22 Cdo 1715/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
ve věci žalobců: a) F. M., a b) A. M., zastoupených JUDr. Janou Havlíkovou,
advokátkou se sídlem v Novém Městě na Moravě, Brněnská 110, proti žalovanému
nezl. M. K., zastoupenému rodiči J. a J. K., zastoupeným JUDr. Danou Novákovou,
advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 54, o zrušení a vypořádání
podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod
sp. zn. 11 C 303/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 15 Co 231/2008-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 15 Co
231/2008-277, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud zrušil a vypořádal podílové
spoluvlastnictví účastníků k níže uvedenému pozemku; žádali též, aby soud v
jejich prospěch zřídil za úplatu věcné břemeno zatěžující pozemek, který bude
přikázán žalovanému, a to za účelem zajištění přístupu k jejich nemovitostem.
Žalovaný se zrušením podílového spoluvlastnictví k předmětnému pozemku a s jeho
vypořádáním tak, jak navrhli žalobci, souhlasil; nesouhlasil však se zřízením
věcného břemene k pozemku, který měl být přikázán do jeho výlučného
vlastnictví, neboť žalobci mají zajištěn přístup ke svým nemovitostem jinak,
než přes předmětný pozemek.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30.
listopadu 2007, č. j. 11 C 303/2000-256, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové
spoluvlastnictví žalobce, žalobkyně a žalovaného k pozemku p. č. 3/9 zahrada,
zapsaného na LV č. 453 pro obec B. a katastrální území H. B. u Katastrálního
úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Žďár nad Sázavou“, dále rozhodl, že
„do společného jmění manželů – žalobců, jako výlučných vlastníků, se přikazuje
část uvedeného pozemku označená v geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze
dne 28. 10. 2006, č. 180-4/2006, vypracovaném Ing. Stanislavem Kutálkem, číslem
3/12“ (který prohlásil nedílnou součástí rozsudku), a že „do výlučného
vlastnictví žalovaného se přikazuje část uvedeného pozemku označená v
geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 28. 10. 2006, č. 180-4/2006,
vypracovaném Ing. Stanislavem Kutálkem, číslem 3/9“; dále zřídil věcné břemeno
chůze a jízdy po pozemku parc. č. 3/9, který vznikl rozdělením původního
pozemku parc. č. 3/9, ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 3/12 a věcné
břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. 3/12, který vznikl rozdělením
původního pozemku parc. č. 3/9 ve prospěch vlastníka pozemku parc. č. 3/9, jak
jsou tato věcná břemena v tomto výroku podrobně specifikována. Výrokem pod
bodem II. uložil žalobcům zaplatit žalovanému společně a nerozdílně částku
985,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem pod bodem III.
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem pod
body IV. až VI. rozhodl o poplatkové povinnosti účastníků a povinnosti
účastníků zaplatit České republice náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ohledně užívání pozemku, který je ve
spoluvlastnictvím účastníků (v katastru nemovitostí evidován jako zahrada,
fakticky však tvoří přístupovou komunikaci k nemovitostem účastníků), docházelo
dlouhodobě ke konfliktům a žádný z nich nehodlal nadále setrvávat ve
spoluvlastnickém vztahu. Podle § 142 občanského zákoníku („obč. zák.“) podílové
spoluvlastnictví zrušil a vypořádal je tak, že pozemek reálně rozdělil a
současně zřídil ve prospěch žalobců i žalovaného věcná břemena s tím, že na
základě znaleckého posudku stanovil hodnotu věcných břemen. Vyšel i z toho, že
minimálně od roku 1991 bylo s předmětným pozemkem počítáno jako se společnou
přístupovou komunikací k novostavbám rodinných domků. Neúčelným a nehospodárným
shledal řešení spočívající v tom, že by si žalobci zajistili přístup ke svým
nemovitostem stavebními a terénními úpravami, ač technicky to možné je. Původní
pozemek č. 3/9 žalobci užívali jako přístupovou komunikaci z titulu svého
spoluvlastnického práva, proto si vybudovali v části k tomuto pozemku přilehlé
vstup a vjezd k ostatním svým nemovitostem a k tomuto vjezdu mají též
stavebnětechnicky orientované stavby, tj. vstupní dveře do domu a vrata ke
garáži. Odejmout žalobcům možnost užívat nově vzniklý pozemek č. 3/9 jako
přístupovou komunikaci by za této situace bylo v rozporu s dobrými mravy.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne
10. listopadu 2009, č. j. 15 Co 231/2008-277, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně „v napadené části výroku pod bodem I. o zrušení podílového
spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. 3/9 zahrada zapsaného na LV č. 453
pro obec B. a k. ú. H. B. u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální
pracoviště Žďár nad Sázavou a přikázání těchto rozdělením vzniklých pozemků do
výlučného vlastnictví účastníků vyznačených v geometrickém plánu ze dne 28. 10.
2006 č. 180-4/2006 vypracovaného Ing. Stanislavem Kutálkem a ve výrocích po
body IV., V., VI.“. Dále rozhodl, že „ve zbývající části napadeného výroku pod
bodem I. a ve výroku pod bodem II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak,
že se nezřizují věcná břemena“, jak jsou podrobně specifikována ve výroku
rozsudku soudu prvního stupně a že žalobci nejsou povinni zaplatit žalovanému
částku 985,- Kč; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně; neztotožnil se
však s jeho rozhodnutím o zřízení shora specifikovaných věcných břemen.
Konstatoval, že reálným rozdělením původního pozemku č. 3/9 vznikly v právním
smyslu dvě samostatné věci, které každému z nich mohou také zcela samostatně a
přiměřeně sloužit jako přístupové komunikace k jejich nemovitostem. Poukázal na
znalecký posudek znalce Ing. Stanislava Kutálka, CSc., z něhož plyne, že „na
parcele 3/9 lze vybudovat jednu obslužnou komunikaci sloužící pro parcely číslo
3/1 a 3/10 s tím, že tato komunikace by byla na dvou třetinách plochy stávající
parcely 3/9. Předpokladem tohoto řešení je vybudování nového příjezdu ke garáži
na parcele 3/5 s tím, že prostor 3,82 m od stavby na parcele st. 191 to
umožňuje“. Uzavřel, že „žalobci si mohou k celé své nemovitosti zajistit
přístup po svých pozemcích. Zřízení věcného břemene není nezbytné k výkonu
jejich vlastnického práva ke stavbám v jejich vlastnictví“. V tomto směru
odkázal na grafické zpracování této varianty jmenovaným znalcem, z níž „je
zřejmé, že lze zbudovat jízdní pruh s parametry pro obslužnou komunikaci kolem
domu na st. 191“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jeho přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a
uplatňují dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. Poukazují na závěry
soudu prvního stupně, že odejmout jim možnost „užívat nově vzniklý pozemek č.
3/9 společně s nově vzniklým pozemkem č. 3/12 jako přístupovou komunikaci by
bylo v rozporu s dobrými mravy“. Jiné varianty řešení, jež v posudku znalec
navrhoval, tento soud považoval za zjevně neúčelné a nehospodárné. Dovolatelé v
této souvislosti poukazují na to, že pokud by soud prvního stupně nezvolil
variantu vyplývající z jeho rozhodnutí, nikdy by s reálným rozdělením původního
pozemku nesouhlasili. Se závěry odvolacího soudu se neztotožňují; tento soud
kromě dalšího poukázal na grafickou přílohu znaleckého posudku na jeho str. 15,
kde je však chyba, neboť tam vyznačený vjezd do garáže je vjezdem do „hobby
dílny“; garáž se nachází přímo v domě čp. 204 a „do ní není v žádném případě
možný vjezd s uváděnou plochou 3,82 m“. Podstatou celého sporu je jejich nárok
na vjezd do garáže v domě, nikoliv do samostatně stojícího objektu. Dovolatelé
k závěru odvolacího soudu, že si mohou zřídit ke svým nemovitostem příjezd
jiným způsobem, uplatňují několik výhrad v dovolání specifikovaných. Tím, že
odvolací soud nevyhověl návrhu na zřízení věcných břemen, postavil žalobce do
role poškozených, a to nejen zabráněním přístupu k jejich nemovitostem, ale i
tím, že by museli vynaložit nemalé náklady při realizaci nového vjezdu;
žalovaný by naopak nemusel provádět žádná opatření. Odvolací soud dostatečně
nezhodnotil skutečnost, že s parcelou č. 3/9 bylo prokazatelně od roku 1991
počítáno jako s přístupovou komunikací k novým rodinným domkům s příjezdem
právě z této parcely. To nezhodnotil jako skutečnost, která by v případě
zřízení věcných břemen byla ochranou i pro žalovaného. Dovolatelé dále
připomínají, že rodiče žalovaného spornou parcelu převedli na nezletilého,
jehož tak postavili do role žalovaného; ten je neoprávněně v řízení zastoupen
svými rodiči a současně advokátkou, přičemž u nezletilce je na místě zastoupení
kolizním opatrovníkem. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry, k nimž dospěl
odvolací soud. S odvoláním na znalecký posudek tvrdí, že příjezdová cesta k
nemovitostem žalobců činí v nejužším místě 4,82 m, takže jde o prostor plně
dostačující pro vjezd na parcelu č. 3/5. Dále poukazuje na to, že účastníci
řízení vedou spor o užívání pozemku č. 3/9 od roku 1997. Od počátku věděli, že
možnost užívání této parcely je problematická, neboť šlo o parcelu v kultuře
zahrada, a proto jim muselo být zřejmé, že náklady vložené do části jejich
pozemku – keře, jímka, skleník - v souvislosti s užíváním pozemku č. 3/9 jako
příjezdu, jsou rizikové. Tvrzení žalobců považuje žalovaný za ryze účelová,
přičemž právě žalobci jako první stavebníci v dané lokalitě umístili svůj dům a
později další stavby jinak, než jak vyplývalo z výkresu „zastavovací situace“
příslušného správního orgánu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců
zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm.
a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky
dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí
přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Při zrušení a vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci může soud zřídit
věcné břemeno k nově vzniklé nemovitosti ve prospěch vlastníka jiné nově
vzniklé nemovitosti (§ 142 odst. 3, věta první obč. zák.). Toto ustanovení
patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Jinak řečeno,
to, zda soud při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví věcné břemeno
zřídí, záleží na jeho volné úvaze; tato úvaha však musí vyjít z právně
relevantních skutečností.
Při zřizování práva chůze a jízdy, odpovídajícího věcnému břemeni (právo cesty)
k nově vzniklé nemovitosti podle § 142 odst. 3 obč. zák., je třeba dbát, aby
právo vlastníka zatíženého pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Proto v
případě, že vlastník stavby má možnost zajistit přístup ke stavbě bez omezení
vlastníka přilehlého pozemku, např. zřízením nového vchodu k přilehlé veřejné
komunikaci, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Věcné břemeno lze však
zřídit v případě, že zajištění přístupu z vlastního pozemku bude sice
technicky možné, nicméně náklady na jeho pořízení budou objektivně natolik
vysoké (budou zpravidla podstatně převyšovat újmu způsobenou vlastníkovi
pozemku zřízením práva cesty), že jejich vynaložení nebude možné spravedlivě
požadovat (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2005,
sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C
3678). Je třeba též zvážit, že pokud by jeden z účastníků byl nucen zřídit
cestu při vynaložení poměrně vysokých nákladů, byla by tím snížena hodnota jemu
přikázaných nemovitostí (tj. šlo by o další částku, kterou by v konečném
důsledku musel vynaložit na faktické rozdělení pozemku). Odůvodňují-li to
okolnosti věci, je třeba přihlédnout i k dosavadnímu způsobu užívání
nemovitosti účastníky.
V projednávané věci soud prvního stupně sice zjistil, že lze zřídit samostatný
přístup k nemovitostem žalobců, který by nevedl přes pozemek žalovaných, takové
řešení však považoval za neúčelné a nehospodárné; uzavřel, že odejmout žalobcům
možnost užívat nově vzniklý pozemek č. 3/9 jako přístupovou komunikaci by bylo
v rozporu s dobrými mravy. Uvedené skutečnosti (nehospodárnost a neúčelnost
zřízení nového přístupu, rozpor s dobrými mravy) jsou právně relevantní pro
úvahu, zda věcné břemeno zřídit či nikoliv. Odvolací soud se však těmito
skutečnostmi nezabýval a věcné břemeno nezřídil jen proto, že žalobci si mohou
zřídit příjezd z vlastního pozemku. Právní posouzení věci odvolacím soudem je
proto nesprávné; je tak dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
K námitce nesprávného zastoupení žalovaného dovolací soud nepřihlédl, neboť i
kdyby byla oprávněná, nemohlo by jít o pochybení porušující práva dovolatelů, a
proto nejsou k uplatnění této námitky subjektivně legitimováni. Dovolatelé ani
neuvádějí, v čem by měl spočívat střetu zájmů mezi rodiči a dítětem (§ 37
zákona o rodině).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud v usnesení ze dne
5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném pod č. C 12 Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že „dovolací soud není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.
s. ř., ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., jde o spor, v němž určitý způsob
vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému
právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon
117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž
není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení § 242 odst. 2 písm. d) o.
s. ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá
z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání
přípustné je, s výrokem, který není přípustné zkoumat, se při rozhodnutí o
dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného
výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje
ustanovení § 242 odst. 2 o. s. ř.“. To platí i o vztahu výroku o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví a výroku o zřízení věcného břemene podle
§ 142 odst. 3 obč. zák.
Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušit a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2010
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu