22 Cdo 1595/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobců: a) E. M., b) J. M., zastoupených JUDr. Jiřím Suškou, advokátem
se sídlem v Teplicích, U Soudu 7, proti žalovanému N. A., zastoupenému JUDr.
Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem v Teplicích, J. V. Sládka 1363/2, o
povinnosti uzavřít kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k části
spoluvlastnického podílu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C
94/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 13. listopadu 2008, č. j. 11 Co 340/2007-111, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.160,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalovaného JUDr. Heleny Tukinské.
Žalobci se domáhali, aby soud žalovanému uložil povinnost uzavřít s nimi kupní
smlouvu o prodeji jeho podílu na nemovitostech, jejichž jsou účastníci
spoluvlastníky. Žalovaný tento podíl nabyl do spoluvlastnictví od předchozích
spoluvlastníků, kteří při prodeji svého podílu porušili předkupní právo žalobců.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, neboť předmětný podíl koupil od
předchozích spoluvlastníků nemovitostí poté, kdy žalobci od nich odmítli podíl
odkoupit, a tak k porušení jejich předkupního práva nedošlo.
Okresní soud v Teplicích („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. března
2007, č. j. 13 C 94/2006-76, zamítl žalobu „o stanovení povinnosti žalovanému
uzavřít s žalobci kupní smlouvu o prodeji spoluvlastnického podílu o velikosti
1653/10000 na nemovitostech – pozemku parcelní číslo 1784 a budově č. p. 1933 v
ulici J. H. v T., zapsaných na listu vlastnictví č. 6868 u Katastrálního úřadu
pro Ú. k., Katastrální pracoviště T., za kupní cenu 271.527,- Kč“; dále rozhodl
o povinnosti žalobců nahradit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že spoluvlastníky pozemkové parcely č. 1784 a domu
č. p. 1933 jsou žalobci s podílem 5063/10000 a žalovaný s podílem 4937/10000.
Původními spoluvlastníky nemovitostí s žalobci byli manželé V. Ti svůj celý
spoluvlastnický podíl nabídli 13. 1. 2003 žalobcům za cenu 2.300.000,- Kč,
žalobci však tuto nabídku neakceptovali.
Poté manželé V. část svého podílu prodali kupní smlouvou z 13. 3. 2003 P. M.
(3348/10000 za 550.000,- Kč), další část podílu prodali 25. 3. 2003 žalovanému
(3284/10000 za 1.750.000,- Kč) s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí
k 14. 3. 2003, resp. k 25. 3. 2003.
P. M. poté svůj podíl 3. 7. 2003 prodal žalovanému, kterému však později
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 17 C 415/2004-83,
uložil povinnost uzavřít s žalobci kupní smlouvu o prodeji části podílu, který
získal od P. M., neboť ten porušil předkupní právo žalobců; žalovaný poté 9. 1.
2006 prodal žalobcům podíl o velikosti 1695/10000.
Žalobci pak 7. 3. 2006 žalovaného vyzvali, aby jim nabídl ke koupi ze svého
spoluvlastnického podílu o velikosti 4937/10000 část tohoto podílu o velikosti
1653/10000 za kupní cenu 271.529,- Kč, což neakceptoval.
S přihlédnutím k § 140 a § 605 občanského zákoníku („obč. zák.“) soud prvního
stupně uzavřel, že žaloba není důvodná, a shrnul: Manželé V. prodali svůj
spoluvlastnický podíl P. M. a žalovanému poté, kdy jej předtím písemně, avšak
marně, nabídli ke koupi žalobcům. Ti na nabídku písemně reagovali tak, „že své
překupní právo nevyužívají a neučinili žádný úkon, kterým by nabídku přijali,
resp. nevyplatili nabízenou kupní cenu“; tím jejich překupní právo zaniklo.
Manželé V. předkupní právo žalobců neporušili, „neboť tito svůj podíl ke koupi
žalobcům nabídli za stejnou cenu a stejných podmínek, za jakou byl prodán
žalovanému a P. M.“, a „i kdyby žalobci písemně neodmítli svého předkupního
práva využít a kupní smlouva byla s P. M. podepsána dne 13. 3. 2003, nebylo ani
tímto právním úkonem porušeno jejich předkupní právo, neboť zákonná lhůta pro
přijetí nabídky manželů V. jim uběhla ve stejný den a žalobci během lhůty
neučinili žádný právní úkon, ze kterého by bylo patrno, že chtějí předkupní
právo využít“. Účelovým pak shledal tvrzení žalobce a), že nabídka byla
doručena jen žalobkyni b), nikoliv jemu; zamítl návrhy na provedení dalších
důkazů.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem
ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 11 Co 340/2007-111, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že je žalobci
uhradí žalovanému společně a nerozdílně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, nesouhlasil však
s jeho právním názorem, že nedošlo k porušení předkupního práva žalobců, pokud
šlo o převody činěné manžely V. Poté uvedl: „Žalovaný není v posuzované věci
pasivně věcně legitimován z porušení předkupního práva, ke kterému mělo dojít
při převodu spoluvlastnického podílu z P. M. na žalovaného ohledně ideálního
podílu v rozsahu 1653/10000. Uvedený podíl je zbývající poměrná část ideálního
podílu, který žalovaný nabyl od P. M. S ohledem na to, že se P. M. rozhodl
tento svůj spoluvlastnický podíl převést na osoby nikoliv blízké, byl tím
povinným spoluvlastníkem, jenž byl povinen nabídnout v rámci předkupního práva
ostatním spoluvlastníkům (tímto povinným spoluvlastníkem nebyli manželé V., jak
tvrdí žalobci)“. Dále konstatoval, že žalovaný v době, kdy se P. M. rozhodl
převést svůj podíl 3348/10000, byl rovněž podílovým spoluvlastníkem nemovitostí
a i jemu byl P. M. povinen nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi, takže i
žalovaný měl předkupní právo. Vzhledem k tomu, že účastníky nebylo tvrzeno, že
by ohledně převáděného podílu P. M. byla uzavřena nějaká dohoda spoluvlastníků
– žalobců a žalovaného – o výkonu tohoto předkupního práva ve vztahu k nabídce
P. M., jako v té době povinného spoluvlastníka, měli žalobci a žalovaný v
souladu s § 140 věta druhá obč. zák. právo uvedený podíl vykoupit podle svých
podílů. Podíl, který je předmětem tohoto řízení, odpovídá poměru velikosti
spoluvlastnického podílu účastníků v době, kdy k převodu docházelo. Na základě
těchto úvah dospěl k závěru: „Věcněprávní povaha předkupního práva spočívá v
tom, že je spojeno s vlastnictvím k věci a zatěžuje každého spoluvlastníka
převádějícího svůj podíl, což znamená, že v případě spoluvlastnického podílu
působí i vůči právním nástupcům kupujícího, který se stal novým spoluvlastníkem
namísto prodávajícího, ovšem zase jen ve vztahu mezi ním a ostatními
spoluvlastníky, kteří jsou oprávněnými osobami. Znamená to, že pokud se nový
spoluvlastník rozhodne k převodu svého podílu nikoliv na osoby blízké, musí
splnit předkupní právo vůči ostatním spoluvlastníkům“. Z uvedeného vyplývá, že
žalovaný ve vztahu k předmětnému podílu nenese důsledky případného porušení
předkupního práva vůči žalobcům ze strany manželů V., kteří převáděli
spoluvlastnický podíl na P. M.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“);
rozhodnutí odvolacího soudu má podle jejich názoru po právní stránce zásadní
význam, neboť se zabývalo právní otázkou, „která nebyla dosud dovolacím soudem
řešena a odvolací soud ji vyřešil v rozporu s hmotným právem“, a dále právní
otázkou, již odvolací soud vyřešil rozdílně od rozhodnutí dovolacího soudu. Jde
o „řešení právních důsledků vyplývajících z § 603 odst. 3 obč. zák. při
porušení předkupního práva, které oprávněné osobě zůstalo zachováno a o řešení
otázky obsažené v § 140 obč. zák. ve spojení s § 605 věta třetí obč. zák.
vztahující se k ohlášení všech podmínek při písemné nabídce k využití
předkupního práva“.
V rozporu se zákonnou úpravou předkupního práva dovolatelé shledávají
především právní závěr odvolacího soudu, že, bez ohledu na porušení předkupního
práva právními předchůdci nabyvatele spoluvlastnického podílu, zákon ukládá
převodci povinnost převést svůj podíl na ty spoluvlastníky, kteří o něj projeví
zájem, a to v poměru výše jejich spoluvlastnických podílů. Jsou přesvědčeni, že
smyslem právní úpravy důsledků porušení předkupního práva je pravý opak toho, k
čemu dospěl odvolací soud; soudí, že podílový spoluvlastník nesmí být na svém
právu poškozen protiprávním chováním jiného podílového spoluvlastníka, jeho
postavení nesmí být horší, než v situaci, kdy prodávající spoluvlastník splní
svoji povinnost ze zákonného předkupního práva. Proto se může domáhat nabídky
prodeje podílu, a to i v soudním řízení, nebo mu zůstane předkupní právo
zachováno, případně namítne relativní neplatnost kupní smlouvy. Soud měl
vycházet z toho, že žalobci nedostali nikdy od manželů V. nabídku k využití
předkupního práva na podíl 3348/10000, který převedli 13. 3. 2003 na P. M. za
550.000,- Kč – nabídka předkupního práva na podíl 6632/10000 za 2.300.000,- Kč
byla zcela jiným obchodem, který se nikdy neuskutečnil. Pokud pak šlo o stejný
obchod, pak písemná nabídka předkupního práva z 13. 1. 2003 se předmětem
prodeje a cenou podstatně odlišovala od kupních smluv z 13. 3. 2003 a 25. 3.
2003. Takto došlo k porušení jejich předkupního práva, tj. práva uzavřít kupní
smlouvu na podíl 3348/10000 za 550.000,- Kč, případně na podíl 3284/10000 za
cenu 1.750.000,- Kč, či obě kupní smlouvy na oba nabízené podíly za kupní cenu
550.000,- Kč a 1.750.000,- Kč.
Žalobci se vůči P. M. nedomáhali práva vyplývajícího z porušení jejich
předkupního práva manžely V., když jim podle § 603 odst. 3 obč. zák. zůstalo
předkupní právo zachováno, a stejně tak jim zůstalo zachováno předkupní právo k
podílu žalovaného ve výši 3284/10000 za kupní cenu 1.750.000,- Kč.
Dovolatelé dospívají k závěru: „Zachování předkupního práva ve smyslu § 603
odst. 3 obč. zák. znamená, že původně porušená povinnost manželů V. nabídnout
při převodu vlastnictví podíl 3348/10000 za kupní cenu 550.000,- Kč přešla na
nabyvatele P. M. Protože podílový spoluvlastník nemá možnost domáhat se
uzavření kupní smlouvy proti jinému spoluvlastníku, může své porušené předkupní
právo uplatnit teprve tehdy, když při převodu vlastnického práva na dalšího
nabyvatele mu nebude stejný podíl nabídnout k prodeji. P. M. žalobcům nenabídl
svůj podíl 3348/10000 za 550.000,- Kč, přesto tento podíl prodal kupní smlouvou
z 3. 7. 2003 žalovanému – tím porušil předkupní právo žalobců a ti měli možnost
se domáhat nabídky na uzavření kupní smlouvy na celý převedený podíl, nejen na
jeho část ve výši 1695/10000, za kupní cenu 278.473,- Kč. Nyní je již
bezpředmětné zabývat se tím, zda soud ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 415/2004
měl nárok žalobci uplatněný přiznat podle § 140 obč. zák. nebo také podle § 603
odst. 3 obč. zák. Nárok v jimi požadované výši byl rozhodnutím soudu uspokojen,
a žalobci se tak v tomto řízení mohou domáhat na žalovaném jen části původního
podílu P. M., tj. podílu 1653/10000 za zbývající část kupní ceny 271.527,- Kč.
Podstatné je, že žalobci, pokud by byli v této věci úspěšní, by dosáhli stavu
sledovaného právní úpravou, tj. že i přes porušení předkupního práva manžely V.
budou mít podíl na nemovitostech ve stejné výši, jako kdyby manželé V. svoji
povinnost zavázaných z předkupního práva splnili“. Shrnují: „Odvolací soud
pochybil, pokud se nezabýval tím, zda předkupní právo žalobců bylo porušeno
manžely V.; pokud by dospěl k závěru, že k porušení došlo, měl se zabývat
obsahem pojmu zachování předkupního práva podle § 603 odst. 3 obč. zák. a
důsledky, které v této souvislosti vyplynuly z porušení zachovaného předkupního
práva uzavřením kupní smlouvy z 3. 7. 2003 mezi žalovaným a P. M. Soud prvního
stupně pochybil, pokud obsah písemné nabídky k využití předkupního práva na
koupi podílu 6632/10000 za cenu 2.300.000,- Kč považoval za srovnatelný obsahu
kupních smluv z 13. 3. 2003 a 25. 3. 2003, kterými V. prodali samostatné části
svého původního podílu, a to ve výši 3348/10000 za 550.000,- Kč a 3284/10000 za
1.750.000,- Kč, když obdobné věci byly již řešeny, a to Ústavním soudem i
soudem dovolacím se závěrem, že k porušení předkupního práva dojde, pokud
nabídka obsahuje výzvu k uzavření kupní smlouvy s cenou za všechny nabízené
pozemky, ty jsou však podle kupních smluv prodány nikoliv jako celek, ale
jednotlivě s cenou vždy jen za každý pozemek“. Navrhují, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení, popř. věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu „se závazným právním
názorem na výše označené právní otázky“.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců
odmítl, neboť je zjevně bezdůvodné. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu,
že ve věci není pasivně legitimován, odkazuje na argumentaci tohoto soudu a
namítá, že žalobci mohli své tvrzení o údajném porušení předkupního práva
uplatnit již v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C
415/2004.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů
69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají
účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou
podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím
není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č.
7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího
řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Z napadeného rozsudku činí rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) otázka, zda a za jakých okolností svědčí
spoluvlastníkovi, který nabyl svůj podíl za porušení předkupního práva jiného
spoluvlastníka (§ 140 obč. zák.), předkupní právo vůči ostatním spoluvlastníkům
(včetně spoluvlastníka, jehož předkupní právo bylo dříve porušeno).
Dovolací soud vychází z právního závěru odvolacího soudu, že manželé V.
porušili při převodech jejich podílů zákonné předkupní právo žalobců; pro
stručnost odkazuje na věcně správné odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které
v této části dovolatelé nezpochybňují.
Podstata věci je (zjednodušeně) v tomto: Jeden ze dvou původních spoluvlastníků
prodal svůj spoluvlastnický podíl za porušení předkupního práva druhého
spoluvlastníka dvěma různým osobám; spoluvlastník, jehož předkupní právo bylo
porušeno, však v souvislosti s těmito převody neuplatnil ani námitku relativní
neplatnosti, ani předkupní právo. Otázkou je, zda ti (noví) spoluvlastníci,
kteří nabyli své podíly za porušení předkupního práva, mají při dalších
převodech podílů též předkupní právo, a to i ve vztahu k tomu spoluvlastníkovi,
jehož předkupní právo bylo dříve porušeno.
Podle § 140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci
předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116, 117). Nedohodnou-li
se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně
podle velikosti podílu.
Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu mj. podle ustanovení § 140 obč. zák.,
považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen,
neplatnosti právního úkonu nedovolá.
Relativní neplatnost převodu spoluvlastnického podílu z důvodu uvedeného v §
140 obč. zák. je uplatněna tím, že se dotčený spoluvlastník dovolá tohoto
důvodu u převodce i nabyvatele. Právní účinky dovolání se této neplatnosti
nastávají okamžikem, kdy tento projev vůle dojde všem subjektům relativně
neplatného právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2001, sp.
zn. 22 Cdo 2474/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
č. C 778). Nebyla-li relativní neplatnost uplatněna, právní úkon jí postižený
vyvolá stejné právní následky jako právní úkon, který není postižen žádnou
vadou. To je důsledkem toho, že zákon postihuje relativní neplatností méně
závažné vady, jejichž důsledky nastanou jen tehdy, když postižená osoba se
neplatnosti dovolá.
V dané věci nebylo zjištěno, že by se některý ze spoluvlastníků řádně dovolal
relativní neplatnosti smlouvy z 25. 3. 2003, kterou manželé V. převedli (při
nesporném porušení předkupního práva žalobců) na žalovaného ideální část
3284/10000 sporných nemovitostí; v této souvislosti nebylo ani uplatněno
předkupní právo ve smyslu § 140 obč. zák. Stejně tak nebyl relevantně (tj.
řádně vznesenou námitkou relativní neplatnosti či uplatněním předkupního práva)
napaden převod části podílu manželů V. P. M..
V době, kdy P. M. převáděl svůj podíl v rozsahu ideálních 3348/10000 sporných
nemovitostí, tedy 3. 7. 2003, tak byl žalovaný nepochybně spoluvlastníkem
ideálních 3284/10000, a v tomto rozsahu mu svědčilo předkupní právo; v tomto
rozsahu tak pochopitelně nemohlo existovat předkupní právo žalobců. Nabytí
podílu žalovaným v rozsahu odpovídajícím jeho předkupnímu právu tak nemůže být
sankcionováno.
Jinak řečeno, žalobci by mohli zabránit účinkům převodu části podílu z jednoho
spoluvlastníka na jiného v rozsahu jeho podílu jen v případě, že by buď
relevantním způsobem uplatnili námitku relativní neplatnosti právního úkonu, v
jehož důsledku se nabyvatel podílu stal spoluvlastníkem, anebo pokud by
uplatnili předkupní právo v souvislosti s tímto úkonem. Pokud se však
nabyvatel, který nabyl podíl za porušení předkupního práva žalobců, již
spoluvlastníkem stal, a jeho spoluvlastnické právo nebylo zpochybněno námitkou
relativní neplatnosti převodu, pak i jemu svědčí v případě dalších (pozdějších)
převodů podílů předkupní právo ve smyslu § 140 obč. zák. Nelze tedy dovodit, že
právní postavení spoluvlastníků, kteří svůj podíl nabyli za porušení
předkupního práva a vůči kterým nebylo v souvislosti s tím uplatněno předkupní
právo, měli nadále jiné (horší) postavení než ostatní spoluvlastníci.
I když ten spoluvlastník, jehož předkupní právo bylo porušeno, toto právo
uplatní u soudu a domáhá se na nabyvateli převodu podílu, až do realizace
předkupního práva (převodu podílu na toho, jehož právo bylo porušeno) zůstává
nabyvatel spoluvlastníkem; v takovém případě by však uplatnění jeho předkupního
práva bylo možné podle okolností případu posoudit jako obcházení § 140 obč.
zák., a smlouva o převodu podílu uzavřená v této době by byla absolutně
neplatná podle § 39 obč. zák.
K námitce dovolatelů, že takto je chráněno spoluvlastnické právo nabyté v
důsledku porušení předkupního práva žalobců, lze poukázat na zásadu soukromého
práva, že každý si má střežit svá vlastní práva (vigilantibus iura scripta
sunt), tedy že právo přeje bdělým. Dovolatelé nevyužili zákonné prostředky ke
zpochybnění převodu podílu manželů V. na žalovaného, a proto musejí snášet
důsledky toho, že žalovaný se tak stal spoluvlastníkem sporných nemovitostí.
Dovolací soud uzavírá, že pokud někdo nabude spoluvlastnický podíl na základě
právního úkonu, jímž bylo porušeno předkupní právo jiného spoluvlastníka, pak v
případě, že postižený spoluvlastník se řádně nedovolal relativní neplatnosti,
se nabyvatel stává spoluvlastníkem a i jemu nadále svědčí předkupní právo vůči
ostatním spoluvlastníkům.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není
dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny
ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b
odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že úspěšnému žalovanému vznikly náklady
dovolacího řízení představované odměnou advokátky za zastoupení v dovolacím
řízení s písemným vyjádřením k dovolání, která činí podle § 7 písm. e), § 10
odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
částku 4.000,- Kč, dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle
§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu
20 % daně z přidané hodnoty ve výši 860,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř.,
celkem tedy 5.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek není přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 2. března 2011
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc., v. r.
předseda senátu