22 Cdo 1625/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně
M. M. C., zastoupené advokátem, proti žalované A. J., zastoupené advokátem, o
povinnost uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 16 C 128/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 25. března 2002, č. j. 18 Co 105/2002-57, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. března 2002, č. j. 18 Co
105/2002-57, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. ledna
2001, č. j. 16 C 128/2001-33, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Karlových Varech k dalšímu řízení.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 14. ledna 2001, č. j. 16 C 128/2001-33, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s ní kupní smlouvu
ohledně spoluvlastnického podílu na nemovitostech specifikovaných jako ostatní
stavební objekt na pozemku č. 740 – zastavěná plocha, pozemek č. 740 –
zastavěná plocha o výměře 171 m2, objekt bydlení č. 82 na pozemku č. 741 –
zastavěná plocha, pozemek č. 741 – zastavěná plocha o výměře 936 m2 a pozemek
č. 742 – zahrada o výměře 578 m2 v kat. území D., obec K. V., aniž ovšem znění
žaloby pojal do výroku rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Žaloba se
opírala o tvrzení, že pokud bratr žalobkyně daroval sporný spoluvlastnický
podíl na nemovitostech žalované, která ve vztahu k němu není osobou blízkou,
aniž o tomto převodu informoval žalobkyni jako druhou spoluvlastnici, bylo jí
znemožněno využít zákonného předkupního práva podle § 140 občanského zákoníku
(dále jen „ObčZ“). Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že jestliže se
žalovaná stala vlastnicí sporného spoluvlastnického podílu na základě darovací
smlouvy, tedy bezúplatným převodem, nemohlo dojít k porušení předkupního práva
žalobkyně, jelikož toto právo se vztahuje jen na úplatný převod
spoluvlastnického podílu. Kromě toho je-li žalováno na uložení povinnosti
uzavřít kupní smlouvu, musí ve výroku rozsudku „být stanoveno i vzájemné plnění
žalobkyně vůči žalované, kterým je zaplacení kupní ceny. … To však v daném
případě nebylo splněno a ani splněno být nemohlo, neboť žalovaná získala
předmětnou část nemovitostí darem.“
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
25. března 2002, č. j. 18 Co 105/2002- 57, potvrdil uvedený rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu
prvního stupně sice vyložil ustanovení § 140 ObčZ tak, že „převodem
spoluvlastnického podílu se rozumí každé nakládání s ním, ať už úplatné či
bezúplatné, které vede ke změně osoby spoluvlastníka, např. prodej věci, výměna
věci, darování věci, ale i vložení spoluvlastnického podílu do obchodní
společnosti podle § 59 obch. zák.“, ale přesto neshledal žalobu důvodnou. Uvedl
totiž, že „ve výroku rozsudku soudu musí být stanoveno i vzájemné plnění
žalobkyně vůči žalované, kterým je zaplacení kupní ceny. Ta musí být stanovena
zcela určitým způsobem, tj. konkrétní částkou, nikoliv odkazem na výši
stanovenou znaleckým posudkem. Protože ve znění navrhované kupní smlouvy
žalobkyní není jednoznačně uvedeno, za jakou cenu by měl být spoluvlastnický
podíl odkoupen, rozhodl soud I. stupně věcně správně, pokud žalobu zamítl.“
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z
§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) s tím, že
„napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když jde
o věc, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně
byla řešena rozporně (zejména pokud jde o rozsah poučovací povinnosti) a
napadené rozhodnutí právní otázku vyřešilo v rozporu s hmotným právem“.
Nesouhlasila s názorem, že žalobní návrh obsahující znění kupní smlouvy byl
formulován neurčitým způsobem, a namítla, že k platnosti smlouvy postačí,
obsahuje-li smlouva údaje nebo postup, podle nichž lze i po uzavření smlouvy
určit výši kupní ceny jako jedné z jejích podstatných náležitostí. Jí zvolený
postup, t. j. určení kupní ceny soudem ustanoveným znalcem, je dostatečně
určitý a nevyvolává pochybnosti o určitosti kupní ceny a tím i platnosti kupní
smlouvy. Soudy obou stupňů tedy tím, že dovodily neurčitost kupní ceny,
rozhodly v rozporu s hmotným právem, a tak rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Pokud pak soudy měly zato, že z uvedeného důvodu je
žalobní návrh neurčitý, měly postupovat podle § 43 odst. 1 OSŘ, žalobkyni v
tomto smyslu poučit a stanovit jí lhůtu k odstranění neurčitosti podání.
Rozhodně však neurčitost či nesrozumitelnost žalobního petitu nemůže být
důvodem k zamítnutí žaloby. Proto je řízení postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně navrhla, aby byly rozsudky
soudů obou stupňů zrušeny a věc vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud ČR se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu
oprávněnou a že splňuje všechny zákonem předpokládané podmínky (§ 241, § 241a
odst. 1 OSŘ), zabýval především otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen prvý rozsudek, který v této
věci soud prvního stupně vydal, a tak přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a) a b) OSŘ nepřipadá v úvahu. Zbývá tedy písm. c) citovaného
ustanovení, které zakládá přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
V souzené věci postavil odvolací soud svůj potvrzující rozsudek na názoru, že
kupní cena musí být v kupní smlouvě uvedena konkrétní částkou a že způsob
určení kupní ceny obsažený v žalobním petitu, t. j. odkaz na znalecký posudek,
který teprve bude vypracován, není dostatečně určitý. Jedná se o výklad § 588
ObčZ z hlediska určitosti ujednání o kupní ceně, které je spolu s určením
předmětu koupě podstatnou náležitostí kupní smlouvy. Soudní praxe připouští,
že kupní cena může být ve smlouvě stanovena nejen uvedením peněžní částky, ale
i jiným způsobem, kterým ji lze nepochybně určit, ovšem otázku, zda lze za
takovýto způsob považovat i odkaz na dosud nevypracovaný znalecký posudek,
zatím žádné rozhodnutí dovolacího soudu neřešilo. Z tohoto pohledu má tedy
rozsudek odvolacího soudu v této věci po právní stránce zásadní význam a
dovolání žalobkyně je přípustné.
Proto dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ,
aniž se ovšem mohl zabývat jinými právními otázkami než těmi, které žalobkyně
vymezila ve svém dovolání, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle § 155 odst. 1 OSŘ obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku
rozsudku. Obsah výroku rozsudku musí vyjádřit vztah k obsahu návrhu na zahájení
řízení. V rozsudku ze 4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 655/2001, uveřejněném v
časopise Soudní rozhledy č. 1/2003, dovolací soud uvedl, že nezbytnou
náležitostí jednotlivých výroků soudního rozhodnutí musí být určitost stanovení
jím ukládané povinnosti nebo určení právního vztahu či práva, aby tak ze znění
výroku bylo zcela jednoznačně patrno, jak soud rozhodl. Nemá tedy být výrok
rozsudku formulován pouhým odkazem na obsah žalobního návrhu slovy „návrhu se
nevyhovuje“ nebo „návrh se zamítá“. Z výroku formulovaného slovy „návrh se
zamítá“ není patrno, jaký nárok byl uplatněn a co se jím zamítá. Určitost
výroku rozsudku je významná i z hlediska překážky věci pravomocně rozhodnuté
(rei iudicatae), která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto,
byla znovu projednávána. Pokud tedy v této věci odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně obsahující pouze výrok „návrh se zamítá“, jenž je z důvodu
neurčitosti nesprávný, zatížil řízení jinou vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ], a k ní v případě
přípustného dovolání dovolací soud přihlédne, i když nebyla v dovolání
uplatněna (§ 242 odst. 3 věta druhá OSŘ).
Žalobkyně se domáhá vydání rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle žalované ve
smyslu § 161 odst. 3 OSŘ. Formulací petitu žaloby na nahrazení projevu vůle se
zabývá rozhodnutí publikované pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, ve kterém se uvádí, že má-li být rozsudkem soudu nahrazeno
prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy o koupi nemovitosti, musí být
obsah této smlouvy uveden ve výroku rozsudku, popřípadě musí být ve výroku
rozsudku uveden odkaz na obsah připojeného písemného vyhotovení kupní smlouvy,
které se tak stává součástí výroku rozsudku. V souladu s tímto názorem
žalobkyně uvedla v petitu své žaloby úplné znění kupní smlouvy, jejíhož
uzavření se domáhá. Odvolací soud (ostatně ve shodě se soudem prvního stupně)
ovšem nepovažoval takto formulovaný žalobní petit za určitý proto, že v textu
smlouvy chybí přesné určení kupní ceny. S jeho závěrem, že tento nedostatek je
důvodem k zamítnutí žaloby, však nelze souhlasit.
Již v rozsudku ze dne 18. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2760/99, uveřejněném pod č.
C 740 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H.
Beck, dovolací soud vyslovil názor, že z důvodu vadné formulace žalobního
návrhu není možno žalobu zamítnout, pokud žalobce nebyl o nesprávnosti návrhu
poučen. Zamítnutí žaloby jen pro vady formulace žalobního návrhu v případě, kdy
je jinak zcela zjevné, o co žalobci jde, pokud by žalobce nebyl o nesprávnosti
formulace žaloby poučen, by totiž bylo v rozporu s cíli občanského soudního
řízení, jak jsou vyjádřeny v § 1 OSŘ. To pak plyne i z § 5 OSŘ obsahujícího
ustanovení o poučovací povinnosti soudů a z § 43 odst. 1 OSŘ, který upravuje
postup při odstranění vad podání. Jestliže bylo v této věci zřejmé, čeho se
žalobkyně domáhá, ale odvolací soud měl zato, že formulace žaloby nevyhovuje
procesním požadavkům, bylo namístě, aby ji na vadný žalobní návrh upozornil a
poučil ji, byť jen obecně, jak je třeba žalobu formulovat. Jelikož se tak
nestalo a žaloba byla zamítnuta pro vady žalobního petitu, je i z tohoto důvodu
řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci [§ 241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Není ovšem možno přisvědčit žalobkyni, že názor soudů obou stupňů o neurčitosti
žalobního petitu, pokud jde o způsob stanovení kupní ceny, je nesprávný. Jak už
bylo uvedeno, není vyloučeno, aby kupní cena byla ve smlouvě stanovena jiným
způsobem než uvedením peněžní částky, ovšem musí se tak stát způsobem, kterým
bude možno kupní cenu zcela nepochybně určit, a to již v době uzavření smlouvy,
neboť smlouva nemůže být platně uzavřena bez dosažení shody o jejích
podstatných náležitostech. Tomuto požadavku by samozřejmě vyhovoval odkaz na
konkrétní již existující znalecký posudek o ceně prodávané věci, jelikož ze
závěrů tohoto posudku by bylo možno v okamžiku uzavření smlouvy bez jakýchkoli
pochyb stanovit přesnou finanční částku. Naproti tomu pokud by určení kupní
ceny ve smlouvě bylo omezeno na odkaz na znalecký posudek, který bude teprve v
budoucnosti vypracován, nemohlo by jít o určitý a tedy platný právní úkon (§ 37
odst. 1 ObčZ), neboť ani samotným účastníkům smlouvy by v době jejího uzavření
nebylo známo, za jakou cenu je věc vlastně prodávána, a tento nedostatek by
nebylo možno překlenout ani výkladem. Jestliže se pak jedna ze smluvních stran
domáhá vydání rozsudku nahrazujícího projev vůle druhé strany směřující k
uzavření kupní smlouvy, musí být již v žalobním návrhu uvedeny všechny
podstatné náležitosti této smlouvy, tedy i kupní cena stanovená buď konkrétní
finanční částkou nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochyb. Proto soudy obou
stupňů nepochybily, když považovaly žalobní petit v této věci za neurčitý.
S ohledem na to, že byl naplněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a)
OSŘ, nezbylo Nejvyššímu soudu, než napadený rozsudek odvolacího soudu podle §
243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušit; jelikož pak důvody pro zrušení
rozsudku platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, byl podle § 243b odst. 3
věty druhé OSŘ zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný,
V Brně dne 28. ledna 2003
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.,v. r.
předseda senátu
O d ů v o d n ě n í :
V Brně 28. leden 2003
Spáčil
předseda senátu