22 Cdo 1659/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobkyně Z. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Š.,
zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp. zn. 5 C 1020/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č. j. 23 Co 10/2005-167, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Rakovníku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. října 2003, č. j. 5 C 1020/2002-97, pod bodem I. výroku určil, „že
vlastníkem pozemku v obci N., k. ú. N., okres R., označeném v geometrickém
plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976, který je
nedílnou součástí tohoto rozhodnutí, na parcele č. 4/1 jako díl „f“ o výměře
213 m2 je žalobkyně“ s tím, že parcela č. 4/1 je vedena u Katastrálního úřadu v
R. na LV č. 61 pro obec a kat. území N. Pod bodem II. zamítl žalobu na určení,
„že žalobkyně je vlastníkem pozemku v obci a k. ú. N., okres R., označeném v
geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky, vyhotoveného dne 20. 8. 1976,
na parcele č. 4/1 jako díl „g“. Pod bodem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v katastru nemovitostí je
jako vlastník pozemku parc. č. 4/1 v obci a kat. území N., včetně sporné části
označené v geometrickém plánu pro zaměření přeložky vozovky z roku 1976 jako
díl „f“, žalovaný. Právní předchůdce žalovaného V. K., právní předchůdce
žalobkyně J. P. a MNV v N. uzavřeli 20. 3. 1966 smlouvu o přemístění veřejné
cesty, podle níž se účastníci smlouvy dohodli, že V. K. postoupí část svého
pozemku parc. č. 4 o šířce 4 m a délce cca 45 m ve prospěch J. P. s tím, že J.
P. pozemek oplotí. V. K. současně dal souhlas k vybudování cesty přes sporný
pozemek, kterou měl vybudovat J. P. na vlastní náklady, neboť získá část
pozemku pod bývalou cestou. Změnu půdních změn u Geodézie a kartografie v N. S.
se zavázal zajistit MNV v N. V. K. jako převodce a J. P. jako nabyvatel
uzavřeli ohledně oddělené části pozemku parc. č. 4 kupní smlouvu. Kupní cena
činila 3 500,- Kč. J. P. oddělenou část pozemku oplotil a užíval ji od roku
1966, po jeho smrti postupně Z. P. a Z. J. s rodinami. Soud neuvěřil tvrzení
žalovaného, že sporný pozemek užíval od roku 1981, kdy od V. K. koupil mj.
pozemek parc. č. 4/1. Soud prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že sporný
pozemek označený v geometrickém plánu z roku 1976 písmenem „f“ nabyla do
vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně Z. P. vydržením k 1. 4. 1984. Její
právní předchůdce J. P. odvozoval dobrou víru, že mu sporný pozemek patří, od
smlouvy z 20. 3. 1966. Žalobkyně se stala vlastnicí tohoto pozemku k 1. 1.
1992, neboť pozemek užívala nerušeně následně po Z. P. a k přerušení vydržecí
doby nepostačovalo oznámení žalovaného, že mu věc patří, případně jeho zásahy
do práva držby. Žalovaný žalobu u soudu nepodal. Za důvodnou neuznal námitku
žalovaného, že žalobkyně a její právní předchůdkyně nemohly být v dobré víře,
že jim sporný pozemek patří s ohledem na výměru pozemků, které nabyly
dědictvím, a jejich výměru, pokud by sporný pozemek měly ve svém vlastnictví.
Soud poukázal na to, že v rozhodnutích o dědictví po J. P. a Z. P. výměry
pozemků uvedeny nebyly a že díl „f“ pozemku parc. č. 4/1 ke dni nabytí
účinnosti zákona č. 131/1982 Sb. nebyl v užívání socialistické organizace. Díl
pozemku označený písmenem „g“ se netýká pozemku parc. č. 4/1, ale parc. č. 6,
kterou žalovaný nevlastní.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem
ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co 494/2003-133, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovým zjištěním soudu prvního stupně včetně skutkového závěru, že ani po
roce 1981, kdy se žalovaný stal vlastníkem sousední nemovitosti, nedošlo k
přerušení držby sporného pozemku matkou žalobkyně a žalobkyní, neboť tyto až do
roku 1992 se chovaly jako jeho vlastnice. Otec žalobkyně J. P. držel sporný
pozemek od roku 1966 z omluvitelného omylu, že mu věc patří, neboť „se zřetelem
k účasti MNV na celé věci se důvodně spoléhal na to, že věc je vyřešena v
souladu s právem“. Právním důvodem oprávněné držby pozemku matkou žalobkyně,
která v roce 1974 vstoupila do práv J. P., bylo dědění. S ohledem na okolnosti
uzavření smlouvy v roce 1966 se důvodně mohla domnívat, že dědí vše, tj. i
sporný pozemek, zejména když rozhodnutí státního notářství z 19. 12. 1974
neobsahovalo údaje o výměrách a sporný díl „f“ tvořil jeden funkční celek s
pozemkem parc. č. 41 a bývalou cestou parc. č. 421. Na tomto závěru nemůže nic
změnit její dopis z 30. 4. 1981, adresovaný radě MNV, v němž žádala „o zahrnutí
pozemků do vlastnictví k rodinnému domu č. p. 27“. Podle odvolacího soudu
důvodem tohoto dopisu mohla být jen její snaha dosáhnout toho, aby MNV splnil
svůj závazek nahlásit změny ve vlastnictví pozemků podle smlouvy z roku 1966 u
příslušného orgánu. Správný je také právní závěr soudu prvního stupně, „že
žalobkyně ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. vydržela část pozemku parc.
č. 4/1 o výměře 213 m2, když podle § 872 odst. 6 si mohla započíst i dobu, po
kterou měla v držbě její matka“. Skutečnost, že v rozhodnutí o dědictví po Z.
P. byla u pozemku parc. č. 41 uvedena výměra 198 m2, však u žalobkyně nemohla
vyvolat pochybnosti o její dobré víře, že jí sporný pozemek patří, když se
ujala držby pozemku v rozsahu, v jakém jej užívali její rodiče od roku 1966 na
základě smlouvy s MNV, o níž věděla. Ke ztrátě její dobré víry nepostačovala
oznámení žalovaného, že pozemek je jeho vlastnictvím. Na závěru o vydržení
vlastnictví sporného pozemku žalobkyní nemohla nic změnit ani skutečnost, že
při jednání mezi účastníky na obci v roce 1991 žalobkyně projevila ochotu věc
vyřešit tak, že by formálně uzavřela se žalovaným kupní smlouvu a pozemek by
„znovu“ zaplatila, neboť byla nadále přesvědčena, že sporný pozemek zakoupil
její otec a že jí patří.
Nejvyšší soud ČR (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací k dovolání
žalovaného rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 22 Cdo 1568/2004-156,
rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 23 Co
494/2003-133, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud mj. uvedl, že „podle názoru
dovolacího soudu i podle konstantní soudní praxe, nemůže být oprávněný držitel
věci v žádném případě v dobré víře, jestliže mu vlastník věci vážně učiněným
projevem vůle sdělí, že věc nepatří držiteli, ale jemu a uvede k tomu možné
důvody. V takovém případě nelze dobře argumentovat přesvědčením držitele, že i
přes uvedené sdělení si nadále myslí, že vlastníkem držené věci je on. Takové
setrvalé přesvědčení je již subjektivní záležitostí držitele; informace, která
je sama o sobě způsobilá vyvolat pochybnost držitele o tom, že mu věc nepatří,
způsobuje zánik jeho dobré víry bez ohledu na to, jak se vnitřně vypořádá s
novými informacemi o vlastnictví k věci, kterou dosud držel. S poukazem na
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, „že před 1. 1. 1992
došlo mezi účastníky k jednání ohledně sporného pozemku, kdy žalobkyně
projevila ochotu ohledně sporného pozemku uzavřít kupní smlouvu a kupní cenu
„znovu“ zaplatit. Žalobkyně sama při jednání před soudem prvního stupně 4. 6.
2003 (č. l. 70 spisu) uvedla, že poprvé jí žalovaný napsal v roce 1989, že
pozemek jí nepatří a že je jeho. Poté navštívila žalovaného, kdy mu navrhla,
že by sporný pozemek s manželem odkoupili. K dalšímu jednání mezi účastníky
došlo v roce 1990 na národním výboru v souvislosti s projednáváním daní.“,
dovodil, „že sdělení žalovaného žalobkyni, že sporný pozemek je jeho a nikoli
žalobkyně, jakož následná jednání mezi účastníky, musela objektivně vyvolat u
žalobkyně pochybnosti o tom, že jí tento pozemek patří, čímž došlo k zániku
její dobré víry. Protože předpoklad existence její dobré víry k 1. 1. 1992
nebyl naplněn, nemohlo tak dojít ani k vydržení jejího vlastnického práva ke
spornému pozemku. Bez významu pro výsledek daného sporu s ohledem na možnost
vydržení vlastnického práva k pozemku před rokem 1992 jsou pak okolnosti dobré
víry právních předchůdců žalobkyně.“
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z 22. 10. 2003 v napadeném
vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu na určení, „že je žalobkyně vlastnicí
pozemku č. 4/1 díl „f“ o Výměře 213 m2 v obci N., katastrálním území N.,
zapsaného na LV č. 61 u Katastrálního úřadu v R.“. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, na která odkázal, a závazného právního názoru dovolacího soudu, „že k
1. 1. 1992 předpoklad existence dobré víry žalobkyně k předmětnému spornému
pozemku nebyl naplněn a nemohlo tak dojít k vydržení jejího vlastnického práva
k tomuto pozemku“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že se neseznámila se žádnými
okolnostmi, které by u ní vyvolaly pochybnosti o tom, že jí pozemek právem
nepatří. Povrchní nedoložené informace žalovaného její dobrou víru nemohly
vyloučit. Pro její dobrou víru svědčí i existence kupní smlouvy, která však
nebyla vložena do evidence nemovitostí. Žalobkyně je přesvědčena o tom, že
splnila všechny předpoklady vydržení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v rozsahu
dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání není
důvodné.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem, který byl vázán právním
názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku z 29. 11. 2004, od něhož se
dovolací soud neměl důvod odchýlit, nelze nic vytknout. K námitce dovolatelky,
že dobrou víru o tom, že jí sporný pozemek patří, nepozbyla, dovolací soud dále
jen dodává, že není podstatné, zda vlastník pozemku informující „domnělého
vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví pozemku svá tvrzení současně (nebo
později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží. Postačí, že jeho ingerence
ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o
vlastnictví sporné věci (její části). Není také nezbytné, aby vlastník pozemku
vyvracel dosavadní přesvědčení držitele věci o tom, že mu věc patří. Sdělení
žalovaného žalobkyni v roce 1989, že sporný pozemek patří jemu a nikoli jí, a
následná jednání mezi účastníky v roce 1990, byla objektivně způsobilá vyvolat
u žalobkyně pochybnosti o tom, zda jí sporný pozemek patří. Tím došlo k
narušení, resp. zániku, její dobré víry. Protože žalobkyně ke dni 1. ledna 1992
v dobré víře, že jí sporný pozemek patří, nebyla, nemohla k němu k uvedenému
datu vlastnické právo vydržet.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce
správně. Dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tedy v
posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez
návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání
žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému náklady tohoto řízení nevznikly (§243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu