22 Cdo 1749/2017-345
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců
Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)
L. T., b) T. T., zastoupených Mgr. Jiřím Weiglem, advokátem se sídlem v
Brandýse nad Labem, Pražská 255/35, proti žalované CZ STAVEBNÍ HOLDING, a. s.,
IČO 259 17 773, se sídlem v Praze - Čakovicích, Kostelecká 879/59, zastoupené
JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského
767, o určení práva z věcného břemene, vedené u Okresního soudu Praha – východ
pod sp. zn. 6 C 67/2012, o dovolaní žalobců proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 Co 339/2016-295, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2016, č. j. 30 Co 339/2016-295,
se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
13. 4. 2016, č. j. 6 C 67/2012-219, určil, že „pozemek v k. ú. B. n. L.,
zapsaný u Katastrálního úřadu, není zatížen věcným břemenem spočívajícím v
oprávnění žalované umístit dešťovou kanalizační přípojku a splaškovou
kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která by byla umístěna nikoli
pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v
geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene č. 2742-5/2010 ze dne 29. 1.
2010 vyhotoveném T. J.“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že „pozemek v
k. ú. B. n. L. zapsaný u Katastrálního úřadu není zatížen věcným břemenem
spočívajícím v oprávnění žalované umístnit část dešťové kanalizační přípojky a
splaškové kanalizační přípojky, která by byla tvořena pouze potrubím umístěným
pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu vyznačeném v
geometrickém plánu pro vymezení věcného břemene č. 2742-5/2010 ze dne 29. 1.
2010 vyhotoveném T. J.“ (výrok II.). Žádnému z účastníků nepřiznal právo na
náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Soud prvního stupně ve věci rozhodoval podruhé, neboť jeho první rozsudek ze
dne 29. 5. 2013, č. j. 6 C 67/2012-68, byl usnesením Krajského soudu v Praze ze
dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 555/203-139, zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Odvolací soud predikoval další postup soudu prvého stupně, kde
se měl zabývat obsahem smlouvy o zřízení věcného břemene a skutečnou vůlí
smluvních stran, které ji uzavíraly.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobců R. S.
uzavřela s žalovanou smlouvu o zřízení věcného břemene trubního vedení v
rozsahu určeném geometrickým plánem na pozemku v k. ú. B. n. L. Mezi účastníky
bylo sporné, zda má být trubní vedení kvalifikováno jako kanalizace či
kanalizační přípojka, tedy zda povede pod pozemkem žalobců bez jakýchkoli
poklopů a šachet či nikoli. Žalobci se dovolávali definic uvedených v zákoně č.
274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, pro veřejnou potřebu a o změně
některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Naopak žalovaná tvrdila, že je
třeba mít na zřeteli různý výklad pojmů v soukromém a veřejném právu, kdy
pojmové rozlišení mezi „kanalizací“ a „kanalizační přípojkou“ činí především
orgány veřejné správy a že v běžném občanskoprávním styku je vnímán pojem
„kanalizace“ v širším smyslu, tedy jakékoli zařízení sloužící k vedení
odpadních vod.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná je oprávněna zřídit pod
pozemkem žalobců jakékoli trubní vedení v rozsahu podle geometrického plánu, a
to bez ohledu na skutečnost, zda by bylo podle zákona definováno jako
kanalizace či kanalizační přípojka. Břemeno bylo zřízeno za podmínek
nastavených žalovanou a podle jejího účelového určení, tedy bez jakýchkoli
poklopů či šachet.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
23. 11. 2016, č. j. 30 Co 339/2016-295, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. tak, že zamítl žalobu na určení, že předmětný pozemek není zatížen
věcným břemenem spočívajícím v oprávnění žalované umístnit dešťovou kanalizační
přípojku a splaškovou kanalizační přípojku v jakékoli části potrubí, která byla
umístěna nikoli pod povrchem země, na část pozemku v k. ú. B. n. L. v rozsahu
vyznačeném v geometrickém plánu (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení (výrok II.).
Odvolací soud doplnil dokazování a zopakoval výslechy R. S., V. S., J. M. a Z.
H.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že předmětná smlouva o zřízení
věcného břemene spočívá v oprávnění žalované umístit dešťovou a splaškovou
kanalizaci, když žalovaná není omezena tím, že by kanalizace, respektive její
příslušenství v podobě poklopů a šachet, měla být umístěno pouze pod povrchem
země, jak se toho domáhali žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost
opírají o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že odvolací soud při
hodnocení důkazů označil člena statutárního orgánu účastníka řízení za svědka,
jeho výpovědi přikládal váhu svědecké výpovědi a hodnotil ji jako věrohodnější
a logičtější oproti výpovědím ostatních osob, které mají postavení svědků a
nejsou účastníky řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2398/98)
však musí být výpověď člena statutárního orgánu účastníka řízení hodnocena jako
výpověď účastnická ve smyslu § 131 o. s. ř., nikoli jako výpověď svědecká podle
§ 126 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy založeno na otázce
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a
považuje jej za správné. Navrhuje, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř.
(napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že
jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména
§ 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na otázce procesního práva, zda má být
výpověď statutárního orgánu účastníka řízení vedena a hodnocena jako výpověď
svědecká či účastnická.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98 (toto a
další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz) přijal a odůvodnil závěr, že
„pracovník nebo člen organizace, který je jejím statutárním orgánem, jedná
jménem organizace a vyjadřuje tak vůli organizace jako právnické osoby. Nařídí-
li proto soud v řízení, jehož účastníkem je organizace, jako důkaz výslech
jejího pracovníka nebo člena, jenž je jejím statutárním orgánem, musí být tato
osoba vyslechnuta jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 131 o. s. ř. a
nikoli jako svědek (§ 126 o. s. ř.).“ Dále dovodil, že „okolnost, že účastník
řízení nemůže být na rozdíl od svědka za vědomě nepravdivou výpověď trestně
stíhán, je tak významná pro hodnocení důkazů provedených výpověďmi těchto osob
z hlediska jejich věrohodnosti (§ 132 o. s. ř.). Vyslechnul-li proto soud
účastníka řízení jako svědka (poučil-li ho na začátku výslechu nesprávně o tom,
že musí vypovědět pravdu a nic nezamlčovat, a o trestních následcích křivé
výpovědi namísto správného poučení o tom, že má vypovědět pravdu a nic
nezamlčovat), provedl tento výslech způsobem, který je v rozporu se zákonem.
Promítne-li soud takovou vadu řízení do svého skutkového zjištění tím, že
výpovědi účastníka řízení nesprávně vyslechnutého jako svědka přikládá váhu
svědecké výpovědi z hlediska věrohodnosti jí přisuzuje jiný (větší) význam, než
který by měla s ohledem na procesní postavení vyslýchaného mít, pak toto
skutkové zjištění jako výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., neboť v hodnocení důkazů, popřípadě
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z
hlediska věrohodnosti je logický rozpor.“
Dovolací soud v rozsudku ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3512/2013,
poznamenal, že „podle § 126 odst. 4 o. s. ř. fyzická osoba, která je
statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být
vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle §
131.“
V projednávané věci odvolací soud usnesením ze dne 7. 9. 2016 odročil jednání
mimo jiné za účelem účastnické výpovědi J. M. (č. l. 257) a před výslechem jej
při jednání dne 26. 10. 2016 poučil jako účastníka řízení podle § 131 o. s. ř.
(č. l. 276). Podle odůvodnění rozsudku ze dne 23. 11. 2016 na str. 7 (č.l. 315)
však jeho výpověď hodnotil jako svědeckou, když uvedl, že „pokud jde o
hodnocení výpovědi svědka J. M.…“ a dále pak „výpověď svědka J. M. hodnotil
odvolací soud jako hodnověrnou bez ohledu na jeho vztah k žalovanému“.
Na základě uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud J. M. sice správně
vyslechl jako účastníka řízení podle § 131 o. s. ř., ale jeho výpověď hodnotil
jako výpověď svědka, nikoli účastníka řízení. Z hlediska věrohodnosti jí
přisoudil jiný (větší) význam, než který by měla mít s ohledem na procesní
postavení vyslýchaného.
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na
otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání je tak přípustné i
důvodné. Proto dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 8. 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu