22 Cdo 1204/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně H. P., zastoupené advokátem, proti žalované RNDr. L. R., zastoupené
advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 60/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 16 Co 500/2005-147,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č. j. 16 Co
500/2005-147, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce (původně J. M., který v průběhu řízení zemřel, a žalobkyně je jeho
procesní nástupkyní) se domáhal, aby soud určil, že je podílovým
spoluvlastníkem níže uvedeného domu, stavební parcely a zahrady. Jeho
spoluvlastnického podílu se po jeho emigraci chopil stát bez právního důvodu.
Kupní smlouva, kterou stát v roce 1969 nemovitosti prodal matce žalované, byla
tedy uzavřena neplatně. Jako podílové spoluvlastnice nemovitostí jsou v
příslušném katastru nemovitostí zapsány žalovaná a žalobcova neteř.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2.
prosince 2003, č. j. 17 C 60/2001-81, výrokem pod bodem I. určil, „že žalobce
je vlastníkem 1/4 domu čp. 1825 na zast. parc. č. 3244, zast. parc. č. 3244 o
výměře 200 m2 a zahrady parc. č. 3245 o výměře 539 m2, zapsaných na LV č. pro
obec P., katastrální území V., která je v katastru nemovitostí dosud vedená v
rámci spoluvlastnického podílu (3/4) RNDr. L. R., r. č.“. Výrokem pod bodem II.
uložil žalované uhradit žalobci náklady řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že ideální polovinu domu a obou pozemkových parcel
nabyli do vlastnictví v roce 1947 rodiče žalované, a že podílovými
spoluvlastníky jejich druhé poloviny byli původní žalobce J. M. a jeho matka A.
M., oba s podílem jedné čtvrtiny z celku. V souvislosti s odsouzením J. a A. M.
pro trestný čin opuštění republiky v roce 1965 připadly jejich podíly na
nemovitostech státu podle § 453 odst. 2 tehdy platného občanského zákoníku.
Stát jejich vlastnictví poté převedl kupní smlouvou uzavřenou 17. 7. 1969 na
matku žalované; kupní cena poloviny domu činila 51 962,- Kč a parcel 3 695,-
Kč. V roce 1998 bylo příslušným soudem rozhodnuto o povinnosti matky žalované
vydat žalobcově neteři, JUDr. E. S., v souladu s restitučními předpisy jednu
ideální čtvrtinu předmětného domu a pozemkových parcel. Žalovaná nabyla
vlastnictví nemovitostí s podílem tří čtvrtin děděním po své matce, která v
roce 1997 zemřela. V listu vlastnictví č. pro tamní katastrální území jsou tedy
jako spoluvlastnice nemovitostí zapsány žalovaná s podílem tři čtvrtiny a
žalobcova neteř s podílem jedné čtvrtiny. Soud prvního stupně s přihlédnutím k
rozhodnutí bývalého Ministerstva vnitra ČSSR z roku 1978, o odnětí státního
občanství žalobci, konstatoval, že žalobce se jako cizí státní příslušník
nemohl domáhat vydání nemovitostí podle restitučních předpisů, nebyl ale zbaven
možnosti domáhat se toho podle předpisů obecných. S odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdo 257/96, § 453 odst. 2 občanského zákoníku
platného v rozhodné době a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práva a svobod
rozvedl okolnosti pozbytí vlastnictví věci opuštěné a uzavřel, že se žalobce
svého vlastnictví nevzdal, spoluvlastnické právo k nemovitostem nepozbyl a
matka žalované nemohla vlastnictví sporného podílu nemovitostí kupní smlouvou
ze 17. 7. 1969 platně nabýt, nehledě k výši kupní ceny, stanovené podle
neplatné cenové vyhlášky. Uvedl, že tato kupní smlouva je podle § 39 občanského
zákoníku („ObčZ“) neplatná. K nabytí vlastnického práva žalovanou, resp. její
právní předchůdkyní, nedošlo ani vydržením podle § 134 ObčZ. V tomto směru soud
odkázal na provedené důkazy a s přihlédnutím k rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 22 Cdo 702/2002 uzavřel, že žalovaná neprokázala oprávněnou držbu jako
jeden z předpokladů vydržení vlastnického práva.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne
24. září 2004, č. j. 18 Co 108/2004-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu zamítl a žalobci uložil zaplatit žalované náklady řízení před
soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že matka žalované vlastnictví
sporných nemovitostí vydržela, neboť jejich držbu vykonávala od uzavření kupní
smlouvy, tedy od 17. 7. 1969, přinejmenším do 17. 7. 1979, a neměla důvod
pochybovat o tom, že kupní smlouva byla uzavřena platně a že kupní cena
nemovitostí nebyla v souladu s cenovými předpisy, byla-li stanovena znalcem.
Nejvyšší soud k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 27. července 2005, č. j. 22
Cdo 1206/2005-136, zrušil zmíněný rozsudek odvolacího a věc tomuto soudu vrátil
k dalšímu řízení. Nesprávným shledal závěr odvolacího soudu, že matka žalované
nabyla vlastnické právo ke sporným nemovitostem vydržením na základě výkonu
oprávněné držby ve shora uvedeném období. Konstatoval, že občanský zákoník v
období od 1. 4. 1964 do 31. 3. 1983 neznal institut vydržení, neboť ten byl
obnoven až k 1. 4. 1983 na základě novelizace občanského zákoníku, provedené
zákonem č. 131/1982 Sb. Připomenul, že však „sama žalovaná tvrdila nabytí
vlastnického práva k nemovitostem teprve až k datu 1. 4. 1984, jak nejdříve
umožňovalo ustanovení § 507a odst. 3 ObčZ po novele zák. č. 131/1982 Sb.“
Uzavřel, že skutková zjištění bude nutno učinit nově vzhledem k jinému právně
relevantnímu časovému období.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č. j. 16 Co
500/2005-147, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu
zamítl, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení před
soudem prvního stupně a před odvolacím a dovolacím soudem. Po doplnění
dokazování dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalované byla od roku 1969
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí na základě kupní smlouvy
předmětné nemovitosti patří. Její oprávněná držba trvala po celou vydržecí dobu
vyplývající z § 135a odst. 1 a § 507a odst. 3 ObčZ nejen do roku 1979, ale až
do 1. 4. 1984. Dobrou víru žalované, resp. její právní předchůdkyně nemohla
narušit ani skutečnost, že svědkyně S. sdělila matce žalované, že se žalobce
stále „cítí“ být spoluvlastníkem předmětných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně (která vstoupila do dovolacího
řízení místo původního žalobce, jako vdova a jediná dědička po J. M., který
zemřel) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. a) občanského
soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm.
b) OSŘ. Uvádí, že „za situace, kdy odvolací soud odmítl žalobcem namítaný
nedostatek dobré víry a dospěl k závěru, že k vydržení došlo a právní
předchůdkyně žalované nabyla vlastnictví k předmětnému spoluvlastnickému podílu
k 1. 4. 1984, měl se zabývat také tím, zda k tomuto datu byly nemovitosti
způsobilým předmětem osobního vlastnictví. Jen k takovým věcem bylo novelou
občanského zákona provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. vydržení znovu umožněno (§
135a odst. 1 ve spojení s § 123 a násl. ObčZ v tehdy platném znění)“. Tuto tezi
v podrobnostech aplikuje na danou věc a zmiňuje, že zásadní překážka, to je
vyloučení soukromého vlastnictví z vydržení podle § 135a odst. 1 ObčZ platného
do 31. 12. 1991, odpadla až od 1. 1. 1992 na základě novely ObčZ provedené
zákonem č. 509/1991 Sb. K vydržení dnem 1. 1. 1992 mohlo dojít pouze v případě,
kdy oprávněná držba nemovitostí započala nejpozději dne 1. 1. 1982 a trvala
nepřetržitě alespoň ještě dne 1. 1. 1992. Tuto podmínku žalovaná nesplnila i
proto, že v srpnu 1991 obdržela výzvu podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích a následně bylo zahájeno restituční řízení. Žalovaná se proto
nemohla dovolávat nabytí vlastnického práva vydržením. To odvolací soud pominul
a jde tudíž z jeho strany o nesprávné právní posouzení věci v rozporu se závěry
plynoucími z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000 a 22 Cdo
807/2005. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že oprávněná držba
právní předchůdkyně žalované trvala až do 1. 4. 1984 a že nebylo prokázáno, že
její dobrá víra byla do 1. 4. 1984 prolomena. To neodpovídá provedenému
dokazování, neboť nové argumenty napadený rozsudek nepřináší. Dovolatelka proto
odkazuje na všechna svoje předchozí podání, polemizuje s odůvodněním rozsudku
odvolacího soudu k otázce průkaznosti existence dobré víry právní předchůdkyně
žalované a napadá způsob hodnocení důkazů s odkazy na nálezy Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 620/02, IV. ÚS 563/03 a I. ÚS 634/04. Uzavírá, že závěr soudu
prvního stupně ohledně skutečnosti, že žalovaná neprokázala dobrou víru její
právní předchůdkyně, byl správný, a proto měl odvolací soud jeho rozsudek
potvrdit. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu
a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ a
že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení
(zejména § 240 odst. 1, § 241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil,
že dovolání je důvodné. Dovolací soud, vázán obsahem dovolání i přezkoumávaného
rozsudku, se mohl věcí zabývat jen z hledisek v dovolání uvedených.
V dané věci bylo třeba posuzovat vydržení, ke kterému mělo dojít v roce 1984,
podle § 135a podle občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.,
který zněl:
1) Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří
let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak,
nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2).
2) Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a
odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního
užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát;
občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v
rozsahu uvedeném v § 200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná
výměra podle § 200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí
přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku má občan právo vybrat si
jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou
zřídí právo osobního užívání.
3) Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc,
ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.
Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví
nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních
předpisů.
4) Do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho
právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával
právo odpovídající věcnému břemenu.
5) Na běh dob podle odstavců 1 a 2 použije se přiměřeně ustanovení o promlčení.
Z tohoto ustanovení se podává, že pozemek (a to jakýkoliv pozemek, nejen
pozemek v tzv. socialistickém společenském vlastnictví) nebyl až do 1. 1. 1992,
kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku, provedená zákonem č. 509/1991
Sb., způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva. To je patrné jednak z
toho, že pozemky nebyly podle tehdejší legislativy i teorie předmětem tzv.
osobního vlastnictví (§ 127 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.), jakož
i z toho, že oprávněný držitel pozemku, který splnil v této době podmínky
vydržení, měl jen právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání
pozemku podle § 135a odst. 2 ObčZ ve znění platném do 31. 12. 1991. Pokud však
taková dohoda uzavřena nebyla, a oprávněná držba pozemku tu k 1. 1. 1992 již
nebyla, nemohl držitel nabýt vlastnické právo vydržením (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 650/2003, Soubor
rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 2141; v tomto rozhodnutí je i vysvětleno, proč
takový přístup není v rozporu s Listinou základních práv a svobod). Pokud tedy
odvolací soud vycházel z toho, že k nabytí vlastnického práva k pozemku
vydržením došlo před 1. 1. 1992, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci a je tak v této části dán dovolací důvod, uvedený v § 241a odst.
2 písm. b) OSŘ.
Protože předmětem vydržení vlastnického práva mohly být jen věci v tzv. osobním
vlastnictví, spoluvlastnický podíl k obytnému domu mohl být předmětem
vydržení, jen šlo-li o dům v tzv. osobním vlastnictví. Zákon stanovil, že v
osobním vlastnictví jsou především příjmy a úspory z práce a ze sociálního
zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní
potřeby, rodinné domky a rekreační chaty (§ 127 ObčZ ve znění před novelou č.
509/1991 Sb.). Vymezení toho, co je to rodinný domek, bylo obsaženo v § 128
ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. (viz též Občanský zákoník. Komentář.
Praha: Panorama, 1987, díl I., s. 428 a násl.). Odvolací soud se tedy měl před
rozhodnutím o věci zabývat otázkou, zda sporný spoluvlastnický podíl k domu
mohl být předmětem vydržení. Pokud tak neučinil, spočívá i v této části jeho
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí
odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst.
2, 3 OSŘ)
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu