22 Cdo 1714/2010

22 Cdo 1714/2010

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka,

Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka,

Ph.D., ve věci žalobců: 1) Ing. M. L., 2) Ing. A. L., obou zastoupených

JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti

žalovaným: a) Ing. R. L.,b) Mgr. V. L., oběma zastoupeným Mgr. Michalem

Klusákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 1, o zřízení věcného

břemene, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 196/2005, o

dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v

Olomouci ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 12 Co 192/2009-206, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 5. listopadu

2009, č. j. 12 Co 192/2009-206, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne

11. února 2009, č. j. 16 C 196/2005-162, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu

v Šumperku k dalšímu řízení.

Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 11. února 2009, č. j. 16 C 196/2005-162, zřídil ve prospěch

žalobců jako vlastníků rekreační chaty č. 31 na pozemku st. parc. č. 10/1,

zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území V. (dále jen ,,předmětná

chata“) věcné břemeno spočívající v právu cesty přes pozemky ve vlastnictví

žalovaných st. parc. č. 8, zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 727, ostatní

plocha, parc. č. 10/2, zastavěná plocha a nádvoří a parc. č. 82, trvalý travní

porost, parc. č. 54/2, trvalý travní porost, v katastrálním území V., v obci

Malá Morava (dále jen ,,předmětné nemovitosti“), a to v rozsahu vymezeném v

geometrických plánech, které jsou nedílnou součástí rozsudku soudu prvního

stupně (výrok I. rozsudku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. -

IV. rozsudku). Žalobci se domáhali zřízení věcného břemene nezbytné cesty ve prospěch jejich

rekreační chaty přes předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalovaných s tím, že

žalovaní jim zabraňují v přístupu do předmětné chaty přes tyto nemovitosti a

jinak než přes pozemky ve vlastnictví žalovaných se není možné k předmětné

chatě dostat. Žalovaní zpochybnili aktivní legitimaci žalobců řízení s tím, že

kupní smlouva ze dne 27. srpna 2004, na základě které žalobci nabyli předmětnou

chatu od rodičů žalobce 1) a žalovaného a), E. a J. L., je neplatná pro rozpor

s dobrými mravy. Prodávající – E. a J. L. – totiž nerespektovali svůj závazek

obsažený v dokumentu nazvaném „Projev vůle ze dne 2. prosince 2001“, ve kterém

se zavázali, že vlastnická práva k předmětné chatě nepřevedou na jinou osobu

než na žalované jako vlastníky předmětných nemovitostí, které jsou součástí

statku žalovaných, v jehož areálu se předmětná chata nachází. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou ve sporu aktivně

legitimovaní jako vlastníci předmětné chaty. Projev vůle ze dne 2. prosince

2010 podle názoru soudu prvního stupně je pouze jednostranným závazkem E. a J. L.h, který byl odvolán dne 26. června 2004, tedy před převodem předmětné chaty

do vlastnictví žalobců. Zdůraznil, že žalovaní se nemohou domáhat absolutní

neplatnosti právního úkonu, jehož nebyli účastníky, přičemž možnost napadnout

neplatnost kupní smlouvy mohou pouze účastníci tohoto právního úkonu, nikoliv

třetí osoby. Pokud by žalovaní byli jednáním E. a J. L. uvedeni v omyl a kupní

smlouvu na předmětné nemovitosti by jinak neuzavřeli, mohou se dovolávat její

neplatnosti pouze tehdy, byli-li uvedeni v omyl druhou stranou právního úkonu,

tedy subjektu, který jim předmětné nemovitosti prodal. Pokud žalovaní namítali,

že nelze zřídit právo cesty jinde než po volném pozemku, resp. nezastavěném

objektu bydlení, soud prvního stupně konstatoval, že oplocení, které žalovaní

na předmětných pozemcích umístili, bylo zřízeno až v souvislosti s neshodami

mezi žalobcem 1) a žalovaným a) a poté, kdy se žalovaní dověděli o převodu

předmětné chaty na žalobce. Námitku žalovaných, že nemohou být omezováni v

pohybu jejich psa po řádně oploceném dvoře při jejich obytném domě, shledal

soud prvního stupně s odkazem na ustálenou judikaturu dovolacího soudu

nedůvodnou. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k

odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 12 Co

192/2009-206, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku

II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se především zabýval stěžejní dovolací námitkou

zpochybňující aktivně věcnou legitimaci žalobců jako vlastníků předmětné

stavby.

Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaní nemají možnost

dovolat se neplatnosti právního úkonu, na základě kterého žalobci nabyli

vlastnické právo k předmětné stavbě, neboť žalovaní nebyli účastníky tohoto

právního úkonu; možnost napadnout neplatnost kupní smlouvy mohou pouze

účastníci právního vztahu, nikoliv třetí osoby. Tento závěr je podle názoru

odvolacího soudu stěžejní pro právní posouzení věci. Další argumentaci

žalovaných poukazující mimo jiné na důvody, pro které spatřovali kupní smlouvu

neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, nepovažoval pro právní posouzení věci za

podstatnou, důsledkem čehož byl také správný postup soudu prvního stupně, který

k tvrzením o neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy neprovedl

žalovanými navržené důkazy. Odvolací soud se ztotožnil i s dalšími závěry soudu

prvního stupně, na základě nichž dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro

zřízení věcného břemene.

Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož

přípustnost zakládají na § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále

jen „o. s. ř.“) Důvodnost dovolání spatřují v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že se nemohou dovolat

neplatnosti právního úkonu, na základě kterého žalobci nabyli vlastnické právo

k předmětné chatě. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího

soudu sp. zn. 22 Cdo 797/2000, v němž Nejvyšší soud připustil právo osoby,

která není účastníkem smlouvy, dovolávat se neplatnosti smlouvy. Podle názoru

odvolatelů je nepochybné, že mají „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti

kupní smlouvy“ uzavřené mezi žalobci jako kupujícími a E. a J. L. jako

prodávajícími, neboť na základě této kupní smlouvy se žalobci stali vlastníky

předmětné stavby a přilehlých pozemků, na základě čehož se domáhají zřízení

věcného břemene. Podle názor odvolatelů si měly soudy tuto námitku žalovaných

posoudit jako předběžnou otázku; její řešení je pro posouzení věci zásadní,

neboť závěr o neplatnosti kupní smlouvy by měl za následek skutečnost, že

žalobci nejsou vlastníky předmětné stavby a již z tohoto důvodu by bez dalšího

musela být žaloba zamítnuta. Zásadní právní význam dovolatelé spatřují v

posouzení, zda ,,v řízení o zřízení věcného břemene dle § 151o odst. 3

občanského zákoníku (dále jen ,,obč. zák.“) je soud povinen zabývat se námitkou

žalovaného jako vlastníka pozemku zatěžovaného věcným břemenem o neplatnosti

kupní smlouvy, na základě které žalobce jako vlastník budovy, v jejíž prospěch

je věcné břemeno zřizováno, nabyl předmětnou budovu.“

Tím, že se soudy tvrzenou absolutní neplatností právního úkonu – kupní smlouvy

– nezabývaly a neprovedly k tvrzeným skutečnostem navržené dokazování, zatížily

řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaní proto navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu

zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobci navrhli odmítnutí dovolání. Podle § 237 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dovolání je

přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a)

jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo

potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl

ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž

bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není

přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl

jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze

přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,

dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2

písm. a) a b) a § 229 odst.

3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za

následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§

242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami,

zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval

přípustností dovolání. V předmětné věci soudy posuzovaly mimo jiné otázku, zda se může dovolávat

absolutní neplatnosti kupní smlouvy subjekt, jenž není smluvní stranou této

smlouvy, nebo je uvedené oprávnění omezeno toliko na účastníky dohody. Protože vyřešení této otázky bylo pro rozhodnutí věci významné a nalézací soudy

uvedenou otázku posoudily v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, je

rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1

písm. c) o. s. ř., čímž je přípustnost dovolání založena. Nalézací soudy vyšly při posouzení této otázky shodně ze závěru, že

absolutní neplatnosti právního úkonu (kupní smlouvy) se mohou dovolávat jenom

účastníci tohoto právního vztahu, nikoliv třetí osoby. Tento názor není správný. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo

účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 151o odst. 3 obč. zák. není-li vlastník stavby současně

vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka ke stavbě nelze zajistit

jinak, může soud na návrh vlastníka stavby zřídit věcné břemeno ve prospěch

vlastníka stavby spočívající v právu cesty přes přilehlý pozemek. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. března 2001, sp. zn. http://www.beck-online.cz/legalis/document-view.seam?type=html&documentId=njptem

bqgfpxg4s7g5pxg5dsl4zdemq&conversationId=360468422 Cdo 797/2000, publikovaném v

Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod

pořadovým č. C 290 dovodil, že „naléhavý právní zájem na určení neplatnosti

smlouvy podle § 80 písm. c) o. s. ř. může mít i osoba, která není účastníkem

smlouvy, jestliže by vyhovění takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její

právní postavení.“; k uvedenému závěru se následně Nejvyšší soud přihlásil

např. v rozsudku ze dne 31. srpna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněném

ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2006. Z uvedených

rozhodnutí bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, že soudní praxe neomezuje právo

dovolat se neplatnosti právního úkonu toliko na jeho účastníky, byť oprávnění

třetích osob dovolat se neplatnosti právního úkonu podmiňuje možným příznivým

dopadem na právní postavení této třetí osoby. Uvedené závěry jsou ve shodě s názory vyslovenými v odborné literatuře, podle

které absolutní neplatnosti právního úkonu (zejména smlouvy), se může dovolávat

s úspěchem každá osoba, která na tom má právní zájem. Takovou osobou s právním

zájmem je nejen povinný ze smlouvy, ale i třetí osoba, která není smluvní

stranou, je však právním úkonem ve svých právech dotčena (k tomu srovnej např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1

až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 334).

S úspěchem

může uplatnit neplatnost u soudu ten, kdo je neplatným právním úkonem dotčen,

totiž ten, jehož práv a povinností se takový právní úkon nějak dotýká (k tomu

srovnej Karel Eliáš a kolektiv autorů: Občanský zákoník. Velký akademický

komentář. 1. svazek. § 1 – 487. Linde Praha, a. s., 2008, str. 247). Připouští-li soudní praxe existenci naléhavého právního zájmu třetí osoby

odlišné od smluvních stran příslušného právního úkonu na určení neplatnosti

takového právního úkonu, je zřejmé, že tím spíše může třetí osoba uplatnit

námitku absolutní neplatnosti právního úkonu v řízení, v němž se řeší platnost

uvedeného právního úkonu jako otázka předběžná. Dovolatelé v průběhu řízení opakovaně tvrdili, že na posouzení neplatnosti

předmětné kupní smlouvy mají právní zájem. Tvrdili, že kupní smlouvou se

žalobci stali vlastníky stavby rekreačního objektu a pozemků, na základě čehož

se domáhají zřízení věcného břemene. Argumentace žalovaných zjevně směřuje k

tomu, že pokud by kupní smlouva byla neplatná, žalobci by se vlastníky

uvedených nemovitostí nestali, pro řízení o zřízení práva nezbytné cesty by jim

scházela aktivní věcná legitimace a žalovaným by nehrozilo zatížení jejich

pozemků věcným břemenem práva nezbytné cesty. Současně uváděli i konkrétní

tvrzení, na základě kterých měli za to, že uvedená kupní smlouva je neplatná

pro rozpor s dobrými mravy. Podstatou jejich argumentace byla tvrzení, že

účastníci kupní smlouvy, E. L. a J. L. jako prodávající a žalobci jako

kupující, nerespektovali závazek prodávajících, obsažený v projevu vůle ze dne

2. prosince 2001, a sice, že vlastnická práva k rekreačnímu objektu nepřevedou

na jinou osobu než vlastníka příslušného statku, tedy nikomu jinému než

žalovaným. Na základě tohoto závazku žalovaní zakoupili pozemky a „oprávněně v

dobré víře, tj. legitimně“, očekávali, že v budoucnu získají i předmětný

rekreační objekt, ať již úplatně či bezúplatně. E. L. a J. L. na straně jedné a

žalobci na straně druhé uzavřenou kupní smlouvou záměrně v neprospěch

žalovaných porušili „ujednání v projevu vůle“ a žalovaní jejich jednání

považují za rozporné s dobrými mravy, v důsledku čehož je pro rozpor s dobrými

mravy neplatná také uzavřená kupní smlouva. K těmto tvrzením pak žalovaní v

průběhu řízení označili i důkazy, které nalézací soudy neprovedly s poukazem na

jejich nadbytečnost. Nalézací soudy se bez dalšího odmítly tvrzenou neplatností kupní smlouvy

zabývat s tím, že žalovaní nejsou oprávněni námitku neplatnosti uplatnit, neboť

nejsou stranou smlouvy. Jestliže neposoudily konkrétní tvrzení, jimiž žalovaní

odůvodňovali svůj právní zájem na vyslovení neplatnosti kupní smlouvy pro

rozpor s dobrými mravy (aniž by dovolací soud jakkoliv mohl předjímat věcný

výsledek takového posouzení), spočívá jejich rozhodnutí na nesprávném právním

posouzení věci a dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy není správné. Dovolací soud proto napadený

rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2, 3 o. s. ř.

zrušil a

protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na

rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu

prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným

právním názorem dovolacího soudu ve smyslu § 243d odst. 1 věta první o. s. ř. Vzhledem k důvodům zrušení rozsudků nalézacích soudů nepovažoval dovolací soud

za nutné se zabývat dalšími dovolacími námitkami, neboť jejich řešení je zčásti

odvislé od aktivní věcné legitimace žalobců, která je žalovanými zpochybněna, a

zčásti lze očekávat změnu skutkových okolností pro jejich řešení (dobu ocenění

věcného břemene).