22 Cdo 240/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové v právní
věci žalobkyně N. o. C. č. h. v P. – Z., zastoupené advokátem, proti
žalovaným: 1) H. m. P., zastoupenému advokátem, 2) J.Ch., 3) A. Ch., 4) Z. W.,
a 5) E. W., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 321/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2002, č. j. 54 Co 226/2002-91, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2002, č.j. 54 Co
226/2002-91, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. května 2002, č.
j. 25 C 321/2000-74, se zrušují a věc se vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. října
2002, č. j. 54 Co 226/2002-91, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 2. května 2002, č. j. 25 C 321/2000-74, pokud jím byla zamítnuta žaloba v
části, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem „pozemku parc. č.
567/2 (ostatní plocha) a pozemku č. parc. 567/3 (zastavěná plocha), zapsaných
na listu vlastnictví č. 349 v katastru nemovitostí pro katastrální území V. Ch.
vedeném Katastrálním úřadem P. a dále pozemku č. parc. 568/5 (pastvina), který
byl vytvořen na základě geometrického plánu zpracovaného společností G., spol.
s r. o., dne 30. března 2000 po číslem plánu 631-66/2000 a potvrzeného
Katastrálním úřadem pro P. dne 20. dubna 2000 pod č. j. 2289/2000“ (vyhovující
výrok nebyl odvoláním dotčen). Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu
prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Předmětné pozemky ve
vlastnictví žalobce převzal stát „bezprávním postupem (svémocí či okupací)“, a
poté je přidělil žalovaným do osobního užívání; odvolací soud souhlasil i se
závěrem o neplatnosti dohody o zřízení práva osobního užívání těchto pozemků
ve prospěch druhého až pátého žalovaného. Za správný považoval i závěr, že
druhý až pátý žalovaní vydrželi vlastnické právo ke sporným pozemkům k 1. 1.
1992. Právní předchůdce druhého a třetí žalované se stali oprávněnými držiteli
pozemku č. 567 (rozděleného v roce 2000 na žalované pozemky č. 567/2 a 567/3) v
roce 1974, „když v řízení o zřízení práva osobního užívání pozemku nemohli
nabýt dojmu, že pozemek převáděný jim do osobního užívání je ve skutečnosti ve
vlastnictví třetí osoby (žalobkyně)“. Rovněž tak třetí a čtvrtý žalovaní se
stali oprávněnými držiteli pozemku č. 568 (z něhož byl v roce 2000 vyčleněn
sporný pozemek č. 568/5) v roce 1977, a protože „příslušné orgány existující
vlastnické právo žalobkyně k těmto pozemkům důsledně tajily, ani jim v řízení o
zřízení práva osobního užívání pozemku nemohla být tato skutečnost známa“.
Odvolací soud konstatoval, že si je vědom existence odlišného právního názoru
vyjádřeného u rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 174/2002, který však
nepovažuje za obecně závazný, neboť byl publikován pouze jako informace o
existenci zmíněného rozhodnutí a nikoliv ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek Nejvyššího soudu.
Žalobkyně (zastoupena advokátem) ve včasném dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu namítla, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241 odst. 2 písm. b/ OSŘ). Rozhodnutí odvolacího soudu má dle
jejího přesvědčení ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť
odvolací soud vyřešil otázku vydržení v rozporu s hmotným právem a konstantní
judikaturou Nejvyšší soudu (§ 237 odst. 3 OSŘ). Užívání pozemků na základě
práva osobního užívání totiž vylučovalo dobrou víru uživatele o tom, že mu jím
užívaná věc náleží jako vlastníku. Osobní uživatel pozemku tedy nebyl jeho
držitelem, ale toliko oprávněným detentorem, v důsledku čehož druhý až pátý
žalovaní nemohli nabýt vlastnické právo k dotčeným pozemkům na základě jejich
vydržení.
První, druhý a třetí žalovaní se ve svých vyjádřeních ztotožnili se
závěry odvolacího soudu.
Ve smyslu § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí
odvolacího soudu jen za předpokladu, že to zákon připouští.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné, neboť jsou splněny
podmínky vyslovené v § 237 odst. 1 písm. c/ OSŘ. Rozhodnutí řeší právní
otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a řeší ji právní otázku
v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ).
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro
posouzení otázek právních, pročež způsobilý dovolací důvod představuje ten,
jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ OSŘ).
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího
důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ OSŘ se jedná v případě, že odvolací soud na
zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval.
S otázkou dovoláním otevřenou (podmínek vydržení pozemků) se splnění podmínky
zásadního právního významu vskutku pojí, protože ji odvolací soud posoudil v
rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož vady vyjmenované ve druhé větě ustanovení § 242 odst. 3 OSŘ namítány
nebyly a z obsahu spisu se jejich existence nepodává, je předmětem dovolacího
přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní nabyli vlastnické právo ke
sporným pozemkům vydržením.
Otázku, zda do desetileté vydržecí doby podle § 134 odst. l, 2 ObčZ ve znění
novely provedené zákonem č. 509/ 1991 Sb. lze započítat i dobu, po kterou byl
pozemek před 1. 1. 1992 v osobním užívání, řešil Nejvyšší soud v rozsudku z 28.
února 2001, sp. zn 22 Cdo 174/2002, ve kterém uvedl, že „podle § 134 odst. 1, 2
ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě
po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
Podle § 868 ObčZ pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto
zákona (tedy občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) i právní
vztahy vzniklé před lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z
nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů“.
Občanský zákoník, tj. zákon č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 131/1982 Sb. institut vydržení neznal. Ten byl znovu upraven
posledně uvedenou novelou.
Podle § 135a odst. 1, 2 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982
Sb. vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane
občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let
a nemovitou věc po dobu deseti let. Jde-li o pozemek nebo jeho část, který má
občan nepřetržitě v držbě po dobu deseti let a k němuž by jinak mohlo být
zřízeno právo osobního užívání (§ 199 odst. 1), nabývá vlastnictví k pozemku
stát; občan nabývá právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání
pozemku v rozsahu uvedené v § 200. Podle § 507a odst. 3 ObčZ v tomtéž znění do
doby uvedené v § 135a se započítá i doba, po kterou občan nebo jeho právní
předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. dubnem 1983; tato doba však
neskončí dříve než uplynutím jednoho roku od tohoto dne. Z uvedeného vyplývá,
že jednou ze základních podmínek vydržení je držba ve smyslu § 132a odst. 1
ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Vydržet vlastnické
právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je
se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi.
Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o
občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986,
str. 428. Vědomí užívání nemovitosti z titulu práva osobního užívání (popř.
nájmu), které je nezaměnitelné s právem vlastnickým, tak vylučuje dobrou víru
uživatele (nájemce), že mu věc patří jako vlastníkovi“.
Jinak řečeno, vydržet lze jen takové právo, které oprávněný držitel opravdu
vykonával. Vlastnické právo může vydržet jen ten, kdo je se zřetelem ke všem
okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Osoby, které uzavřely neplatnou
dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku, sice mohly být se zřetelem ke
všem okolnostem v dobré víře, že toto právo jim náleží a být tak oprávněnými
držiteli práva osobního užívání, ale až do 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti
novela ObčZ č. 509/1991 Sb., která toto právo transformovala na právo
vlastnické, nemohli být oprávněnými držiteli vlastnického práva.
Závěry shora citovaných rozhodnutí jsou použitelné i v dané věci. Dovolatelé
užívali sporné pozemky na základě rozhodnutí o přidělení pozemků do osobního
užívání a dohod o osobním užívání pozemků. Za tohoto stavu se zřetelem ke všem
okolnostem mohli být tito žalovaní toliko v dobré víře, že sporný pozemek
užívají z titulu práva osobního užívání pozemku, což vylučovalo oprávněnou
držbu a vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům podle § 135a odst. 1, 2
ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 131/1982 Sb. žalovanými, protože
nenakládali s pozemky jako s pozemky, které jim patří jako vlastníkům. S
ohledem na shora uvedené proto nemohli být považováni za oprávněné držitele
věci (vlastnického práva). Dne l. ledna 1992 nabyla účinnosti novela občanského
zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 Sb., kdy podle § 872 odst. 1 ObčZ právo
osobního užívání pozemku, vzniklé podle dosavadních předpisů, které trvá ke dni
nabytí účinnosti tohoto zákona, mění se dnem účinnosti tohoto zákona na
vlastnictví fyzické osoby. Právo osobního užívání pozemků však žalovaným platně
nevzniklo (jak správně konstatoval již soud prvního stupně), neboť dohody o
právu osobního užívání pozemku uzavřeli se subjektem, který nebyl jejich
vlastníkem - a proto nemohli vlastnictví nabýt ani ze zákona podle § 872 odst.
1 ObčZ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze 13. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2326/98, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 7/2000 a rozsudek z 28. 11.
2000 sp. zn. 22 Cdo 2213/99).
Žalovaní nemohli vydržet vlastnické právo ke sporným pozemkům ani podle § 134
odst. 1 ObčZ ve znění po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. I kdyby byli
přesvědčeni, že jim právo osobního užívání pozemku platně vzniklo a
transformovalo se na právo vlastnické, pak jejich dobrá víra, že jim pozemky
patří, trvala jen od 1. 1. 1992 nejpozději do roku 2000, kdy byla podána žaloba
v tomto řízení. Stanovená desetiletá doba podmiňující vydržení tak neuplynula
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2002, sp. zn. 22 Cdo 1261/2002).
K úvahám odvolacího soudu o závaznosti judikatury Nejvyššího soudu se dodává:
Rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to ani ta, která byla publikována ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, nejsou v jiných věcech, než ve kterých byla
vydána, závazná. Soudy nižších stupňů se od právních názorů v nich vyslovených
mohou kdykoliv odchýlit, měly by však uvést důvody, proč se tak stalo. To
odvolací soud neučinil. Proto dovolací soud nevidí důvod pro to, aby se od
dosavadní judikatury odchýlil. Právní názor, který v dané věci uplatnil
odvolací soud, je tedy nesprávný, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
b/ OSŘ byl uplatněn právem.
Rozsudek odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 OSŘ zrušil,
a jelikož důvody pro zrušení platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
i jej, a podle ustanovení § 243b odst. 3 OSŘ tomuto soudu věc vrátil k dalšímu
řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. července 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu