22 Cdo 262/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci
žalobců: a) F. P., a b) A. P., zastoupených advokátkou, proti žalovanému městu
D., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 20/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2004, č. j. 22 Co
373/2003-92, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jsou podílovými spoluvlastníky
níže uvedených pozemkových parcel, které dlouhodobě užívají a na nichž žalobce
a) vystavěl rodinný domek, neboť vlastnické právo k nim vydrželi; žádali též,
aby soud určil, že jejich matka L. P. byla vlastnicí těchto pozemků ke dni
jejího úmrtí 10. 1. 1988. V příslušném katastru nemovitostí je jako vlastník
sporných pozemků zapsán žalovaný.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 14. května 2003, č. j. 3 C 20/2003-50, zamítl žalobu, „kterou
se žalobci domáhají určení, že parcela č. 607/6 o výměře 114 m2, vedená jako
zastavěná plocha a parcela č. 607/5 vedená jako zahrada o výměře 1.021 m2, vše
v katastrálním území a obci D., zapsané u Katastrálního úřadu v R. n. K. na
listu vlastnictví č. 10001, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobců a) a b)
po jedné ideální polovině, nebo že L. P., nar. 12. 9. 1923, zemřelá 10. 1.
1988, byla ke dni svého úmrtí vlastnicí těchto nemovitostí“. Dále rozhodl o
nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že žalobce a) je v katastru
nemovitostí zapsán jako vlastník rodinného domu, přičemž jako vlastník
zastavěného a dalšího sporného pozemku je zapsáno žalované město. Stavbu domu,
kterou povolil Městský národní výbor v D. (dále jen „MěNV“) v roce 1970,
započal žalobce a) na pozemku o celkové výměře 1 135 m2. Obě sporné parcely
přidělil bývalý Okresní národní výbor v R. n. K. (dále jen „ONV“) rozhodnutím
ze 4. 10. 1971 pod č. j. Fin. maj. S 224/71 do osobního užívání matce žalobců.
MěNV domek v roce 1979 zkolaudoval. Rozhodnutím ONV z 31. 3. 1980, č. j. VLHZ
231/80-201 došlo k rozdělení pozemku č. 607/5 na část zastavěnou o výměře 114
m2 a zahradu o výměře 1 021 m2. Matka žalobců uzavřela 14. 10. 1982 s MěNV
dohodu o zřízení práva osobního užívání zmíněných pozemkových parcel. Dohoda
byla ohlášena k registraci, ale 16. 12. 1982 vzal zástupce MěNV návrh na
registraci zpět. Poté vydal ONV 12. 10. 1985 pod č. j. Fin 3 S 172/83 k žádosti
matky žalobců další rozhodnutí o zřízení práva osobního užívání k pozemkům č.
607/5 a 607/6 o celkové výměře 1 135 m2; k uzavření dohody o právu osobního
užívání již ale nedošlo. Sporné pozemky užívali žalobci, resp. jejich matka
jako zastavěnou plochu a zahradu nepřetržitě od roku 1972. Skutečnost, že
nedošlo k registraci dohody o zřízení práva osobního užívání sporných
pozemkových parcel, žalobci zjistili podle jejich tvrzení až v roce 1998, kdy
u MěNV ohlásili stavbu plotu a k ohlášení měli předložit doklad o vlastnictví
pozemků, který jim příslušný katastrální úřad odmítl vydat. Soud prvního
stupně nepřisvědčil tvrzení žalobců, že vlastnické právo ke sporným parcelám
vydrželi. Přihlédl k vývoji a právní úpravě institutu vydržení vlastnického
práva v daném období a s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti uzavřel, že
žalobci v řízení neprokázali, že by splnili zákonné podmínky vydržení, a
vlastnické právo nevydržela ani jejich matka, neboť nemohla být při držbě
pozemků se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastnicí. V
dobré víře před 1. 1. 1993 nemohli být ani žalobci, neboť jejich vlastnictví
nevyplývalo z žádného právního titulu. V úvahu nepřichází ani aplikace § 872
odst. 5 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), neboť žalobci netvrdili, že by se
obrátili na stát, popř. na žalovaného s návrhem na uzavření kupní smlouvy.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.
dubna 2004, č. j. 22 Co 373/2003-92, k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud konstatoval, že jedním ze základních předpokladů pro vydržení
práva jak podle § 134 občanského zákoníku (dále „ObčZ“) č. 40/1964 Sb. ve znění
zákona č. 509/1991 Sb., účinného od 1. 1. 1992, tak podle § 135a ve spojení s §
132a odst. 1 ObčZ č. 40/1964 Sb. ve znění zákona č. 131/1982 Sb. účinného od 1.
4. 1983, byla oprávněná držba. Žalobci neprokázali, ani netvrdili, že existuje
právní důvod svědčící v jejich prospěch, na jehož základě by se ujali oprávněné
držby sporných nemovitostí. Žalobě by nemohlo být vyhověno ani tehdy,
odvozovali-li žalobci svoje právo od práv své matky s tím, že již ona za svého
života vlastnické právo vydržela. Při řešení otázky vydržení vlastnického práva
bylo třeba vycházet z ObčZ č. 40/1964 Sb., podle kterého nebylo vydržení
pozemků v tzv. socialistickém vlastnictví za života matky žalobců možné.
Správní orgán ohledně sporných pozemků vydal dvě rozhodnutí o přidělení pozemků
do osobního užívání, na základě nichž matka žalobců získala právo k uzavření
dohody o osobním užívání sporných pozemkových parcel, přičemž ale nikdy nedošlo
k registraci dohody příslušným státním notářstvím. Matka žalobců svým podpisem
potvrdila zpětvzetí návrhu na registraci zmíněné dohody, a proto si musela být
vědoma, že jí právo osobního užívání sporných pozemků nevzniklo. Měla sice
právo na uzavření další dohody o osobním užívání pozemků, ale dohoda nebyla k
31. 1. 1991 uzavřena. K nabytí vlastnického práva nemohlo dojít ani podle § 872
odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť k
transformaci práva osobního užívání na právo vlastnické došlo jen v případě, že
právo osobního užívání skutečně existovalo. Pokud měl držitel právo na uzavření
dohody o osobním užívání pozemku, změnilo se toto právo k 1. 1. 1992 na právo k
uzavření kupní smlouvy podle § 872 odst. 5 ObčZ. Matka žalobců ale k 1. 1. 1992
již nežila. Odvolací soud dále uvedl, že žalobcům bylo známo, že předmětem
dědictví po jejich matce nebylo právo osobního užívání pozemků a že jí toto
právo nesvědčilo. Nemohli proto splňovat ani předpoklady pro vydržení
vlastnického práva k 14. 10. 1992 se započtením držby své právní předchůdkyně
od 14. 10. 1982, kdy byla uzavřena druhá dohoda o zřízení práva osobního
užívání pozemků, neboť neprokázali ani pro tento případ dobrou víru, že jim věc
patří. Uzavřel, že případné vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního
užívání, které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, vylučuje dobrou víru
uživatele, že mu věc patří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jeho
přípustnost opírají o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„OSŘ“) a za otázku zásadního právního významu pokládají to, zda vědomí užívání
nemovitosti z titulu práva osobního užívání vylučuje dobrou víru uživatele, že
mu věc patří jako vlastníkovi. Tato otázka byla soudy obou stupňů řešena v
rozporu s hmotným právem. Dovolání odůvodňují odkazem na § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 OSŘ s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a rozhodnutí soudů obou stupňů vychází ze skutkových zjištění,
nemajících oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé připomínají, že jejich
matka sporné pozemkové parcely užívala od roku 1971, kdy jí byly pravomocným
rozhodnutím příslušného správního orgánu přiděleny do osobního užívání. Na
základě toho uzavřela s MěNV dohodu o osobním užívání pozemků, bez jejíž
existence by nebylo vydáno stavební povolení ke stavbě rodinného domku, který
MěNV zkolaudoval a stavebníkům byl poskytnut státní příspěvek na stavbu. Zmíněná dohoda byla u státního notářství ohlášena k registraci, ale návrh na
registraci vzal zástupce MěNV bez plné moci matky žalobců zpět. Státní
notářství pak nestandardním způsobem, bez vyhotovení usnesení, řízení o
registraci zastavilo. Další rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání
matce žalobců vydal finanční odbor ONV v R. n. K. v roce 1983. Znovu byla
uzavřena dohoda o osobním užívání pozemků a ani ta nebyla registrována státním
notářstvím. Tato skutečnost ale podle dovolatelů nemohla vést k závěru, že
jejich matka nemohla nabýt vlastnické právo vydržením. Již v době vydání
prvního rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního užívání mohla jako osoba
práva neznalá považovat rozhodnutí za právní titul, na základě kterého jí právo
k užívání pozemků vzniklo, zvláště, zaplatila-li cenu osobního užívání pozemků
částkou 6 810,- Kč. Skutečnost, že tato cena byla uhrazena, dovolatelé vyvozují
z toho, že jinak by stavební úřad nepovolil stavbu domu, neumožnil kolaudaci a
stát by neposkytl stavebníkům finanční příspěvek na stavbu. Po detailním
připomenutí úpravy institutu vydržení vlastnického práva v rozhodné době se
zdůrazněním jedné ze základních podmínek vydržení, kterou je oprávněná držba,
dovolatelé s poukazem na konstantní judikaturu namítají, že oprávněná držba se
nemusí nutně opírat o existující právní důvod, nýbrž postačí domnělý právní
důvod, tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že mu takový právní titul svědčí – rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22
Cdo 417/98. Dobrá víra držitele je vždy subjektivním stavem mysli držitele a
nelze ji objektivně zjistit, když na ni lze usuzovat z vnějších projevů
držitele. Proto nemůže být rozhodující, zda byla dohoda o osobním užívání
pozemků zaregistrována, ale to, zda matka žalobců byla oprávněným držitelem
sporných parcel.
Byla-li dohoda na základě pravomocného správního rozhodnutí
uzavřena, byť nebyla registrována, nelze dovozovat, že by matka žalobců nebyla
oprávněným držitelem pozemků, když pravomocné rozhodnutí správního orgánu je
nutno kvalifikovat jako právně závazné rozhodnutí. K její tíži nemůže jít, že
návrh na registraci byl bez jejího vědomí vzat zpět. Ta tedy od roku 1971
pozemky užívala až do své smrti, v držbě pokračovali žalobci a každý ze sousedů
uznával, že jim byly pozemky přiděleny legálně, nehledě na to, že podle § 130
odst. 1 ObčZ se má v pochybnostech za to, že držba je oprávněná. Dobrou víru
žalobců nevylučovalo ani to, že předmětem dědického řízení nebylo právo
osobního užívání pozemků, neboť jako osoby neznalé práva nevěděli, že toto
právo má nějakou hodnotu a že mělo být zařazeno do soupisu aktiv. Dovolatelé
nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který zamítl návrh na provedení
listinných důkazu a důkazů výslechem svědků F., JUDr. H., L., Ing. V., T. M. a
P. k vyjasnění otázky zpětvzetí návrhu na registraci dohody, k užívání pozemků,
k zaplacení ceny osobního užívání pozemků. Připomínají, že v době nesvobody
nebylo možné, aby fyzická osoba nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům. Vlastnické právo suplovalo právo osobního užívání pozemků a při tom, jak plyne
z § 872 odst. 1, 6 ObčZ se posuzuje po nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. právo osobního užívání jako právo vlastnické. K tomu připomínají nález
Ústavního soudu z 9. 3. 2004 publikovaný pod č. 278/2004 Sb. Právnímu názoru
odvolacího soudu odporuje i § 872 odst. 6 zákona č. 509/1991 Sb. Dodávají, že
stejně jako jejich matka i oni byli oprávněnými držiteli i proto, že v době pro
vydržení rozhodné jejich držbu ani žalovaný, ani nikdo další nezpochybňoval,
nikdo nevyžadoval úhradu nájmu, vyklizení pozemků, či je jinak omezoval. Konstatují, že na základě zákona č. 509/1191 Sb. nabyli vlastnické právo
vydržením ke 14. 10. 1992, to je 10 let od dne, kdy jejich matka uzavřela
dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemků, na základě nepřetržité držby
pozemků po dobu 10 let, do které ve smyslu § 134 odst. 3, § 872 odst. 6 ObčZ
započítávají i nepřetržitou, oprávněnou držbu jejich matky. Uzavírají, že
lze-li započítat oprávněnou držbu právního předchůdce vykonávanou před 1. 1. 1992, tím spíše je třeba započítat ve stejné době vykonávanou držbu samotného
vydržitele – rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1193/98. Navrhují, aby
dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soud, tak rozsudek soudu prvního
stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný konstatuje, že jde o dovolání
nepřípustné a navrhuje je proto odmítnout. Pro případ, že dovolací soud shledá
dovolání přípustným, analyzuje věc v podrobnostech v duchu právních závěrů
odvolacího soudu, uzavírá, že k vydržení vlastnického práva sporných
pozemkových parcel žalobci, ani jejich matkou nedošlo a navrhuje, aby dovolací
soud dovolání zamítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným
účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.
b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní
stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná
nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku
zásadního právního významu neřeší, neboť soudy věc rozhodly v souladu s
konstantní judikaturou.
Právo osobního užívání pozemku nebylo možné vydržet (rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 19/2002, publikovaný pod č. C 1325 ve svazku 19 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen
„Soubor“). V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1317/2002, publikovaném ve sv. 19 Souboru
pod č. C 1367, se uvádí: „Předpokladem pro oprávněnost držby (§ 132a ObčZ ve
znění novely č. 131/1982 Sb.) je to, aby ten, kdo s věcí nakládá jako se svou,
byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako
vlastníkovi. Vědomost užívání věci z jiného titulu odlišného od práva
vlastnického (např. z titulu práva osobního užívání či nájmu) tedy dobrou víru
uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi, vylučuje. Odvolací soud
postavil svůj závěr o nedostatku dobré víry ohledně vlastnictví sporného
pozemku na tom, že si žalobci museli být vědomi toho, že se nestali uživateli
pozemku, neboť nedošlo k jeho přidělení do osobního užívání. Tato úvaha však
není zcela důsledná, neboť, jak je shora uvedeno, držba opírající se o jiný
právní titul než o vlastnické právo není pro nabytí vlastnictví vydržením
podstatná. I kdyby totiž žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že jim právo osobního užívání pozemku vzniklo, neměnilo by to nic na tom,
že chybí dobrá víra ve vztahu k vlastnictví a že tato nezbytná podmínka
vydržení vlastnického práva není splněna“. Z tohoto rozhodnutí se podává, že
držba práva osobního užívání pozemku nemohla vést k vydržení vlastnického
práva. Obdobně viz rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 240/2003, publikované ve sv. 30
Souboru pod č. C 2734.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného
ustanovení OSŘ, dovolací soud jej podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelé s ohledem
na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu