USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K.
N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Knittelem, advokátem se
sídlem v Ostravě, Sokolská třída 871/6, proti žalované A. D., narozené XY,
bytem v XY, zastoupené JUDr. Richardem Pustějovským, advokátem se sídlem v
Ostravě, Matiční 730/3, o určení existence přídatného spoluvlastnictví, vedené
u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 348/2019, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2022, č. j. 71 Co
259/2021-100, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.
1. 2022, č. j. 71 Co 259/2021-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve
výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalobkyně Mgr. Petra Knittela, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída
871/6.
Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
(dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo
jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je
dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
2. 6. 2021, č. j. 6 C 348/2019-73, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala
určení, že se pozemek parc. č. XY v k. ú. XY nachází v přídatném
spoluvlastnictví žalobkyně a žalované, v němž výše spoluvlastnického podílu
žalobkyně činí 1/3 a tento podíl je spojen s vlastnictvím pozemku parc. č. XY v
k. ú. XY a výše spoluvlastnického podílu žalované činí 2/3 a tento podíl je
spojen s vlastnictvím pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále rozhodl o
nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“)
rozsudkem ze dne 13. 1. 2022, č. j. 71 Co 259/2021-100, ve znění opravného
usnesení ze dne 25. 1. 2022, č. j. 71 Co 259/2021-103, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že určil, že se pozemek parc. č. XY v k. ú. XY nachází v
přídatném spoluvlastnictví žalobkyně a žalované, v němž výše spoluvlastnického
podílu žalobkyně činí 1/3 a tento podíl je spojen s vlastnictvím pozemku parc.
č. XY v k. ú. XY a výše spoluvlastnického podílu žalované činí 2/3 a tento
podíl je spojen s vlastnictvím pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I). Dále
rozhodl o nákladech řízení (výrok II ve znění opravného usnesení, výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
otázky aplikace a výkladu § 1223 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník (dále jen „o. z.“), jelikož odvolací soud nesprávně uzavřel, že sporný
pozemek parc. č. XY v k. ú. XY se nachází v přídatném spoluvlastnictví
účastnic. Žalovaná má naopak za to, že v projednávané věci nedošlo ke
kumulativnímu splnění všech tří obligatorních znaků přídatného spoluvlastnictví
ve smyslu § 1223 odst. 1 o. z. Jednak nebyla splněna podmínka, že samostatné
věci vytvářejí místně i účelem vymezený celek. K tomu žalovaná konkrétně
namítá, že pozemky ve vlastnictví žalobkyně a žalované, jejichž součástí jsou
rodinné domy, nevytvářejí místně i účelem vymezený celek proto, že se jedná o
samostatně stojící rodinné domy, které jsou samostatně užívány a reálně
odděleny betonovým plotem po celé délce hranice pozemků. Dále má žalovaná za
to, že nebyla splněna podmínka, že věc v přídatném spoluvlastnictví slouží
společnému účelu tak, že bez ní není užívání samostatných věcí dobře možné. Ohledně této podmínky formuluje otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu
dosud neřešenou, a sice zda je pro splnění podmínky, že bez existence věci v
přídatném spoluvlastnictví není užívání samostatných věcí dobře možné,
zapotřebí absolutní nemožnost užívání samostatných věcí v objektivním pojetí,
anebo ji lze považovat za splněnou i za situace, kdy je možné zajistit užívání
samostatných věcí (zde pozemků, jejichž součástí jsou rodinné domy žalobkyně a
žalované) jiným vhodným, alternativním způsobem, avšak s vynaložením nezbytných
nákladů (v tomto případě nákladů na vybudování nových příjezdových cest). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že žalovanou předkládaná
otázka již byla v rozhodování dovolacího soudu řešena, konkrétně v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, v němž Nejvyšší
soud mimo jiné uvedl, že užívání věci („hlavní“) bez předmětu přídatného
spoluvlastnictví není „dobře možné“ nejen v případě, že není možné vůbec, ale i
tehdy, je-li podstatně omezeno či ztíženo. Jedná se tedy nejen o případy
absolutní nemožnosti věc užívat, ale rovněž o případy, kdy je užívání věci
podstatně omezeno či ztíženo. Toto rozhodnutí podle žalobkyně přiléhavě dopadá
i na projednávanou věc, neboť v případě, že by bylo shledáno, že sporný pozemek
není v přídatném spoluvlastnictví, bylo by (s ohledem na fakt, že se jedná o
příjezdovou cestu) užívání pozemků žalobkyně a žalované podstatně ztíženo,
ne-li v některých aspektech zcela znemožněno, zejména co se týče možnosti
příjezdu na pozemky osobním automobilem.
Nesouhlasí ani s námitkou dovolatelky,
že věci netvoří místně i účelem vymezený celek, neboť sporný pozemek byl naopak
historicky zřízen jako příjezdová cesta za účelem přístupu k oběma
nemovitostem, přičemž skutečnosti, že se nejedná o chatovou osadu či řadové
domy, a že jsou domy pouze dva, nejsou podle žalobkyně rozhodné. Navrhuje
dovolání odmítnout pro nepřípustnost, neboť žalovanou předkládaná otázka již
byla rozhodovací praxí dovolacího soudu řešena, případně zamítnout. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka namítá, že v projednávané věci nedošlo ke kumulativnímu splnění
všech zákonných podmínek pro vznik přídatného spoluvlastnictví ve smyslu § 1223
odst. 1 o. z.
Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť žalovaná jednak řádně
nevymezila přípustnost dovolání [vzhledem ke splnění podmínky a) – viz dále] a
jednak nejde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou
[vzhledem ke splnění podmínky c) – viz dále], přičemž závěry napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu se současně od rozhodovací praxe dovolacího soudu
nikterak neodchylují.
Podle § 1223 odst. 1 o. z. věc náležící společně několika vlastníkům
samostatných věcí určených k takovému užívání, že tyto věci vytvářejí místně i
účelem vymezený celek, a která slouží společnému účelu tak, že bez ní není
užívání samostatných věcí dobře možné, je v přídatném spoluvlastnictví těchto
vlastníků. Týká-li se přídatné spoluvlastnictví nemovité věci zapisované do
veřejného seznamu, zapíše se do veřejného seznamu i přídatné spoluvlastnictví.
Jak správně vyložil již odvolací soud v napadeném rozhodnutí, přídatné
spoluvlastnictví může vzniknout pouze za splnění následujících třech podmínek:
a) musí zde existovat dvě a více samostatných věcí, které vytvářejí místně a
účelem vymezený celek, b) musí zde existovat věc, která slouží společnému účelu
všech vlastníků samostatných věcí, a c) bez existence věci, která slouží
společnému účelu všech vlastníků samostatných věcí, není dobře možné samostatné
věci užívat. Aby věc byla v přídatném spoluvlastnictví, musejí být všechny tři
podmínky splněny kumulativně.
Žalovaná namítá, že v projednávané věci nebyla splněna podmínka a), že musí
existovat dvě a více samostatných věcí, které vytvářejí místně a účelem
vymezený celek. K této otázce nicméně žádným způsobem nevymezila, v čem
spatřuje splnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k
rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., které je však
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jednou z obligatorních náležitostí dovolání. Tato
námitka proto přípustnost dovolání založit nemůže, a dovolací soud se jí tudíž
nemohl věcně zabývat.
Dále žalovaná namítá, že nebyla splněna ani podmínka c), že bez existence věci,
která slouží společnému účelu všech vlastníků samostatných věcí, není dobře
možné samostatné věci užívat. K této podmínce formuluje jako otázku v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, zda je pro splnění této
podmínky zapotřebí absolutní nemožnost užívání samostatných věcí v objektivním
pojetí, anebo ji lze považovat za splněnou i za situace, kdy je možné zajistit
užívání samostatných věcí jiným vhodným, alternativním způsobem, avšak s
vynaložením nezbytných nákladů.
Ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť žalovanou předkládaná
otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu obecně řešena, přičemž
napadené rozhodnutí odvolacího soudu se závěrům této rozhodovací praxe nikterak
nevymyká.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi představované rozsudkem Nejvyššího soudu
ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1216/2019 (dostupným na www.nsoud.cz,
publikovaným v časopise Právní rozhledy č. 23-24/2019) k žalovanou
zpochybňované podmínce c) jakožto jednoho ze zákonných znaků přídatného
spoluvlastnictví mimo jiné uvedl: „Užívání věci bez předmětu přídatného
spoluvlastnictví není ‚dobře možné‘ nejenom v případě, že není možné vůbec, ale
i tehdy, je-li podstatně omezeno či ztíženo. Společná věc, která má sloužit
určitému účelu, je předmětem přídatného spoluvlastnictví, jestliže její dělení
by bylo funkčně neopodstatněné a podstatně by ztížilo užívání samostatných věcí
oproti stavu před rozdělením věci společné.“
Ačkoliv se ve věci řešené výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu skutkově
jednalo o odlišnou věc (zahrada v přídatném spoluvlastnictví ve vztahu k
jednotlivým bytovým jednotkám bytového domu), v něm uvedený obecný závěr, že
užívání věci není „dobře možné“ i v případě, pokud užívání samostatných věcí
tímto bude pouze podstatně omezeno či ztíženo, a nikoliv zcela znemožněno, lze
obecně aplikovat i na další případy přídatného spoluvlastnictví, projednávanou
věc nevyjímaje, jak správně naznačil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Na
projednávanou věc pak závěry tohoto rozhodnutí dopadají tím spíše, že zde jde o
přístupovou cestu nezbytnou vůbec k zajištění samotného přístupu, resp.
příjezdu, na pozemky ve výlučném vlastnictví účastnic, zatímco v citovaném
rozhodnutí se jednalo o užívání zahrady jako plochy pro rekreaci sloužící
„pouze“ k lepšímu využití domu a bytových jednotek v něm umístěných.
V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že pozemek, jenž se má nacházet v
přídatném spoluvlastnictví, tvoří jedinou možnou přístupovou cestu k pozemkům
účastnic, přičemž bez tohoto pozemku by zanikla možnost přístupu, resp.
příjezdu účastnic na pozemky v jejich výlučném vlastnictví a tím by bylo
znemožněno i jejich řádné užívání. Skutečnost, že je v technických i finančních
možnostech obou účastnic zřídit samostatné přístupové cesty na pozemky v jejich
výlučném vlastnictví přitom nemůže zabránit vzniku přídatného spoluvlastnictví,
pakliže byly splněny všechny zákonné podmínky ve smyslu § 1223 odst. 1 o. z.
Vzniku přídatného spoluvlastnictví pak nemůže zabránit ani skutečnost, že na
pozemku žalobkyně je vybudována další přístupová cesta pro pěší, když v
současné době je běžným standardem a nutností mít zajištěn přístup či příjezd k
nemovitosti sloužící k bydlení rovněž motorovými vozidly. V případě, že by pak
došlo (při vypořádání – poznámka dovolacího soudu) k rozdělení sporného
pozemku, bez současného rozšíření komunikace by možnost příjezdu na pozemky
obou účastnic osobním automobilem byla znemožněna. K tomu dovolací soud dodává,
že tím spíše by se uvedený závěr uplatnil, jestliže by při vypořádání byl
uvedený pozemek přikázán některé z účastnic do výlučného vlastnictví, neboť
druhá účastnice by tím zcela pozbyla možnosti ke svému pozemku a rodinnému domu
přijíždět.
Úvaha odvolacího soudu je tedy podle dovolacího soudu zcela v souladu s výše
citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a současně ji v žádném případě
nelze považovat ani za zjevně nepřiměřenou [srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015 (dostupný na www.nsoud.cz,
uveřejněný rovněž pod č. 5/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh.
obč.), který se sice týká obecně zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví rozdělením věci, nicméně jeho závěry lze vztáhnout rovněž na
případy přídatného spoluvlastnictví, neboť v obou kategoriích zákon pracuje s
pojmem „dobře možné“], pročež v dovolacím přezkumu obstojí. Dovolací
argumentace žalobkyně současně neobsahuje žádné námitky, na jejichž základě by
bylo možné úvahu odvolacího soudu ohledně splnění podmínky c) pro vznik
přídatného spoluvlastnictví relevantně zpochybnit v rovině nesprávného právního
posouzení věci. To platí v dané věci tím spíše, že podle skutkových závěrů
odvolacího soudu daná přístupová cesta existuje historicky a nepřetržitě „řadu
desítek let“, když zajišťovala jediný možný způsob přístupu k dřívější
zemědělské usedlosti, která byla tvořena pozemky ve vlastnictví účastnic.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může
se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 27. 7. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu