22 Cdo 1985/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobců: a) M. S. a b) D. S., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) Ing.
L. G. a 2) Š. G., zastoupeným advokátem, o ochranu vlastnického práva, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 130/92, o dovolání žalobců i
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. února 2005, č.
j. 8 Co 866/2004-670, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Dovolání žalovaných se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby soud žalovaným uložil povinnost zdržet se užívání
části níže uvedeného pozemku žalobců a uvést tuto část pozemku do původního
stavu. Žalovaní navrhovali zamítnutí žaloby; uváděli zejména, že spornou část
pozemku vydrželi a že ze strany žalobců jde o šikanování, neboť předmětná část
pozemku je velmi malá a nemůže být využita k žádnému hospodářskému účelu.
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
června 2004, č. j. 15 C 130/92-628, výrokem pod bodem I. zamítl návrh, že
žalovaní „ jsou povinni počínaje dnem právní moci rozsudku zdržet se užívání
pozemku parc. č. 567/1 zahrada v katastrálním území Š., obec Š. zapsané na LV
č. 2657 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, Katastrální
pracoviště F.“. Výrokem pod bodem II. zamítl návrh, že žalovaní jsou povinni
společně a nerozdílně upravit shora uvedený pozemek „tak, že za: a) na tento
pozemek v pruhu o šíři 0,5 m u hranice s pozemky parc. č. 566/2 a 566/3, oba v
katastrálním území Š. navezou a rozhrnou 5m³ půdy jílovitohlinité, svrchní
vrstvu do hloubky 8 cm promíchají zlehčovacím sorbentem, a to buď perlitem a
nebo pískem nebo pilinami, vyhnojit průmyslovým granulovaným hnojivem značky
Cererit v množství 300 g na 1 m², plochu vytvarují do úrovně navazující
části předmětného pozemku žalobců, provedou zhutnění, zvlhčení a výsev trávního
semene v celkové dávce 1 kg rovnoměrně po pozemku. Poté osivo zapraví do vrchní
vrstvy půdy, povrch půdy utuží a do vzrůstu trávního porostu budou pravidelně
jednou za dva dny zavlažovat buď v ranních nebo večerních hodinách. Tyto
činnosti jsou povinni provést a dokončit v prvních kalendářních měsících květen
a červen, které budou následovat po právní moci rozsudku. b) z části tohoto
pozemku parc. č. 567/1 – zahrada v katastrálním území Š. u veřejné komunikace a
u pozemku parc. č. 566/3 v katastrálním území Š. odstraní betonový pilíř svého
oplocení“. Výroky pod body III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že od 1. 1. 1992 mají žalobci ve společném jmění
manželů pozemkovou parcelu č. 567/1 a žalovaný 1) vlastní pozemkové parcely č.
566/2 a č. 566/3 v tamním katastrálním území. Do 31. 12. 1991 účastníci užívali
pozemky z titulu práva osobního užívání, – žalobci od 31. 5. 1985, žalovaný 1)
od 3. 12. 1979. Plot mezi uvedenými pozemky je ve vlastnictví žalobců a nachází
se na jejich parcele, jejíž hranice leží až za plotem směrem k pozemkům
žalovaného 1). Účastníci řízení užívali uvedené pozemky každý z jeho strany až
k plotu, žalovaní tedy užívali i část pozemku žalobců; podle soudu prvního
stupně však žalovaní byli v dobré víře, že se plot nachází na hranicí mezi
pozemky. Spory mezi účastníky nastaly až v dubnu 1989. S ohledem na skutečnost,
že pozemkové parcely žalovaného 1) č. 566/2 a č. 566/3 byly od roku 1979 v jeho
osobním užívání a tedy ve vlastnictví státu, soud uzavřel, že stát vydržel
vlastnického právo ke sporné části pozemku v pruhu podrobně specifikovaném
znalcem Ing. S. K., CSc. Jde tedy o pozemek státu a žalobci nebyli k podání
žaloby podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku („ObčZ“) aktivně legitimováni.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne
18. února 2005, č. j. 8 Co 866/2004-670, změnil rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku v odstavci I. tak, „že žalovaní jsou povinni zdržet se užívání
pozemku č. 567/1 zahrada v k. ú. Š., obec Š., zapsaného na LV č. 2657 v
katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. kraj, katastrální pracoviště
ve F., a to mezi oplocením této parcely a hranicí s pozemkem č. 566/2 v k. ú.
Š., v pruhu nulové šířky v místě ul. K., až po šířku 0,18 v nejvzdálenějším
bodě od ul. K.“ Změnil rovněž výrok soudu prvního stupně pod bodem IV. ohledně
náhrady nákladů řízení státu. V další napadené části výroku v odstavci I., to
je ohledně zbytku parcely 567/1 a ve výrocích v odstavcích II. a III. rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dospěl však k
závěru, že stát spornou část pozemku vydržet nemohl, neboť žalovaný 1) jako
osobní uživatel nedržel pozemek v dobré víře po celou vydržecí dobu. Nebylo též
zjištěno, že by stát držel pozemek před rokem 1979. Žalobu na uvedení předmětné
části sporného pozemku do původního stavu, shledal neoprávněnou s tím, že jde o
pozemek v délce jen několika metrů a šířce maximálně 18 cm; uplatnění nároku
tak považoval za uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 ObčZ).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání a jeho přípustnost
opírají o § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („OSŘ“); napadají
všechny výroky odvolacího soudu. Připomínají všechna předchozí rozhodnutí soudů
obou stupňů a v té souvislosti odkazují na znalecké posudky znalců Ing. M. a
Ing. Ž. Znalecký posudek Ing. K., CSc. vychází podle jejich názoru z
nesprávných podkladů a výměr. Odvolací soud se nevypořádal se skutkovými
okolnostmi, jež vyplynuly z výsledků dokazování, když bezdůvodně upřednostňoval
požadavky žalovaných. Znalec Ing. K.dával najevo, že bude rozhodnuto na základě
jeho posudku, který je nenapadnutelný. To dovolatele utvrdilo v názoru, že jeho
posudek není správný a že soudy obou stupňů tento posudek přecenily. Tvrdí, že
hranice mezi pozemky nezjistil správně. Připomínají, že sami na své náklady
opatřili polohopisné plány z roku 1936, ty byly uvedeným znalcem využity jako
pramen, na který se odvolával, ale na druhé straně nerespektoval původní míry z
nich vyplývající. Soudy obou stupňů nesprávně rozhodly i ohledně nákladů
řízení, když nerespektovaly, že žalobci na vlastní náklady opatřily řadu
podkladů. Odvolací soud přecenil zmíněný znalecký posudek a odmítl zásadní
důkazy včetně nového znaleckého posudku. Shrnují, že jeho rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení, řízení je postiženo vadou mající za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci a vychází ze skutkového zjištění, nemajícího podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podávají i žalovaní, kteří napadají
rozsudek ve výroku, kterým je jim uložena povinnost zdržet se užívání sporné
části pozemku. Připomínají, že již v řízení před soudem prvního stupně
akceptovali závěr znaleckého posudku Ing. S. K., CSc., z něhož vyplývá, že plot
nestojí přesně v hranicích pozemků č. 567/1 a č. 566/2 a svoji obranu postavili
na skutečnosti, že sporný pozemek užívali stejně jako právní předchůdci v dobré
víře a vydrželi vlastnické právo pro stát. Navíc namítali, že předmětná část
pozemku je tak malá, že ji nelze hospodářsky využít a ze strany žalobců jde o
šikanu, již nutno odmítnout pro rozpor s dobrými mravy. S odkazem na provedené
důkazy nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nedošlo k vydržení
vlastnického práva ke sporné části pozemku, resp., že žalovaní neprokázali
okolnosti vydržení podmiňující. Důkazy provedené v tomto směru soudem prvního
stupně tento soud shledal dostačujícími pro závěr, že k vydržení vlastnického
práva došlo. Dovolatelé proto z opatrnosti namítají, že nebyli poučeni ve
smyslu § 118a OSŘ, což mohlo mít vliv na nesprávné rozhodnutí ve věci.
Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností podaných dovolání; přitom byl,
pokud jde o dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) a v § 241a odst.
3 OSŘ, vázán obsahem podaných dovolání.
Žalobci uvádějí, že napadají rozsudek odvolacího soudu dovoláním „v celém
rozsahu“. Z obsahu dovolání je zřejmé, že nenapadají tu jeho část, kterou byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že jejich žalobě bylo částečně
vyhověno (ostatně v této části nejsou ani oprávnění k podání dovolání). V
dovolání pak polemizují s hodnocením důkazů a následným skutkovým zjištěním
týkajícím se vytyčení hranice mezi pozemky, opakují tvrzení, že žalovaní tuto
hranici nerespektují, a namítají nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení.
Soud prvního stupně žalobu zamítl v celém rozsahu a odvolací soud žalobě
částečně vyhověl. Rozhodnutí odvolacího osudu v části, ve které bylo pro
žalobce nepříznivé a ve které by jej mohli napadnout dovoláním, pokud by bylo
přípustné, bylo ve vztahu k žalobcům rozhodnutím potvrzujícím.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
V dané věci odvolací soud zrušil usnesením ze dne 30. října 1998, č. j. 9 Co
48/98-209, pro žalobce příznivý rozsudek soudu prvního stupně, nevyslovil však
závazný právní názor na věc, ale jen vyslovil pokyny k doplnění dokazování a k
provedení důkazů. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ však
podle konstantní judikatury není dána v případě, kdy odvolací soud zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení s pokyny k
provedení dalšího dokazování, aniž vyjádřil svůj právní názor (viz např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2001, sp. zn. 33 Cdo 2781/2000,
publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím
C. H. Beck, svazek 1, č. C 80). Zbývá tak posoudit přípustnost podle § 237
odst. 1 písm. c) OSŘ. Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ může
být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž dovolací soud připustil dovolání podle
tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v
dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a
odst. 3 OSŘ).
Žalobci sice uvádějí, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
hodnocení věci, obsahem dovolání je však pouze polemika s hodnocením důkazů a
se skutkovým zjištěním ohledně průběhu hranic mezi parcelami účastníků.
Dovolání tedy neobsahuje polemiku s právními závěry odvolacího soudu a není tu
nic, co by z napadeného rozhodnutí činilo rozhodnutí zásadní. Dovolání proti
výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné (R 4/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobců tak není přípustné a proto jej Nejvyšší soud - aniž by se mohl
věcí dále zabývat - podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
Dovolání žalovaných směřuje do části výroku rozsudku odvolacího soudu, ve které
jim byla uložena povinnost zdržet se užívání tam označené části pozemku
žalobců, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, bylo podáno včas řádně
zastoupenými osobami k dovolání oprávněnými a jsou v něm uplatněny dovolací
důvody uvedené v § 241a odst. 2 a v § 241a odst. 3 OSŘ, není však důvodné.
V dané věci šlo o to, že žalobci užívali sporný pozemek od 31. 5. 1985 na
základě práva osobního užívání pozemku, žalobci nabyli stejné právo k jejich
pozemku 3. 12. 1979. Žalovaní přitom užívali sporný pruh pozemku žalobců;
odvolací soud však dovodil, že před uplynutí možné vydržecí doby, tedy před 3.
12. 1989, pozbyli žalovaní objektivní dobrou víru, že jim sporný pruh patří, a
proto nemohli ve prospěch státu vydržet; ze spisu nevyplývá, že by stát držel
pozemek i před rokem 1979 (pokud by stát dříve pozemek držel, by si zřejmě
mohl osobní uživatel započíst jeho držbu, byť to odvolací soud výslovně
neuvedl). Dovolatelé nyní namítají, že stát spornou část pozemku držel i před
rokem 1979. Tato skutečnost je však zjevně irelevantní; k vydržení pozemku ani
v tomto případě nemohlo dojít.
Ze skutkových zjištění učiněných v řízení vyplývá, že žalovaní již před dnem 3.
prosince 1989 museli mít objektivně pochybnost o tom, že jim sporná část
pozemku patří; proto o vydržení lze uvažovat jen do tohoto data. Ani držba
státu po roce 1989 nemohla být oprávněná, neboť osobní uživatel držící věc
fyzicky jménem státu již nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, a
také státní orgán – místní národní výbor – byl o sporech vzniklých ohledně
hranice informován a podílel se na jejich řešení (nebylo tedy třeba se ani
zabývat otázkou, zda i držený pozemek nebyl státní – v tom případě by
pochopitelně bylo vydržení státem vyloučeno i z tohoto důvodu). Proto je třeba
věc posoudit podle občanského zákoníku ve znění před novelou č. 509/1991 Sb.
(dále jen „ObčZ“). Podle této úpravy ovšem nemohlo k vydržení v dané věci vůbec
dojít, a otázky, jak dlouho trvala držba práva osobního užívání žalovanými a
zda věc byla před rokem 1979 v oprávněné držbě, jsou zcela bezvýznamné.
Podle § 135a ObčZ platilo:
1) Vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má nepřetržitě v držbě (§ 132a odst. 1) movitou věc po dobu tří
let a nemovitou věc po dobu deseti let. Obdobně, pokud není stanoveno jinak,
nabude občan i právo odpovídající věcnému břemenu (§ 132a odst. 2).
2) Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má občan nepřetržitě v držbě (§ 132a
odst. 1) po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být zřízeno právo osobního
užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku nebo jeho části stát;
občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku v
rozsahu uvedeném v § 200. Je-li výměra pozemku větší než nejvyšší přípustná
výměra podle § 200 a lze-li podle územního plánu nebo územního rozhodnutí
přenechat k osobnímu užívání více částí tohoto pozemku má občan právo vybrat si
jen jednu z těchto částí, k níž se pak jako k samostatnému pozemku dohodou
zřídí právo osobního užívání.
3) Takto však nelze nabýt věc z majetku v socialistickém vlastnictví nebo věc,
ke které má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů.
Takto nelze nabýt ani právo k pozemku, který je v socialistickém vlastnictví
nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních
předpisů. *)
4) Do doby podle odstavců 1 a 2 může si občan započítat dobu, po kterou jeho
právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě, anebo nepřetržitě vykonával
právo odpovídající věcnému břemenu.
Oprávněným držitelem, jehož držba mohla vyústit ve vydržení, byl ten, kdo s
věcí nakládal jako se svou a byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře,
že mu věc patří (§ 132 a odst. 1 ObčZ).
Z citovaných ustanovení se jasně podává, že oprávněným držitelem, jehož držba
mohla vyústit v nabytí pozemku státem a vzniku práva na přidělení pozemku do
osobního užívání byl jen držitel práva vlastnického, nikoliv tedy ten, kdo
držel věc na základě práva osobního užívání. Osobní uživatel tak byl detentorem
pozemku, jeho držitelem byl však stát. Subjektem vydržení však stát ani jiný
subjekt tzv. socialistického společenského vlastnictví nebyl, tím byl jen občan
(viz § 135a odst. 1 ObčZ). Pozemky v tzv. socialistickém společenském
vlastnictví, které byly jediným oprávněným předmětem práva osobního užívání
pozemku (§ 199 odst. 1 ObčZ) byly z vydržení vyloučeny (§ 135a odst. 3 ObčZ).
V dané věci byli žalovaní, kteří se dovolávají vydržení, subjekty práva
osobního užívání; byli tedy jen detentory pozemku, jeho držitelem mohl v tomto
případě být až do 1. 1. 1992, kdy nabyl účinnosti zákon č. 509/1991 Sb., jen
stát, příp. jiný subjekt socialistického společenského vlastnictví. Držba
žalovaných proto nemohla vyústit ve vydržení (nešlo o držbu vlastnického práva
k věci) a stát i právnické osoby byly v té době k vydržení nezpůsobilé. Jen na
doplnění lze uvést, že i pozemek žalobců byl v době, kdy byl předmětem
socialistického společenského vlastnictví (tedy přinejmenším v době, kdy k němu
bylo zřízeno právo osobního užívání) nezpůsobilým předmětem vydržení.
Nelze přisvědčit ani námitce, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými
mravy. Zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s
dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu
vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl
odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu
žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2000 sp.
zn. 22 Cdo 740/99, publikovaný v Soudních rozhledech č. 4/2001). V dané věci
nebylo zjištěno, že by vyhovění žalobě vážně poškodilo žalované; proto
zamítnutí žaloby z tohoto důvodu nepřicházelo do úvahy.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není důvodné, a proto nezbylo, než jej
zamítnout (§ 243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že nikdo z
účastníků nebyl v dovolacím řízení úspěšný (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, §
142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu