22 Cdo 1593/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila,
CSc., ve věci žalobkyně Ing. I. R., zastoupené advokátem, proti žalovanému V.
P., d., o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě
pod sp. zn. 8 C 231/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 27. března 2006, č. j. 17 Co 331/2005-180, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. března 2006, č. j. 17 Co
331/2005-180, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 8. dubna 2005, č. j. 8 C 231/2003-150, pod bodem I. výroku zřídil „ve
prospěch žalobkyně a dalších vlastníků stavby – průmyslového objektu č. p. 199
v P. na parc. č. st. 356, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního
úřadu pro V., katastrální pracoviště H. B., na listu vlastnictví č. 1095 pro
obec a k. ú. P., věcné břemeno spočívající v právu cesty zatěžující stavbu –
objekt výroby
č. p. 20 v P. na parc. č. st. 26/1 a tuto parc. č. st. 26/1, zapsané v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště H. B., na
listu vlastnictví č. 1459 pro obec a k. ú. P., v rozsahu vymezeném šrafováním
na geometrickém plánu č. 1001-47/2003, vypracovaném L. M. – G. ze dne 14. 7.
2003, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Pod bodem II. zamítl žalobu
„v části, aby věcné břemeno bylo zřízeno i ve prospěch vlastníků parc. č. st.
356 a parc. č. st. 26/2, zapsaných na listu vlastnictví č. 1459 pro obec a k.
ú. P.“. Pod bodem III. žalobkyni uložil, aby za zřízení věcného břemene
žalovanému zaplatila částku 50 000,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně učinil mimo jiné tato skutková zjištění: Žalobkyně
je podle kupní smlouvy ze dne 1. 3. 1999 a výpisu z katastru nemovitostí
vlastnicí průmyslového objektu č. p. 199 na parc. č. st. 356, parc. č. st. 356
– zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. st. 26/2, zapsaných na LV č. 1095 pro
obec a kat. území P. Žalovaný je tamtéž podle kupní smlouvy z 5. 8. 1982
vlastníkem objektu výroby č. p. 20 na parc. č. st. 26/1 a parc. č. st. 26/1 –
zastavěná plocha a nádvoří. Objekt č. p. 199, v němž se nacházejí dílny a
sklad, slouží k textilní výrobě. Vstup do objektu pro osoby je z ulice
Komenského, nákladová rampa je přístupná pouze ze dvora, příjezd pro vozidla je
z ulice Žižkovy po pozemku parc. č. st. 26/1 a č. p. 20. Žalobkyně užívala
pozemek parc. č. st. 26/1 k průjezdu k rampě na základě ústní dohody se
žalovaným, od roku 2004 jí nový vlastník průjezd přes tento pozemek znemožnil.
Objem výroby v objektu žalobkyně se pohybuje okolo 10 tun ročně a zhruba totéž
množství materiálu pro výrobu se tam doveze. Ze zprávy Policie ČR, Okresního
ředitelství – dopravního inspektorátu v H. B., soud zjistil, že za stávající
dopravní situace v ulici Komenského nelze „regulérně“ parkovat nebo zastavovat
nákladní vozidla v souvislosti s nakládkou a vykládkou zboží pro objekt č. p.
199, aniž by nebyla ohrožena bezpečnost a plynulost silničního provozu. Průběh
výkonu práva cesty přes objekt č. p. 20 po pozemku parc. č. st. 26/1 v šíři cca
3,68 m v délce 36,65 m vytyčila L. M. v geometrickém plánu ze 14. 7. 2003 a
znalec JUDr. J. S. stanovil obecnou cenu věcného břemene za pozemek parc. č.
st. 26/1 ve výši 5 240,- Kč ročně a za zpevněnou plochu na pozemku ve výši 1
105,48 Kč ročně. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na
zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 ObčZ je oprávněný. Poukázal na to,
že objekty č. p. 20 a č. p. 199 včetně pozemků byly dříve součástí jednoho
výrobního areálu a tak také byly využívány. Teprve v důsledku restituce došlo k
rozdělení objektu, kdy nemovitosti, patřící nyní žalobkyni, byly vydány
oprávněné osobě, a zbývající objekty zůstaly ve vlastnictví žalovaného. Vchod
do objektu žalobkyně z ulice Komenského má povahu vstupu pro osoby (má běžné
vstupní dveře) a sám žalovaný akceptoval potřeby žalobkyně, aby měla přístup k
objektu pro vozidla přes pozemek žalovaného, neboť v důsledku zastavení
zásobujících vozidel v ulici Komenského vzniká v místě nevyhovující dopravní
situace.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného
rozsudkem ze dne 27. března 2006, č. j. 17 Co 331/2005-180, změnil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku pod body I. a III. tak, že žalobu na zřízení
věcného břemene zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl,
že zřízení věcného břemene podle § 151o odst. 3 ObčZ přichází v úvahu „nelze-li
přístup vlastníka ke stavbě zajistit jinak“. Proto nelze zřídit věcné břemeno,
má-li vlastník stavby možnost zřídit si přístup ke stavbě bez omezení
vlastníka přilehlého pozemku, nebo pokud takový přístup už má. „Institut
nezbytné cesty neslouží k tomu, aby vlastník stavby mohl získat ke svému
majetku přístup ještě další, v nějakém ohledu vhodnější než stávající.“ V daném
případě žalobkyně má přístup do svého objektu z ulice Komenského. Pokud jí
tento přístup nestačí z hlediska využití objektu, nemůže řešit na úkor
žalovaného, a to bez ohledu na, do jaké míry a za jakých okolností dříve
využívala přístup ke svému objektu přes nemovitosti žalovaného. Dále uvedl, že
§ 151o odst. 3 ObčZ nedovoluje zřídit nezbytné právo cesty přes budovu, byť by
tato byla k průchodu či průjezdu uzpůsobena, neboť věcné břemeno – právo cesty
zde lze zřídit jen přes přilehlé pozemky.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítla, že Ústavní soud „opakovaně
judikoval, že práva a povinnosti vlastníků sousedících nemovitostí je třeba
vykládat v celém kontextu vztahů a z hlediska funkční souvislosti“. Odvolací
soud na rozdíl od soudu prvního stupně nehodnotil, že nemovitosti účastníků
byly dříve jeden vzájemně propojený a fungující celek. Parcely č. 26/1 a 26/2
až do restituce tvořily jednu parcelu, která přiléhala k oběma domům č. p. 20 a
č. p. 199. Součástí parc. č. st. 26/1 jsou i nákladové rampy, prostřednictvím
nich se provádí zásobování obou objektů. Přístup do objektu žalobkyně z ulice
Komenského slouží pro pěší a vztahuje se pouze k šicí dílně. Další části
provozovny, tj. další větší dílna, sklad surovin a výrobků s nákladovou rampou,
garáže, sklad dřeva a dvůr, jsou přístupné jen způsobem, jak je vyznačen v
geometrickém plánu, který je součástí rozsudku soudu prvního stupně, tedy přes
pozemek žalovaného. Podle názoru žalobkyně zákon nevylučuje, aby právo nezbytné
cesty bylo zřízeno i přes pozemek, na němž je umístěna stavba. Rozhodující je
pozemek jako takový, nikoli jeho povrch nebo způsob využití. Přístup k
nemovitosti žalobkyně – průmyslovému objektu, který vyžaduje k zajištění
provozu nakládku a vykládku materiálu, nelze zajistit jinak, než přes pozemek
žalovaného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, řádně zastoupenou advokátem a je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu
dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle § 151o odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) není-li vlastník
stavby současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě
nelze zajistit jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno
ve prospěch vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na dvou důvodech. Prvním z nich je, že
žalobkyně má přístup ke stavbě – průmyslovému objektu č. p. 199 zajištěn dveřmi
do dílny z veřejné cesty (Komenského ulice). Druhým je skutečnost, že by věcné
břemeno zatížilo vedle pozemku žalovaného parc. č. 26/1, též budovu č. p. 20 na
něm postavenou, což zákon neumožňuje.
Obsahem práva přístupu vlastníka ke stavbě ve smyslu § 151o odst. 3 ObčZ, může
být jednak právo průchodu (právo stezky) přes cizí pozemek, a dále právo
průjezdu, zpravidla motorovými vozidly. Podle konkrétního případu je pak
rozhodnutím soudu zajišťováno nejen právo průchodu, ale současně i právo
průjezdu. Zpravidla tomu tak bude právě tehdy, zřizuje–li soud právo cesty ke
stavbě stavebně určené k podnikání, při kterém se předpokládá větší provoz než
obvykle z důvodu zajištění podnikatelských aktivit, vyžadujících nakládku a
vykládku zboží, materiálů či produktů a jiných věcí sloužících podnikání.
V daném případě, kdy se nejedná o přístup k bytovému domu, ale o přístup k
průmyslovému objektu vybavenému nákladovou rampou, nemůže soud, který rozhodl o
zamítnutí návrhu na zřízení věcného břemene, vystačit s argumentací, že má
žalobkyně zajištěn přístup dveřmi do dílny z veřejné cesty (Komenského ulice),
jestliže tudy nelze projíždět motorovými vozidly. Jinou otázkou je, zda si
žalobkyně může zřídit vlastní průjezd stavbou z veřejné cesty (Komenského
ulice). Její řešení je pak spojeno s řešením dílčích otázek technické
proveditelnosti a výší eventuálních nákladů, jejichž vynaložení by bylo možno
po žalobkyni spravedlivě požadovat. Uvedenou otázkou možnosti průjezdu z ulice
Komenského do objektu žalobkyně se však odvolací soud nezabýval.
Odvolací soud neposoudil dostatečně správně ani otázku, zda zřízením práva
cesty podle žaloby, jíž soud prvního stupně vyhověl, nedochází k nepřípustnému
zatěžování vedle pozemku žalovaného parc. č. 26/2, i stavby na něm postavené.
Podle názoru dovolacího soudu je nutné v podobných situacích rozlišovat, zda
požadovaná cesta má vést skrze stavbu, či podjezdem pod ní (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo
1274/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod č. C 2672).
Podstatným hlediskem pro takové rozlišení totiž bude, zda taková cesta má vést
po povrchu nezastavěného pozemku nebo po stavebně upravené ploše, která je
součástí stavby, jež plochu průjezdu obklopuje. V daném případě však není
zřejmé, o kterou z uvedených možností (podjezd či průjezd) by mělo jít.
Vychází-li tedy odvolací soud ve svém rozhodnutí ze závěrů, že žalobkyně již má
jeden přístup ke své nemovitosti zajištěn a že institut nezbytné cesty neslouží
k tomu, aby vlastník stavby, k níž lze přicházet, nemůže již požadovat, aby mu
byl umožněn i příjezd, a dále, že podle § 151o odst. 3 ObčZ nelze zřídit věcné
břemeno spočívající v právu cesty budovou, aniž by se nezabýval dalšími
okolnostmi případu, nelze jeho posouzení věci považovat za správné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního
posouzení, které mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k vadám
vyjmenovaným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ,
ani k jiným vadám řízení, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, nedošlo), zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.