22 Cdo 1734/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně
S. I., a. s., zastoupené advokátem, proti žalovanému městu B., zastoupenému
advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 14 C 38/2000, o dovolání žalobkyně proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 14. června 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1035/2, 1035/9 a 1035/10 v kat. území B., je neplatná. Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 21. 12. 1993 byla
mezi žalovaným jako prodávajícím a právním předchůdcem žalobkyně jako kupujícím
uzavřena kupní smlouva ohledně označených pozemků za kupní cenu 1 765 680,- Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. října 2000, č. j. 23 Co
327/2000-101, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 7. února 2000,
č. j. 17 C 116/99-82, kterým soud uložil žalobkyni, aby žalovanému zaplatila
částku 1 642 438,- Kč, představující doplatek kupní ceny ze smlouvy z 21. 12.
1993. Rozsudek nabyl právní moci 10. 11. 2000. V tomto řízení soud prvního
stupně posuzoval otázku platnosti této smlouvy jako otázku předběžnou a dospěl
k závěru, že předmětná smlouva je platná. Jako vlastník označených nemovitostí
je v katastru nemovitostí zapsána žalobkyně. Podle názoru soudu prvního stupně
za této situace žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením
ze dne 14. června 2001, č. j. 28 Co 216/2001-55, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a řízení zastavil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud
ze spisu soudu prvního stupně sp. zn. 17 C 116/99 dále zjistil, že kupní
smlouvou z 20. 2. 1995 uzavřenou mezi F. n. m. jako prodávajícím a S. I. s. r.
o. jako kupující přešel do vlastnictví kupující dnem 1. března 1995 nemovitý
majetek státního podniku S. B. včetně pozemků, které byly předmětem smlouvy z
21. 12.1993. Od 3. 8. 1995 je právním nástupcem S. I. s. r. o. žalobkyně. Při
rozhodování vycházel z usnesení Ústavního soudu ČR ze 7. 1. 1994, sp. zn. IV.
ÚS 2/93, podle kterého, jak uvedl, „pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění
představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z
toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého
právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno na plnění. Žalobce tedy
nemůže cestou žaloby na určení dosáhnout toho, čeho nedosáhl v předchozím sporu
na plnění“. Otázka platnosti předmětné smlouvy byla vyřešena ve sporu, vedeném
u soudu prvního stupně pod sp. zn. 17 C 116/99, takže jde o překážku věci
pravomocně rozsouzené, která je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že
řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že
soud prvního stupně nepřipustil provedení žádných důkazů a vycházel jen z toho,
že otázka platnosti kupní smlouvy byla rozhodnuta již v jiném sporu, což mělo
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soudy obou stupňů se vůbec nezabývaly
námitkou, že žalované město nesplňovalo podmínky pro nabytí vlastnictví
sporných pozemků, neboť pozemky nikdy neužívalo a užívat ani nemohlo, protože
se nacházely uvnitř závodu žalobkyně a nebyly přístupné. Jestliže žalované
město, ani jeho právní předchůdci, s pozemky nehospodařili a nesvědčilo jim ke
stanovenému dni ani právo hospodaření, žalované město nemohlo podle zákona č.
172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, nabýt vlastnické právo k těmto pozemkům. Nesouhlasí také se
závěrem, že žalobkyně je právním nástupcem státního podniku S. B. Žalobkyně je
právním nástupcem společnosti S. I., s. r. o. Státní podnik S. B. byl z
obchodního rejstříku vymazán k 11. 11. 1996, tj. po založení společnosti S. I.,
s. r. o. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno
oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle §
242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a dospěl k závěru, že
dovolání není opodstatněné.
Podle § 159 odst. 3 OSŘ jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto,
nemůže být tatáž věc v rozsahu závaznosti výroku rozsudku projednávána znovu.
Citované ustanovení s ohledem na § 211 OSŘ platí i pro řízení u
odvolacího soudu. Jde o překážku věci pravomocně rozsouzené (rei iudicatae),
která brání tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu
projednávána. Jde-li o neodstranitelnou překážku řízení, soud řízení zastaví (§
104 odst. 1 OSŘ).
O stejnou věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto, se jedná tehdy,
týká-li se stejného předmětu řízení a těchže osob (k tomu srovnej též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, publikované
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1103). Z hlediska podmínek řízení
pro zastavení řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy z důvodu překážky věci
rozsouzené není třeba zabývat se s daným případem souvisejícími otázkami
hmotného práva, tedy ani otázkou, zda žalovaný byl vlastníkem jím prodané věci
nebo zda žalobkyně je právním nástupcem kupujícího. Z tohoto hlediska je
podstatná toliko totožnost účastníků řízení a předmětu řízení.
V daném případě není sporu o tom, že účastníci tohoto řízení jsou
totožnými s účastníky řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn.
17 C 116/99, v němž se žalovaný domáhal proti žalobci zaplacení zbývající části
kupní ceny z kupní smlouvy z 21. 12. 1993 a kdy otázka platnosti této kupní
smlouvy byla řešena jako otázka předběžná. Nebylo tedy žádného důvodu, aby
soudy v nalézacím řízení v této věci prováděly jakékoliv dokazování ohledně
věcněprávní legitimace žalovaného či právních předchůdců žalobce.
Podle názoru dovolacího soudu rozsudek ukládající plnění podle určité
kupní smlouvy vytváří překážku věci rozsouzené pro řízení o určení platnosti
takové smlouvy, jestliže účastníci obou řízení jsou totožní a jedná se o tutéž
kupní smlouvu. Jestliže otázka platnosti takové smlouvy již byla v předchozím
řízení o plnění závazně k tomu povolaným orgánem vyřešena, nelze připustit, aby
v jiném řízení byla znovu otevřena a řešena popřípadě opačně. Ostatně by to
bylo v rozporu s principem vázanosti pravomocným rozsudkem soudu zakotveným v §
159 odst. 2 OSŘ. I dovolací soud je vázán pravomocným rozsudkem soudu, pokud
právě není předmětem jeho (přípustného) dovolacího přezkumu. V daném případě
předmětem takového přezkumu rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 17 C 116/99 být nemůže.
Z uvedeného vyplývá, že z pohledu dovolacích námitek je usnesení
odvolacího soudu správné, když z obsahu spisu jiné vady řízení, které nebyly
dovolatelkou uplatněny a které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, zjištěny nebyly. Proto bylo dovolání zamítnuto (§ 243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žalobkyně
nebyla úspěšná a žalovanému náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by
měl právo, nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. února 2003
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu