23 Cdo 808/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
HELAGRA a. s. v likvidaci, se sídlem v Jičíně, Dělnická 363, PSČ 506 36, IČ
48173142, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1,
Opletalova 4, proti žalované CORRAL a. s., se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr
2095/8, PSČ 110 00, IČ 60792710, zastoupené Mgr. Lukášem Hrabcem, advokátem, se
sídlem v Ostravě - Moravská Ostrava, Smetanovo nám. 1180/7, o zaplacení částky
8.000.200,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 11 Cm 432/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 22. května 2008, č. j. 4 Cmo 24/2008-210, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2008, č. j. 4 Cmo
24/2008-210, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. července 2007, č.
j. 11 Cm 432/2003-159, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k
dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. července 2007, č. j. 11 Cm
432/2003-159, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.095.881,20
Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 30. 9. 2003 do zaplacení proti
povinnosti žalobkyně vydat žalované nákladní výtah typu TNV 1400 výrobní číslo
570/02 spolu s ocelovou konstrukcí výtahové šachty umístěný na pozemku st. p. 613/2 v katastrálním území Jičín (výrok pod bodem I), žalobní návrh co do
částky 904.319,32 Kč zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky pod body III a IV). Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 27. 9. 2001
uzavřena leasingová smlouva č. 021/0582, jejímž předmětem byla technologie
výrobny krmných směsí sestávající z technologie šrotování a vážení, technologie
míchání, technologie mikrolinky a nákladního výtahu (dále též jen „předmět
leasingu“). Jako dodavatel předmětu leasingu byla sjednána společnost STAVBY A
MONTÁŽE PARDUBICE, a. s. (dále též jen „dodavatel“) a bylo ujednáno, že předmět
leasingu bude nájemci předán dodavatelem v místě sídla nájemce. Smlouva byla
uzavřena na dobu 60 měsíců od prvního dne měsíce následujícího po předání
předmětu leasingu. Z Všeobecných podmínek pro finanční pronájem (leasing)
žalované, na které smlouva odkazuje (dále též jen „obchodní podmínky“),
vyplývá, že pronajímatel získává předmět leasingu do vlastnictví kupní či jinou
smlouvou uzavíranou s dodavatelem určeným nájemcem. Poté, co získá předmět
leasingu do vlastnictví, vzniká pronajímateli povinnost předat jej nájemci a
nájemci vzniká povinnost převzít předmět leasingu od pronajímatele a uhradit mu
v leasingových splátkách náklady na jeho pořízení i cenu za služby poskytnuté
na základě leasingové smlouvy. Nájemce je povinen převzít předmět leasingu od
pronajímatele bez zbytečného odkladu po vyzvání a potvrdit převzetí v zápise. Bylo ujednáno, že nájemce může od leasingové smlouvy odstoupit v případě, že
dosud nevznikl závazek pronajímatele převzít a zaplatit dodavateli předmět
leasingu, s tím, že mu v takovém případě vzniká nárok na vrácení zálohy,
mimořádné splátky a těch splátek, které již byly pronajímateli uhrazeny. Dne
15. 10. 2001 uzavřela žalovaná jako objednatel s dodavatelem smlouvu o dílo č. 021/0582, jejímž účastníkem byla též žalobkyně jako uživatel (dále též jen
„smlouva o dílo“), jejímž předmětem byl předmět leasingu, v níž bylo věcné
plnění specifikováno do čtyř částí - technologie šrotování a vážení,
technologie míchání, technologie mikrolinky a nákladního výtahu, a bylo
ujednáno, že k přechodu vlastnictví zboží na objednatele dojde okamžikem dodání
zboží uživateli, a to jak celku, tak i jednotlivých dílčích plnění. V preambuli
smlouvy její účastníci konstatovali, že účast objednatele spočívá výhradně ve
financování pořízení technologie pro leasingového nájemce, a bylo v ní
ujednáno, že žalovaná převádí na žalobkyni s výjimkou vlastnického práva
veškerá práva a povinnosti vyplývající z této smlouvy, s čímž dodavatel
vyslovil souhlas. Žalobkyně „zaplatila dohodou o započtení“ ze dne 27. 9. 2001
a 30. 10.
2001 částku 6.729.881,20 Kč a v měsících dubnu, květnu a červnu 2002
zaplatila tři leasingové splátky po 122.000,- Kč. Dodavatel dodal žalobkyni
nákladní výtah včetně ocelové konstrukce výtahové šachty a dále byly v hale
žalobkyně složeny stroje dodané firmou COMMERCIAL. Žalobkyně dopisem ze dne 5. 8. 2003 vyzvala žalovanou ke splnění povinností z leasingové smlouvy a dopisem
ze dne 10. 9. 2003 od leasingové smlouvy odstoupila. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná měla z leasingové smlouvy závazek
umožnit žalobkyni od dohodnuté doby volné užívání předmětu leasingu, zavázala
se předat jí předmět leasingu dodavatelem tohoto předmětu, a tento závazek přes
výzvu žalobkyně nesplnila. Odstoupení žalobkyně od smlouvy, učiněné téměř jeden
rok poté, co došlo k porušení povinnosti, posoudil podle ustanovení § 346
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) a vyhodnotil je jako
oprávněné. Námitku žalované, že dodáním výtahu spolu s ocelovou konstrukcí
výtahové šachty a složením strojů u žalobkyně došlo k částečnému plnění
leasingové smlouvy, odvolací soud odmítl s poukazem na to, že předmětem
leasingové smlouvy byla technologie výroby krmných směsí jako celek, jehož je
výtah toliko součástí, která neměla pro žalobkyni hospodářský význam. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že leasingová smlouva zanikla
odstoupením podle ustanovení § 349 odst. 1 obch. zák. s účinky ex nunc, plnění
podle ní poskytnutá se stala plněním z právního důvodu, který odpadl, a
účastníci smlouvy jsou podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. povinni si
tato plnění navzájem vydat, je-li to možné, v případě peněžitého plnění
společně s úroky z prodlení. Složení „jakýchsi strojů“ v hale žalobkyně firmou
COMMERCIAL, která nebyla v žádném smluvním vztahu s žalobkyní ani žalovanou,
přičemž žalobkyně tyto stroje ani nepřevzala, soud prvního stupně neposoudil
jako realizaci dodávky předmětu leasingu. Ze znaleckého posudku pak zjistil, že
dodaný nákladní výtah lze vydat. Z těchto důvodů žalobě vyhověl, až na úrok z
prodlení za období před odstoupením od smlouvy, neboť dovodil, že žalobkyni
právo na úroky z prodlení vzniklo až od okamžiku odstoupení od smlouvy. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. května
2008, č. j. 4 Cmo 24/2008-210, rozsudek soudu prvního stupně v přisuzujícím
výroku pod bodem I změnil tak, že žalobu zamítl též v té části, jíž se
žalobkyně domáhala zaplacení částky 7.095.881,20 Kč s 2 % úrokem z prodlení od
30. 9. 2003 do zaplacení proti vydání nákladního výtahu (výrok pod bodem I), v
zamítavém výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod
bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body
III a IV). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně učinil z provedených důkazů v
zásadě správná skutková zjištění, s jeho právními závěry se však neztotožnil. Zdůraznil, že podstatou finančního leasingu je, že pronajímatel zajistí
financování předmětu leasingu, který opatří a předá do užívání nájemci.
Tomu
pak odpovídají ujednání v leasingové smlouvě a obchodních podmínkách a na ně
navazující ujednání ve smlouvě o dílo, která je třeba vykládat ve vzájemné
souvislosti. Předmět leasingu a tedy i předmět díla měl být dodavatelem
(zhotovitelem díla) předán žalobkyni jako leasingovému nájemci a uživateli
díla. Jestliže podle čl. I smlouvy o dílo bylo hospodářským účelem účasti
žalované jako objednatele v tomto vztahu výhradně financování pořízení
technologie pro leasingového nájemce, pak uzavřením smlouvy o dílo žalovaná
předmět leasingu žalobci opatřila. Byla-li na žalobkyni jako uživatele a
leasingového nájemce žalovanou jako objednatelem převedena všechna práva a
povinnosti ze smlouvy o dílo, vyjma práva vlastnického k předmětu leasingu a
povinnosti zaplatit cenu díla, pak to byla žalobkyně, která byla oprávněna
kontrolovat výrobu předmětu leasingu, průběh montáže či zkušebního provozu
předmětu díla a byla povinna se domáhat po zhotoviteli díla splnění smlouvy o
dílo. Jestliže splnění závazku žalované z leasingové smlouvy nebylo možné bez
splnění závazku zhotovitele ze smlouvy o dílo a žalobkyně práva objednatele,
která na ni byla převedena, u zhotovitele neuplatnila, nebyla oprávněna splnění
závazků z leasingové smlouvy po žalované jako pronajímateli požadovat a nebyla
taktéž oprávněna od leasingové smlouvy odstoupit. Podle ustanovení čl. 2.2
obchodních podmínek totiž pronajímatel není v prodlení s předáním předmětu
leasingu do finančního pronájmu nájemci, pokud toto prodlení nezavinil, zejména
pokud důvody prodlení spočívají na straně zhotovitele díla. Žalobkyně netvrdila
ani neprokázala, že by splnění smlouvy o dílo u zhotovitele uplatnila, a také
neprokázala, že to byla žalovaná, kdo zavinil, že smlouva o dílo nebyla
zhotovitelem splněna. Tvrzení žalované o tom, že žalobkyně neměla na dokončení
a předání díla, tudíž ani na dodání předmětu leasingu, v celém rozsahu zájem,
je podle hodnocení odvolacího soudu potvrzeno svědeckou výpovědí Ing. F. a tedy
zcela věrohodné. Odvolací soud dovodil, že v situaci, kdy se žalovaná nedostala
do prodlení s předáním předmětu leasingu, bylo odstoupení žalobkyně od
leasingové smlouvy neoprávněné a tudíž neplatné. Dodal, že podle ujednání v
článku III smlouvy o dílo mělo dojít k přechodu vlastnictví zboží na
objednatele (žalovanou) okamžikem dodání zboží žalobkyni, a současně bylo
sjednáno postupné plnění dodávek a montáže ve prospěch uživatele. Leasingová
smlouva byla proto v části předmětu leasingu týkající se nákladního výtahu
žalovanou splněna (popřípadě též části technologického zařízení dodaného
zhotovitelem prostřednictvím jeho dodavatele společností COMMERCIAL žalobkyni
jako uživateli), neboť tato část předmětu leasingu byla žalobkyni předána,
výtah byl zkolaudován a žalobkyně jej od června roku 2002 užívala. Odvolací soud uzavřel, že k zániku leasingové smlouvy odstoupením nedošlo a
žalobkyni tedy nevzniklo právo na vrácení jí poskytnutého plnění podle
ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák.
S poukazem na to, že pak nemůže být
oprávněný ani její požadavek na zaplacení úroku, odvolací soud se nezabýval
odvolací námitkou žalobkyně zpochybňující výrok pod bodem II. rozsudku soudu
prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost ve vztahu k výrokům pod body I, III a IV spatřovala v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a ve vztahu k výroku pod bodem II v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jež odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci a že vychází ze skutkového stavu, jenž nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ohlásila tedy dovolací
důvody stanovené v § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně argumentovala, že pro posouzení práv a povinností účastníků
leasingového vztahu jsou významná pouze ujednání leasingové smlouvy a ujednání
smlouvy o dílo mají na právní vztah vyplývající z leasingové smlouvy vliv pouze
tehdy, jestliže leasingová smlouva na smlouvu o dílo odkazuje. Neobstojí pak
podle jejího názoru závěr, že žalovaná jí opatřila předmět leasingu již jen
tím, že uzavřela se zhotovitelem smlouvu o dílo, neboť uzavření této smlouvy
bylo pouze vytvořením podmínek pro jeho opatření. Žalobkyně zdůraznila, že
„předmětem“ leasingové smlouvy byl závazek žalované umožnit jí užívání předmětu
leasingu, přičemž předání předmětu leasingu bylo podle čl. III bod 1 leasingové
smlouvy rozhodným okamžikem pro vznik finančního pronájmu. Protože podle čl. III body 1 a 2 obchodních podmínek byla žalobkyně povinna převzít předmět
leasingu od zhotovitele bez zbytečného odkladu poté, co jím k tomu bude
vyzvána, a o předání měl být sepsán protokol, lze hovořit o opatření předmětu
leasingu pouze v případě jeho fyzického předání ze strany žalované
(prostřednictvím dodavatele). Na takto sjednané podmínky předání předmětu
leasingu navazovala smlouva o dílo, která upravovala podmínky pro převzetí díla
žalobkyní jako budoucím uživatelem díla; důsledky předání díla dle smlouvy o
dílo však vycházely z leasingové smlouvy, z odkazu v jejím čl. II bod 2 a v čl. III obchodních podmínek. Žalobkyně podrobila kritice závěr odvolacího soudu, že ačkoli nedošlo k předání
předmětu leasingu, žalovaná se nedostala do prodlení. Namítla, že k předání
díla nedošlo výlučně z důvodů na straně dodavatele, neboť byla připravena dílo
převzít. V okamžiku, kdy se dodavatel dostal do prodlení se splněním závazku k
předání díla, dostala se také žalovaná do prodlení se splněním svého závazku z
leasingové smlouvy umožnit nájemci ve lhůtě do 30. 9. 2002 užívání předmětu
leasingu. Její prodlení by nenastalo pouze tehdy, jestliže by nemohla splnit
svůj závazek v důsledku prodlení žalobkyně jako věřitele, tedy v situaci, že by
žalobkyně v rozporu s leasingovou smlouvou nepřevzala předmět leasingu
předávaný zhotovitelem nebo neposkytla dodavateli spolupůsobení nutné ke
zhotovení a předání díla. Jelikož ke zhotovení díla vůbec nedošlo, je odmítnutí
jeho převzetí vyloučeno.
Možnost neposkytnutí součinnosti ke zhotovení díla
byla podle mínění žalobkyně vyvrácena provedenými důkazy a bylo prokázáno, že
byla připravena k poskytnutí součinnosti, dodavatel však o poskytnutí
součinnosti nepožádal a k montáži díla neučinil žádné kroky. Žalobkyně
zdůraznila, že žalovaná důkaz o neposkytnutí součinnosti nebo odmítnutí
převzetí díla nepředložila, a vytkla odvolacímu soudu, že dospěl k zjištění o
jejím prodlení s převzetím předmětu leasingu bez dokazování, z pouhého tvrzení
žalované, toto zjištění tedy nemá oporu v provedeném dokazování. Ustanovení čl. 2.2. obchodních podmínek je podle jejího názoru neplatné pro rozpor s kogentním
ustanovením § 365 obch. zák., jež staví prodlení dlužníka na objektivním
principu. Závěr odvolacího soudu, že měla vůči dodavateli uplatnit právo na splnění
smlouvy o dílo, vychází podle mínění žalobkyně z nesprávné identifikace rozsahu
práv, která na ni žalovaná převedla; jediným právně relevantním úkonem vůči
dodavateli bylo stanovení dodatečné lhůty pro splnění závazku s následným
možným odstoupením od smlouvy, tento úkon však mohla učinit výlučně žalovaná. Žalobkyně tedy neměla žádný právní nástroj k postupu vůči dodavateli, jímž by
mohla ukončit jeho prodlení, a mohla postupovat pouze vůči žalované. Obrátila
se proto na ni, aby zajistila dodání předmětu leasingu, k čemuž jí stanovila
dodatečnou lhůtu. Žalovaná měla jako vlastník vyzvat dodavatele k dodání díla,
neučinila však žádný úkon, který by dodání zajistil, a porušila tak závazek
zajistit předmět leasingu. Žalobkyně má proto za to, že od leasingové smlouvy
po uplynutí dodatečně stanovené lhůty odstoupila oprávněně. Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že se nevypořádal s její námitkou, že
účinnost leasingové smlouvy byla odložena do doby účinnosti kupní smlouvy, na
základě které získá pronajímatel předmět leasingu do svého vlastnictví. Argumentovala, že kupní smlouvu, na základě které by získala právo disponovat
předmětem leasingu, žalovaná neuzavřela, leasingová smlouva tedy nikdy nenabyla
účinnosti a žalovaná přijala plnění od žalobkyně pouze jako zálohu na základě
neúčinné smlouvy. Žalobkyně podrobila kritice též závěr odvolacího soudu, že leasingová smlouva
byla v části předmětu leasingu splněna. Zdůraznila, že leasingová smlouva
předpokládá dodání předmětu leasingu dle vymezení v čl. II, tj. dodání
technologie jako celku, a žádné dílčí plnění nepřipouští, a z této skutečnosti
vychází též její čl. III, vzhledem k němuž by v případě dílčího plnění nikdy
nezačal běžet finanční pronájem. V případě leasingové smlouvy navíc nelze
částečné plnění ani uvažovat, neboť předmětem leasingové smlouvy je finanční
pronájem předmětu leasingu, tj. poskytnutí užívacího práva, nelze tedy vyčlenit
dílčí plnění a předmět plnění je fakticky nedělitelný. Dílčí plnění ostatně
nemá pro žalobkyni hospodářský význam. Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že
skutková zjištění soudu prvního stupně o této skutečnosti pominul.
Konečně žalobkyně zpochybnila právní posouzení odvolacího soudu v otázce úroků. Namítla, že pro vznik nároku na úroky podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. jsou rozhodující jiné předpoklady než pro úroky z prodlení podle ustanovení §
369 obch. zák.; tyto úroky nemají charakter sankční, nýbrž reparační, neboť
povinná strana zaplacením úroků hradí oprávněné straně ušlý zisk z peněžních
prostředků, které bez právního důvodu užívala. Uplatní se proto pro dobu před
odstoupením od smlouvy, zatímco úroky z prodlení se uplatní v době po
odstoupení, jestliže povinná strana se dostane do prodlení se splněním závazku
k vrácení peněžního plnění. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání argumentovala provázaností leasingové
smlouvy a smlouvy o dílo, z nichž vyplývá, že smyslem její účasti bylo pouze
financování předmětu leasingu. Zdůraznila, že to byla žalobkyně, kdo si vybral
předmět leasingu a jeho dodavatele, povinností žalované bylo tedy víceméně
pouze uhradit dodavateli cenu předmětu leasingu a vše ostatní bylo již
vzájemnou záležitostí leasingového nájemce a dodavatele předmětu leasingu. Je
proto logické, že se žalovaná na dodávce předmětu leasingu nepodílela a svá
práva a povinnosti ze smlouvy o dílo převedla na žalobkyni, vyjma vlastnického
práva. Za nedodání předmětu leasingu by nesla odpovědnost pouze v případě, že
by jeho příčinou bylo porušení jejího závazku zaplatit cenu díla; úlohou
poskytovatele leasingu je pouze financování předmětu leasingu, tuto povinnost
žalovaná splnila a nelze dovozovat její odpovědnost za jednání dodavatele,
kterého si vybral sám nájemce, a za předmět plnění, o němž má poskytovatel
leasingu jen mlhavou představu. Závazek umožnit nájemci volné užívání předmětu
leasingu byl podle jejího mínění podmíněn tím, že bude předmět leasingu
dodavatelem dodán, a odpovědnost za dodání byla logicky přenesena na žalobkyni. Nesplnil-li dodavatel svou povinnost dodat předmět leasingu, bylo povinností
žalobkyně urgovat toto plnění po dodavateli a výzva poskytovateli leasingu k
dodatečnému splnění jeho povinností byla neoprávněná. Žalobkyně neprokázala a
ani netvrdila, že na dodavateli požadovala dodání předmětu leasingu, byli to
proto společně dodavatel a žalobkyně, kdo nesplněním povinností ze smlouvy o
dílo způsobili, že předmět leasingu nebyl dodán. Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že to byla sama žalobkyně, kdo neplnil své
smluvní povinnosti a způsobil, že dodávka předmětu leasingu byla pozastavena a
předmět leasingu nebyl předán. Odstoupení od leasingové smlouvy, i kdyby nebylo
neplatné, bylo ryze účelové a vymáhání nároků z něho by bylo výkonem práva v
rozporu s dobrými mravy. Závěrem žalovaná vyjádřila přesvědčení, že dodávka
výtahu byla řádným a včasným dílčím plněním, která má pro žalobkyni hospodářský
význam, neboť jej užívá, proto nemohla od tohoto plnění platně odstoupit.
Argumentaci, že předmět leasingu je plněním z povahy věci nedělitelným,
označila za nepodloženou a poukázala na to, že právní předpisy v obchodních
vztazích poskytují smluvní volnost a dílčí plnění výslovně připouštějí. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítnul. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v
článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil (oproti chybnému poučení odvolacího soudu), že
dovolání proti výroku pod bodem I tohoto rozsudku ve věci samé je přípustné
podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí
odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími
důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že při posuzování práv
a povinností stran leasingové smlouvy je třeba přihlédnout též k obsahu smlouvy
o dílo, jejíž smluvní stranou vedle zhotovitele jako dodavatele předmětu
leasingu a objednatele (žalované) jako leasingového pronajímatele byla též
žalobkyně jako leasingový nájemce a jejíž věcná návaznost na leasingovou
smlouvu je jak z jejího textu, tak ze skutkových okolností zjištěných soudem
prvního stupně zřejmá a v čl. I (v preambuli) smlouvy o dílo též explicitně
vyjádřená. I leasingová smlouva provázanost se smlouvou o dílo předjímá,
jestliže počítá s tím, že předmět leasingu předá leasingovému nájemci určený
dodavatel. Obsah právního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou je pro účely
posouzení důvodnosti odstoupení od smlouvy třeba postihnout komplexně, ve všech
jeho aspektech. Nelze proto přijmout výklad založený na účelovém odtržení
leasingového vztahu od navazujícího vztahu ze smlouvy o dílo, do nějž – v
rozsahu určeném touto smlouvou – vstoupila žalobkyně na místo objednatele právě
jen proto, že byla ve vztahu založeném předchozí leasingovou smlouvou
leasingovým nájemcem předmětu díla. Závěr odvolacího soudu, že nedošlo ke zrušení leasingové smlouvy odstoupením,
implikuje posouzení této smlouvy jako platné.
Nejvyšší soud v té souvislosti
poukazuje na svůj rozsudek uveřejněný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2008, v němž vyložil, že skutečnost, že v době uzavření
smlouvy o finančním leasingu nebyla ještě vyrobena věc, jež je přenechávána do
leasingového nájmu, nezpůsobuje neplatnost této smlouvy. Výchozí úvaha odvolacího soudu o podstatě finančního leasingu, resp. o obsahu
závazků poskytovatele leasingu (leasingového pronajímatele) plynoucích z
leasingové smlouvy, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(srov. např. shora citovaný R 10/2008, rozsudek velkého senátu ze dne 13. ledna
2020, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, jenž je k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu, a rozsudek ze dne 26. června 2008, sp. zn. 32 Odo 678/2006,
jenž je uveřejněn tamtéž, www.nsoud.cz). Nelze však souhlasit s názorem, že
žalovaná opatřila žalobkyni předmět leasingu již samotným uzavřením smlouvy o
dílo, obsahující ujednání o převzetí práv a závazků objednatele žalobkyní. Opatření předmětu leasingu podle zmíněné judikatury spočívá v tom, že
poskytovatel leasingu získá předmět leasingu tím či oním způsobem (zejména
koupí či na základě smlouvy o dílo) do svého vlastnictví, tak aby s ním mohl
disponovat a mohl tak splnit svůj závazek předat jej leasingovému nájemci do
užívání – a též jej po skončení sjednané doby leasingu a při splnění dalších
podmínek sjednaných v leasingové smlouvě převést do vlastnictví nájemce, neboť
teprve tím bude obvykle dosaženo hlavního účelu finančního leasingu, tj. realizace jeho pořizovací funkce. V souladu s tím bylo v posuzované leasingové
smlouvě (srov. čl. IX bod 1) ujednáno, že její účinnost je odložena do doby
účinnosti kupní smlouvy, na základě které získá pronajímatel předmět leasingu
do svého vlastnictví a právo s ním disponovat; z kontextu (srov. čl. II body 2
a 3 a čl. IX bod 4 smlouvy), ze zjištěných okolností, za nichž byla uzavřena, a
zejména též z následného chování stran (srov. poznatek o uzavření smlouvy o
dílo na zhotovení předmětu leasingu za účasti žalobkyně, která s odkazem na
leasingovou smlouvu převzala práva a povinnosti objednatele) přitom vyplývá, že
takto sjednaná odkládací podmínka (srov. § 36 odst. 2 obč. zák.) se podle vůle
smluvních stran (srov. 35 odst. 2 občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“, a § 266 odst. 1, 3 obch. zák.) vztahovala pouze k těm závazkům, jejichž
plnění bylo z povahy věci podmíněno opatřením předmětu leasingu, tedy
provedením díla (jeho řádným ukončením a předáním jeho předmětu žalobkyni). Podle ujednání v čl. III bod 1 smlouvy o dílo se měla žalovaná stát vlastníkem
předmětu díla, a to jak celku, tak jednotlivých dílčích plnění okamžikem dodání
zboží žalobkyni jako leasingovému nájemci; tímto okamžikem je vzhledem k
ujednání v čl. II bod 2 této smlouvy ve spojení s ujednáním v čl. I (v
preambuli) třeba rozumět okamžik, kdy žalobkyně při výkonu převzatých práv a
povinností objednatele předmět díla (jednotlivé jeho dílčí části označené ve
smlouvě) převezme. Na to pak navazuje čl.
III bod 1 leasingové smlouvy, v němž
je jako skutečnost, s níž se pojí počátek běhu sjednané doby leasingového
pronájmu, sjednáno předání předmětu leasingu dodavatelem nájemci. Z logiky věci
přitom vyplývá, že předáním předmětu leasingu je třeba rozumět předání tohoto
předmětu jako celku (celého technologického souboru ve sjednaném složení),
neboť ujednání obsažená v leasingové smlouvě se neslučují s výkladem, že podle
vůle smluvních stran měla doba leasingového nájmu běžet samostatně u
jednotlivých ve smlouvě označených komponent tohoto souboru. Žalobkyni je třeba dát za pravdu též v tom, že ustanovení čl. 2.2 obchodních
podmínek je neplatné pro rozpor se zákonem. Ustanovení § 365 obch. zák. upravující prodlení dlužníka stanoví, že dlužník je v prodlení, jestliže
nesplní řádně a včas svůj závazek, a zároveň určuje, kdy prodlení dlužníka
nenastává, ačkoliv dlužník svůj závazek nesplnil, totiž v případě, že tak
nemohl učinit v důsledku prodlení věřitele. Z tohoto ustanovení vyplývá, že
neplní-li dlužník řádně a včas svůj závazek, je v prodlení, a to nejen bez
zřetele na to, zda nesplnění závazku zavinil (zda tu byl na jeho straně úmysl
směřující k takovému důsledku či zda šlo z jeho strany o nedbalost), nýbrž též
bez zřetele na to, zda vůbec příčiny nesplnění závazku spočívají v okolnostech
na jeho straně, popřípadě zda mohl těmto okolnostem předejít nebo je ovlivnit. Jedinou příčinou nesplnění závazku, jíž zákon přiznává právní význam (jež
vylučuje dlužníkovo prodlení), je prodlení věřitele (srov. shodně Štenglová,
I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha :
C. H. Beck., 2006, 1098 s.). Ustanovení § 365 obch. zák. je ustanovením
kogentním (srov. § 263 odst. 1 obch. zák.), strany se tedy od něho nemohou
odchýlit ani je vyloučit, a to pod sankcí absolutní neplatnosti podle
ustanovení § 39 obč. zák. Právní posouzení odvolacího soudu, vycházející z
neplatného ustanovení obchodních podmínek, nemůže obstát. Podle ustanovení § 370 obch. zák. je věřitel v prodlení, jestliže v rozporu se
svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně
nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl
splnit svůj závazek. Ze skutečnosti, že žalobkyně v návaznosti na uzavřenou
leasingovou smlouvu převzala práva a závazky objednatele ze smlouvy o dílo,
uzavřené za účelem opatření předmětu leasingu (až na právo odstoupit od
smlouvy), je třeba dovodit, že o prodlení žalobkyně by se jednalo též v
případě, že by – v postavení objednatele - nesplnila závazek převzít provedené
dílo (srov. § 537 odst. 2 obch. zák.) či neposkytla spolupůsobení nutné k tomu,
aby zhotovitel mohl splnit svůj závazek k provedení díla.
Vzhledem k tomu, že v
tom rozsahu, v němž žalobkyně převzala práva objednatele, nemohla tato práva
vůči zhotoviteli uplatňovat žalovaná, je třeba (oproti očekávání žalobkyně)
považovat za prodlení žalobkyně i její nečinnost při uplatňování práv
objednatele vůči zhotoviteli, při splnění předpokladu ovšem, že skutečnost, že
zhotovitel nesplnil svůj závazek řádně a včas a že jej nesplnil ani dodatečně
(neboť jej podle § 324 odst. 2 obch. zák. mohl splnit i po uplynutí sjednané
doby plnění, až do zániku závazku jiným způsobem, zejména odstoupením od
smlouvy), byla též důsledkem této nečinnosti. Nelze přitom přisvědčit
žalobkyni, že nemohla vůči zhotoviteli v případě jeho prodlení postupovat jinak
než prostřednictvím žalované. Skutečnost, že nemohla odstoupit od smlouvy o
dílo, není přitom v projednávané věci významná; zrušení smlouvy o dílo by k
jejímu splnění a tedy k opatření předmětu leasingu nevedlo. Mohla však
především trvat na řádném splnění závazku a v případě neúspěchu uplatnit nároky
ze smlouvy o dílo u soudu. Právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve
výroku pod bodem I, je tedy nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně. Nesprávný pak je i ten právní závěr, jenž odvolací soud učinil toliko podpůrně,
totiž že leasingová smlouva byla v části předmětu leasingu splněna. Podle
ustanovení § 329 obch. zák. věřitel je povinen přijmout i částečné plnění
závazku, pokud částečné plnění neodporuje povaze závazku nebo hospodářskému
účelu sledovanému věřitelem při uzavření smlouvy, jestliže tento účel je ve
smlouvě vyjádřen nebo v době uzavření smlouvy dlužníkovi znám. Již ze samotné
povahy finančního leasingu, z podstaty plnění, jež si strany leasingového
vztahu mají vzájemně poskytnout, bude (přinejmenším zpravidla) částečné plnění
závazku ze strany leasingového pronajímatele vyloučeno, a vyloučeno je též v
posuzované věci. Je to dáno nejen shora vyloženou zcela specifickou povahou
plnění leasingového pronajímatele, nýbrž též tomuto plnění odpovídající povahou
(strukturovaností) vzájemného peněžního plnění leasingového nájemce; ze
sjednaných leasingových splátek by vzhledem k jejich skladbě nebylo dost dobře
možno vypreparovat tu část, jež by měla připadnout na poskytnuté dílčí plnění
leasingového pronajímatele. I kdyby tomu tak ostatně nebylo, nelze přehlédnout,
že ustanovení § 347 odst. 3 obch. zák. umožňuje odstoupit od smlouvy též
ohledně dílčího plnění, které již bylo přijato, nejen v případě, že toto dílčí
plnění nemá zřejmě vzhledem ke své povaze pro oprávněnou stranu hospodářský
význam, ale rovněž tehdy, znamená-li nesplnění závazku jako celku podstatné
porušení smlouvy. Pro posouzení důvodů, pro něž dodavatel (zhotovitel díla) nedodal žalobkyni
celý předmět leasingu, a tedy pro závěr, zda se tak stalo v důsledku prodlení
žalobkyně, není ve skutkovém stavu věci zjištěném soudem prvního stupně
podklad, neboť tento soud, třebaže prováděl dokazování též k příčinám poruchy v
realizaci sjednaného obchodu, k nim neučinil vůbec žádná skutková zjištění.
V
této souvislosti je třeba poznamenat, že je marná argumentace, jejímž
prostřednictvím strany v dovolacím řízení prosazují své vlastní hodnocení
provedených důkazů a staví na nich verze skutkového stavu podporující jejich
procesní stanoviska; je tomu tak již proto, že skutkový stav věci nelze v
dovolacím řízení měnit, tedy ani doplňovat. Odvolací soud si určitá skutková zjištění a skutkové závěry o důvodech, pro něž
nedošlo k předání leasingu, učinil sám, ovšem nezjednal si je procesně
korektním způsobem. Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala, že by splnění
smlouvy o dílo u zhotovitele uplatnila, a také neprokázala, že to byla
žalovaná, kdo zavinil, že smlouva o dílo nebyla zhotovitelem splněna, je
závěrem o tom, že žalovaná nesplnila povinnost tvrzení a povinnost důkazní,
neunesla tedy břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Odvolací soud může založit své
rozhodnutí na jiném skutkovém stavu věci, než k němuž dospěl soud prvního
stupně (srov. § 213 odst. 1 o. s. ř.). Z ustanovení § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř.,
v nichž se promítají zásady přímosti a ústnosti při dokazování, jimiž je
ovládán civilní proces, však vyplývá, že odvolací soud nemůže dospět ke svým
vlastním (odlišným) skutkovým poznatkům tak, že sám (s jiným výsledkem)
vyhodnotí důkazy, které provedl soud prvního stupně. Aby mohl tyto důkazy sám
hodnotit, ať již jinak (srov. § 213 odst. 2 o. s. ř.), či vůbec, jde-li o tzv. opomenuté důkazy (srov. § 213 odst. 3 o. s. ř.), musí je zopakovat. Protože i
závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, jenž je závěrem skutkovým, je
výsledkem hodnocení důkazů, platí uvedená pravidla též v případě, že odvolací
soud hodlá – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospět k tomuto závěru; i v
takovém případě musí odvolací soud dokazování zopakovat (srov. shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007,
a ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 2180/2008, jež jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Odvolací soud
ostatně opomněl, že k závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene
účastníkem řízení může soud dospět pouze za předpokladu, že byl tento účastník
předtím bezvýsledně poučen podle ustanovení § 118a o. s. ř., což vzhledem k
ustanovení § 213b odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř. platí rovněž pro
soud odvolací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003,
sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník
2003, pod číslem 59). Vyhodnotil-li pak odvolací soud jako věrohodnou svědeckou
výpověď Ing. F. a učinil z ní skutkové zjištění (resp. spíše již skutkový
závěr), že žalobkyně neměla zájem na dokončení a předání díla, tudíž ani na
dodání předmětu leasingu, v celém rozsahu, nejen že hodnotil důkaz, který
neprovedl (nezopakoval), nýbrž hodnotil tento důkaz izolovaně, ačkoliv
ustanovení § 132 o. s. ř. (jež vzhledem k § 211 o. s. ř.
platí též pro soud
odvolací) soudu ukládá hodnotit důkazy jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Popsaným porušením procesního postupu stanoveného pro zjišťování skutkového
stavu věci odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávná skutková zjištění a tedy též nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a k níž by Nejvyšší soud musel přihlédnout z
úřední povinnosti, i kdyby nebyla v odvolání uplatněna (srov. § 242 odst. 3,
větu druhou, o. s. ř.). Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I je tedy důvodné a
tento výrok neobstojí. Z tohoto posouzení pak nutně vyplývá závěr, že dovolání
proti potvrzujícímu výroku pod bodem II je přípustné podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť závěr o tom, že požadavek žalobkyně na
zaplacení úroku je neopodstatněný, odvolací soud založil na závěru o
nedůvodnosti požadavku na zaplacení jistiny, jenž se promítl ve výroku pod
bodem I. Ve výroku pod bodem II tedy odvolací soud řešil právní otázku v
rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.) a jeho rozhodnutí ve
výroku pod bodem II má z tohoto důvodu po právní stránce zásadní význam ve
smyslu ustanovení § 237 odst. písm. c) o. s. ř. Z téhož důvodu je pak dovolání
proti tomuto výroku též důvodné [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud, aniž
ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), toto
rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto
rozhodnutí a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty druhé, o. s. ř. vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud
v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. června 2010
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu