22 Cdo 1704/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr.
Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) J. Ch., b)
J. J., c) M. J., d) J. K., e) L. K., všech zastoupených JUDr. Josefem
Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 102, proti
žalovaným: 1) J. B., a 2) M. B., zastoupeným JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou
se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, o vyklizení pozemku a odstranění drobné
stavby, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 1538/2000, o
dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. června
2010, č. j. 30 Co 462/2009–581, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. června 2010, č. j. 30 Co 462/2009–
581, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Benešově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28.
prosince 2007, č. j. 6 C 1538/2008–415, ve znění opravného unesení ze dne 15.
prosince 2009, č. j. 6 C 1538/2000–485, zamítl žalobu, aby „žalovaní byli
povinni, společně a nerozdílně, vyklidit část pozemkové parc. č. 922 vymezenou
ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění
znaleckého posudku č. 39/2005 vyhotoveného znalcem v oboru geodesie a
kartografie Ing. E. S., J. D., P., body 43, 103, 99, 136 – 30, a dále část p.
par. 922 vymezenou ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č.
9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 vyhotoveného znalcem v oboru
geodesie a kartografie Ing. E. S., J. D., P., body 100, 55, 54, 136 – 32, 136 –
33, vše v obci Heřmaničky a k. ú. Heřmaničky, p. p. č. 922 zapsána v katastru
nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Benešov, na listu vlastnictví č. 27, obec a k. ú. H., a vyklizené tyto části p.
č. 922 obec a k. ú. H. předat žalobcům, to vše do 30 dnů od právní moci
rozsudku“, dále, aby „žalovaní byli povinni, společně a nerozdílně, odstranit
na svůj náklad z pozemkové par. č. 922 v obci H. a k. ú. H. stavbu – oplocení -
vymezenou body 43, 109, 99 zakreslenými ve vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1
znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005
vyhotoveného znalcem v oboru geodesie a kartografie Ing. E. S., to vše do 30
dnů ode dne právní moci rozsudku,“ a dále, aby „žalovaní byli povinni, společně
a nerozdílně, odstranit na svůj náklad z pozemkové par. č. 922 v obci
Heřmaničky a k. ú. H. stavbu hráze vodní plochy v rozsahu vymezeném body 54,
136 - 32, 98, 43, 68, 67, 66, 65, 64, zakreslenými ve vytyčovacím náčrtu –
příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003 ve znění znaleckého posudku č.
39/2005 vyhotoveného znalcem v oboru geodesie a kartografie Ing. Evou
Soukupovou, Jana Drdy 504, Příbram, to vše do 30 dnů ode dne právní moci
rozsudku“ (výrok I. rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.
rozsudku).
Vyšel ze zjištění, že žalobci na straně jedné a žalovaní na straně
druhé jsou spoluvlastníky sousedících pozemků, z toho žalobci pozemku parc. č.
922 a žalovaní pozemků parc. č. 923 a parc. č. 929 vše v k. ú. H., obec
Heřmaničky – část obce Jiříkovec. Pozemek parc. č. 922 je loukou o výměře 3613
m?, pozemek parc. č. 923 je ostatní plochou o výměře 457 m? a fakticky je na
něm zřízen rybník, pozemek parc. č. 929 je trvalým travním porostem o výměře
1908 m?. Právními předchůdci žalobců byli manželé K., od nichž získala
nemovitosti žalobkyně a) J. C. spolu se svým manželem J. C. kupní smlouvou z
23. ledna 1968. Právními předchůdci žalovaných jsou rodiče a prarodiče 1.
žalovaného, od nichž žalovaní získali nemovitosti kupní smlouvou z 5. července
1977. Spory o skutečnou vlastnickou hranici mezi dotčenými pozemky se objevily
mezi účastníky v letech 1998, možná už v roce 1996 a nejpozději v roce 2000.
Žalovaní užívají celkem tři části pozemku parc. č. 922 – jednak díl o výměře 69
m?, dále do tohoto pozemku zasáhli svojí zahrádkou – o výměře 46 m? a konečně
tělesem hráze rybníka – a to plochou 180 m?, celkem tedy v rozsahu 295 m?. Soud
prvního stupně vzal za prokázané, že mezi právními předchůdci účastníků byla 3.
května 1950 uzavřena písemná dohoda, která je podle svého obsahu dohodou o
vlastnických poměrech. Soud prvního stupně se poté zabýval otázkou, zda žalobci
sporné části pozemku vydrželi, přičemž dospěl k závěru, že žalovaní se
nejpozději do roku 1996 chovali k části pozemku parc. č. 922 jako vlastníci a
naopak, že právní předchůdci žalobců – manželé K. - již ke dni 3. května 1950
dali jednoznačně najevo, že se za vlastníky sporné části louky parc. č. 922
popsané v dohodě nepovažují. Dovodil, že došlo k vydržení vlastnického práva
podle novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Zároveň
uzavřel, že i pro případ, že by tento závěr neobstál, nelze žalobě vyhovět,
neboť by šlo o postup, který by byl v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy
žalobci až do roku 1996 (eventuálně do roku 2000) neučinili nic aktivního na
ochranu a prosazení svého vlastnického práva. Z uvedených důvodů žalobu zamítl
v celém rozsahu.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze
dne 16. června 2010, č. j. 30 Co 462/2009–581, rozsudek soudu prvního stupně ve
znění opravného usnesení zrušil v „zamítavé části výroku I. ohledně povinnosti
žalovaných, aby společně a nerozdílně odstranili na svůj náklad z pozemkové
parcely č. 922, k. ú. a obec Heřmaničky, stavbu hráze vodní plochy v rozsahu
vymezeném body 54, 136, až 32, 98, 43, 68, 67, 66, 65, 64 zakreslenými ve
vytyčovacím náčrtu – příloha č. 7.1 znaleckého posudku č. 9/2003, ve znění
znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a kartografie Ing. Evy
Soukupové, Jana Drdy 504, Příbram, ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku,
dále ve výroku III. o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a ve výroku
III. o nákladech státu“, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (výrok I. rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně ve znění
opravného usnesení v zamítavé části výroku I. ohledně vyklizení a odstranění
oplocení změnil tak, že „žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně vyklidit
část pozemkové parcely č. 922, k. ú. a obec Heřmaničky, zapsané na LV č. 27
vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště
Benešov, vymezené ve vytyčovacím náčrtu – přílohy č. 7.1 znaleckého posudku č.
9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005 znalkyně z oboru geodézie a
kartografie, vyhotovených znalkyní Ing. Evou Soukupovou, Jana Drdy 504,
Příbram, jednak body č. 43, 103, 99, 136 – 30, a dále vymezené body č. 100, 55,
54, 136 – 33 s tím, že tato příloha je součástí výroku rozsudku a dále, že
žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně odstranit z pozemkové parcely č.
922, k. ú. a obec Heřmaničky, stavbu oplocení, vymezenou body 43, 103, 99,
zakreslenými v uvedeném vytyčovacím náčrtu – přílohy č. 7.1 znaleckého posudku
znalkyně Ing. Evy Soukupové č 9/2003 ve znění znaleckého posudku č. 39/2005, to
vše ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku“ (výrok II. rozsudku).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, po doplnění
skutkových zjištění provedením dalších důkazů však oproti soudu prvního stupně
dospěl k závěru, že předpoklady pro vydržení sporných částí pozemku p. č. 922
žalovanými nejsou dány. Vzhledem k tomu, že žalobci v řízení popřeli pravost a
obsahovou správnost dohody z 3. května 1950 předložené žalovanými, odvolací
soud nejprve poučil žalovaného 1) [žalovaná 2) nebyla u jednání odvolacího
soudu přítomna] o povinnosti unést důkazní břemeno ohledně prokázání
skutečnosti, že tato listina je pravá, když soudu byla předložena toliko
listina, která je ověřenou kopií. Současně byl prvý žalovaný poučen o
následcích nevyhovění poučení a neoznačení potřebných důkazů. Poté, co odvolací
soud provedl a zhodnotil žalovaným navržené a další důkazy (zejména výslech
ověřující úřednice Obecního úřadu Zvěstov M. N. a svědka JUDr. J. B., a dále
potvrzení Obecního úřadu Heřmaničky ze dne 7. prosince 2009, ověřovací kniha
Obecního úřadu Zvěstov) dospěl k závěru, že jimi nebylo prokázáno, že by právní
předchůdci účastníků dohodu o úpravě vlastnických poměrů ze dne 3. května 1950
uzavřeli a že se jedná o titul způsobilý k prokázání vydržení sporných částí
pozemku parc. č. 922 žalovanými. Žalovaní tak v tomto směru své důkazní břemeno
neunesli. Výpověď svědkyně N. považuje odvolací soud za zcela nevěrohodnou,
svědek Budil si žádné podrobnosti ohledně listiny, kterou mu před 5 - 6 lety
zmocněnec prvního žalovaného předložil, nepamatoval. Ani ze záznamu první
ověřovací knihy o tom, že 24. března 2006 zaměstnankyně obecního úřadu Zvěstov
N. ověřila kopii listiny jednoznačně neprokazuje, jaká listina byla skutečně
ověřena a zda byl přitom předložen originál. Podle názoru odvolacího soudu
nelze závěr o existenci právního důvodu oprávněné držby učinit, mimo jiné i
proto, že pozemek, který žalovaní měli touto dohodou nabýt, je vymezen zcela
neurčitě. Žalovaní tak nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že jim věc – sporné části pozemku parc. č. 922 – patří. Bylo-li v průběhu
řízení prokázáno, že žalovaní sporné části pozemku parc. č. 922 tak, jak jsou
vymezeny ve znaleckém posudku Ing. Evy Soukupové skutečně užívají, na části
pozemku mají umístěný plot bez pevné podezdívky (tj. nejde o stavbu spojenou se
zemí pevným základem), odvolací soud uzavřel, že žalobci prokázali, že jsou
vlastníky pozemku parc. č. 922 v k. ú. H. včetně shora uvedených sporných částí
a rovněž prokázali, že žalovaní neoprávněně zasahují do jejich vlastnického
práva k těmto částem jejich pozemku a současně, že žalovaní neprokázali, že by
uvedené části vydrželi. Z uvedených důvodů rozsudek soudu v dovoláním napadeném
výroku II. změnil ohledně vyklizení pozemku a odstranění oplocení z této části
pozemku vymezené ve vytyčovacím náčrtu – příloze č. 7.1 znaleckého posudku Ing. Soukupové body č. 43,103, 99 tak, že žalobě vyhověl. Ve zbývající zamítavé
části výroku I. týkající se odstranění stavby hráze vodní plochy z pozemku p. č.
922 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že řízení před soudem prvního stupně je
postiženo vadou pro nesplnění poučovací povinnosti soudu ve vztahu k
uplatněnému nároku na odstranění stavby hráze, a to z hlediska zjištění, zda se
žalobci domáhají ve zbývající části ochrany vlastnického práva v režimu § 126
odst. 1 obč. zák. nebo neoprávněné stavby podle § 135c obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní společně obsáhlým dovoláním
směřujícím proti výroku II., jehož přípustnost spatřují v § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podávají je z důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Dovolání z převážné části
představuje rekapitulaci průběhu řízení před soudy obou stupňů s vlastním
hodnocením provedených důkazů, zejména výpovědí svědků. Ve vztahu k rozhodnutí
odvolacího soudu se dovolatelé neztotožňují s právním názorem odvolacího soudu,
že nevydrželi vlastnické právo k částem pozemku p. č. 922 připloceným k jejich
pozemkům. Namítají, že do roku 2000 nebylo mezi žalobci a žalovanými sporu a
žádných dohadů o předmětných částech pozemku parc. č. 922. Celková plocha všech
částí pozemku parc. č. 922, včetně plochy zabírané tělesem hráze rybníka tvoří
295 m?, což je podle názoru žalovaných ve vztahu k celkové ploše pozemku parc.
č. 922 – 3 613 m? – poměrně nepatrná část. Odvolací soud podle názoru
žalovaných vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, jelikož vzal za zjištěné
skutečnosti, které ve spise soudu prvního stupně nejsou obsaženy. Nesouhlasí s
argumentací, že žalovaní v průběhu řízení před soudem prvního stupně předložili
pouhou fotokopii dohody mezi právními předchůdci žalobců a žalovanými z roku
1950. Poukazují na to, že soudu prvního stupně nejprve předložili úředně
ověřenou kopii originálu smlouvy a poté na jeho další výzvu i originál smlouvy,
který jim byl vrácen zpět, což je podchyceno ve spise soudu prvního stupně. Z
uvedených důvodů není argumentace odvolacího soudu správná. Dovolatelé přitom
tvrdí, že soudu předložená ověřená fotokopie je skutečně fotokopií originálu
dohody provedenou úředně pověřenou osobou s potřebnou kvalifikací. Podle názoru
dovolatelů, pokud by odvolací soud vycházel z důkazů provedených soudem prvního
stupně, jak uvádí v odůvodnění svého rozsudku, nemohl by dospět k závěrům,
které „zcela anulují“ rozsáhlé dokazování provedené soudem prvního stupně.
Dovolatelé rovněž odkazují na výpověď ověřující úřednice Němečkové, která v
rámci své výpovědi před soudem uvedla, že věděla, že ověřovaná listina byla
originál, což usoudila podle ostrosti kontur písma. Podle názoru dovolatelů je
rovněž otázka posouzení dobré víry z hlediska existence domnělého nabývacího
titulu posuzována týmž odvolacím soudem v různých sporech rozdílně. Žalovaní
považují připlocení části sporných částí pozemku parc. č. 922, jakož i faktické
zaplavení jiné části vodou rybníka svými právními předchůdci za dostatečný
podklad pro učinění závěru, že tyto části pozemku parc. č. 922 žalovaní, či
jejich právní předchůdci vydrželi v dobré víře. Z hlediska samotných žalovaných
lze za postačující domnělý titul oprávněné držby považovat kupní smlouvu z 5.
července 1977 uzavřenou s právními předchůdci žalovaných ohledně pozemku parc.
č. 923 a parc. č. 929. Navrhli, aby bylo napadené rozhodnutí ve spojení s
rozsudkem soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalovaných nevyjádřili.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve
kterém byl jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího
soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání
přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání
uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., a bylo podáno včas, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu
podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. v rozsahu dovolateli vymezených dovolacích
důvodů a dospěl k závěru, že dovolání je částečně důvodné.
Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li
ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti
let, jde-li o nemovitost.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže
odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly
nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo
jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno
způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaného v ustanovení § 133 až 135 o. s.
ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Praha, pod
pořadovým č. C 44).
Odvolací soud posuzoval otázku, zda žalovaní byli při tvrzeném vydržení
vlastnického práva k částem pozemku žalobců parc. č. 922, které jsou připlocené
k jejich sousedícím pozemkům parc. č. 923 a parc. č. 929, a jejichž vyklizení
se žalobci jako jeho spoluvlastníci domáhají, v dobré víře ohledně existence
právního důvodu zakládajícího vznik tohoto práva. S odkazem na závěry obsažené
v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, od níž se dovolací soud
nehodlá odchýlit ani v posuzované věci, dospěl k závěru, že žalovaní nemohli
být v dobré víře o právním důvodu nabytí uvedeného práva, když se jim
nepodařilo ani přes poučení odvolacího soudu unést důkazní břemeno ohledně
uzavření dohody o úpravě vlastnických poměrů mezi jejich právními předchůdci a
právními předchůdci žalobců, jíž se pokoušeli svoji dobrou víru prokázat, neboť
jimi navržené důkazy k takovému závěru nepostačovaly. Navíc dovodil, že závěr o
existenci právního důvodu oprávněné držby nelze učinit i proto, že pozemek,
který měli právní předchůdci žalobců předmětnou dohodou nabýt, byl v dohodě
vymezen zcela neurčitě. Právní předchůdci žalovaných a potažmo žalovaní tak s
přihlédnutím ke všem okolnostem nemohli být v dobré víře při vydržení sporných
částí pozemku parc. č 922.
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem
učiněné ve vztahu k vydržení vlastnického práva právními předchůdci žalovaných
vychází z učiněných skutkových zjištění a je správné.
Dovolatelé především namítají, že odvolací soud učinil nesprávný závěr ohledně
pravosti listiny předložené žalovanými obsahující dohodu mezi právními
předchůdci žalobců a mezi žalovanými z roku 1950, což učinil na základě toho,
že žalovaní nepředložili na výzvu odvolacího soudu žádný důkaz svědčící o
pravosti této listiny.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že odvolací soud vyšel především ze
závěru, že ani na základě provedeného dokazování, které odvolací soud v
odvolacím řízení zčásti zopakoval výslechem svědků a provedením listinných
důkazů, nebylo uzavření této dohody prokázáno. Požadavek na předložení
originálu listiny obsahující tuto dohodu vycházel z toho, že žalobci pravost i
obsahovou správnost této listiny v řízení zpochybnili tvrzením, že jejich
právní předchůdci takovou dohodu neuzavřeli a že podpisy na fotokopii této
dohody předložené žalovanými nejsou podpisy jejich právních předchůdců.
Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními
orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení
orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v
nich osvědčeno nebo potvrzeno.
Rozdíl mezi veřejnými a soukromými listinami spočívá v jejich důkazní síle.
Pravá veřejná listina, o jejíž správnosti nevzešly v průběhu řízení
pochybnosti, může být zbavena své důkazní síly jen tím, že účastník tvrdí
skutečnosti a nabídne důkazy, jimiž bude prokázána nepravdivost obsahu listiny.
Naproti tomu v případě soukromé listiny, zpochybňuje-li účastník samotné
podepsání listiny, nastupuje ohledně pravosti listiny důkazní povinnost a
důkazní břemeno toho účastníka, který listinu předkládá k prokázání svých
tvrzení.
Dovolací soud v této souvislosti konstatuje, že dovolací výtka odvolatelů
směřuje především vůči závěru, že v řízení nebyla prokázána pravost listiny,
když podle názoru odvolatelů předložená ověřená fotokopie listiny je fotokopií
originálu. V daném ohledu dovolací soud podotýká, že i kdyby tato výtka byla
důvodná, na závěry odvolacího soudu by to nemělo vliv. Podle fotokopie uvedené
listiny založené ve spise opatřené otiskem ověřovacího razítka obce Zvěstov má
tato ověřovací doložka potvrzovat, že fotokopie listiny souhlasí s jejím
prvopisem. Na této listině však ověřené podpisy osob označených jako účastníci
dohody ověřeny nejsou. Ani případný závěr, že fotokopie listiny je fotokopií
jejího originálu ještě nepotvrzuje, že tato listina skutečně byla J. K. a M. K.
podepsána a dohoda jimi takto uzavřena.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2005, sp.
zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 18, str.
683, dovolací soud vyložil, že pravost podpisu na předložené listině lze ověřit
dvěma způsoby. Je-li již podpis na listině připojen, notář osvědčí prohlášení
osoby, kterým uznává podpis na listině za vlastní. Podepsala-li osoba listinu
před ověřujícím v jeho přítomnosti, osvědčuje notář tuto skutečnost. Zákonem
stanovenou formou pro ověření pravosti podpisu je legalizační doložka, která je
veřejnou listinou. Legalizační doložka může být vyznačena na listině, na níž
jsou podpisy, jejichž pravost má být ověřena, nebo může být vyhotovena
samostatně a poté pevně spojena s předloženou listinou. Za samostatnou listinu
o ověření je třeba pokládat jak ověřovací doložku pevně spojenou s předloženou
listinou, tak ověřovací doložku vyznačenou přímo na předložené listině.
Žádná taková ověřovací doložka se však na listině datované dne 3.
května 1950 nenachází.
Odvolací soud ostatně výlučně na neprokázání toho, že předložená
fotokopie listiny je fotokopií originálu, své rozhodnutí nezaložil. Tuto
okolnost zohlednil jako jednu ze skutečností při hodnocení dokazování potud,
zda tato dohoda mezi osobami v ní uvedenými skutečně uzavřena byla.
Jestliže měl odvolací soud oproti soudu prvního stupně za to, že na
základě dokazování provedeného v řízení před soudem prvního stupně nebylo možno
mít za prokázané, že k uzavření této dohody skutečně došlo, správně postupem
podle § 118a o. s. ř. v průběhu odvolacího řízení vyzval žalované, aby označili
důkazy k prokázání tvrzení, že právní předchůdci účastníků uvedenou dohodu
uzavřeli a současně je vyzval, aby prokázali, že kopie listiny, kterou žalovaní
předložili soudu prvního stupně jako listinu ověřenou příslušným orgánem, je
totožná s originálem listiny. Taktéž procesně správně žalované poučil o
následcích pro případ, že danému poučení nevyhoví a potřebné důkazy k prokázání
svého tvrzení neoznačí. Jestliže po provedení žalovanými navržených důkazů a
jejich zhodnocení nevzal za prokázané uzavření dohody, jde o výsledek hodnocení
důkazů, kterému z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. nemá dovolací soud co
vytknout. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jasně vymezil, z jakých
důkazů vycházel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Opačný náhled
dovolatelů na hodnocení důkazů bez dalšího způsobilým dovolacím důvodem není.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a
odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu,
jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné
pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Hodnocení
důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než uvedených
důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Ostatně dovolatelé v dovolání ani prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nepolemizují se závěrem odvolacího soudu, že
nebylo prokázáno uzavření dohody ze dne 3. května 1950, ale toliko namítají, že
odvolací soud nesprávně posoudil, zda žalovanými předložená fotokopie dohody je
fotokopií jejího originálu. Jak však již dovolací soud vyložil, ani závěr
naznačený dovolateli nijak neprokazuje, že listina byla právními předchůdci
žalobců skutečně podepsána, ale prokázala by toliko to, že předložená fotokopie
je ověřenou fotokopií prvopisu listiny.
Dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem
věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout
vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je.
Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit
objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení)
samotného účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.
února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný ve Sbírce civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1067). Dovolací soud přezkoumá otázku
existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby
úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo
1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1068).
Vyšel-li odvolací soud z toho, že k uzavření dohody o úpravě vlastnických
poměrů nedošlo, pak jeho závěru, že právní předchůdci žalovaných nemohli být
objektivně ve vztahu k této tvrzené dohodě v dobré víře, že existuje právní
důvod, který by podle platného práva měl za následek nabytí vlastnického práva,
nelze nic vytknout. Jinými slovy řečeno, při závěru o neuzavření dohody ze dne
3. května 1950 nemohli být právní předchůdci žalovaných v dobré víře, že je
dána okolnost, na základě které by mohli nabýt vlastnické právo k pozemku, ve
vztahu ke kterému se žalovaní dovolávají vydržení vlastnického práva. Faktické
užívání takového pozemku pak nemůže vést k vydržení právě proto, že absentuje
právní důvod, alespoň domnělý, od kterého by mohli své vlastnické právo důvodně
odvozovat.
Podle názoru dovolacího soudu právní posouzení věci odvolacím soudem
vycházející ze shora uvedených skutkových zjištění respektuje výše uvedené
judikatorní závěry ohledně předpokladů pro posouzení dobré víry držitele při
vydržení sousedních pozemků z hlediska domnělého titulu držby, a to i se
zřetelem ke všem ostatním objektivním okolnostem, které by držbu vylučovaly.
Úvahy odvolacího soudu o neexistenci dobré víry žalovaných z hlediska existence
titulu oprávněné držby sporných částí pozemku p. č. 922 jejich právními
předchůdci tak s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem nelze označit za
zjevně nepřiměřené.
Odvolací soud navíc svůj závěr o tom, že právní předchůdci žalovaných nenabyli
vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením opřel nejenom o závěr, že
absentuje byť i jen domnělý právní titul, jenž by mohl vést k závěru o nabytí
vlastnického práva, ale též o závěr, že vymezení pozemku v textu listiny ze dne
3. května 1950, který právní předchůdci žalovaných měli touto dohodou nabýt (i
kdyby byla uzavřena s tímto obsahem), je vymezeno zcela neurčitě. S tímto
závěrem odvolacího soudu pak dovolatelé nepolemizují vůbec.
Polemizují-li dovolatelé s údajně rozdílnou rozhodovací praxí odvolacího soudu
v různých v minulosti proběhlých řízeních v otázkách vydržení vlastnického
práva k části sousedního pozemku na základě jeho připlocení k vlastnímu
pozemku, tyto námitky jsou nedůvodné už proto, že na posouzení těchto okolností
není napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Odvolací soud založil své
rozhodnutí na skutečnosti, že žalovaným nesvědčí ani domnělý právní titul, od
kterého by mohly odvozovat své přesvědčení o nabytí vlastnického práva. Oproti
přesvědčení dovolatelů vyjádřenému v dovolání, samotné připlocení sporných
částí pozemků bez dalšího nemůže být okolností způsobilou založit vydržení
vlastnického práva.
Odvolací soud nicméně pochybil, nezabýval-li se při posuzovaní dobré víry
žalovaných při vydržení sporné části pozemku tvrzením žalovaných uplatněným
podle obsahu spisu již v řízení před soudem prvního stupně, v řízení odvolacím
a taktéž v dovolání, že bez ohledu na držbu právními předchůdci žalovaných to
byli přímo žalovaní, kdo předmětné části pozemku žalobců vydrželi s tím, že
putativním právním titulem jejich oprávněné držby byla kupní smlouva uzavřená
žalovanými ohledně pozemku parc. č. 923 parc. č. 929 s jejich právními
předchůdci dne 5. července 1977. Jestliže se odvolací soud toto právně významné
tvrzení pro možnou úvahu o vydržení vlastnického práva zcela pominul, spočívá
jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2, 3 o. s. ř.
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud
vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta
první o. s. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu