22 Cdo 1706/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J.
A., zastoupeného JUDr. Václavem Caisem, advokátem se sídlem v Praze 4,
Mladenovova 3233, proti žalované V. K., zastoupené JUDr. Bedřichem Tichým,
advokátem se sídlem v Prachaticích, Zlatá stezka 145, o zaplacení 405.411,-
Kč, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 6 C 4/2010, o dovolání
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.
prosince 2013, č. j. 7 Co 2323/2013-590, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle § 243f odst. 3 věta první občanského soudního řádu, ve znění po novele
provedené zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání
odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně
uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání
pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení
zastaveno.
Okresní soud v Prachaticích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
22. listopadu 2012, č. j. 6 C 4/2010-521, ve spojení s opravným usnesením ze
dne 29. srpna 2013, č. j. 6 C 4/2010-555, ve výroku I. uznal žalovanou povinnou
zaplatit žalobci částku ve výši 1,- Kč. Ve výroku II. zastavil řízení o
zaplacení částky ve výši 405.410,- Kč. Ve výrocích III. a IV. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
K odvolání žalobce proti výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen ,,odvolací soud“) usnesením ze
dne 10. prosince 2013, č. j. 7 Co 2323/2013-590, rozsudek soudu prvního stupně
ve výrocích III. a IV. potvrdil (výrok I. usnesení odvolacího soudu) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Důvodem přípustnosti
dovolání má být to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky
procesního práva, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla řešena. Touto
otázkou má být posouzení, zda ,,má účastník ve věci plný úspěch tehdy, je-li
vyhověno konečnému znění žaloby“. Dovolatel má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 ve spojení s § 142 občanského soudního řádu. Je toho názoru, že ustanovení §
146 odst. 2 občanského soudního řádu lze aplikovat pouze tam, kdy bylo řízení
zastaveno ohledně celého předmětu řízení, nikoliv jen zčásti. Pro aplikaci §
146 odst. 2 občanského soudního řádu na případy, kdy bylo řízení zastaveno
pouze zčásti, není podle jeho názoru opora v zákoně. Názory vyslovené v
komentářové literatuře považuje za nesprávné a nedostatečně odůvodněné. Poukázal na to, že v konečné fázi řízení požadoval po žalované zaplatit částku
ve výši 1,- Kč, ve věci tedy měl plný úspěch. Navrhl, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s
výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí
účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. prosince 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům
známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolání není přípustné. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění
účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva
má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva
jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím
soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné na internetových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka
má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění
dovolatelky – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Dovolatel spatřuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání v posouzení
otázky, že „účastník má ve věci plný úspěch tehdy, je-li zcela vyhověno
konečnému znění žaloby“. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Podle § 142 odst. 1 – 3 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch,
přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění
práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci
úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví,
že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. I když měl účastník ve věci
úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li
neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na
znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 31. května 1967, sp. zn. 6 Cz
74/67, uveřejněném pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vysvětlil, že „právo na náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu ve sporu je
upraveno v ustanovení § 142 o. s. ř. Z tohoto ustanovení pak vyplývá, že právo
na náhradu nákladů řízení má ten účastník, který měl úspěch ve věci. Pojem věc
znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té
jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (v
tzv. petitu podle § 42 odst.
3, § 79 odst. 1, § 80 o. s. ř.).“
Z uvedeného rozhodnutí se pak jednoznačně podává, že žalobce má ve věci
plný úspěch tehdy, pokud soud vyhoví jeho žalobě v plném rozsahu. Podmínkou
aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. je okolnost, že žalobce je úspěšný se svým
nárokem v celém rozsahu, přičemž o správnosti těchto východisek nikdy
nepanovaly žádné pochybnosti ani v odborné literatuře (k tomu srovnej např. Komentář k občanskému soudnímu řádu, díl prvý, zpracoval autorský kolektiv pod
vedením JUDr. Josefe Rubeše, Orbis Praha, 1957, str. 524, Drápal, L. – Bureš,
J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 975 nebo David, L. – Ištvánek, F. – Javůrková, N. –
Kasíková, M. – Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, str. 635). Z rozhodnutí nalézacích soudů se podává, že žalované byla uložena
povinnost zaplatit žalobci 1,- Kč a ohledně částky 405 410,- Kč bylo řízení
zastaveno pro zpětvzetí žaloby. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení založil
odvolací soud úvahou, že ohledně částky 1,- Kč byl žalobce úspěšný, ve vztahu k
částce 405 410,- Kč však zavinil zastavení řízení ve smyslu ustanovení § 146
odst. 2 věta první o. s. ř. Uzavřel, že v rozsahu částky 1,- Kč byl žalobce
úspěšný, v rozsahu částky 405 410,- Kč byla naopak úspěšná žalovaná, která má –
ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. – právo na náhradu nákladů řízení v
plném rozsahu, neboť byla procesně neúspěšná pouze v nepatrné části. Vůči těmto závěrům dovolatel v dovolání uplatňuje námitku, podle níž
odvolací soud neměl přistoupit k aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 větě první
o. s. ř., neboť postup podle uvedeného zákonného ustanovení předpokládá
„zastavení celého řízení“, přičemž tento předpoklad nebyl v dané věci naplněn,
neboť ohledně částky 1,- Kč bylo rozhodnuto meritorně. Podle názoru dovolatele
je důsledkem jeho úvahy závěr, že byl ve věci plně úspěšný ve smyslu § 142
odst. 1 o. s. ř. a měla mu být přiznána náhrada nákladů řízení. Tato námitka je zjevně bezdůvodná. Již ve výši uvedeném rozhodnutí ze dne 31. května 1967, sp. zn. 6 Cz
74/67, Nejvyšší soud jednoznačně vysvětlil, že ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. se uplatní při rozhodování o náhradě nákladů řízení i tehdy, pokud dojde k
zastavení řízení ohledně i jenom části uplatněného nároku a aplikace tohoto
zákonného ustanovení není podmíněna zastavením celého řízení. Výslovně v této
souvislosti Nejvyšší soud zdůraznil, že ve vztahu k části nároku, ohledně které
bylo řízení zastaveno a která nebyla předmětem meritorního rozhodnutí ve věci
samé, nelze rozhodovat podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., ale v režimu
ustanovení § 146 o. s. ř. Postup odvolacího soud proto byl zcela správný. Tento
závěr pak sdílí i současná odborná literatura při výkladu vztahu ustanovení §
142 a § 146 o. s. ř. Vychází z toho – a dovolací soud její názory v daném směru
bezezbytku sdílí – že v případě, že řízení bylo zčásti zastaveno (např. z
důvodu zpětvzetí žaloby), soud přihlédne k tomu, zda a kdo zavinil, že k
zastavení muselo dojít.
Nejprve tedy posoudí v režimu ustanovení § 146 odst. 1
písm. c) a odst. 2 dílčí otázku, co bylo důvodem, že řízení muselo být zčásti
zastaveno, a s přihlédnutím k tomuto dílčímu závěru teprve hodnotí celkovou
otázku, za jaké části byl ten který účastník úspěšný. Došlo-li k částečnému
zastavení řízení pro částečné zpětvzetí žaloby, posuzuje proto u této dílčí
otázky, kdo zpětvzetí žaloby zavinil. Jestliže je dáno zavinění žalobce, je
třeba z pohledu ustanovení § 142 dovodit, že v tomto rozsahu neměl ve věci
úspěch. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zčásti zpět návrh, který byl
podán důvodně, měl žalobce v z tohoto pohledu ve věci úspěch. Platí, že kdo
zavinil částečné zastavení řízení, měl ohledně této části žaloby neúspěch a
úspěch se z hlediska posuzování náhrady nákladů řízení přičítá opačné straně
sporu (Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200 za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 976). Dovolatel zpochybňuje – bez bližší argumentace - správnost tohoto
závěru vysloveného v literatuře a namítá, že akceptace takového závěru by
výrazně omezovala žalobce v „jeho výsostném právu během řízení disponovat se
žalobou“. Dovolacímu soudu především není zřejmé, jak by výše uvedený závěr
omezoval žalobce v dispozici s žalobou, neboť samotná dispozice žalobou není
následným rozhodování o náhradě nákladů řízení z povahy věci jakkoliv dotčena. Spojil-li snad dovolatel tuto výhradu s úvahou, která se promítá věcně do
obsahu následného výroku o náhradě nákladů řízení, podotýká dovolací soud, pak
závěry jím naznačené by vedly k rozhodování o náhradě nákladů řízení způsobem,
který dovolací soud považuje za nepřijatelný. V poměrech souzené věci totiž
dovolatel zjevně směřuje závěru, že soudy měly promítnout do rozhodování o
náhradě nákladů řízení pouze okolnost, že byl v řízení úspěšný v rozsahu částky
1,- Kč a zcela měly pominout, že ohledně částky 405 410,- Kč zavinil žalobce
zastavení řízení s tím, že tato část nároku by se do celkového rozhodování o
náhradě nákladů řízení z hlediska posouzení procesního úspěchu a neúspěchu
vůbec nepromítla. Nesprávnost a nepřijatelnost takového výkladu ustanovení § 142 a § 146
o. s. ř. vyplývá již z toho, že kdyby žalobce žalobu ohledně částky 405 410,-
Kč nevzal zpět a žaloba by ve vztahu k ní byla zamítnuta, připouští argumentace
dovolatele, že v takovém případě by zamítnutí žaloby v tomto rozsahu do
rozhodování o náhradě nákladů řízení muselo promítnout; jestliže by však
ohledně této částky vzal žalobu zpět a předmětem řízení ponechal částku 1,- Kč,
měl by tento procesní postup mít za následek, že by se při rozhodování o
náhradě nákladů řízení k této části nároku vůbec nemělo přihlédnout. Takový
závěr by vedl ke zjevně nepřijatelným důsledkům, neboť by mimo jiné umožňoval u
nároků uplatněných bezdůvodně či neúspěšně na základě výsledků dokazování vzít
žalobu zpět bez rizika, že by se takový postup následně promítl i v rozhodování
o náhradě nákladů řízení.
Současná judikatura dovolacího soudu vztahující se k otázkám rozhodování o
náhradě nákladů řízení ostatně ustáleně vychází z toho, že náhradu nákladů
řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Zásada zavinění se uplatní zejména v případě, kdy je řízení zastaveno (§ 146
odst. 2 o. s. ř.) – (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 4308/2013, uveřejněné na
internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz; proti uvedenému
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl pro zjevnou
neopodstatněnost svým usnesením ze dne 18. března 2014, sp. zn. II. ÚS
2966/2013, uveřejněném na nalus.usoud.cz). Jestliže tedy nalézací soudy uzavřely, že žalobce byl v řízení úspěšný
co do částky 1,- Kč procesně neúspěšný co do částky 405 410,- Kč a učinily
závěr, že žalovaná byla neúspěšná pouze v nepatrné části, a přísluší jí proto
náhrada nákladů řízení v plném rozsahu ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., nelze odvolacímu soudu v takové úvaze nic vytknout a dovolací soud takový
závěr považuje za správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2014
Mgr. Michal
Králík, Ph.D.
předseda senátu