22 Cdo 1795/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M.
K., J., zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci
Králové, Průmyslová 1200/4a, proti žalovanému JUDr. M. M., N. P., zastoupenému
JUDr. Jaroslavou Ježkovou, advokátkou se sídlem v Nové Pace, K. J. Erbena 1266,
o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Jičíně pod sp. zn. 7 C 46/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2013, č. j. 24 Co 16/2013-264, ve
spojení s opravným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. dubna
2013, č. j. 24 Co 16/2013-269, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
5.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně
žalovaného JUDr. Jaroslavy Ježkové.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení,
jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací
soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí
vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací
řízení zastaveno.
Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
listopadu 2013, č. j. 7 C 46/2006-252, ve výroku I. zrušil podílové
spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. 218/12, v katastrálním území a
obci H. L. u J. a vypořádal je reálným rozdělením tohoto pozemku. Ve výroku II.
přikázal do vlastnictví žalobce pozemek parc. č. 218/12, vzniklý oddělením
geometrickým plánem z původního pozemku parc. č. 218/12. Ve výroku III.
přikázal do vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. 218/17, vzniklý oddělením
geometrickým plánem z pozemku parc. č. 218/12. Ve výroku IV. soud prvního
stupně učinil součástí svého rozhodnutí blíže specifikovaný geometrický plán.
Ve výroku V. rozhodl, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení ve výši 165.010,- Kč. Ve výrocích VI. a VII. žalobci uložil povinnost
zaplatit České republice náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného proti výroku V. rozsudku soudu prvního stupně Krajský
soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 12. března
2013, č. j. 24 Co 16/2013-264, ve spojení s opravným usnesením odvolacího soudu
ze dne 9. dubna 2013, č. j. 24 Co 16/2013-269, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku V. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení (výrok I. usnesení odvolacího soudu). Výrokem II. svého rozhodnutí
nepřiznal žádnému z účastníků právo ani na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolání považuje za
přípustné podle § 237 o. s. ř. Důvodem přípustnosti dovolání je podle něj
skutečnost, že dovolací soud dosud neřešil otázku přiznání nákladů řízení v
případech žaloby o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Uplatňuje
přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.).
Dovolatel uvedl, že je právem každého spoluvlastníka domáhat se zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví a v tomto ohledu je vždy v řízení
úspěšný. Odvolací soud podle jeho názoru nedostatečně zkoumal důvodnost podání
žaloby, zájem či nezájem každého z účastníků na případném mimosoudním zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, případně to, kdo z účastníků nutnost
podání žaloby zavinil. Konstatoval, že žalovaný se nebyl ochoten na mimosoudním
řešení sporu dohodnout. Dovolatel má za to, že odvolací soud měl k těmto
okolnostem přihlédnout a zohlednit, že žalobce byl v řízení o žalobě na zrušení
a vypořádání podílového spoluvlastnictví úspěšný. Podle názoru dovolatele je v
tomto smyslu rozhodnutí odvolacího soudu vůči němu šikanózní a diskriminační.
Navrhl proto, dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že žalobci nebylo v řízení vyhověno v
plném rozsahu, neboť k vypořádání podílového spoluvlastnictví nedošlo způsobem,
který dovolatel navrhoval. Argumentaci dovolatele, že podílový spoluvlastník je
se svou žalobou na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví úspěšný,
považuje žalovaný za nesprávnou, nemající oporu v zákoně. Žalovaný zdůraznil,
že svým chováním nezavdal důvod k podání žaloby. Naopak dovolatel se k němu
choval způsobem obcházejícím zákon, když zamýšlel převést svůj spoluvlastnický
podíl v rozporu se zákonným předkupním právem druhého spoluvlastníka. Navrhl,
aby dovolací soud dovolání dovolatele odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a proto
na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. března
2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolání není přípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění
dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání pro řešení otázky hmotného či procesního práva, která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, předpokládá vymezení konkrétních
rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývalo odlišné právní posouzení dané
právní otázky.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání pro řešení otázky vymezení pravidel při
rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, neboť má za to, že tato otázka dosud soudní praxí
Nejvyššího soudu nebyla řešena. Posouzení této otázky však přípustnost dovolání nezakládá, neboť její řešení je
v soudní praxi Nejvyššího soudu ustálené a odvolací soud se od přijatých závěrů
neodchýlil. Podle § 142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Podle § 142 odst. 1 občanského zákoníku nedojde-li k dohodě, zruší
spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a účelnému využití věci. Není-li rozdělení
věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více
spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek
rozdělí podle podílů. Nejvyšší soud SSR v rozboru a zhodnoteniu rozhodovacej činnosti súdov na
Slovensku vo veciach podielového spoluvlastníctva a stanovisku
občianskoprávneho kolégia republiky ze dne 8. března 1973, Cpj 8/72,
uveřejněného pod č. 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil,
že při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví je rozhodný procesní úspěch v řízení. Jestliže soud
žalobě vyhověl a vypořádal spoluvlastnictví způsobem, který žalobce navrhoval,
je namístě postup podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V případě, že soud rozhodl o
vypořádání jinak, než žalobce navrhoval, je namístě úvaha o postupu podle § 142
odst. 2 o. s. ř., přičemž je nutno vždy přihlédnout k individuálním okolnostem
konkrétního případu. K principu, podle kterého je plný procesní úspěch v řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví dán tam, kde soud žalobě vyhověl a
vypořádal spoluvlastnictví způsobem navrženým žalobcem, se Nejvyšší soud
následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. března 1980, sp. zn. 3 Cz 4/80,
uveřejněném ve výběru civilní judikatury, 1980. Uvedená východiska akceptovala i aktuální judikatura Ústavního soudu České
republiky v usnesení ze dne 15. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1637/09,
uveřejněném na internetových stránkách www.nalus.usoud.cz, závěrem, podle
kterého jestliže soud k návrhu žalobce zruší podílové spoluvlastnictví a
vypořádá je způsobem, který žalobce navrhoval, jedná se o procesní úspěch v
plném rozsahu bez ohledu na jednání účastníků před zahájením řízení nebo na to,
že by druhý spoluvlastník mohl žalobu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví podat také.
Odvolací soud v dané věci uzavřel, že pokud soud prvního stupně k návrhu
žalobce zrušil podílové spoluvlastnictví, avšak vypořádal jej způsobem odlišným
(reálným rozdělením pozemku) oproti způsobu vypořádání, kterého se domáhal
žalobce v žalobě (přikázání pozemku do výlučného vlastnictví žalobce), jedná se
z pohledu žalobce o úspěch toliko částečný, opodstatňující postup podle § 142
odst. 2 o. s. ř. Tomuto závěr nelze z pohledu dovolacího přezkumu nic vytknout, neboť je zcela
ve shodě i s publikovanou judikaturou (k tomu srovnej dále např. usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. března 2003, sp. zn. 10 Co
101/2003, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2004, č. 7, str. 256) a
obstojí i v poměrech konkrétního případu. Žalobce v dovolání namítal, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů
řízení nedocenil okolnosti konkrétního případu potud, že žalobce žalovaného
před zahájením soudního řízení upozorňoval na „nedůvodnost jeho argumentace v
tom smyslu, že darovací smlouva je neplatná pro obcházení předkupního práva
garantovaného zákonem zbývajícím podílovým spoluvlastníkům (§ 140 obč. zákoníku)“, přičemž žalovaný bez ohledu na tuto skutečnost nebyl ochoten zrušit
a vypořádat spoluvlastnictví mimosoudní dohodou a žalobce byl nucen zahájit
řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Přestože soudy mohou při úvaze o náhradě nákladů řízení přihlédnout i k obsahu
jednání podílových spoluvlastníků o případném mimosoudním vyřízení věci,
žalobcem naznačená okolnost správnost závěru odvolacího soudu o postupu podle §
142 odst. 2 o. s. ř. nezpochybňuje. Otázka, zda se předkupní právo podílových spoluvlastníků uplatní v režimu § 140
obč. zák. i v případě bezúplatných převodů byla v odborné literatuře nahlížena
mimořádně nejednotně již od počátku 90. let 20. století (k tomu srovnej :
Králík, M. : Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2011, str. 199 – 203 a tam citovanou odbornou literaturu) a soudní
praxe tuto otázku poprvé vyřešila rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 20. října 2008, sp. zn. 22 Cdo 2408/2007 (www.nsoud.cz), vydaným až poté,
kdy ve věci mezi účastníky odvolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. června
2007, č. j. 25 Co 175/2007-101, v němž akceptoval názor žalovaného, že
předkupní právo podílových spoluvlastníků se uplatní i v případě bezúplatných
převodů. Na uvedené rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. září 2009,
sp. zn. 22 Cdo 4811/2007, jenž byl vydán ve sporu mezi účastníky, a který mimo
jiné zrušil původní potvrzující rozsudek odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na
zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. V dalším řízení dovolacím
soudem vyslovený právní názor žalovaný již respektoval.
Za této situace nelze podle přesvědčení dovolacího soudu klást žalovanému bez
dalšího k tíži jeho právní názor, jenž byl (zřejmě) důvodem, pro který odmítl
přistoupit na mimosoudní dohodu o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví, jestliže se jednalo o posouzení otázky, která nebyla v soudní
praxi vůbec řešena a odborná literatura byla při jejím řešení v zásadní
neshodě. Ostatně i návrh mimosoudní dohody žalobce ze dne 9. února 2006
obsahoval vypořádání přikázáním pozemku do výlučného vlastnictví žalobce, tj. způsobem, který soud prvního stupně při následném rozhodnutí neakceptoval. Z
pohledu konečného způsobu vypořádání zvoleného soudem prvního stupně, jenž se
od návrhu dohody žalobce odchýlil, nelze vytýkat žalovanému – z hlediska úvahy
o náhradě nákladů řízení – že na návrh takové dohody nepřistoupil. Dovolací soud nemohl také při hodnocení konkrétních okolností případu
přehlédnout, že žalobce v žalobě navrhoval vypořádání spoluvlastnictví
přikázáním pozemku do jeho výlučného vlastnictví, tj. způsobem, který přichází
do úvahy až poté, kdy rozdělení pozemku není dobře možné (§ 142 odst. 1 obč. zák.). V případě, že je předmětem zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví pozemek, lze u něj obecně předpokládat jeho reálné rozdělení,
které by bránilo takovému způsobu vypořádání pouze tehdy, pokud by šlo o
případy, kdy rozdělení není dobře možné. Jestliže se tedy žalobce domáhal
zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku, musel předpokládat, že se
soudy budou v rámci úvahy o způsobu vypořádání zabývat přednostně posouzením
dělitelnosti pozemku, kterou občanský zákoník předpokládá jako prvotní způsob
vypořádání. Ostatně ani ze znaleckého posudku znalce ing. Tomáše Voborníka
nevyplynuly žádné výhrady, jejichž případná existence by vedla k posouzení, zda
dělení pozemku je „dobře možné“. Znalec totiž dospěl k závěru, že rozdělení
pozemku je možné a náklady budou spočívat pouze v „ceně zaplacené za
geometrické vytyčení společné hranice“. Celková výměra původního pozemku 16 850
m?, jakož i okolnost, že se jednalo o pozemek nezastavěný, zjevně musela vést k
předpokladu, že soudy budou na prvním místě zvažovat vypořádání formou
rozdělení pozemku, kterého se žalobce v žalobě nedomáhal. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy obstojí i v poměrech konkrétního případu a
závěry odvolacího soudu nejsou v žádném ohledu zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. prosince 2013
Mgr. Michal
Králík, Ph.D. předseda
senátu