22 Cdo 1216/2019-217
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců a) I. P., narozeného XY, a b) A. P., narozené XY, obou bytem XY,
zastoupených Mgr. Danielou Rybkovou, advokátkou sídlem v Praze, Jana Želivského
2385/11, proti žalovaným 1) O. K. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr.
Ondřejem Vislockým, advokátem se sídlem v Praze, K Safině 699, 2) BLUMEN
s.r.o., IČO 28174216, se sídlem v Praze, Dobrovského 646/9, zastoupené Mgr.
Michaelou Zdvihalovou Lorencovou, advokátkou se sídlem v Praze, Eliášova 266/3,
3) M. L. G., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Adrianou Füleovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Kaprova 42/14, 4) HaRoLo trading and consult
s.r.o., IČO 29416728, se sídlem v Praze, Dobrovského 646/9, zastoupené Mgr.
Michaelou Zdvihalovou Lorencovou, advokátkou se sídlem v Praze, Eliášova 266/3,
5) KN Kapitál s.r.o., IČO 27238962, se sídlem v Praze, Americká 27/459, 6) Z.
P., narozené XY, bytem XY, 7) L. Z., narozenému XY, bytem XY, 8) L. V.,
narozené XY, bytem XY, 9) J. Ž., bytem XY, o oddělení ze spoluvlastnictví,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 179/2016, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. 19 Co
208/2018-168, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně 2 178 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k
rukám zástupce JUDr. Ondřeje Vislockého.
III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované 2) a žalované 4) na náhradě
nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 1 440 Kč do tří dnů od právní
moci rozhodnutí k rukám zástupkyně Mgr. Michaely Zdvihalové Lorencové.
IV. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 3), 5), 6), 7), 8) a 9) nemá žádný z
účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 4. 2018,
č. j. 29 C 179/2016-117, zamítl žalobu o oddělení spoluvlastnictví tak, že
pozemek par. č. XY v katastrálním území XY o výměře 339 m2 se dle geometrického
plánu č. XY rozdělí na dvě části, a to pozemek par. č. XY o výměře 280 m2,
který zůstane ve spoluvlastnictví žalovaných, a pozemek par. č. XY o výměře 59
m2, který se stane společným jměním žalobců (výrok I.). Dále rozhodl, že
žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení
žalované 1) ve výši 6 534 Kč (výrok II.), žalovanému 2) ve výši 7 200 Kč (výrok
III.), žalované 3) ve výši 10 890 Kč (výrok IV.), žalovanému 4) ve výši 7 200
Kč (výrok V.) a ve vztahu mezi žalobci a žalovanými 5), 6), 7), 8) a 9)
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení
(výrok VI.).
Městský soud v Praze k odvolání žalobců a žalovaných 1), 2), 3) a 4) rozsudkem
ze dne 17. 10. 2018, č. j. 19 Co 208/2018-168, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. ve věci samé, a ve výroku IV. a VI. o nákladech řízení potvrdil
(výrok I.). Dále rozsudek ve výrocích II., III. a V. o nákladech řízení změnil
tak, že jejich výše činí ve výroku II. mezi žalobci a žalovanou 1) částku 8 712
Kč, ve výroku III. mezi žalobci a žalovaným 2) částku 6 750 Kč, ve výroku V.
mezi žalobci žalovaným 4) částku 6 750 Kč, jinak se potvrzují (výrok II.).
Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolacího řízení (výrok II. a
IV.).
Žalobci se domáhali oddělení ze spoluvlastnictví (§ 1140 odst. 2 o. z.) zahrady
výše uvedené, která je ve spoluvlastnictví účastníků, kteří jsou současně
vlastníky jednotek v domě přiléhajícímu k zahradě. Soudy žalobu zamítly; s
tímto odůvodněním:. Jednotky ve vlastnictví účastníků se nacházejí v bytovém
domě, ke kterému přiléhá zahrada sloužící jako zeleň – klidová a odpočinková
zóna; pro tento účel slouží zahrada jako celek a takto je i vlastníky jednotek
užívána. Pozemek má výměru 399 m2. Plocha požadovaná žalobci je „uživatelsky
preferovanou částí zahrady“, tj. rovinatou, slunečnou a bez vegetace. Pokud by
požadovaná část byla oddělena, utrpěli by zbylí spoluvlastníci újmu, neboť
zbývající část zahrady by již neměla stejnou kvalitu; při reálném rozdělení
zahrady mezi spoluvlastníky podle podílů by nové pozemky nebyly rovnocenné,
neboť každá část zahrady je jiná, pokud jde o oslunění, terén, vegetaci a
přístup. Také původní vlastník domu i zahrady, společnost Dobrovského 9, s. r.
o., potvrdil úmysl užívat zahradu společně s domem, a proto byl každému
vlastníku jednotky prodán také spoluvlastnický podíl na pozemku tvořícím
zahradu. Zamítnutí žaloby opřely o § 1140 odst. 1 občanského zákoníku č.89/2012
Sb. (dále také „o. z.“) s tím, že zahrada je společnou věcí, která má jako
celek sloužit k určitému účelu – odpočinku a rekreaci vlastníků jednotek v domě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci („dovolatelé“) dovolání, jehož
přípustnost opírají o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.). Tvrdí, že otázka výkladu
ustanovení § 1440 a 1142 odst. 1 o. z. nebyla dosud v rozhodovací praxi
dovolacího soudu řešena. Jako dovolací důvod uplatňují nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Tvrdí-li odvolací soud, že by navrhovaným oddělením spoluvlastnictví došlo k
újmě ostatních spoluvlastníků ve smyslu § 1140 odst. 2 o. z., namítají
dovolatelé, že je třeba vykládat toto ustanovení restriktivně. Upozorňují na
rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. 9. 1923, sp. zn. Rv I 965/23, podle něhož o škodě ostatních spoluvlastníků lze mluvit pouze
tehdy, kdyby prospěch, jenž by jinak patřil všem, připadl pouze některému z
nich. Navíc z dikce ustanovení vyplývá, že oddělení ze spoluvlastnictví nemůže
být jen k újmě některého ze spoluvlastníků, tedy že záměrem žadatelů o oddělení
nemůže být pouze újma ostatních spoluvlastníků; o to se však v této věci
nejedná a odvolací soud to ani netvrdil. Ostatně případnou „škodu“ způsobenou
oddělením pozemku jsou dovolatelé připraveni ostatním spoluvlastníkům nahradit;
touto námitkou se přitom odvolací soud vůbec nezabýval. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je
uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i
další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1,
§ 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není
důvodné. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva –
možnosti aplikace § 1140 odst. 2 o. z. na zahradu přilehlou v domě s jednotkami
–, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví,
lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze
spoluvlastníků (§ 1140 odst. 2 o. z.). Jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není
její rozdělení možné (§ 1142 odst. 1 o. z.). Účel může vyplývat z povahy věci (např. porcelánový servis), ale podle
literatury může být dán i rozhodnutím spoluvlastníků o způsobu využití společné
věci (Králík, M. in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 562; Petrov, J., Výtisk, M.,
Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2017, s. 1160). „Pozemek je obecně dělitelný, ale kdyby se rozdělil v tomto
případě, tak už nemůže sloužit účelu, kterému jako celek sloužil. Obdobně by
bylo zřejmě možné nahlížet na případy, kdy se jedná pozemek, který slouží jako
sportovní hřiště, zoologická nebo botanická zahrada apod.“ (viz M. Králík v
citovaném komentáři, s. 562). Při řešení věci lze přiměřeně přihlédnout i k judikatuře k občanskému zákoníku
č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) „Je skutečností, že pozemek je v zásadě vždy
dělitelný; to ovšem neznamená, že musí být rozdělen ve všech případech (viz též
zákonný obrat „dobře možné“ v § 142 odst. 1 obč. zák.).
Zejména pozemky
přiléhající k obytným domům vytvářejí zpravidla s domem jediný funkční celek,
slouží k lepšímu využití domu a také blízkost obytného domu, ve kterém vlastník
zahrady bydlí, zlepšuje využití zahrady. Proto není v rozporu se zákonem
postup, při kterém soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, přikáže pozemek – zahradu přilehlou k domu tomu, komu připadá
dům, aniž by provedl jeho dělení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1181/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011,
sp. zn. 22 Cdo 3993/2011). „Dovolací soud zastává ve své rozhodovací praxi
názor, že pozemky přiléhající k obytným domům vytvářejí zpravidla s domem
jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu, a proto není v rozporu se
zákonem postup, při kterém soud, jenž rozhoduje o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, přikáže pozemek – zahradu přilehlou k domu – tomu,
komu připadá dům, aniž by provedl jeho dělení (usnesení Nejvyššího soudu dne
24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, stejně i řada dalších rozhodnutí). Z uvedeného se i pro stav podle platného občanského zákoníku podává závěr, že
pozemky přiléhající k obytným domům a určené ke společnému užívání vytváří
zpravidla s domem jediný funkční celek, slouží k lepšímu využití domu (jednotek
v něm umístěných) a blízkost obytného domu zlepšuje využití zahrady, resp. plochy pro rekreaci; v poměrech domu rozděleného na jednotky pak platí, že
zahrada přilehlá k domu a určená ke společnému užívání vlastníky jednotek
zpravidla, s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, tvoří s domem funkční
celek, který má sloužit k určitému účelu ve smyslu § 1142 odst. 1 o. z. Nelze
ovšem vyloučit, že vzhledem k výjimečným okolnostem věci tomu může být jinak. Ustanovení § 1142 odst. 1 o. z. je normou s relativně neurčitou hypotézou; kdy
jde o „věc která má jako celek sloužit k určitému účelu“ je tak ponecháno na
úvaze soudu, který musí podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezit sám hypotézu právní normy ze širokého okruhu okolností; dovolací soud
může jeho úvahu zpochybnit jen, pokud by byla zjevně nepřiměřená. Tak tomu v
dané věci není. V této věci soudy vyšly z následujících skutkových zjištění: Jednotky ve
vlastnictví účastníků se nacházejí v bytovém domě, ke kterému přiléhá zahrada
sloužící jako zeleň
– klidová a odpočinková zóna; pro tento účel slouží zahrada jako celek a takto
je i vlastníky jednotek užívána. Pozemek má výměru 399 m2. Plocha požadovaná
žalobci je „uživatelsky preferovanou částí zahrady“, tj. rovinatou, slunečnou a
bez vegetace“. Pokud by požadovaná část byla oddělena, utrpěli by zbylí
spoluvlastníci újmu, neboť zbývající část zahrady by již neměla stejnou
kvalitu; při reálném rozdělení zahrady mezi spoluvlastníky podle podílů by nové
pozemky nebyly rovnocenné, neboť každá část zahrady je jiná, pokud jde o
oslunění, terén, vegetaci a přístup. Také původní vlastník domu i zahrady,
společnost Dobrovského 9, s. r.
o., potvrdil úmysl užívat zahradu společně s
domem, a proto byl každému vlastníku jednotky prodán také spoluvlastnický podíl
na pozemku tvořícím zahradu. Za této situace, i s přihlédnutím k rozloze
zahrady a počtu vlastníků jednotek (tedy k tomu, jak velké celky by vznikly po
rozdělení zahrady mezi spoluvlastníky) není úvaha soudů v nalézacím řízení o
tom, že zahrada je společnou věcí, která má jako celek sloužit k určitému
účelu, a proto není její rozdělení možné, zjevně nepřiměřená; uplatněný
dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), tak není dán. K odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 18. 9. 1923, sp. zn. Rv I 965/23, se uvádí, že obecný zákoník občanský z roku 1811, ze
kterého toto rozhodnutí vycházelo, neměl ustanovení obdobné § 1142 odst. 1 o. z., o které se napadené rozhodnutí opírá. Námitka, že žalobci jsou připraveni
nahradit ostatním spoluvlastníkům případnou škodu, je irelevantní; není-li věc
dělitelná ve smyslu § 1142 odst. 1 o. z., nemůže tento závěr zvrátit ani
nabízená kompenzace újmy. Dovolatelé upozorňují na to, že budou-li chtít jednotku spolu se
spoluvlastnickým podílem k pozemku (zahradě) prodat, budou muset nabídnout
ostatním spoluvlastníkům z titulu předkupního práva podíl ke koupi; pokud pak
bude předkupní právo uplatněno, znehodnotí se hodnota jejich jednotky
(nabyvatel by neměl právo užívat zahradu). Proto by chtěli mít část zahrady ve
výlučném vlastnictví. K tomu dovolací soud jen na okraj (tato otázka totiž není
pro posouzení úvahy pro aplikaci § 1142 odst. 1 o. z. významná), uvádí: Vztah §
1142 odst. 1 o. z. k § 1223 o. z., vymezujícímu přídatné spoluvlastnictví, je
vztahem normy obecné k normě zvláštní; věcí v přídatném spoluvlastnictví je
taková společná věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu (§ 1142 odst. 1 o. z.), ovšem za splnění dalších podmínek uvedených v § 1223 o. z. K podmínce
klasifikace věci jako předmětu přídatného spoluvlastnictví, že bez této
společné věci není užívání samostatných věcí (zde jednotek) dobře možné, se
poznamenává: Užívání věci bez předmětu přídatného spoluvlastnictví není „dobře
možné“ nejen v případě, že není možné vůbec, ale i tehdy, je-li podstatně
omezeno či ztíženo. Tak např. zahradu lze užívat i bez zdroje vody – společné
studny, ovšem jde o užívání natolik nekomfortní, že splňuje kritérium § 1223
odst. 1 o. z., že není „dobře možné“. Společná věc, která má jako celek
vymezený místně sloužit k určitému účelu, je tak předmětem přídatného
spoluvlastnictví, jestliže její dělení by bylo funkčně neopodstatněné a
podstatně by ztížilo užívání samostatných věcí oproti stavu před rozdělením
věci společné. Vzhledem ke skutkovým okolnostem není vyloučeno ani posouzení
věci podle § 1223 odst. 2 o. z. Převod podílu na věci v přídatném
spoluvlastnictví se řídí § 1227 o. z.; předkupní právo se tu neuplatní.
Dovolací soud, aniž by chtěl jakkoliv předjímat výsledek případného řízení o
povaze této konkrétní zahrady (touto otázkou se, vázán obsahem přezkoumávaného
rozhodnutí i dovolání, nemohl zabývat), tak konstatuje, že i zahrada přilehlá k
domu s jednotkami a určená ke společnému užívání jejich vlastníky může mít
povahu přídatného spoluvlastnictví. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Proto
nezbylo, než dovolání zamítnout [§ 243d písm. a) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé
nebyli v řízení úspěšní a žalovaní tak mají podle § 243b a 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Náklady v dovolacím řízení vznikly
žalovaným 1), 2) a 4). Žalované 1) náleží náhrada nákladů sestávající z odměny
advokáta za sepis vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k), § 9 odst. 1 a §
7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif)], paušální náhrady hotových
výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky) a 21% náhrady DPH 378 Kč, celkem
2 178 Kč. Žalovaným 2) a 4) [každému z nich] náleží náhrada nákladů sestávající
z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k), § 9
odst. 1 a § 7 bod 4, § 12 odst. 4 advokátního tarifu] a paušální náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky), celkem 1 440 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
1), 2) a 4) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce