22 Cdo 1703/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve
věci žalobců: a) M. H., a b) A. S., zastoupených advokátem, proti žalované o.
m. P., zastoupené advokátkou, za účasti vedlejší účastnice M. č. P. 1, o určení
vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21
C 278/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. května 2005, č. j. 16 Co 135/2005-93, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení
částku 3 064,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
III. Ve vztahu žalobců a vedlejší účastnice nemá žádný z těchto účastníků právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci uvedli, že jejich děd zemřel v roce 1940 a ke dni smrti vlastnil
nemovitosti dále specifikované. Pozůstalostní řízení, které původně probíhalo,
a v němž byly přijaty dědické přihlášky tří dědiců, včetně přihlášky jejich
otce, však bylo zastaveno s odůvodněním, že jmění bylo zabaveno německou státní
policií. V současné době je jako vlastník nemovitostí zapsána v katastru
nemovitostí žalovaná. Podle žalobců však k přechodu vlastnictví k nemovitostem
na Německou říši nedošlo, proto také nemohl být ohledně nich po roce 1945
uplatněn restituční nárok a nemovitosti jsou stále nevypořádaným pozůstalostním
jměním. Žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, že jejich děd je
vlastníkem nemovitostí, neboť na základě tohoto rozhodnutí lze o nich v
pozůstalostním řízení rozhodnout.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. dubna 2003, č. j.
19 Co 68/2003-42, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud
prvního stupně“) ze dne 19. srpna 2002, č. j. 21 C 278/2001-23, kterým byla
zamítnuta žaloba na určení, že „zůstavitel R. H., je vlastníkem nemovitosti –
pozemku, parc. č. 616 - zast. plocha, a domu č. p. 778 na pozemku parc. č. 616
- zast. plocha, vše v k. ú. N. M., obec m. P., zapsaný na LV u k. ú. P.-m.“, a
rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že R. H., nabyl v roce 1928 děděním
vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem, zapsaným tehdy ve vložce č. 778
pozemkové knihy pro obec P. N. M.. R. H. zemřel. Pozůstalostní řízení bylo
vedeno u Okresního soudu civilního pro vnitřní P. pod sp. zn. D III 121/1940.
Příkazem německé tajné policie z 28. 1. 1941 došlo k zabavení celé
pozůstalosti, jako vlastník nemovitostí byla v pozemkové knize zapsána Německá
říše a usnesením z 13. 5. 1941 soud dědické řízení zastavil s tím, že není
žádné volné pozůstalostní jmění. Podle dalších zápisů ve vložce č. 778
pozemkové knihy byla na nemovitosti uvalena v roce 1946 národní správa, v roce
1949 poznamenáno zahájení restitučního řízení. Ve spise zn. D III 121/1940 bylo
27. 5. 1949 uvedeno, že je pozůstalost odbyta pro nedostatek jmění a v řízení
bude pokračováno na zvláštní návrh dědiců po skončení restitučního řízení. V
roce 1958 bylo ve vložce č. 778 pozemkové knihy pod čd. 8878 zapsáno právo
vlastnické pro Čsl. stát – ONV v P. 2. Současně byla uložena listina - sdělení
uvedeného národního výboru ze 4. 7. 1956, podle kterého restituční řízení,
vedené u Lidového soudu civilního v P. pod č. 79 No 391, 597 a 598/52, bylo
ukončeno zamítnutím návrhu. Usnesením Městského soudu v Praze z 31. 1. 2000, č.
j. 24 Co 322/99-172, bylo jen ve výroku o nákladech řízení změněno a jinak
potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 9. 9. 1999, č. j. D
43/99-158, jímž byl zamítnut návrh M. H. a A. S., kteří uvedli, že jsou vnuky
R. H. a děti jeho zemřelého syna MUDr. F. H., na dodatečné doprojednání
dědictví po R. H. a dodatečné vydání odevzdací listiny a řízení zastaveno.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že dědicové se mohli domáhat tohoto
majetku jako oprávněné osoby v restitučním řízení podle zákona č. 128/1946 Sb.,
o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o
nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vznikajících, ale
restituce nebyla úspěšná, a že případné spory o vlastnické právo s osobami,
které nejsou účastníky řízení o dědictví, nelze ani v dědickém řízení řešit,
neboť pro tyto třetí osoby, nyní zapsané vlastníky nemovitostí, nejsou
rozhodnutí o dědictví závazná. Dále byl z důvodu nedostatku pasivní legitimace
rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 6. 2001, č. j. 18 Co 129/2001-26,
potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 21. 11. 2000, č. j. 12 C
220/99-14, kterým byla zamítnuta žaloba M. H. a A. S. o určení vlastnictví R.
H. k předmětným nemovitostem ke dni jeho smrti, směřující proti M. č. P. 1.
Odvolací soud dospěl v uvedené věci k závěru, že pasivně legitimovaná by mohla
být jen obec, tj. m. P.
Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že dědicové R.
H. se měli domáhat vydání nemovitostí restitucí podle zákona č. 128/1946 Sb.
Protože žalobci neprokázali, že tak učinili v promlčecí lhůtě tří let tímto
zákonem stanovené, nemovitosti zůstaly ve vlastnictví státu a v roce 1991
přešly do vlastnictví žalované. Soud prvního stupně se také zabýval otázkou
vydržení vlastnického práva k nemovitostem podle § 116 odst. l zákona č.
141/1950 Sb. a uvedl, že „nelze dovodit, že stát nevydržel neoprávněně.“ Dále
soud prvního stupně uvedl, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na žalovaném
určení ve smyslu § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále „OSŘ“), když se poté, co Ústavní soud zrušil s účinnosti od 1. 11. 1994 v
§ 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. podmínku trvalého pobytu oprávněných osob v
České republice, mohli domáhat vydání nemovitostí v restitučním řízení podle
tohoto zákona.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2.
dubna 2003, č. j. 19 Co 68/2003-42, rozsudek soudu prvního potvrdil. Odvolací
soud považoval sice za správný závěr soudu prvního stupně, že žalobci nemají
naléhavý právní zájem na žalovaném určení, avšak z jiného důvodu. Žalobci ho
spatřovali v potřebě doprojednat dědictví a v návaznosti na to i ve
skutečnosti, že zápis v katastru nemovitostí neodpovídá právnímu stavu věci.
Dědické řízení po R. H. však již proběhlo a bylo pravomocně skončeno zamítnutím
návrhu i ohledně dodatečného vydání odevzdací listiny. Dědické řízení tak
nemůže být znovu otevřeno pro překážku věci rozsouzené. Naléhavý právní zájem
na žalovaném určení není dán, neboť i v případě, že by měli žalobci se
žalobou úspěch, nemělo by rozhodnutí pro ně žádný praktický význam, když v
dědickém řízení již bylo rozhodnuto.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání.
Nejvyšší soud rozsudkem z 27. 5. 2004, č. j. 22 Cdo 2285/2003-56, zrušil
rozsudek odvolacího soudu z 2. 4. 2003, č. j. 19 Co 68/2003-42, a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud považoval za nesprávný závěr
odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení pro „překážku
věci rozsouzené“, kterou mělo být pravomocné rozhodnutí, jímž byl zamítnut
návrh na projednání nemovitosti v dědickém řízení vedeném pod sp. zn. D 43/99.
Odvolací soud poté, co žalobci upřesnili žalobní petit, znovu rozhodl
rozsudkem z 31. 5. 2005, č. j. 16 Co 135/2005-93, tak, že rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé ve znění, že „se zamítá žaloba
na určení, že pozemek parc. č. 616 – zastavěná plocha a dům č. p. 778 na
pozemku parc. č. 616 – zastavěná plocha, vše v k. ú. N. M., obec m. P., zapsané
na LV u Katastrálního úřadu P. – m., patří do dědictví po R. H.“ Odvolací soud
rovněž rozhodl o nákladech řízení a nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že majetek náležející do
ležící pozůstalosti po R. H. vkladem rozhodnutí gestapa do pozemkové knihy
přešel do vlastnictví Německé říše. Vrácení majetku odňatého v důsledku rasové
či politické perzekuce se mohly oprávněné osoby domáhat podle specielního
restitučního předpisu, kterým byl zákon č. 128/1946 Sb. Restituční žaloba o
vydání předmětných nemovitostí však byla usnesením Lidového soudu civilního v
P. 2 z 3. 12. 1953 zamítnuta. Za této situace představuje žaloba na určení
vlastnického práva k nemovitostem obcházení poválečných restitučních předpisů.
Odvolací soud ještě dodal, že stejný princip přednosti ochrany vlastnického
práva předpisem speciálním před obecným platí i pro restituční zákonodárství
po roce 1989 (zákony č. 403/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.).
Vzhledem k vydání konfiskačního rozhodnutí až v roce 1951 a zamítnutí
restituční žaloby v roce 1953, mohly se oprávněné osoby domáhat vydání
předmětných nemovitostí i podle uvedených restitučních předpisů. Pokud tak
neučinily, nemohou obcházet restituční zákony uplatňováním nároků podle
předpisu obecného - k tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z
11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost
dovozují z § 237 odst. l písm. c) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu,
že majetek náležející do ležící pozůstalosti po R. H. přešel do vlastnictví
Německé říše. Podrobně tuto otázku rozebírají a uzavírají, že nemovitosti je
třeba jako součást ležící pozůstalosti projednat v dědickém řízení. Mají proto
naléhavý právní zájem na určení, kterého se domáhají, neboť v katastru
nemovitostí je žalovaná stále zapsána jako vlastnice těchto nemovitostí.
Navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto,
případně zamítnuto. Žalobci nemají naléhavý právní zájem na žalovaném určení,
neboť vlastnictví k nemovitostem přešlo na stát a v restitučním řízení, které
proběhlo podle zákona č. 128/1946 Sb., nemovitosti vydány nebyly. Žalovaná
kromě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 odkazuje ještě na
nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 528/02 a stanovisko téhož soudu z 1. 11.
2005.
Vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas,
řádně zastoupenými účastníky řízení, zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ).
Podmínky přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost dovolání podle § 237
odst. l písm. b) OSŘ v dané věci nepřipadá v úvahu, neboť rozsudek soudu
prvního stupně byl prvním rozhodnutím tohoto soudu.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ).
Rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu,
neboť závěr odvolacího soudu, že žalobci se nemohou domáhat ochrany
vlastnického práva cestou určovací žaloby (podle obecného předpisu), pokud
jejich právní předchůdci neuspěli s ochranou tohoto práva v řízení podle
speciálního restitučního předpisu, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
K otázce, zda se lze domáhat ochrany vlastnického práva cestou určovací
žaloby, přísluší-li ochrana podle předpisu speciálního, konkrétně zákona č.
128/1946 Sb., se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku z 11. dubna 2006, sp. zn.
22 Cdo 1363/2005, publikovaném v časopise Právní rozhledy č. 5/2007, vydávaného
nakladatelstvím C. H. Beck. V tomto rozsudku uvedl, že „v období nesvobody,
počínaje dnem 29. 9. 1938, byly na území dnešní České republiky realizovány
značné majetkové přesuny, jejichž rozsah byl tak značný, že zákonodárce je
prostě nemohl prohlásit za neplatné, resp. nemohl respektovat důsledky které tu
byly podle právních předpisů platných v době, kdy k převodu či přechodu majetku
došlo, neboť by vznikl v majetkových vztazích chaos. Proto byly v poválečném
období vydány restituční předpisy (viz dekret prezidenta republiky o
neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a národní
správě a zákon č. 128/1946 Sb.), které umožňovaly nápravu a v zájmu právní
jistoty vázaly uplatnění restitučních nároků na vymezené lhůty. Tyto restituční
předpisy jsou ve vztahu k obecným občanskoprávním normám ve vztahu zvláštního k
obecnému; také pro právní vztahy vzniklé v období nesvobody od 29. 9. 1938 do
4. 5. 1945 platí, že v případech, ve kterých bylo možno uplatnit určitý nárok
podle tehdejšího restitučního předpisu nebylo možné jej uplatnit i podle
předpisu obecného (například vlastnickou žalobou).“ Dovolací soud připomíná, že
podle § 2 zákona č. 128/1946 Sb. restituční nároky náležely i z majetkových
převodů provedených po 29. září 1938 právním předpisem neplatným (§ 15) nebo
jakýmkoliv způsobem, zejména úředním výrokem, na základě takového předpisu nebo
jinak výrokem soudním nebo úředním, který bude jako výrok z doby nesvobody
zrušen nebo měněn. To platilo přiměřeně i o jiných zásazích do majetku,
provedených takovými neplatnými předpisy nebo na jejich základě anebo takovými
soudními nebo úředními výroky.
Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází ze stanoviska pléna Ústavního
soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, ve věcech žalob o určení
vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů,
publikovaného pod č. 477/2005 Sb., podle kterého „žalobou o určení vlastnického
práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně
domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku
došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob
zmírnění nápravy této majetkové újmy“.
Dovolací soud ještě dodává, že zákonem č. 116/1994 Sb. byl novelizován § 3
zákona č. 87/1991 Sb. a nově zavedeným odstavcem druhým byl rozšířen okruh
oprávněných osob tak, že oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje
podmínky stanovené v odstavci 1 a která v den přechodu věci na stát podle § 6
měla na ni nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo podle
zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo k přechodu vlastnického práva
prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové
perzekuce a tento nárok nebyl po 25. únoru 1948 uspokojen z důvodů uvedených v
§ 2 odst. l písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., tj. v důsledku politické perzekuce
nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Ze stanoviska Ústavního soudu z 1. 11. 2005 rovněž vyplývá, že vydání
restitučních předpisů, jejichž účelem bylo zmírnit některé převážně majetkové
křivdy způsobené v době po 25. únoru 1948 (zejména zákony č. 87/1991Sb., č.
229/1991Sb., č. 243/1992 Sb., č. 403/1990 Sb. a další), resp. „samo zakotvení
restitučních nároků bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska
časového a věcného.“ Ústavní soud rovněž zdůraznil, že „Evropský soud pro
lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž
naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. března 2003 Jantner
proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 27. června 2004, Broniowski proti Polsku),
že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, zaručující ochranu vlastnického práva nemůže být vykládán tak, že by
jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých
přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden předtím, než
ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost
restitučních norem a podmínky, za kterých lze vrátit majetek osobám, které ho
byly zbaveny (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner
proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti
Slovensku). Právo na obnovení vlastnického práva jím tedy garantováno
není.“
Protože dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. l písm.
c) OSŘ přípustné, bylo odmítnuto [§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) OSŘ].
Žalobci jsou povinni podle § 243b odst. 5, § 224 odst. a § 146 odst. 3 OSŘ
nahradit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti se
zastoupením advokátkou. Náklady jsou dány odměnou advokátky podle § 5 písm.
b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a
čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 2 500,- Kč a paušální náhradou hotových
výdajů 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č.
276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 OSŘ) 3
064,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160
odst. 1 OSŘ.
Vedlejší účastnici by vzhledem k odmítnutí dovolání příslušela podle § 243b
odst. 5 a § 146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení, ty jí však
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto usnesení, může žalovaná podat
návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu