23 Cdo 1656/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci
žalobce S. K., zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, se sídlem v
Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti žalované V. N., zastoupené JUDr.
Jarmilou Dostálovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, za
účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s.,
Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01,
identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 1.130.026,- Kč, vedené
u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 44 Cm
246/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2.
prosince 2009, č. j. 12 Cmo 151/2009-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám její advokátky JUDr. Jarmily Dostálové se sídlem v Olomouci, Horní
náměstí 14/17.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze
potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze
dne 19. prosince 2008, č. j. 44 Cm 246/2006-215, ve výroku o zamítnutí žaloby,
kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1.130.026,- Kč, není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo
rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé
jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím
výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo
541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod
číslem 132), popřípadě jejichž řešení zpochybnil. Dovolatelem předložená otázka, zda v případě odpovědnosti za škodu způsobenou
daňovým poradcem v souvislosti s výkonem daňového poradenství podle ustanovení
§ 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových
poradců České republiky, ve znění účinném do 31. prosince 2010 (ve znění
účinném od 1. ledna 2011 jde o odstavec 8), nese poškozený břemeno tvrzení a
důkazní břemeno stran skutečností opodstatňujících závěr, že došlo k porušení
povinnosti daňového poradce (takovému, jež bylo v příčinné souvislosti se
vznikem škody), závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní
stránce založit nemůže, neboť tato otázka byla judikaturou vyřešena a odvolací
soud ji posoudil v souladu s judikatorními závěry. V rozsudku ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 1020/2006, uveřejněném v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále
též jen „Soubor“), svazek CD-9/2009, pod číslem C 6852, Nejvyšší soud vyložil,
že odpovědnost za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s výkonem
jeho činnosti podle ustanovení § 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb. je
odpovědností bez zřetele na zavinění, tedy tzv. objektivní odpovědností (srov. shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn.
23 Cdo
2371/2008, in www.nsoud.cz), a je založena na současném splnění předpokladů,
jimiž je výkon daňového poradenství, vznik škody a příčinná souvislost mezi
výkonem daňového poradenství a vznikem škody, přičemž podmínku, že výkon
daňového poradenství nebyl řádný, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení § 6
odst. 1 uvedeného zákona. Splnění všech těchto předpokladů odpovědnosti za
škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno, přičemž důkazní povinnost má v
tomto směru poškozený. Daňový poradce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li
(důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením
veškerého úsilí, které na něm lze požadovat. Na tento výklad, který odpovídá ustálené judikatuře v otázce odpovědnosti za
škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie, jež je v
ustanovení § 24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů, upravena obdobně (srov. např. rozsudek ze dne 26. února
2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný v Souboru, svazek 24/2003, pod
číslem C 1743 či rozsudek ze dne 20. června 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007,
uveřejněný v Souboru, svazek CD-6/2008, pod číslem C 5247), Nejvyšší soud
navázal závěrem, že je povinností daňového poradce poskytnout klientovi takové
rady, které jsou v souladu se zákonem a které vedou ke správnému daňovému
přiznání; stane-li se proto daňové přiznání v důsledku rady daňového poradce
vadným, jde o porušení povinnosti daňového poradce, s níž je spojena objektivní
odpovědnost za škodu, a to zásadně bez ohledu na zavinění a na charakter či
formu poskytnuté rady. Nejvyšší soud tedy, stejně jako v případě odpovědnosti za škodu způsobenou
advokátem v souvislosti s výkonem advokacie, posoudil pochybení při výkonu
daňového poradenství (porušení povinnosti stanovené v § 6 odst. 1 zákona o
daňovém poradenství) za jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou
daňovým poradcem v souvislosti s výkonem daňového poradenství a vyložil, že
důkazní povinnost též v této otázce má poškozený (srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1590/2006, in www.nsoud.cz). Zaujal však názor, že poznatek o porušení povinnosti daňového poradce lze
dovodit již z té samotné skutečnosti, že se daňové přiznání v důsledku jeho
rady stalo vadným. Ústavní soud nálezem ze dne 4. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS
913/09, in www.usoud.cz, toto rozhodnutí zrušil, neboť tento závěr Nejvyššího
soudu shledal ústavně nekonformním. Vytkl dovolacímu soudu, že se nevypořádal s
otázkou, zda a jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil, a
označil za jen stěží akceptovatelné, že by cokoliv z poskytnutých služeb
daňového poradce, co vedlo k pozdějším sankcím ze strany správce daně,
představovalo porušení určité zákonné povinnosti. Odvolací soud tak dovodil ve shodě s judikaturou, že porušení právní povinnosti
(jež je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou) je předpokladem jak obecné
odpovědnosti za škodu upravené ustanovením § 373 a násl.
obchodního zákoníku,
tak speciální odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s
výkonem daňového poradenství podle ustanovení § 6 odst. 7 (nyní odst. 8) zákona
č. 523/1992 Sb., a že břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran skutečností
opodstatňujících závěr o porušení povinnosti daňového poradce nese v poměrech
obou odpovědnostních režimů poškozený. Pak je skutečně pro výsledek řízení bez
právního významu (a bylo by tudíž procesně neekonomické zkoumat), zda
odpovědnost žalované za škodu posoudit v tom či onom z uvedených režimů,
jestliže poškozený neunesl důkazní břemeno stran porušení povinnosti; žalobě by
v žádném případě nebylo možno vyhovět. Prosazuje-li dovolatel názor, že – oproti režimu vyplývajícímu z ustanovení §
373 a násl. obchodního zákoníku - je na daňovém poradci, aby prokázal, že své
povinnosti nezanedbal, prostřednictvím argumentu, že odpovědnost daňového
poradce za škodu podle ustanovení § 6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb. je
konstruována jako odpovědnost za výsledek, pak pomíjí, že tzv. odpovědnost za
výsledek není ničím jiným než odpovědností bez zřetele na zavinění, tedy tzv. objektivní odpovědností [srov. již závěry bývalého Nejvyššího soudu ČSSR
uveřejněné pod číslem 63/1962 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a
stanovisko téhož soudu uveřejněné pod číslem 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, z pozdější doby pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince
2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, uveřejněný v Souboru, svazek 22/2003, pod číslem
C 1597 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo
1644/2005, uveřejněný v Souboru, svazek CD-6/2008, pod číslem C 5162]. Obě v
úvahu přicházející odpovědnostní konstrukce jsou tedy založeny na tomtéž
objektivním principu a skutečnost, že se liší svými liberačními důvody (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 23 Cdo
2371/2008, in www.nsoud.cz), je v posuzované věci nevýznamná, neboť zproštění
se odpovědnosti přichází v úvahu pouze v tom případě, že tu odpovědnost za
škodu je, tj. že jsou splněny všechny její předpoklady. Vytýká-li dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je
pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, pak (nehledě na zcela zřejmou
nedůvodnost této námitky) patrně přehlédl, že dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno jeho výhrady
z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). O
situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního
práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná.
Vzhledem k závěrům vyjádřeným v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu nemůže
přivodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce ani
argumentace, jíž dovolatel porušení povinností žalovanou dovozuje z té samotné
skutečnosti, že jeho účetnictví bylo shledáno neprůkazným a daňová přiznání
chybnými. Závěr o tom, kdo z účastníků řízení nese stran té či oné právně významné
skutečnosti důkazní břemeno, je závěrem právním, avšak závěr, že účastník
důkazní břemeno neunesl, je závěrem skutkovým (srov. shodně např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, a ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 808/2009, oba ion www.-nsoud.cz). Dovolací důvod
stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady
dovolatele proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu
podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž založit nemůže (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy
dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Podle ustanovení § 146 odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5,
větou první, o. s. ř. má žalovaná vůči dovolateli, jehož dovolání bylo
odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a
které spočívají v odměně její advokátky za zastupování a v jejích hotových
výdajích (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokátka žalované učinila v dovolacím
řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřila se k dovolání. Vzhledem k
ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle ustanovení § 3
odst. 1 bod 5 ve spojení s § 18 odst. 1 větou první této vyhlášky a činí
10.000,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden
úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K odměně a hotovým výlohám v
celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané
hodnoty ve výši 20%, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokátka jako plátce
této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení § 137
odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.
Celkovou náhradu ve výši
12.360,- Kč je dovolatel povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní
moci tohoto usnesení k rukám její advokátky (§ 243c odst. 1 ve spojení s § 149
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu