vnímají jako obtěžující. Hudba je
slyšet nepravidelně po celý rok, o víkendech však pravidelně, a to nejméně 6
hodin denně, někdy i po 22. hodině. Je ji slyšet i přes zavřená okna v domě a
dcera žalobkyně má vzhledem k nedostatku klidu způsobeného hlukem zdravotní
problémy. Obtěžování žalobkyně hlukem tak převyšuje míru přiměřenou místním
poměrům. Za této skutkové situace, ze které dovolací soud musí při úvaze o přípustnosti
dovolání vycházet, je rozhodnutí odvolacího soudu zcela v souladu s konstantní
judikaturou. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že v několika případech
Nejvyšší soud vyslovil, že je třeba míru obtěžování v místě obvyklou zvažovat s
přihlédnutím k poměrům v jiných obdobných lokalitách. Tuto úvahu však nelze
vytrhnout z kontextu rozhodnutí, ve kterých se objevila. Ovšem skutečnost, že v
lokalitě určené k bydlení není přípustné rušit sousedy hlukem z audio zařízení
takovým způsobem, že hluk pravidelně proniká nejen na sousední pozemky, ale
dokonce i dovnitř obytných budov je natolik zřejmá, že by porovnávání obvyklých
poměrů v jiných lokalitách nemohlo k posouzení věci přispět. V rozsudku ze dne 26. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005, publikovaném v
informačním systému ASPI, Nejvyšší soud uvedl: "Občanský zákoník zakazuje
obtěžování jdoucí nad míru přiměřenou poměrům. Jde tu jak o poměry místní, tak
o poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží k jak
poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu
restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům,
je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování
nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak
i v konkrétním místě; bude-li však obvyklá míra obtěžování hlukem v daném místě
vyšší, než je míra obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např.
v obytných
sídlištích), přičemž tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není
území v takových lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné
zástavbě či v její blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra
obtěžování obvyklá v obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou
rozhodující. Pokud by se totiž hranice mezi přípustným a nepřípustným
obtěžováním měla určovat jen podle poměrů v daném místě a čase a ne podle
poměrů, které jsou žádoucí a které by měly přetrvávat, nebylo by možné domáhat
se úspěšně ochrany podle § 127 odst. 1 obč. zák. v případě, že i chování všech
ostatních fyzických nebo právnických osob v místě je z hlediska tohoto
ustanovení závadné“. Jde totiž o otázku, zda by šlo o nepřípustné obtěžování i
v případě, že by např. v konkrétní obci bylo shodou okolností více rušitelů
hluku (např. osob pořádajících hlučné večírky), takže místní poměry by byly
takové, že např. hlasitá hudba pronikající k sousedům by tu byla „normálním“
jevem; pak by místní poměry nebyly rozhodující, pokud by takové rušení v
průměrných lokalitách téhož typu bylo nižší. O takovou situaci však v dané věci
nejde. Z uvedeného je zřejmé, že podle judikatury při posuzování žaloby na ochranu
proti rušení hlukem je tak třeba vzít v úvahu místní poměry, intenzitu hluku a
to, zda jde o rušení jednorázové, opakované nebo úmyslné (R 37/1985 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Teprve v případě, že by se intenzita
obtěžování hlukem v dané lokalitě zjevně vymykala stavu v jiných obdobných
lokalitách, bylo by třeba při posuzování žaloby přihlédnout i k obvyklým
poměrům v takových lokalitách. Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito pravidly
v souladu. Lze dodat, že vzhledem k tomu, že hluk proniká i do domu žalobkyně přes zavřená
okna a působí zdravotní potíže, byla na místě i úvaha o tom, že jde již o vážné
poškozování výkonu práv žalobkyně; v takovém případě by „míru přiměřenou
poměrům“ již nebylo třeba zjišťovat. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 věta první a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že úspěšné
žalobkyni vznikly náklady dovolacího řízení představované odměnou advokáta při
jednom úkonu právní služby,
a to za písemné vyjádření k dovolání, která činí podle § 8, § 10 odst. 3, § 14
odst. 1 ve spojení s § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, částku
2.250,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Náklady jsou
zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 510,- Kč, celkem tedy činí 3.060,-Kč. Lhůta a místo k plnění
vyplývají z § 160 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 167 odst. 2 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou
2) vychází z toho, že žalobkyni nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
měla vůči žalované 2) právo.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaný 1) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalobkyně
oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 24. listopadu 2011