22 Cdo 1406/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci
žalobců a) Mgr. J. M. a b) Z. M., obou bytem v P., obou zastoupených JUDr.
Jiřím Bednářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalovaným 1)
Ing. J. B., bytem v P., a 2) E. Š., bytem v P., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem
Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o žalobě o určení
vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemné žalobě o určení vlastnického
práva k týmž nemovitostem a o jejich vyklizení, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 192/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2009, č. j. 53 Co 122/2009-176, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. září 2009, č. j. 53 Co
122/2009-176, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. listopadu
2008, č. j. 23 C 192/2005-151, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou
vlastníky domu č. p. 38 a pozemků parc. č. 205 a 206 v P. 4 – L., a na základě
vzájemné žaloby uložil žalobcům povinnost nemovitosti vyklidit a vyklizené
předat žalobcům a určil, že vlastníky nemovitostí jsou žalovaní, a to každý z
jedné ideální poloviny. Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění: Otec žalovaných, J. B. starší, smlouvou z 16. 1. 1963 daroval nemovitosti státu, který se za to
zavázal vypořádat dluhy J. B. vůči peněžním ústavům a zlikvidovat nedoplatky na
daních. Stát nemovitosti převedl do správy Obvodního podniku bytového
hospodářství v Praze 4 (dále „OPBH“). Smlouvou z 25. 4. 1969 za souhlasu
hospodářské komise Obvodního národního výboru v Praze 4 prodal OPBH dům
manželům B.; pozemky jim dal do dočasného užívání. Smlouvou z 28. 12. 1984
prodali manželé B. dům žalobcům. Těm pak OPBH smlouvou z 29. 4. 1986 zřídil i
právo osobního užívání pozemků. V roce 1970 podali současní žalovaní u
Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, kterou se proti státu, OPBH a manželům B. domáhali určení neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963, kupní smlouvy z 25. 4. 1969 a dohody o dočasném užívání pozemků. Řízení skončilo zastavením na
základě zpětvzetí žaloby. Dne 29. 1. 1992 podali žalovaní u téhož soudu další
žalobu vůči státu, OPBH, manželům B. a nyní již i vůči žalobcům. Toto řízení
skončilo určením, že darovací smlouva z 16. 1. 1963 byla absolutně neplatná a
J. B. starší byl v den své smrti (25. 1. 1969) vlastníkem nemovitostí, neboť v
době uzavření smlouvy byl osobou částečně zbavenou svéprávnosti a k uzavření
nebyl vyžádán souhlas jeho opatrovnice, ani nedošlo k dodatečnému schválení
smlouvy opatrovnickým soudem. Návrh na určení neplatnosti dalších smluv, jakož
i návrh na uložení povinnosti vyklidit nemovitostí byly zamítnuty. V rámci
dodatečného projednání dědictví po J. B. starším byla pak usnesením z 28. 2. 2005 schválena dědická dohoda, podle níž se měli žalovaní stát rovnodílnými
podílovými spoluvlastníky nemovitostí. Soud prvního stupně na základě těchto skutkových zjištění učinil závěr, že z
důvodu absolutní neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963 se stát nestal
vlastníkem nemovitostí, a proto je následně nemohl platně převést na manžele B. a ti je pak nemohli převést na žalobce. Manželé B. nemohli vlastnické právo ke
sporným nemovitostem vydržet, neboť žaloba podaná žalovanými v roce 1970 u nich
musela vyvolat důvodné pochybnosti o tom, že jim nemovitosti skutečně patří, a
jejich držba proto nemohla být oprávněná. Vydržet nemohli ani pozemky, neboť je
užívali pouze na základě smlouvy o dočasném užívání. Ani žalobci nenabyli
vlastnické právo vydržením, protože v dobré víře byli pouze do doby, než jim
byla doručena žaloba z 29. 1. 1992, tedy po dobu kratší deseti let. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců shora označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně určením, že vlastníky sporných
nemovitostí jsou žalobci a zamítnutím vzájemné žaloby.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil. Na tomto základě dospěl k odlišným právním závěrům. Pokud jde vydržení,
usoudil, že obsah žaloby z roku 1970 byl způsobilý zpochybnit dobrou víru
manželů B., avšak ke ztrátě dobré víry by mohlo skutečně dojít jenom v případě,
že by ve věci bylo prováděno dokazování, které by potvrdilo správnost žalobních
tvrzení ohledně neplatnosti kupních smluv, a že by bylo žalobě vyhověno. Jestliže se tak nestalo a došlo ke zpětvzetí žaloby, lhostejno z jakých důvodů,
a následnému zastavení řízení, manželé B. znovu nabyli dobrou víru, že
nemovitosti užívají po právu, a v této dobré víře byli až do roku 1984, kdy dům
prodali žalobcům. Vlastnické právo vydrželi podle § 135a odst. 1 obč. zák. ve
znění účinném od 1. 4. 1983, a proto ho mohli v roce 1984 platně převést na
žalobce. Dále odvolací soud uvedl, že vlastnické právo k pozemkům vydržel stát
podle 135a odst. 2 obč. zák. na základě toho, že je manželé B. užívali v dobré
víře. Stát pak mohl v roce 1986 pozemky žalobcům platně přidělit do osobního
užívání, které se jim na základě novely občanského zákoníku provedené zákonem
č. 509/1991 Sb. s účinností od 1. 1. 1991 transformovalo na právo vlastnické. Dále odvolací soud konstatoval, že i když byl dům manželům Beranovým prodán
jako dům nerodinný, plnil účel rodinného domku a pouze nepodstatně převyšoval
znaky určující charakter rodinného domku, a proto mohl být předmětem vydržení. Odkázal přitom na sdělení hospodářské komise Obvodního národního výboru v Praze
4 z 4. 7. 1969, v němž bylo uvedeno, že podle směrnice ministerstva financí z
2. 4. 1964 mohl stát z národního majetku prodávat též domy, které sice nejsou
rodinnými, avšak mohou plnit účel rodinného domku a pouze nepodstatně převyšují
znaky určující jeho charakter.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, neboť mají za to, že
rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b)
občanského soudního řádu). Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o vydržení
domu manželi B. a o vydržení pozemků státem. Domnívají se, že pokud již v roce
1970 podali žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy z 16. 1. 1963,
ztratili manželé B. dobrou víru s konečnou platností; po zpětvzetí žaloby již k
jejímu znovunabytí nemohlo dojít. Se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, ani
pokud jde o pozemky. Tvrdí, že dobrou víru manželů B. vylučuje skutečnost, že
jim byly dány pouze do dočasného užívání; nemohli mít tudíž za to, že jsou
jejich vlastníky. Totéž platí i o žalobcích, jimž bylo posléze zřízeno právo
osobního užívání pozemků. Konečně též mají za to, že dům nebyl způsobilý k
vydržení, neboť se jednalo o dům nájemní a nikoli o dům rodinný. Navrhli, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání uplatnili argumenty proti dovolacím důvodům, a
to jak ohledně dobré víry, tak ohledně vydržení pozemků a posouzení charakteru
domu. Souhlasí se závěry odvolacího soudu a navrhují, aby dovolací soud
dovolání žalovaných zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a
oprávněnými osobami, a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu přípustné, rozsudek odvolacího soudu přezkoumal, a to podle § 242 odst. 3
občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) v rozsahu uplatněných dovolacích
důvodů (pročež se věcí nezabýval z hlediska pravidel o vztahu restitučních a
obecných předpisů formulovaných v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. prosince
2000, sp. zn. Pl. ÚS 21/00, uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 188/2000). Dovolací soud poté dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Podle § 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.). Žalobci ve vyjádření k dovolání upozornili na to, že v odůvodnění
rozsudku Městského soudu v Praze z 18. 6. 1997, sp. zn. 23 Co 22/97, vydaném v
řízení zahájeném žalobou z 29. 1. 1991, je uvedeno, že jim ke sporným
nemovitostem svědčí vlastnické právo. S tímto stanoviskem se podle žalobců
ztotožnil i Nejvyšší soud v rozsudku z 30. 3. 2000, sp. zn. 2 Cdon 2017/97. K
tomu lze připomenout, že v onom řízení byla zamítnuta žaloba nynějších
žalovaných o určení neplatnosti shora uvedených smluv (kromě prvé smlouvy
uzavřené J. B. starším) a o vyklizení nemovitostí nynějšími žalobci. Nabízí se
proto úvaha, zda zamítavými výroky svého rozsudku Městský soud v Praze závazně
nevyřešil otázky, kterou jsou v současném řízení prejudiciální, případně zda
současnému řízení nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené.
Žalobci ovšem nedoceňují, že rozsudek Městského soudu v Praze byl odůvodněn
tím, že v době jeho vydání nebylo dosud dodatečně projednáno dědictví po J. B. starším, pročež „žalobci nemohli mít naléhavý právní zájem na rozhodnutí o
neplatnosti… protože na jejich postavení dědiců taková rozhodnutí by sama o
sobě nic nezměnila a žádná práva jim nezakládala… To platí i o návrzích, jimiž
se žalobci domáhali na žalovaných M. vydání a vyklizení předmětných
nemovitostí, takové právo… náleží jen subjektu, jehož vlastnictví je potvrzeno…
Proto byla jejich žaloba v této části za daného stavu zcela neopodstatněná,
ne-li předčasná.“
Pokud se přesto soud zabýval i vydržením vlastnického práva, šlo o jakési
nadbytečné a nezávazné obiter dictum, k němuž Nejvyšší soud v žalobci označeném
rozsudku konstatoval, že „nepřísluší soudu ani povinnost a tedy oprávnění
provádět prejudicielní hodnocení platnosti takovýchto, později učiněných,
smluvních ujednání a ovšemže ani důsledků vyplývajících z případného jiného
způsobu nabytí vlastnictví k sporným nemovitostem, např. formou vydržení.“
Proto se Nejvyšší soud těmito otázkami, v dovolání tehdy uplatněnými, nezabýval. Z uvedeného lze dovodit, že otázky, které jsou řešeny v nynějším řízení,
žalobci připomínaný rozsudek Městského soudu v Praze závazně nevyřešil. K otázce dobré víry:
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zaniká dobrá víra ve chvíli, kdy se
držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj
objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří [viz např. rozsudek ze dne 16. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006, uveřejněný pod C 5472
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále
jen „Soubor“), a stejně jako ostatní z dále uvedených rozhodnutí na
internetových stránkách www.nsoud.cz]. Není tedy rozhodné, zda vlastník
informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží. Postačí, že
jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby
(viz např. rozsudek ze dne 29. března 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005,
uveřejněný též v Souboru pod C 5472). K zániku dobré víry není tudíž ani nezbytné, aby vlastník proti držiteli podal
žalobu, a pokud ji podá, není nezbytné, aby v řízení řádně pokračoval. Podá-li
žalobu, je podstatné, zda v ní uplatní ony skutečnosti způsobilé vyvolat
pochybnost o oprávněnosti držby. Uplatní-li je, avšak posléze vezme žalobu
zpět, záleží na tom, zda zpětvzetím – objektivně nahlíženo – mohou být ony
skutečnosti vyvráceny, a pochybnosti o oprávněnosti držby tak být rozptýleny. Pouhý fakt zpětvzetí k tomu ale způsobilý není. Odvolací soud proto vycházel z nesprávného právního posouzení, měl-li za to, že
v důsledku podání žaloby v roce 1970 mohlo ke ztrátě dobré víry manželů B. dojít jedině za předpokladu, že by v řízení bylo pokračováno a žalobě bylo
vyhověno. Dodává se, že pokud § 134 odst. 4 obč. zák. stanoví, že pro počátek a trvání
vydržecí doby se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby, je třeba
při jeho výkladu klást důraz na slovo „přiměřeně“ a zohlednit odlišnosti mezi
promlčením a vydržením.
Pro vydržení je totiž na rozdíl od promlčení zásadním
momentem dobrá víra a tu nelze posoudit pouze na základě toho, zda vlastník
„řádně pokračuje“ v řízení proti držiteli či nikoliv (§ 112 obč. zák.). K otázce vydržení pozemků:
Podle § 135a odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991
platilo, že pokud jde o „pozemek nebo jeho část, který má občan v nepřetržité
držbě (§ 132a odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno
právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho
části stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním
užívání pozemku v rozsahu uvedeném v § 200.“ Ustanovení § 132a odst. 1 obč. zák. v témže znění přitom upravovalo právní následky držby, při které byl
držitel v dobré víře, „že mu věc patří“, tj. že je jejím vlastníkem. Z toho
vyplývá, že k vydržení vlastnického práva nemohla vést držba jiného práva než
vlastnického (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 262/2005). I v daném případě proto platí, že i kdyby manželé B., resp. po nich žalobci,
byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim právo dočasného
užívání pozemků, resp. právo osobního užívání, vzniklo, neměnilo by to nic na
tom, že jim musela chybět dobrá víra ve vztahu k vlastnictví a že tato nezbytná
podmínka vydržení vlastnického práva nebyla naplněna (stejně rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 262/2005). Stát, jenž v daném případě pozemky zjevně prostřednictvím manželů B. a posléze
prostřednictvím žalobců držel, přitom podle § 135a odst. 1 a contrario
subjektem vydržení být nemohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2006, sp. zn. 22 Cdo 1985/2005). Mohl-li podle § 135a odst. 2 nabývat
vlastnické právo k pozemkům, muselo se tak dít prostřednictvím oprávněné držby
vlastnického práva občanem. Tato skutková podstata v daném případě naplněna
nebyla. Není proto správný názor odvolacího soudu, že stát vydržel vlastnické
právo k pozemkům, a že mu proto v roce 1986 nic nebránilo ve zřízení práva
osobního užívání žalobcům a že toto právo se podle § 872 odst. 1 obč. zák. ve
znění od 1. 1. 1992 transformovalo na právo vlastnické. S ohledem na skutkový stav, jak se jeví z rozsudků nalézacích soudů, ovšem
nelze neupozornit na závěr, k němuž dospěl velký senát občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004
(uveřejněném též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 72/2006):
„Oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku měl k 1. 1. 1992 stejná práva
jako osobní uživatel pozemku; proto se jeho právo k uvedenému datu změnilo
podle § 872 odst. 1 a 2 obč. zák. v právo vlastnické.”
Byla-li tedy kromě žaloby z roku 1970 další skutečností způsobilou vyvolat
pochybnosti o oprávněnosti držby až žaloba z 19. 1. 1992, jak se jeví z
rozsudků nalézacích soudů, je na místě uvedený závěr aplikovat. K otázce způsobilosti sporného domu být předmětem vydržení:
Podle § 135a odst. 1 obč. zák. ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991 mohl
občan vydržet věc, která mohla být podle § 127 předmětem osobního vlastnictví.
Předmětem osobního vlastnictví mohl být též tzv. rodinný domek, jenž byl v §
128 definován mimo jiné maximálním počtem pěti obytných místností; větší počet
mohl mít, pokud úhrn jejich podlahové plochy nepřesahoval 120 metrů čtverečních. Jestliže soudy učinily závěr, že sporný dům měl počet obytných místností šest
(žalobci to ovšem ve vyjádření k dovolání zpochybnili) s úhrnnou podlahovou
plochou 131,86 metrů čtverečních, pak jej nelze považovat za rodinný domek, a
tudíž ani za způsobilý předmět osobního vlastnictví a vydržení (srov. Češka Z.,
Kabát J., Ondřej J., Švestka J. a kol., Občanský zákoník. Komentář. Díl I.,
str. 390 a 392: „nesplňuje-li tyto znaky, vztahuje se na něj režim soukromého
vlastnictví.”). Nelze však ponechat bez povšimnutí judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá
obecný závěr, že k vydržení věci, kterou do 31. 12. 1991 nebylo možno vydržet,
došlo v důsledku zákona č. 509/1991 Sb. dnem 1. 1. 1992 nebo po tomto dni,
pokud byly splněny předpoklady vydržení podle § 134 obč. zák. ve znění od 1. 1. 1992 (srov. rozsudek ze dne 8. prosince 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98,
uveřejněný též ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 50/2000;
rozsudek ze dne 18. 1edna 1999, sp. zn. 22 Cdo 1193/98; nebo rozsudek ze dne
26. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98). Kdyby proto žalobci měli ke dni 1. 1. 1992 dům v oprávněné držbě, jak se jeví z rozsudků nalézacích soudů, pak by
povaha domu byla pro posouzení vydržení bez významu. Nic to však nemění na tom,
že předpokladem vydržení je desetiletá oprávněná držba. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, dovolací soud jej podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. zrušil, a
podle § 243b odst. 3 věta první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. V něm bude odvolací soud podle § 226 odst. 1 a § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán zde vyslovenými názory soudu dovolacího.