USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
FÜRST VON LIECHTENSTEIN STIFTUNG, reg. č. FL – 0001,030.270-0, se sídlem v
Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, a b) H. A., narozeného XY,
bytem v XY, zastoupených Dr. Ervinem Hanslikem, advokátem se sídlem v Praze 1,
U Prašné brány 1078/1, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, 2) Lesy České republiky, s. p., IČO 42196451, se
sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19 a 3) Správa železnic, státní
organizace, IČO 70994234, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1003/7, zastoupené
prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní
370/4, o vyklizení nemovitostí, o zaplacení peněžité náhrady a o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 3 C
223/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17.
1. 2023, č. j. 37 Co 240/2021-1129, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným 1) a 2) na náhradě
nákladů dovolacího řízení každému 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
III. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů
dovolacího řízení 150 Kč k rukám zástupce žalované prof. JUDr. Miroslava
Běliny, CSc. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci se v tomto řízení domáhají vyklizení v žalobě uvedených
nemovitých věcí, in eventum zaplacení náhrady za tyto nemovitosti. Žalobkyně a)
se rovněž domáhá určení vlastnického práva k těmto nemovitostem. Žalobní návrh
zdůvodnili tím, že žalobkyně a) je všeobecným právním nástupcem F. J., knížete
z XY, jemuž byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č.
12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců,
Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen
„dekret č. 12/1945 Sb.“). Československý stát tak měl v roce 1945 učinit
přesto, že o konfiskaci jeho majetku rozhodl věcně nepříslušný správní orgán, a
dále, že F. J. nebyl německé, nýbrž lichtenštejnské národnosti a pravidla o
konfiskaci majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. se na něj nevztahovala. Smrtí
F. J. proto na žalobkyni a), jako jeho všeobecnou právní nástupkyni, přešlo
vlastnické právo k nemovitým věcem a žalobci b) k nim pak podle vnitrostátního
práva Lichtenštejnského knížectví přísluší právo požívací.
2. Okresní soud v Blansku (dále rovněž jako „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. 3 C 223/2018-660, shora specifikovanou
žalobu zamítl (výrok I – VII) a rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení
(výrok VIII – XIII).
3. Krajský soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání
žalobců rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, č. j. 37 Co 240/2021-1129, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož
přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňují dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že jejich žalobní požadavky nejsou
opodstatněné a rozhodnutí soudů obou stupňů považují za nepřezkoumatelné.
Obsahem podaného dovolání je zejména zpochybnění procesu konfiskace majetku
jejich právního předchůdce, lichtenštejnského knížete F. J., ke které došlo na
základě dekretu. Mají rovněž za to, že v poměrech projednávané věci
nepředstavují jejich požadavky obcházení restitučního zákonodárství ve smyslu
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05
(dále jen „stanovisko“). Navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů
nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalovaný 1) navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Má za
to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (v této souvislosti odkazuje
kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021
a zejména na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22).
6. Žalovaný 2) považuje dovolání žalobců za zcela nedůvodné. Odkazuje na
ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, zejména pak na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22 a uvádí, že ačkoliv
nalézací soudy posoudily řešenou věc s ohledem na individuální okolnosti, není
důvod se od uvedené ustálené judikatury odchýlit.
7. Žalovaná 3) se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím
odvolacího soudu a dovolání žalobců považuje za nedůvodné. Podrobně se
vyjadřuje k dovolacím námitkám s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na
kterou ve vyjádření odkazuje. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců
odmítl, případně zamítl.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu,
že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé v obsáhlém
dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky,
které dovolatelé považují za dosud neřešené.
11. Dovolací soud připomíná, že je-li judikatorně dovolacím soudem
vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně
přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr
však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V posuzované věci poskytly soudy
nižších stupňů dovolatelům rozsáhlý výklad otázky konfiskace majetku podle
dekretu. Tento výklad nijak nevybočuje z již ustálených závěrů, na nichž se
sjednotila judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Dovolací soud neshledává
žádný důvod k tomu, aby se v projednávané věci od těchto závěrů jakkoli
odchýlil.
12. V nyní posuzované věci bylo právnímu předchůdci žalobců odňato
vlastnické právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě
dekretu č. 12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na
skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky
dekretu, a dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí. Dovolatelé se
prostřednictvím velkého množství námitek snaží prokázat, že na jejich právního
předchůdce se právní předpisy o konfiskaci majetku vůbec nevztahují a že
rozhodnutí správního orgánu vydané na jejich základě stíhají vady, pro které je
nicotné.
13. Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu
její opodstatněnosti, jakož i k otázce aplikace stanoviska pléna Ústavního
soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 21/05, ze dne 1. 11. 2005 na posuzovanou věc:
14. Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. a k možnosti přezkumu
její opodstatněnosti (v poměrech obdobných skutkových okolností jako v
projednávané věci) se Nejvyšší soud velmi podrobně vyjádřil již v usnesení ze
dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, proti kterému byla podána ústavní
stížnost, kterou Ústavní soud coby zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 20.
2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, odmítl (všechna zde a dále uváděná rozhodnutí
Nejvyššího i Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz a
nalus.usoud.cz).
15. Ústavní soud v tomto rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, proč se na
posuzovanou věc vztahuje stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st.
21/05, ze dne 1. 11. 2005 a že nelze toto stanovisko shledat překonaným. Opět
tak potvrdil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a
účel restitučního zákonodárství a nelze se účinně domáhat podle obecných
předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948,
a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této
majetkové újmy. Dále dovodil, že právním důvodem konfiskace majetku podle
dekretu byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6.
1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu,
přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter
(srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo
4716/2016, a ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016). Ústavní soud dále
uvedl, že vydání restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé,
převážně majetkové, křivdy způsobené v době po 25. 2. 1948 (zejména zákony č.
87/1991 Sb., č. 229/1991 Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp.
„samo zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z
hlediska časového a věcného.“
16. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro lidská práva ve
svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně
konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku,
rozhodnutí ze dne 27. 6. 2004, B. proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující ochranu
vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu
smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku,
který na ně byl převeden předtím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak
neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za
kterých lze vrátit majetek osobám, které ho byly zbaveny (rozhodnutí Evropského
soudu pro lidská práva ve věci J. proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého
senátu ve věci K. proti Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jim
tedy garantováno není.“
17. V nyní posuzované věci bylo nalézacími soudy zjištěno, že
Československý stát se v roce 1945 chopil držby sporných nemovitých věcí na
základě dekretu č. 12/1945 Sb. a právní předchůdce žalobců F. J. byl podle
tohoto dekretu vyhláškou bývalého Okresního národního výboru v Olomouci ze dne
31. 7. 1945, č. j. 470/pres., označen za osobu německé národnosti. Konfiskaci
svého majetku se přitom tehdy dostupnými právními prostředky neúspěšně bránil.
S ohledem na výše uvedené závěry je tak nesporné, že nemovitosti přešly do
vlastnictví státu dnem účinnosti dekretu a tímto dnem také zaniklo vlastnické
právo právního předchůdce žalobců. Z tohoto důvodu pak nemohl F. J., kníže z
XY, převést věnovací listinou ze dne 3. 1. 1970 sporný majetek na žalobce a), a
žalobci se tudíž nemohou úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva za použití
obecných občanskoprávních institutů - žaloby na určení vlastnického práva,
žaloby na vyklizení a žaloby na vydání věci (srovnej usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 493/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1703/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).
18. Je rovněž zřejmé, že postup při uplatňování nároku v tomto řízení
dovolatelem, který nebyl nikdy oprávněnou osobou podle restitučních předpisů,
není jejich obcházením; o to jde zejména tam, kde osoby, které existující
restituční nárok včas a řádně neuplatnily, se později pokoušely napravit tím
vzniklý stav pomocí žalob podle tzv. obecných předpisů. Problém je v poměrech
projednávané věci v něčem jiném; předchůdci dovolatelů bylo odňato vlastnické
právo jak fakticky (převzetím majetku státem v roce 1945 na základě dekretu č.
12/1945 Sb.), tak i konfiskačními akty. Dovolatelé nyní poukazují na
skutečnosti, které měly konfiskaci bránit, odmítají, že byly splněny podmínky
dekretu č. 12/1945 Sb., a dovolávají se nezákonnosti konfiskačního rozhodnutí.
I kdyby jim bylo možno přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena
křivda, šlo by o křivdu způsobenou před 25. 2. 1948 a takové křivdy se podle
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodčiňují (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016).
19. Přípustnost dovolání proto nemohou založit námitky dovolatelů, jimiž
polemizují s názorem odvolacího soudu ohledně aplikace stanoviska na
posuzovanou věc, neboť jak Ústavní soud, tak i Nejvyšší soud ve své rozsáhlé
judikatuře navazující právě na výklad stanoviska podrobně vysvětlily, že obnova
vlastnického práva k majetku zabavenému podle dekretu č. 12/1945 Sb. je i
nadále výslovně vyloučena.
20. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení:
21. K otázce posuzování případných vad konfiskačního řízení se velmi
podrobně vyjádřil Ústavní soud v již uvedeném stanovisku, v němž dovodil, že
skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v
taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních
zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z
pohledu práva vnitrostátního. Dále uvedl, že konfiskace podle dekretu č.
12/1945 Sb. byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad,
nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních)
rozhodnutí, není-li to zákonem výslovně připuštěno, a že odmítnutí ochrany
tvrzenému právu nemůže být v takových případech v rozporu s čl. 11 Listiny
základních práv a svobod. Opakovaně přitom ve své rozhodovací praxi zdůraznil,
že ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke
konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení (srovnej usnesení Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94 ze dne 10. 11. 1994), byl-li vlastník věci již jako
osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 155/03) a
jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání
takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad.
22. Žalobci v této souvislosti rovněž namítají, že pouhou rozšiřující
interpretací restitučních předpisů, které se na žalobce nevztahují osobně ani
věcně, jim byla odepřena soudní ochrana a právo na spravedlivý proces a další
práva zakotvená v Listině základních práv a svobod.
23. Jak již bylo uvedeno shora, i kdyby bylo možné dovolatelům
přisvědčit a uznat, že jim byla konfiskací způsobena křivda, šlo by o křivdu
způsobenou před 25. 2. 1948 a takové křivdy se neodčiňují (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016), neboť „samo
zakotvení restitučních nároků bylo beneficiem státu – přesně vymezeným z
hlediska časového a věcného“ (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn.
Pl. ÚS st. 21/05, ze dne 1. 11. 2005).
24. S ohledem na výše uvedené závěry rovněž nemohou být připuštěny
námitky dovolatelů ohledně tvrzené nicotnost správního aktu - vyhlášky ze dne
31. 7. 1945, č. j. 470/pres. – pro nedostatek věcné pravomoci bývalého
Okresního národního výboru v Olomouci, z důvodu absolutní jurisdikční a
exekuční imunity F. J. jako hlavy státu, z důvodu neexistence orgánu, který jej
měl vydat, či z důvodu jeho nevykonatelnosti. Bez ohledu na to, jaké argumenty
dovolatelé k vadám konfiskačního řízení předkládají, jaké důkazy k prokázání
svých tvrzení navrhují a jaké právní otázky v souvislosti s namítanými vadami
konfiskačního řízení vymezují, nemůže jim dovolací soud přikládat žádnou právní
relevanci, neboť jak již bylo mnohokrát judikaturou vyloženo, tvrzení o vadách
v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí samo o sobě není s to účinky
konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde
není tento správní akt, nýbrž dekret č. 12/1945 Sb. samotný.
25. To platí s ohledem na vymezenou přípustnost dovolání zejména ve
vztahu k námitce, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena
otázka jurisdikční imunity hlavy státu v roce 1945. Skutečnost, že právní
předchůdce byl ve smyslu mezinárodního práva hlavou neutrálního státu, a tudíž
na něj mohla dopadat jurisdikční imunita, nemůže vést k přezkumu a ochraně jeho
vlastnického práva k majetku, který pozbyl před únorem 1948 na základě dekretu
č. 12/1945 Sb. Je tomu tak zejména z důvodu historických a právních okolností,
za nichž dekret č. 12/1945 Sb. v roce 1945 vznikl. Skutečnost, že vydání
dekretu bylo i z hlediska mezinárodního práva legálním a legitimním aktem,
respektuje i Evropský soud pro lidská práva. K možnému průlomu za danou časovou
hranici by mohlo dojít již jen cestou zákona, a to pouze v případě, že by
vyvstala nutnost řešit určitou problematiku. Tou ale není tvrzená jurisdikční
imunita hlavy státu.
26. Dovolatelé v této souvislosti dále namítají, že jim odvolací soud
svým postupem odepřel právo na spravedlivý proces a porušil tím i další práva a
zásady, jako například právo na přístup k nezávislému soudu s plnou pravomocí
věc projednat, právo na přezkoumatelné a řádné odůvodnění, majetkové právo
každé samostatně a ve spojení se zákazem diskriminace, zásadu rovnosti zbraní,
právo na soukromý a rodinný život, právo na účinné právní prostředky nápravy,
jakož i práva vyplývající z mezinárodních nástrojů ochrany v oblasti lidských
práv a mnohá další. Rovněž dovolatelé namítají nepřezkoumatelnost rozhodnutí
nalézacích soudů.
27. Dovolací soud žádné zde uváděné porušení práv nebo zásad neshledává.
Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně a přezkoumatelně odůvodněné
rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich
ústavně zaručených práv. Dovolatelé staví své námitky na tom, že konfiskace
majetku jejich právního předchůdce byla nezákonná. Tak tomu ale není. Evropský
soud pro lidská práva dal zcela jasně najevo, že státy mají volnost ve
stanovení podmínek pro zmírnění některých majetkových křivd. Judikatura
Ústavního soudu v tzv. restitučních věcech byla sjednocena plénem Ústavního
soudu, podle jehož stanoviska soudy nižších stupňů postupovaly a přitom
dovolatelům poskytly rozsáhlý rozbor konstantně zastávaného názoru k této
problematice a svá rozhodnutí i velmi podrobně odůvodnily. Od závěrů zde
uvedených se nehodlá dovolací soud v poměrech posuzované věci odchýlit.
28. K námitce, že pouhé faktické užívání předmětných nemovitostí
nepožívá v tomto případě zákonné ochrany:
29. Dovolatelé považují za nevyřešenou právní otázku, zda ochrana
faktického užívání nemovitostí státem, při absenci prokázání vlastnického
titulu, který není ani obsažen ve sbírce listin katastru nemovitostí, má
přednost před ochranou vlastnického práva žalobců a souvisejících majetkových
nároků.
30. Z provedeného dokazování ovšem vyplývá, že v poměrech projednávané
věci titulem, na základě kterého nabyl vlastnické právo k těmto nemovitostem
stát a došlo ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobců, byl bezpochyby
dekret č. 12/1945 Sb. (ostatně v poměrech projednávané věci je u těchto
nemovitostí zapsáno vlastnické právo České republiky s tím, že u jednotlivých
nemovitostí svědčí právo hospodařit s tímto majetkem státu žalovaným).
31. Relevantní není v této souvislosti ani odkaz žalobců na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3774/2020. Je nutné
zdůraznit, že v tomto rozhodnutí nezpochybnil Nejvyšší soud vlastnické právo
státu k nemovitostem, které měl nabýt za obdobných skutkových okolností jako v
projednávané věci, ovšem řešil právní otázky vztahující se k zápisu
vlastnického práva státu k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí a soulad
postupu státu s katastrálními předpisy.
32. Nejvyšší soud považuje za důležité zdůraznit, že skutečné vlastnické
poměry nemusí odpovídat stavu katastru (evidence) nemovitostí, o čemž ustálená
rozhodovací praxe nikdy nepochybovala. To, že stát je odpovědný za vedení
evidence nemovitostí ve veřejných knihách, ještě neznamená, že ztrácí své
(skutečné) vlastnické právo ve prospěch knihovního vlastníka; k nabytí
vlastnictví podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo ex lege, bez ohledu na
intabulaci. A vzhledem k omezenému uplatnění principu materiální publicity v
letech 1951 – 2014 nemohl podle tehdy platného práva knihovní vlastník z
nesprávného zápisu v jeho prospěch dovozovat více, než – nanejvýše – dobrou
víru, o kterou se opírala jeho držba (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). Jinými slovy, došlo-li by k nabytí
vlastnického práva státu na základě konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. a
(hypoteticky) by nebylo zapsáno vlastnické právo státu v katastru nemovitostí,
neztrácí stát pouze na základě těchto skutečností vlastnické právo ke
konfiskovaným nemovitostem. Ze stejného důvodu není přiléhavý ani odkaz žalobců
na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci NÉŠIČ v. Montenegro.
33. V této souvislosti dovolatelé rovněž namítají, že stanovisko žádným
způsobem neřeší možnost mimořádného vydržení nemovité věci státem za situace, v
níž je nemovitá věc státem okupována bez právního titulu. Tato námitka
přípustnost dovolání rovněž nezakládá. V nyní posuzované věci byl tím titulem
ke konfiskaci majetku právního předchůdce žalobců bezpochyby dekret. Nejedná se
tedy o případ, kdy majetek přešel na stát bez právního důvodu. Námitka je proto
bezpředmětná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22
Cdo 815/2021).
34. K nesprávnému posouzení nároku na peněžitou náhradu a nároku na
náhradu škody:
35. Obsahem podaného dovolání jsou rovněž námitky, že právní předchůdce
žalobců byl v rozporu s mezinárodním právem zbaven vlastnického práva, aniž by
mu byla přisouzena náhrada. Ústavní soud však již v usnesení ze dne 20. 2.
2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17, vysvětlil, že absence náhrady je inherentním
znakem konfiskace, pro kterou z podstaty věci nemusí být splněny dnešní
podmínky vyvlastnění podle čl. 11 odst. 4 Listiny (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 815/2021).
36. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu
je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný, je založen na
právních otázkách, které odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, a dovolací soud
neshledává žádný důvod vyřešené právní otázky posoudit jinak.
37. Nad rámec je nutné uvést, že výše uvedené závěry aproboval Ústavní
soud v nálezu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 657/22, kterým zamítl ústavní
stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo
815/2021, stejných žalobců ve skutkově obdobné věci, přičemž uzavřel, že na
straně obecných soudů neshledal extrémní formalismus, který by bylo na místě
napravit, ani odepření spravedlnosti. Ústavní soud opětovně podrobně vyložil,
proč požadavkům žalobců nelze v mezích právního řádu České republiky vyhovět a
uvedl, že „v situaci, kdy nejsou splněny podmínky stanovené zákonem, tj.
vlastnictví, nelze se žalobou skutečně meritorně zabývat. Opačný postup by
znamenal svévoli a postup v rozporu se zákonem. Obecné soudy se zabývaly všemi
relevantními argumenty a soustředily se na skutečnosti spojené s právní
podstatou sporu. Opačný přístup, který navrhují stěžovatelé, by byl v rozporu s
předvídatelností práva a s požadavkem zákonnosti soudních řízení.“
38. Dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto jej
Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
39. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
40. Nesplní-li žalobci povinnost uloženou jim tímto usnesením, mohou se
žalovaní domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2023
Mgr. David Havlík
předseda senátu