22 Cdo 1704/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve
věci žalobců a) Ing. J. T. a b) M. T., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Havlem,
advokátem se sídlem ve Strančicích, Rudé armády 407, proti žalovaným 1) H. B. a
2) V. B., zastoupeným JUDr. Romanou Milfortovou, advokátkou, se sídlem v Praze,
Těšnov 1, o ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 8 C 39/2011, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 25 Co 332/2014
- 308, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným 3 630,- Kč jako náhradu nákladů
dovolacího řízení do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Romany
Milfortové.
Okresní soud v Mělníku rozhodl rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 8 C
39/2011-267, tak, že mimo jiné výrokem pod bodem III. zamítl žalobu, aby
„žalovaní byli povinni zdržet se zakuřování domu a pozemků v k. ú. L., část
obce L., obec K. n. V., zapsaných na LV 3797 vedeném u Katastrálního úřadu pro
Středočeský kraj, katastrální pracoviště Mělník, a aby žalovaná 1) byla povinna
zdržet se zastiňování spodní části pozemku v k. ú. L., část obce L., obec K. n.
V., zapsaných na LV 3797 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
katastrální pracoviště Mělník.“ Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky
IV. a V.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 10.
prosince 2014, č. j. 25 Co 332/2014-308, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
v napadených výrocích III. a V. a změnil ve výroku IV. o nákladech řízení.
Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů („dále jen o. s. ř.“). Dovolací důvod spatřují v souladu s
§ 241a o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou
účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání je nepřípustné.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., musí dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, čeho se dovolatel domáhá,
vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatelé v rozporu s výše uvedenou judikaturou nevymezili, v čem spatřují
přípustnost dovolání, nýbrž pouze citovali ustanovení § 237 o. s. ř. Takový
postup je však v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř., a dovolání je již proto
nepřípustné.
Nad rámec tohoto důvodu pro odmítnutí dovolání se uvádí:
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího
soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v
nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4295/2013); tato skutková zjištění se opírají v případě
obtěžování kouřem i o revizní znalecký posudek, jehož závěry nejsou v rozporu s
přezkoumávaným posudkem. Právní hodnocení věci vychází z judikatury dovolacího
soudu a soudy přihlédly i k odborné literatuře týkající se imisí; své právní
závěry podrobně vyložily v odůvodnění rozhodnutí.
Pokud jde o obtěžování kouřem, opírá se zamítavé rozhodnutí o dvě samostatné
skutečnosti; jednak o to, že měl být uplatněn nárok podle § 1013 odst. 2
občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), jednak o zjištění, že obtěžování
kouřem nepřekračuje míru přiměřenou místním poměrům a neomezuje podstatně
žalobce v obvyklém užívání pozemku (terasy). Odvolací soud vzal do úvahy
intenzitu kouře, dobu, kdy k obtěžování dochází (v topné sezóně), přihlédl k
tomu, že kouř proniká i z jiných nemovitostí a jeho intenzita závisí i na
povětrnostních podmínkách. Dovolací polemika je založena na zpochybnění
uvedených skutkových zjištění, dovolací soud je však jimi vázán. Za této
situace není úvaha o tom, že nejde o relevantní imisi, zjevně nepřiměřená, a
dovolací soud ji nemůže zpochybnit. Protože uvedený důvod by pro zamítnutí
žaloby postačil, nebylo třeba se již zabývat ev. aplikací § 1013 odst. 2 o. z.
V části, týkající se zastínění pozemků, vyšel odvolací soud ze skutkového
zjištění, kterým je dovolací soud vázán, tj. že pozemek žalobců je zastíněn
ovocným stromem maximálně z 10% v době, kdy strom nemá listí, nezastiňuje
vůbec, když listy má, nejde o zastínění neprostupné. Za této situace není úvaha
o tom, že nejde o zastínění nepřiměřené místním poměrům a neomezuje podstatně
žalobce v obvyklém užívání pozemků, zjevně nepřiměřená.
Dovolatelé se domáhají aplikace § 1017 odst. 1 o. z.; toto ustanovení však
nebylo možno aplikovat proto, že předmět řízení, vymezený žalobci, spadá pod §
1013 odst. 1 o. z. Podle § 1017 odst. 1 o. z. platí: „Má-li pro to vlastník
pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v
těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je
vzrůst, aby je odstranil. Nestanoví-li jiný právní předpis nebo neplyne-li z
místních zvyklostí něco jiného, platí pro stromy dorůstající obvykle výšky
přesahující 3 m jako přípustná vzdálenost od společné hranice pozemků 3 m a pro
ostatní stromy 1,5 m“. Nárok upravený v tomto ustanovení lze uplatnit žalobou
na zdržení se sázení stromů nebo na jejich odstranění; taková žaloba nebyla
podána. Navíc bylo-li zjištěno, že o relevantní zastínění nejde, musel by být
prokázán zvláštní „rozumný důvod“ pro zdržení se či odstranění stromu.
Dovolání míří v podstatě ke zpochybnění provedených důkazů a závěrů o skutkovém
stavu, které z provedených důkazů podle odvolacího soudu vyplývají. Ustanovení
§ 241a odst. 1 o. s. ř. nicméně připouští jako jediný dovolací důvod nesprávné
právní posouzení věci. Stejně tak nejsou v projednávané věci relevantní námitky
týkající se vady řízení, neboť dovolací soud se takovými námitkami smí zabývat
jen v případě, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle ustanovení
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 22. září 2015
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu