22 Cdo 3512/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobkyně obce Malé Přítočno, se sídlem v Malém Přítočně, Kladenská 10,
IČO: 00663999, zastoupené JUDr. Miroslavem Jirákem, advokátem se sídlem v
Kladně, Saskova 1961, proti žalovaným: 1) V. B., a 2) M. B., a oběma
zastoupeným Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5 – Malé
Straně, Janáčkovo nábřeží 139/57, o ochranu vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 76/2008, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co
4,5/2012-540, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co
4,5/2012-540, a částečný rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 23. září
2011, č. j. 10 C 76/2008-459, ve znění doplňujícího a opravného rozsudku ze dne
25. listopadu 2011, č. j. 10 C 76/2008-477, se ruší a věc se vrací Okresnímu
soudu v Kladně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) částečným rozsudkem ze
dne 1. dubna 2010, č. j. 10 C 76/2008-172, uložil žalovaným povinnost odstranit
oplocení na pozemcích žalobkyně parc. č. 46/2, parc. č. 46/3, parc. č. 84/11,
parc. č. 322, parc. č. 328/2, parc. č. 330/2, vše zapsáno na LV č. 10001 pro
obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Kladno (dále jen „předmětné pozemky“), a to do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl návrh žalobkyně, aby byli žalovaní
povinni odstranit oplocení na pozemku žalobkyně parc. č. 46/6 zapsaného na LV
č. 10001 pro obec a katastrální území M. u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště Kladno (výrok II.), a rozhodl, že o zbývající
části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí
(výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se oplocení žalovaných
částečně nachází na pozemcích žalobkyně, jak vyplývá z obsahu znaleckého
posudku provedeného v soudním řízení. Neměl důvod závěry znalce zpochybnit,
neboť závěry znalce zapůsobily na soud přesvědčivě a jednoznačně. Za situace,
kdy učinil právní závěr, že žalovaní neoprávněně zasahují do vlastnického práva
žalobkyně, vyhověl podle § 126 občanského zákoníku návrhu na odstranění
oplocení v rozsahu omezování vlastnického práva. Co se týče pozemku parc. č. 46/6, z výpovědi znalce jednoznačně vyplývá, že tento pozemek žalovanými
oplocen není, a proto ohledně tohoto pozemku žalobkyně, domáhající se
odstranění oplocení, úspěšná nebyla. K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením
ze dne 2. prosince 2010, č. j. 24 Co 203/2010-344, částečný rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že zjišťování rozhodného
skutkového stavu věci pro vydání, byť i jen částečného rozsudku, zůstalo
neúplným, protože nebylo dosud provedeno vůbec žádné dokazování k tvrzení
žalovaných o existenci dobré víry k vlastnictví pozemků, resp. jejich částí,
jejich právními předchůdci, od nichž v roce 1970 nemovitosti kupovali. Přitom
toto tvrzení žalovaní uplatňovali již v řízení před soudem prvního stupně, byť
k němu neoznačovali potřebné důkazy. V této souvislosti ovšem nebyli soudem
prvního stupně poučeni podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací
soud pak toto poučení v průběhu odvolacího řízení neprováděl, protože jeho
provedením nemohl být tento nedostatek napraven tak, aby odvolací soud mohl ve
věci rozhodnout, přičemž vyřešení této otázky je pro rozhodnutí ve věci zcela
zásadní. Odvolací soud dospěl k závěru, že sporná hranice projednávaných
pozemků je správná, a proto je správný závěr soudu prvního stupně, že oplocení
žalovaných stojí mimo tuto hranici v neprospěch žalobkyně. Co se týče otázky možného nabytí vlastnictví sporných částí pozemků žalovanými
na základě jimi namítaného vydržení, odvolací soud uvedl, že žalovaní nabyli
koupí do svého vlastnictví nemovitosti v k. ú. M. v roce 1970, které v té době
byly neoplocené, a oplocení začali sami později budovat, aniž by požádali v té
době o vydání stavebního povolení. V této souvislosti pak probíhalo správní
řízení související s odstraněním oplocení jako nepovolené stavby. Z toho
odvolací soud uzavřel, že pokud sami žalovaní zbudovali oplocení poté, co se
stali spoluvlastníky nemovitostí v k. ú. M., aniž si pro tuto stavbu předem
obstarali potřebné správní rozhodnutí, zcela jistě nejednali s přiměřenou mírou
obvyklé opatrnosti a uvážlivosti, pokud jde o posouzení hranice pozemků, na
které mohou oplocení budovat jako na svém pozemku. Před započetím stavby plotu
bylo bezpochyby i v této době jejich povinností, aby si předem obstarali
potřebný souhlas příslušného správního orgánu.
Pokud by tak učinili, bylo by po
nich požadováno, aby doložili své vlastnictví k jimi „připloceným“ částem
předmětných pozemků a v této souvislosti by měli povinnost zjišťovat si
potřebné podklady z tehdy existujícího Střediska geodézie a kartografie k
posouzení hranice pozemků. Při nahlédnutí do tehdy existující mapové evidence
Střediska geodézie a kartografie by přitom i jako laici mohli zjistit, že svým
tvarem se jedná o pozemky natolik složité, ne zcela přiléhající k veřejné
komunikaci procházející obcí, což je mělo vést k tomu, aby si za pomoci geodeta
skutečný průběh hranice pozemků v souvislosti se stavbou plotu zjišťovali. Jelikož tak žalovaní nepostupovali a jen se „spolehli“ na jim dané ústní
sdělení osoby, která jim nemovitosti převáděla, o rozsahu převáděného
vlastnictví, aniž by si toto jakkoliv ověřili, nemohli být se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že jim pozemky v oplocovaných hranicích patří. Ačkoliv
žalovaní od kupní smlouvy z roku 1970 mohli odvozovat svůj domnělý právní titul
o existenci svého vlastnictví k pozemkům v rozsahu, v jakém jsou dnes
zaploceny, tento domnělý titul ztratili v souvislosti s okolnostmi stavby
oplocení, a proto se žalovaní nestali na základě institutu vydržení vlastníky,
resp. spoluvlastníky těch částí pozemků žalobkyně, které svým oplocením mají na
úkor žalobkyně v držení. Vzhledem k tomu pak bylo nutné se dále zabývat
námitkou žalovaných ohledně oprávněné držby jejich právními předchůdci. K tomu
však bylo třeba další doplnění rozhodných skutečností včetně poskytnutí poučení
podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, které „zcela překračovalo“
rozsah odvolacího řízení, a proto odvolací soud napadený výrok I. rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Soud prvního stupně částečným rozsudkem ze dne 23. září 2011, č. j. 10 C
76/2008-459, ve znění doplňujícího a opravného rozsudku ze dne 25. listopadu
2011, č. j. 10 C 76/2008-477, uložil žalovaným povinnost odstranit na své
vlastní náklady oplocení na předmětných pozemcích žalobkyně, a to do 3 dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.), a rozhodl, že o zbývající části nároku a o
náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II.). Soud
prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru odvolacího soudu, že se
žalovaní nestali vlastníky „připlocených“ částí předmětných pozemků na základě
vydržení, a proto zkoumal, zda sporné části předmětných pozemků nevydrželi
právní předchůdci žalovaných. Soud prvního stupně po provedeném dokazování
učinil skutkový závěr, že ke sporným částem předmětných pozemků náleží
vlastnické právo žalobkyni, nicméně žalovaní si sporné části v průběhu let
svévolně oplotili s argumentací, že vlastnické právo náleží de facto jim, neboť
tyto sporné části pozemků v dobré víře vydržela již jejich právní předchůdkyně.
Žalovaní neprokázali předloženými listinami držbu jejich právní předchůdkyně
ani její dobrou víru, že jí náleží vlastnické právo ke sporným částem
předmětných pozemků, naopak z výpovědi svědka K., jehož výpověď považoval soud
prvního stupně za věrohodnou, byla tvrzení žalovaných zcela vyvrácena. Vzhledem
k tomu soud prvního stupně učinil závěr, že se žalovaným nepodařilo prokázat
oprávněnou držbu sporných částí předmětných pozemků, neunesli tak k tomuto
tvrzení důkazní břemeno. S ohledem na uvedené uložil soud prvního stupně
žalovaným povinnost odstranit oplocení na sporných částech předmětných pozemků. K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. dubna 2012, č. j. 24 Co
4,5/2012-540, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího a opravného
rozhodnutí potvrdil. Podle odvolacího soudu i nadále po provedení doplněného
dokazování platí skutkový závěr, že odborný závěr znalce o průběhu sporné
hranice pozemků je správný, byl znalcem přesvědčivě obhájen a žalovanými nebyl
jakkoliv zpochybněn. Oplocení žalovaných se nachází mimo znalcem stanovenou
hranici pozemků v neprospěch žalobkyně. Doplněné dokazování v řízení před
soudem prvního stupně z hlediska možnosti posouzení nabytí vlastnictví vydržení
ke sporným částem předmětných pozemků samotnými žalovanými nepřineslo žádné
nové rozhodné skutečnosti, a proto odvolací soud plně odkázal na důvody svého
předchozího rozhodnutí ve věci. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že pouze z obsahu nabývaných titulů pro právní předchůdkyni
žalovaných nelze u ní dovodit její oprávněnou držbu. Žalovanými předložené a
navržené důkazy neprokazují pravdivost jejich tvrzení o tom, že k oploceným
částem předmětných pozemků vykonávala jejich právní předchůdkyně oprávněnou
držbu, a proto odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní neunesli své důkazní
břemeno k prokázání rozhodných skutečností, s nimiž by bylo možné spojovat
závěr o oprávněnosti držby. Vzhledem k tomu nelze žalovaným pro posouzení
nabytí vlastnictví vydržením započítat oprávněnou držbu jejich bezprostřední
právní předchůdkyně. Obrana žalovaných tak nebyla shledána důvodnou, a proto je
namístě poskytnout žalobkyni ochranu jejího vlastnického práva proti žalovaným,
kteří do vlastnického práva neoprávněně zasahují.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a důvodné podle
§ 241a odst. 2) a) a b) občanského soudního řádu. Podle žalovaných neobstojí
právní názor odvolacího soudu, že užívání pozemku v rozsahu oplocení
postaveného před desítkami let bez stavebního povolení vylučuje existenci
oprávněné držby, neboť každé povolení stavby plotu je vázáno na konkrétní
pozemek stavebníka, a proto žádný plot v rozsahu zasahujícím na cizí pozemek
nemívá stavební povolení. Přesto užívání pozemku v rozsahu oplocení je
nejčastějším případem vydržení. Otázka správního povolení a dobré víry ohledně
vlastnictví pozemku jsou dvě zcela nesouvisející věci, protože vlastník, který
ke stavbě plotu nezíská povolení, nijak nezpochybňuje své vlastnické právo. Nadto tvrzení o tom, že teprve žalovaní započali se stavbou oplocení, nemá
oporu v provedeném dokazování. Skutečnost, že oplocení žalovaných nebylo tři
desítky let napadáno pro nerespektování průběhu hranic, svědčí více než cokoliv
jiného o jejich dobré víře. Žalovaní dále namítají, že podmínkou dobré víry pro
vydržení není povinnost laiků zkoumat katastrální poměry vždy tam, kde nejsou
tyto poměry jednoduché. Naopak v jednoduchých poměrech lze pochybovat o
existenci držby v dobré víře odchylně od „celkem zřejmého stavu“. Vydržení má
řešit právě složitější katastrální poměry, které nejsou laikům a někdy i
odborníkům zřejmé. Nepřijatelný je proto názor odvolacího soudu, že se tvarem
jedná o pozemky natolik složité a ne zcela přiléhající k veřejné komunikaci, že
by to žalované mělo vést k tomu, aby si za pomoci geodeta zjišťovali skutečný
průběh hranice pozemků v souvislosti se stavbou plotu. Dovedeno ad absurdum by
tak nikdy ve složitých právních poměrech nemohlo dojít k vydržení. Problematičnost evidence musí být přičtena ve prospěch dobré víry laiků,
nikoliv k jejich tíži, když se na hranici neshodnou ani znalci. Žalovaní
vystavěli oplocení po koupi v hranicích jim vyznačených prodávající v souladu s
terénní situací i s kupovanou a evidovanou výměrou. Umístění nebylo nikdy nikým
přes 30 let zpochybňováno. Na žalované jsou tak napadeným rozhodnutím
bezdůvodně kladeny požadavky, které nejsou schopni dnes splnit ani soudní
znalci, když přiznávají, že přesnost jejich měření má odchylku 2,88 m a
vlastnickou hranici tak určují pouze na základě vlastních zkušeností a
interpretace znaků v terénu. Žalovaní dále namítají, že důkazní břemeno o průběhu hranice pozemků účastníků,
jejíž spornost nepřesahuje v žádném místě 5 metrů nelze unést jen znaleckým
posudkem vytyčujícím průběh hranice jako pravděpodobný, avšak s možnou
odchylkou 6 m. Za situace, kdy ani po výslechu znalce není zřejmé, kudy vlastně
vede vlastnická hranice, byl částečný rozsudek přinejmenším předčasný, neboť
nebylo hodnověrným způsobem zjištěno, kudy vlastnické hranice vedou. Podle
dovolatelů vázanost právním názorem odvolacího soudu je dána pouze za podmínky
nezměněného skutkového stavu, ze kterého vycházel odvolací soud.
Žalovaní
přitom po vydání rušícího usnesení předložili řadu důkazů prokazujících jejich
dobrou víru, k nimž však soud prvního stupně nepřihlédl a nezabýval se jimi. V
důsledku chybných právních závěrů pak nejsou v napadeném rozhodnutí zohledněny
zásadní důkazy, že například pouhý rok před podáním žaloby žalobkyně vyzvala
žalované k údržbě stromů hraničících se silnicí na pozemku, který o rok později
žalobkyně označuje za své vlastnictví. V neposlední řadě v řízení nemůže být
jako svědek vyslýchán místostarosta žalobkyně, neboť statutární orgán ani člen
statutárního orgánu nemůže být vyslýchán svědecky. Výslech svědka K. je proto
nezákonným důkazem. S ohledem na uvedené žalovaní navrhují, aby dovolací soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. V doplnění dovolání žalovaní upozorňují na rozdíl mezi subjektivně a objektivně
spornou hranicí pozemku, přičemž dovoláním napadené rozhodnutí se vůbec
vhodností zvoleného způsobu žaloby nezabývalo. V posuzovaném případě nejde
přitom o případ subjektivně sporné hranice, nýbrž s ohledem na nestabilní
katastrální území připadá do úvahy stanovení hranice konstitutivním rozhodnutím. Žalobkyně ve vyjádření považuje dovolání za nepřípustné, když dovolatelé
rezignují na to, aby vysvětlili, v čem je jimi uváděná otázka vztahu obstarání
si stavebního povolení a vydržení vlastnického práva otázkou zásadního právního
významu. Soudy obou stupňů posuzovaly otázku oprávněné držby na základě
zjištěných skutečností. Odvolací soud nevyslovil závěr, že absence stavebního
povolení sama o sobě vede k nemožnosti vydržení, nýbrž odvolací soud tuto
skutečnost posoudil ve vztahu s ostatními okolnostmi případu, když zejména
dovodil, že pokud by žalovaní dodrželi předpisy stavebního práva, bylo by po
nich v případě neshod s vlastníky sousedních pozemků požadováno geodetické
zaměření hranice pozemků. Žalovaní tak nemohli být objektivně v dobré víře, že
oplocují vlastní pozemky. Pro řízení je pak zcela zásadní, že žalovaní pozemky
žalobkyně neoplotili naráz na počátku 70. let, jak „lživě uvádějí“, ale že
oplocení postupně rozšiřovali. Skutečnost, že docházelo k postupnému
rozšiřování oplocení, pak činí ze shora uvedených úvah o dobré víře žalovaných
pouze akademickou otázku, která nekoresponduje se skutkovým stavem v dané věci. Žalovaní tak nemohli být v dobré víře ani subjektivně. Co se týče vytýkaných
procesních vad, ty jsou při vymezení otázky přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zcela bez významu. Žalobkyně dále
poukazuje na jednotlivé skutečnosti, které měly vyjít najevo v průběhu řízení,
které zpochybňují dobrou víru žalovaných. Žalovaní záměrně v řízení zaměňují
závěr odvolacího soudu o tom, že se tvarem jedná o pozemky složité, se svým
tvrzením, že v katastrálním území panují „složité poměry evidence“, neboť
katastrální území M. není v porovnání s jinými katastrálními územími
„katastrálně složitým územím“.
Co se týče „neshody znalců“ na průběhu hranice,
v řízení byla jediným skutečným znalcem osoba ustanovená soudem a ostatní
geodeti vystupující v řízení znalci nejsou. Přitom všichni v řízení vystupující
geodeti se shodli na tom, že oplocení žalovaných stojí v celém sledovaném úseku
na pozemcích žalobce. Stejně tak nepravdivá je celá další řada tvrzení
žalovaných, že například naprostá většina lomových bodů v obci je v kódu
kvality 8 a vlastnická hranice není jakýmsi pásmem o šíři 566 cm. Soudy obou
stupňů postupovaly správně, pokud si na základě dostatečně zjištěného
skutkového stavu posoudily průběh vlastnické hranice podle vyznačení hranice v
platné katastrální mapě, přičemž tato hranice je objektivně zjistitelná. Soud
prvního stupně nepochybil, pokud převzal právní závěry odvolacího soudu
obsažené v rušícím usnesení. Námitka žalovaných je navíc ve své podstatě
procesní vadou. Není pravdou, že by žalobkyně utvrzovala žalované v jejich
vlastnickém právu. Co se týče zpochybnění výpovědi svědka K., ten byl
vyslechnut nad rámec důkazního břemene žalobkyně, neboť důkazní břemeno tížilo
žalované, kteří měli prokázat vydržení části předmětných pozemků jejich
právními předchůdci. Výpověď uvedeného svědka tak byla pro posouzení věci
bezvýznamná. K námitce, že svědek K. byl místostarostou, uvádí, že
místostarosta není statutárním orgánem obce ani jeho členem, neboť obec navenek
zastupuje starosta. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl. Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných
ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení – § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti
vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se
ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných
a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních
předpisů. Jelikož k zásahu do vlastnického práva postavením plotu došlo před 1. lednem
2014 a před 1. lednem 2014 bylo o tomto nároku odvolacím soudem pravomocně
rozhodnuto, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle
příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“). Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti
rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona
se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §
243c odst.
3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti
tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. dubna 2012,
dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném před novelou č. 404/2012 Sb. (tj. do 31. prosince 2012, dále
jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek,
které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Protože dovolání opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné
jen pro řešení právních otázek, jsou v tomto případě dovolatelé oprávněni
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových
zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich
správností) ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [k
ústavně konformnímu výkladu vztahu § 237 a § 241a o. s. ř. srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 24. července 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11, či usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (obě
rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl
jeho výrok napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací
soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a
b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního
významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 (uveřejněné pod č. C 3080 v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále
jen „Soubor“), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo
775/2002 (uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457), a řadu
dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV.
ÚS 414/01 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)]. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam,
přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze
dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době
podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek
formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému
přezkumu jimi podaného dovolání [k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze
dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz
)]. Dovolatelé v první řadě namítají, že soudy obou stupňů nesprávně právně
posoudily zánik dobré víry dovolatelů. V této otázce je dovolání přípustné a zároveň i důvodné, neboť rozhodnutí soudů
obou stupňů neobstojí ve srovnání s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro
sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v
dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§ 130
odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-
li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu
deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (uveřejněném
pod č. C 1176 v Souboru), uvedl, že „při hodnocení dobré víry je vždy třeba
brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem
na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl
mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo
patří“. Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu
vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda
držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo
náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního
hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není „vzhledem ke
všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že
mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel
vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně,
nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto
kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců
[usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04
(dostupné na http://nalus.usoud.cz), obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (publikovaný v časopise Soudní
rozhledy, 2001, č. 5, str. 152)]. V rozsudku ze dne 10. října 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001 (uveřejněném pod č. C
1481 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že „oprávněná držba se zakládá na omylu
držitele, který se domnívá, že je vlastníkem držené věci nebo subjektem
vykonávaného práva.
Oprávněná držba se nemůže zakládat na takovém omylu
držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Je třeba zdůraznit,
že jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Omyl držitele musí být omluvitelný. Omluvitelným je omyl, ke kterému došlo
přesto, že mýlící se postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se
zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat. Pokud omyl
přesahuje rámec běžného, obvyklého posuzování věcí, není omluvitelný. Držitel,
který drží věc na základě takového omylu, může být sice v dobré víře, avšak
nikoliv ‚se zřetelem ke všem okolnostem‘, a proto nemůže být držitelem
oprávněným. Omluvitelným omylem může být výjimečně i omyl právní. Právní omyl
spočívá v neznalosti anebo v neúplné znalosti obecně závazných právních
předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků
právních skutečností. Platný občanský zákoník, na rozdíl od obecného občanského
zákoníku z roku 1811, nedeklaruje zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, ani
nestanoví pro oprávněného držitele výjimky z této zásady, pokud jde o
omluvitelný omyl. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, nadále platí,
mohou se výjimečně vyskytnout případy, kdy držitel bude ‚se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře‘ i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z
právního omylu (např. v případě objektivně nejasného znění zákona).“
Dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem
dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že
mu věc po právu patří [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003 (uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru), nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006
(uveřejněný pod č. C 5472 v Souboru)]. Není tedy rozhodné, zda vlastník,
případně jiná osoba informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení
doloží. Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti
o oprávněnosti držby [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března
2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005 (uveřejněný pod č. C 4243 v Souboru)]. K zániku
dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal žalobu, a
pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval [rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010 (uveřejněný
pod č. C 13 016 v Souboru)]. V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že žalovaní mohli od svého
nabývacího titulu, tj. od kupní smlouvy z roku 1970, odvozovat svůj domnělý
právní titul o existenci svého vlastnictví k zaploceným částem předmětných
pozemků. Tuto dobrou víru však dovolatelé objektivně ztratili, když zbudovali
oplocení pozemků, aniž by si pro tuto stavbu předem obstarali potřebné správní
rozhodnutí. Odvolací soud k tomu dodal, že pokud by tak učinili, bylo by po
nich požadováno, aby doložili své vlastnictví jimi zaplocených pozemků a v této
souvislosti by měli povinnost zjišťovat potřebné podklady z tehdy existujícího
Střediska geodézie a kartografie k posouzení hranice pozemků.
Pokud by přitom
vznikly určité neshody, bylo by po nich požadováno geodetické zaměření hranice
pozemků. Jelikož tak žalovaní nepostupovali, nejednali s obvyklou mírou běžné
opatrnosti a uváženosti, kterou lze po nich spravedlivě požadovat, a proto svou
dobrou víru ztratili. Uvedené závěry odvolacího soudu se jeví dovolacímu soudu jako nepřiměřené, a
proto ve srovnání s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neobstojí. Vadnost úsudku odvolacího soudu spočívá v tom, že zpochybňuje dobrou víru na
základě absence souhlasu správního orgánu se stavbou oplocení, nicméně souhlas
správního orgánu je významný z hlediska veřejnoprávního a nemá bez dalšího vliv
na soukromoprávní vztahy, není tak zřejmé, jak by tato skutečnost měla žalované
zpochybnit oprávněnost jejich držby. Na tom nic nemění ani úvaha odvolacího
soudu, že kdyby byli žalovaní bývali požádali o potřebný souhlas, beze sporu by
byli ve svém vlastnickém právu „zpochybněni“. Takový závěr odvolacího soudu je
totiž čistě hypotetický, když z okolnosti, že by bylo zahájeno správní řízení,
bez dalšího nevyplývá závěr, že by žalovaní byli ve své dobré víře zpochybněni,
a proto nemůže bez dalšího obstát. Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že dobrá víra zaniká ve chvíli, kdy se
držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj
objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 145/2003
(uveřejněný pod č. C 1966 v Souboru)]. V posuzovaném případě však soudy obou
stupňů v souvislosti se stavbou plotu žádný přesvědčivý závěr o tom, že se
žalovaní skutečně od kohokoliv či jakýmkoliv způsobem dozvěděli o skutečnosti
zpochybňující jejich vlastnické právo, doposud neučinili, a proto závěry o tom,
že žalovaní byli na své dobré víře, že jsou vlastníky sporných částí
předmětných pozemků, jsou přinejmenším předčasné. V další fázi řízení proto
bude nezbytné se znovu zabývat otázkou, zda a kdy byli žalovaní zpochybněni ve
své dobré víře, že jim sporné části předmětných pozemků náleží. S ohledem na datum, kdy žalovaní nabyli vlastnické právo na základě koupě od
svého právního předchůdce (rok 1970), dovolací soud dodává, že s ohledem na
absenci právní úpravy vydržení v občanském zákoníku ve znění účinném před
novelou č. 131/1982 Sb. (tj. do 31. března 1983) nebylo možné vlastnické právo
k nemovitostem vydržet. Po 1. dubnu 1983 bylo sice vydržení v právní úpravě
obsaženo (srovnej § 135a obč. zák. ve znění účinném před novelou č. 509/1991
Sb.), ale pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen pozemek v tzv. socialistickém
společenském vlastnictví) nebyl až do 1. ledna 1992, kdy nabyla účinnosti
novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991 Sb., způsobilým
předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z toho, že pozemky
nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv. osobního vlastnictví
(§ 127 obč. zák. ve znění účinném před novelou č.
509/1991 Sb.), jakož i z
toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky vydržení,
měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku podle §
135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991 [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 1204/2007 (uveřejněný
pod č. C 5049 v Souboru)]. K vydržení vlastnického práva k pozemku fyzickými
osobami mohlo dojít až od 1. ledna 1992 (srovnej § 134 obč. zák.). Z textu
zákona přitom vyplývá, že vlastnické právo k pozemku nabude vydržením osoba,
která kdykoliv po 1. lednu 1992 splní podmínky, stanovené § 134 obč. zák.,
přičemž do vydržecí doby se započítává i doba, po kterou měl oprávněný držitel
pozemek v nepřetržité držbě před 1. lednem 1992 [srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 1999 sp. zn. 22 Cdo 1193/98 (uveřejněný v
časopise Právní rozhledy, 1999, č. 6, str. 331)]. Z uvedeného tedy zřetelně vyplývá, že jestliže se žalovaní chopili držby části
předmětných pozemků na základě kupní smlouvy z roku 1970, mohlo dojít – byla-li
držba oprávněná - k vydržení vlastnického práva žalovanými nejdříve 1. ledna
1992. „Připlotili-li“ si žalovaní některé části pozemků až později, jak
namítala žalobkyně, mohlo za předpokladu oprávněnosti držby dojít k vydržení
nejdříve za 10 let od vzniku oprávněné držby, ne však dříve než 1. ledna 1992. Vzhledem k tomu je třeba v další fázi řízení třeba zkoumat, zdali byli žalovaní
v průběhu vydržecí doby kýmkoliv či jakýmkoliv způsobem objektivně zpochybněni
na své oprávněné držbě. V této souvislosti je třeba se znovu vypořádat s
příslušnými důkazními návrhy, jimiž měla být oprávněnost držby žalovaných
potvrzena či naopak zpochybněna. Dovolatelé dále zpochybňují zjištěný průběh vlastnické hranice, když namítají,
že vlastnická hranice není objektivně zjistitelná, a že zjištěný stav nevyplývá
z provedeného dokazování. Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud v usnesení ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006
(uveřejněném pod č. C 5 043 v Souboru), uvedl, že „považuje zjištění o průběhu
hranic mezi pozemky stran tohoto sporu za zjištění skutkové, nikoli právní. Tento závěr je zřejmý již z toho, že otázka průběhu hranic mezi sousedními
pozemky je otázkou odbornou, jejíž řešení soudům nepřísluší. K vyřešení této
otázky soudy ustanovují znalce, jimž jako úkol zadávají odpověď na právě
uvedenou otázku. Přitom platí, že znalci nepřísluší řešit otázky právní“. Dovolatelé v posuzovaném případě svými námitkami nepokládají žádnou otázku
zásadního právního významu, nýbrž toliko rozporují skutková zjištění soudů obou
stupňů o tom, že průběh vlastnické hranice je objektivně zjistitelný, a tom,
kudy vede vlastnická hranice. Tím však dovolatelé ve skutečnosti uplatňují
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze založit (srovnej § 237 odst. 3 in fine o. s. ř.).
Stejně tak přípustnost dovolání nemůže založit rozporování závěru o neunesení
důkazního břemene, neboť závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, je
závěrem skutkovým, nikoliv právním [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010 (dostupné na www.nsoud.cz)] a
vycházejícím z hodnocení dokazování. Dovolatelé mimoto namítali vadu řízení spočívající v nepřípustném provedení
důkazu výslechem svědka K., který měl být v době výpovědi místostarostou
žalované. Tato námitka není důvodná již z toho důvodu, že soudy obou stupňů své
rozhodnutí o tom, že právní předchůdkyně žalovaných nenabyla oplocené části
předmětných pozemků, založily na závěru, že žalovaní v tomto ohledu neunesli
své důkazní břemeno, a nikoliv na závěru, že tvrzení žalovaných bylo svědeckou
výpovědí svědka K. vyvráceno. Nad rámec uvedeného nicméně dovolací soud upozorňuje, že podle § 126 odst. 4 o. s. ř. fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem
tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato
právnická osoba, jen podle § 131. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. dubna 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006
(uveřejněném pod číslem 1/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
dovodil, že statutárním orgánem obce pro účely výslechu v civilním soudním
řízení je i místostarosta, a proto u něho přichází do úvahy účastnická výpověď
podle § 131 o. s. ř. a nikoliv svědecká výpověď podle § 126 o. s. ř. Tyto závěry jsou přitom uplatnitelné i v posuzovaném případě. Pokud by tedy
svědek K. byl v době své výpovědi místostarostou, proběhl by jeho výslech
skutečně v rozporu se zákonem, a nebylo by tak možné v další fázi řízení z
informací získaných jeho výpovědí vyjít, nýbrž by bylo třeba jeho výslech
provést znovu, a to zákonem aprobovaným způsobem (srovnej § 126 odst. 4, § 126a
a § 131 o. s. ř.). S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §
226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. října 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu