22 Cdo 1655/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida
Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobkyně L. Z., S., zastoupené JUDr. Vlastou Němcovou, advokátkou se
sídlem v Blansku, Nádražní 10, proti žalovanému J. Z., B., zastoupenému JUDr.
Josefem Čechem, advokátem se sídlem filiálky v Blansku, Wolkerova 2, o zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Blansku
pod sp. zn. 6 C 29/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v
Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-155, ve znění doplňujícího
usnesení ze dne 6. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-158, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-155,
ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013-158,
s e r u š í a věc s e v r a c í Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Blansku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna
2013, č. j. 6 C 29/2011-104, ve výroku I. zrušil podílové spoluvlastnictví
účastníků k nemovitostem v katastrálním území a obci B., zapsaným na listu
vlastnictví č. 1099, a to k budově - domu na pozemku parc. č. st. 858, budově -
garáži na pozemku parc. č. st. 2709, budově bez čp. – jiné stavbě na pozemku
parc. č. st. 2710, a pozemkům parc. č. st. 858, st. 2709, st. 2710 a 766/46. Z
toho do vlastnictví žalobkyně přikázal podíl o velikosti id. 938/1842 a do
vlastnictví žalovaného podíl o velikosti id. 904/1842. Ve výroku II. vymezil v
budově v souladu s § 2 písm. f) a § 5 zák. č. 72/1994 Sb., bytové jednotky a
společné části domu. Ve výroku III. zrušil a vypořádal podílové
spoluvlastnictví účastníků k domu postavenému na pozemku parc. č. st. 858 a k
pozemku parc. č. st. 858 ohledně jejich podílů o velikosti id. 938/1842 a id. 904/1842 tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal bytovou jednotku
č. 790/2 a k ní náležející spoluvlastnický podíl o velikosti 938/1842 na
společných částech budovy, postavené na pozemku parc. č. st. 858 a k pozemku
parc. č. st. 858 v k. ú. a obci B., a do výlučného vlastnictví žalovaného
přikázal bytovou jednotku č. 790/1 a k ní náležející spoluvlastnický podíl o
velikosti 904/1842 na společných částech budovy, postavené na pozemku parc. č. st. 858 a k pozemku parc. č. st. 858, vše v k. ú. a obci B. Ve výroku IV. zrušil a následně vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků k budově bez čp
- garáži na pozemku parc. č. st. 2709 a budově bez čp. – jiné stavbě na
pozemku parc. č. st. 2710, a pozemkům parc. č. st. 2709, st. 2710 ohledně
jejich podílů o velikosti id. 938/1842 a id. 904/1842 tak, že do výlučného
vlastnictví žalobkyně přikázal budovu jiné stavby společně s pozemkem parc. č. st. 2710, a do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal garáž společně s
pozemkem parc. č. st. 2709, vše v k. ú. a obci B. Ve výroku V. zřídil právo
odpovídající věcnému břemenu spočívající v tom, že vlastník bytové jednotky je
povinen strpět a umožnit vlastníku bytové jednotky vstup do půdního prostoru
(společné části budovy) průchodem přes chodbu a umožnit „vylez žebřem“
umístěným v prostoru WC bytu do tohoto půdního prostoru. Věcné břemeno zřídil
jako právo věcné a bezúplatné. Ve výroku VI. rozhodl o povinnosti žalovaného
zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 186.219,- Kč do tří dnů od
právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně JUDr. Vlasty Němcové a ve
výroku VII. uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice
prostřednictvím Okresního soudu v Blansku na soudním poplatku částku 4.000,-
Kč. Soud prvního stupně přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že
byla ve věci úspěšná. Přihlédl i k tomu, že pro dlouhodobě pasivní postoj
žalovaného žalobkyni nezbylo, než se obrátit se svým nárokem na soud. K odvolání žalovaného proti výroku VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Brně (dále ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 4. února 2014, č. j. 37 Co 152/2013
-155, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. února 2014, č. j.
37 Co
152/2013-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VI. změnil jen tak, že
žalovanému uložil povinnosti zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
částku 115.425,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní
zástupkyně JUDr. Vlasty Němcové, a ve výroku VII. rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že žalovaný byl před podáním žaloby informován o možnosti předejít
soudnímu sporu společným prohlášením vlastníka budovy o zrušení podílového
spoluvlastnictví k nemovitosti a následným vypořádáním formou jejího reálného
rozdělení. Návrh na mimosoudní vypořádání zaslala žalobkyně žalovanému dne 14. 2. 2011 prostřednictvím právní zástupkyně (viz č. l. 10 spisu). Žalovaný na
návrh nereagoval, později se vyjádřil, že návrh neobdržel. Odvolací soud dospěl
k závěru, že žalobkyně učinila vše pro to, aby předešla sporu a vzniku nákladů
řízení. Uzavřel, že přestože má rozhodnutí ve věci charakter iudicium duplex a
je ku prospěchu oběma stranám, lze s ohledem na okolnosti hovořit o úspěchu
žalobkyně, a proto jí přiznal náhradu vzniklých nákladů. Změnu v nákladech
řízení soudu prvního stupně odůvodnil tím, že bylo nutné jejich nové vyčíslení
podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. Proti usnesení odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Dovolání považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Má za to, že odvolací soud nepostupoval v souladu s § 142 odst. 1 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se neřídl zásadou iudicium duplex. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně učinila vše proto, aby
předešla sporu a vzniklým nákladům řízení a tvrdí, že i on měl zájem na tom,
aby soud rozhodl v souladu s žalobním návrhem. Odkazuje přitom na vyjádření k
žalobě. Rovněž namítá, že ani jedna ze stran sporu nemohla prokázat, že
„upozorňovací dopis“ právní zástupkyně převzal. Nesouhlasí také s tím, že byla
žalobkyni přiznaná odměna za tři úkony právní služby, ač požadovala pouze dva,
přitom jedním úkonem byl zmiňovaný „upozorňovací dopis“, jehož doručení se
nepodařilo prokázat. Navíc byl učiněn před účinností novely občanského soudního
řádu. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně, a zaváže žalobkyni k náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení. Žalobkyně uvedla, že odvolací soud rozhodl správně, jestliže dospěl k závěru,
že lze hovořit o úspěchu žalobkyně ve věci a přiznal jí náhradu nákladů
řízení. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst.
3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 4. února
2014, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatel především tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů
řízení ve sporu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nedodržel
základní procesní zásady spočívající ve výkladu ustanovení § 142 odst. 1 o. s.
ř. a neřídil se zásadou iudicium duplex.
Podle § 142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Již Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na
Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku
občianskoprávneho kolégia republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72,
uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil,
že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud
žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval,
je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o
vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142
odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem
konkrétního případu.
K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a
vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud
následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80,
uveřejněném ve Výběru civilní judikatury, 1980, a nově např. v usnesení ze dne
10. prosince 2013, sp. zn. 22 Cdo 1795/2013, uveřejněném na webových stránkách
Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
Uvedená východiska akceptovala i judikatura Ústavního soudu České republiky v
usnesení ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09, uveřejněném na
internetových stránkách nalus.usoud.cz, závěrem, podle kterého jestliže soud k
návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a vypořádá je způsobem, který
žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v plném rozsahu bez ohledu na
jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to, že by druhý spoluvlastník
mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podat také.
V projednávané věci soud žalobě vyhověl, neboť podílové spoluvlastnictví
účastníků vypořádal navrhovaným způsobem, když podílové spoluvlastnictví zrušil
a v budově čp. 790 vymezil bytové jednotky, které následně s dalšími
nemovitostmi, přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaného podle
velikosti jejich spoluvlastnických podílů. Lze tedy hovořit o plném procesním
úspěchu na straně žalobkyně a rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru
správné a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
Dále se dovolací soud zabýval námitkou dovolatele, že byla žalobkyni přiznána
odměna za tři úkony právní služby, ač požadovala pouze dva, přitom jedním
úkonem byl již zmiňovaný „upozorňovací dopis“, označený odvolacím soudem jako
předžalobní upomínka, jehož doručení se nepodařilo prokázat, a který byl učiněn
před účinností novely občanského soudního řádu.
Protože posouzení právní otázky, zda náklady vynaložené na předžalobní upomínku
lze zahrnout do nákladů řízení, bylo pro rozhodnutí v projednávané věci
významné (určující), a dovolatel řešení přijaté odvolacím soudem v dovolání
napadá a rozhodnutí odvolacího soudu se odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je dovolání v této části přípustné i důvodné.
Podle § 137 odst. 1 o. s. ř. náklady řízení jsou zejména hotové výdaje
účastníků a jejich zástupců, včetně soudního poplatku, ušlý výdělek účastníků a
jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné, náhrada za daň z přidané
hodnoty, odměna za zastupování a odměna pro mediátora podle zákona o mediaci za
první setkání s mediátorem nařízené soudem podle § 100 odst. 3.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz
69/83, uveřejněném pod č. 14/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, vyložil, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení
může přiznat jen takové náklady, které byly účastníkem placeny v bezprostřední
spojitosti se soudním řízením.
Do nákladů řízení patří pouze takové náklady, jejichž vynaložení je spojeno s
řízením; nelze proto do nich zahrnovat náklady vynaložené se zasláním
stejnopisu žaloby žalovanému nebo návrhu na zahájení řízení ostatním účastníkům
řízení podle § 79 odst. 3 věty druhé, náklady spojené s předžalobními
upomínkami, náklady vzniklé při pokusu o mimosoudní vyřešení sporu, včetně
mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání, apod. (srov. Drápal, L., Bureš,
J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C.
H. Beck, 2009, str. 1098; Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I.
§ 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 944).
Protože „upozorňovací dopis,“ který zaslala žalobkyně žalovanému před podáním
žaloby dne 14. února 2011, není bezprostředně spojen se soudním řízením, nejde
o náklad řízení předpokládaný § 137 odst. 1 o. s. ř. V případě posuzovaného
dopisu se nejedná ani o výzvu k plnění, jak ji upravuje § 142a odst. 1 o. s. ř.
ve znění účinném od 1. ledna 2013, a to již především proto, že listinu
doručila žalobkyně žalovanému začátkem roku 2011.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni náleží mimosmluvní odměnu za tři
úkony právní služby, přitom jedním úkonem právní pomoci je „předžalobní
upomínka“ ve formě „upozorňovacího dopisu“, je proto v rozporu s ustálenou
praxí a judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak dovolatel uplatnil
právem.
Dovolací soud ze shora uvedených důvodů napadené usnesení odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním
názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2014
Mgr. David
Havlík
předseda senátu